(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

2. května 2010 uplynulo 150 dnů od začátku naší cesty. Právě jsme se procházeli po úchvatných rýžových polích v čínském Ping Anu. Rýžová pole byla nádherná a není divu, že se sem na ně sjížděly dívat zástupy domácích i zahraničních turistů. Místní obyvatelé zjistili, že turismem se dá vydělat mnohem víc, než pěstováním rýže na polích, tak ji pěstovat přestali a začali ve stáncích prodávat suvenýry. Díky tomu rýžová pole začínají upadat a za několik let ztratí svou krásu. Turisté sem přestanou jezdit a místní obyvatelé budou muset začít pěstovat rýži.

Za předchozích 50 dnů jsme toho dokázali hodně. V Himalájích jsme s Andreou čtyřikrát vylezli do výšek nad 5300 m - nejprve ještě společně s Aniou, Marcelou a Jindrou na Gokyo Peak (5360 m), pak na Chukhung Ri (5400 m), do základních táborů na Mt. Everest (5300 m) a nakonec na Kalu Patthar (5550 m). V těchto výškách jsme se nakonec cítili perfektně aklimatizovaně a neměli jsme nejmenší problémy s výstupy na kopce. Během jednoho dne jsme zdolávali trasy, na které většina trekařů potřebovala 2 dny. Do Kathmandu jsme se pak vraceli naprosto zdraví a s perfektní fyzickou kondicí.

V Kathmandu jsme museli čekat na vyřízení čínských víz a permitů k návštěvě Tibetu. Abychom se při tom čekání nenudili, přestěhovali jsme se do hotelu, který svým hostům zdarma poskytoval Wi-Fi připojení. Bohužel svým hostům zdarma poskytoval i bed bugs - postelové brouky, kteří se živí lidskou krví. Zjistili jsme to hned první večer a vynutili si přestěhování do jiného pokoje. Já jsem za první hodinu v posteli získal přes 30 kousanců a zabil 6 brouků, Andrea pak asi 5 kousanců a zabil 1 brouka. Po této zkušenosti už se neštítím švábů v hotelích. Ti před lidmi utíkají. Bed bugs jdou ale přímo po lidech a protože jsem se následující týden musel intenzivně škrábat s velkými kousanci po celém těle, stali se pro mne na další cestě noční můrou.

Z Nepálu jsme přejeli hraničním mostem přátelství do Čínou okupovaného Tibetu. Když jsme od hranice v autobuse stoupali nedokončenou silnicí na okraji několikasetmetrového srázu, bylo těžké zachovat klid a podívat se dolů. Někteří spolucestovatelé, kteří v Bolívii jeli známou silnicí smrti, prohlašovali, že tohle je daleko drsnější. V jedné chvíli jsme uklouzli na štěrku a klouzali k okraji srázu, ale náš řidič se bravurním manévrem za použití smyku nakonec pádu vyhnul a dostal se zase na pevnou silnici. V Tibetu jsme projížděli mnoha sedly na naprosto perfektní silnici, která vedla přes výšky 5200 m. My s Andreou jsme na tuto výšku po Himalájích byli aklimatizováni, ale někteří turisté, kteří právě přiletěli z Evropy, měli vážné příznaky vysokohorské nemoci.

V Tibetu jsme si prohlédli různé pamětihodnosti po cestě do Lhasy i v Lhase, ale víc nás zajímalo, jak tu žijí normální lidé. V Shigatse jsme se sháněli po internetové kavárně a vzhledem k tomu, co jsme si mysleli o čínské cenzuře, jsme nečekali, že tu nějakou najdeme. Očekávali jsme, že tu najdeme tak maximálně jeden počítač s připojením k internetu a dvěma policisty za zády, kontrolujícími obsah navštívených stránek. Místo toho jsme našli menší halu s asi 50 počítači, téměř plně obsazenou surfujícími mladými Tibeťany. Gmail tu taky fungoval, přes problémy Googlu s čínskou vládou. Tak to s tou cenzurou nebude tak šílené.

