UnpreparedTravellers.com

(Fotoreportáž)
(10.-21.9.2012)

Hned druhý den po svém vstupu do Guyany jsem došel do indiánské vesnice Surama, kde právě začínala jedna z nejlákavějších atrakcí Jižní Ameriky - kurz přežití v amazonském dešťném pralese, organizovaný bývalými příslušníky speciálních jednotek britské armády ve spolupráci se zde žijícími gyuanskými indiány. Zážitky z jsem popsal v článku 1050 dnů: Přežít! a teď k tomu přidávám pár fotek.

Osm statečných. No dobře, tak osm vyjukaných a džunglí zcela neposkvrněných nadšenců. Poznáte to mimo jiné podle čistých obličejů, rukou, bot a oblečení, které ještě neprošlo žádnou bažinou. O hodinu později jsme se už brodili po pás v močále.

(10.5.2015)

Bylo už odpoledne a já jsem vyrážel do města. Měl jsem před sebou dvě věci, na které jsem se těšil. Oběd a kulturu. Chtěl jsem navštívit jednu z nejlepších restaurací ve městě. Tedy z restaurací pro místní. Do podniků pro turisty, kde jsou ceny v dolarech, nechodím. Abych se těšil ještě víc, vynechal jsem snídani. Takže už mi docela kručelo v břiše. Co kručelo, byly to spíš křeče z hladu.

Po deseti minutách chůze jsem tam byl. Vešel jsem a po schůdcích stoupal do prvního patra. Nejdřív jsem si všiml oblečení. Číšníci měli parádní stejnokroje. Takové se nosí v luxusních restauracích. Mňam. Dnes si tu pochutnám. Prošel jsem místností a zamířil ke dveřím na terasu. Bylo příjemné odpoledne a všichni hosté seděli venku. Z reproduktorů se linula hudba a já jsem se posadil ke stolku ve stínu dvou stromů.

Konečně v Mexiku. Těch devadesát dnů v USA mne vyčerpalo. Fyzicky i finančně. Přestože mne cesta divočinou vlastně nic nestála, pořízení vybavení a zásob a hlavně pobyt v civilizaci před a po PCT vyšly draze. Tady si najdu nějaké levné místo u moře, zabydlím se tam a dám se do pořádku. Před odjezdem z New Yorku jsem si za poslední dolary koupil nový notebook, tak si tam všechno nainstaluju a zkopíruju z toho rozbitého.

Sedím v předposlední řadě autobusu, mířícího do Acapulca na pobřeží Tichého oceánu. Z okna pozoruju letící krajinu. Zpátky v latinské Americe. Mám z toho hřejivý pocit u srdce. Latinská Amerika je krásná a docela levná. I když trochu nebezpečná. Autobus zpomalil a zastavil u kraje silnice. Jen tak, v přírodě mezi kopci. Že by porucha? Otevřely se přední dveře. A do autobusu vylezli tři maskovaní muži s šátky přes obličej. V rukách drží čepice, strkají je cestujícím před obličej a ti jim do nich dávají peníze. Do prdele! Banditi!

Výběr fotek z každého dne putování po Pacific Crest Trailu, doplněný o zápisky z deníku, který jsem si po večerech a o přestávkách psal. Prvních jedenáct dnů představovalo cestu v nesmírně suché a horké části cesty s minimem vody a postupný výstup do nejvyššího pohoří kontinentálního USA Sierra Nevada.

Na fotce z rána druhého dne je hezky vidět velikost mého batohu na začátku pochodu. Pro představu - měřím 192 cm.

Jde to pomalu, ale přece. A ještě to nekončí. Tedy tyto stránky. Cesta, jak už většina z Vás ví, skončila 29. května 2015, v den číslo 2000, na mši pro poutníky ve španělském Santiagu de Compostela. Od té doby jsem se moc k psaní nových článků nedostal a nebyl jsem si ani jistý budoucností těchto stránek. Přišla mi nezanedbatelná faktura na další rok provozu a nevypadalo to dobře. Ale v průběhu srpna se nám podařilo převést stránky k mnohem levnějšímu provozovateli, u kterého to klidně můžu nechat dalších deset let. Takže stránky poběží dál.

Už ale nebudou sloužit k informaci, kde právě jsem (modří už to po přečtení předchozího odstavce stejně vědí). K tomu vlastně přestaly sloužit hned po té, co jsem v Guatemale přišel o denní fotky a nemohl updatovat galerii Faces. To jsem zároveň přestal updatovat i itinerář a mapu.