V Tibetu jsme se také setkali s tím, co nás provázelo při našem dalším pobytu v Číně, totiž že lidé nemluví a nerozumí anglicky. V restauraci jsme tu požádali o dva čaje - "two tea". Číšník se zatvářil, jako že rozumí, a přinesl nám dvě piva. Nakonec se nám je podařilo vyměnit za jačí mléko s čajem (mléka v tom bylo víc).

Z Tibetu jsme vlakem přejeli do čínského Chengdu a strávili pár dnů v provincii Sichuan. Při výstupu na svatou horu Emeishan jsem se přiotrávil a strávil celé dopoledne ve vlhku a chladu v tamním klášteře, z toho většinu času na hromadných toaletách. Čínské záchody překonaly všechna očekávání a staly se zatím tím nejhorším zařízením svého druhu na celé cestě. Člověk toužebně vzpomínal na některé nesplachující záchody v Indii. Když jsem se při své nemoci snažil v obchodě koupit kolu a chtěl jsem po nich "Coca Cola", nerozuměli a nabízeli mi rýži, sušenky, slepičí pařát ... Coca Cola by měla v Číně víc investovat do reklamy.

Ze Sichuanu jsme přejeli do Yunnanu a kromě návštěvy bájné Shangri-Ly a Lijangu jsme absolvovali náročný jednodenní trek v kaňonu Tiger Leaping Gorge. V Lijangu jsme se pak stali turistickou atrakcí a spousty čínských turistů si přestali fotit tamní muže oblečené ve zlatě a stříbře a vydělávající na focení se s turisty. Daleko větší zájem měli o fotku s námi. Měli jsme taky vybírat peníze, poradil nám náš kamarád Andy s Tchaj Wanu, se kterým jsme už od Tibetu cestovali společně.

Následovala dvoudenní cesta vlaky do Hong Kongu, kam za mnou přijela Míša a za Andreou kamarádka Blanka. S Míšou jsme prohráli trochu peněz v kasínech v Macau, strávili několik dnů v Hong Kongu a s Andreou jsme si tu vybavili jinde téměř nesehnatelné vízum do Ruska a také nové vízum do Číny. I s děvčaty jsme pak odjeli do okolí čínského Gullinu s jeho úžasnými skalními formacemi a do Longshengu s již zmíněnými rýžovými políčky.

Těchto 50 dnů nám s výjimkou mé dvoudenní otravy v Sichuanu zdravotně velmi prospělo. Himaláje nás docela vyléčily ze všech neduhů, které jsme si nesli jako pozůstatek předešlé cesty. Strava v Nepálu pro mne byla po Indii balzámem a v Číně se kromě všudypřítomné nemožnosti dorozumět dalo taky docela dobře, chutně a levně najíst.

Nejvíce se nám prodražil Tibet, protože jsme se do něj museli dostat jako součást turistické skupiny, organizované nepálskou cestovní kanceláří, a ta si za svoje vyřízení čínského víza a tibetského permitu nechala slušně zaplatit. Ale věděli jsme předem, že to něco bude stát.

Co se týká vybavení, v Himalájích nám skvěle posloužilo naše mnohavrstvé oblečení do zimy. Nesmím taky zapomenout na naše skvělé batohy Ferrino, které stále nosíme na ramenou a nemůžeme si je vynachválit. V Číně jsme si navíc do vybavení koupili hrníčky na pití, protože je tu všude k dispozici horká voda na nudle nebo na čaj. Protože je tu ale všude k dispozici jen zelený čaj, který mi už trochu leze žaludkem, nechal jsem si z Česka dovézt balíček ovocného a černého čaje.

Náš další plán byl celkem jednoduchý. Procestovat několik dalších čínských měst, v Šangháji se zastavit na právě otevřeném Expu, zastavit se v Xianu a v Pekingu, navštívit velkou čínskou zeď a přejet do Mongolska. Tam navštívit poušť Gobi a seznámit se s životem kočovníků. Pak překročit hranici do Ruska, zastavit se na Bajkalu a transsibiřskou magistrálou přejet do Evropy do Helsinek, odkud nám 22. června mělo letět letadlo do Jižní Afriky. Máme na to dalších 50 dnů.