UnpreparedTravellers.com

Seděli jsme v dodávce a pozorovali blížící se hory. Bylo nás pět. Francouz Arnold, němci Daniel a Richard, angličan Alex a já. Koukali jsme z okna a mysleli na to, co je před námi. Naše první šestitisícovka. Tak vysoko jsme ještě nikdo nebyli. Ještě nikdo jsme nelezli po ledovci, ještě nikdo jsme nepoužívali cepín ani mačky. Netušili jsme, co nás čeká. Věděli jsme jen, že to nebude snadné ...

Řidič dodávky vyměnil cédéčko a kabinou se rozlehla melodie z westernu "Good, bad and ugly". Taková ta plná napětí, kdy proti sobě v prázdných ulicích města kráčejí dva pistolníci. Okna domů jsou zavřená, vítr si pohrává s pískem a jediný zvuk, který ruší ticho, jsou kroky obou mužů. Jeden z nich to nezvládne. Jeden z nich město opustí v rakvi. K té chvíli se to dokonale hodilo.
- "This is a song for us (To je píseň pro nás)" řekl jsem a ostatní nadšeně souhlasili. Z každého bylo cítit napětí. Ne strach. Odhodlání postavit se tomu, co přijde.

(17.5.-24.5.2011)
- "Te Rauparaha byl chytrý a lstivý náčelník a pod jeho velením bojovníci kmene Ngati Toa poráželi i mnohem silnější a početnější kmeny. Běloši mu později začali přezdívat Napoleon jižního pacifiku. Nepřátelé ho nenáviděli a dali by cokoliv za jeho polapení a smrt. Jednou se velké skupině soupeřových válečníků podařilo zastihnout ho v krajině jen s několika bojovníky. V té chvíli byla jeho smrt téměř jistá." Tikki se napil čaje a já pomyslel na dobu, kdy po Novém Zélandu běhali polonazí maorští válečníci s potetovanými obličeji. Seděl jsem v malém domku v novozélandské Rotorui a Maor Tikki mi vyprávěl o tom, jak vznikl bojový tanec haka.

- "Ještě před polapením stihl Te Rauparaha dorazit do vesnice neutrálního kmene, kterému velel chlupatý muž Te Whareangi. Ten ho i s jeho bojovníky ukryl do podzemní spižírny potravin, čímž mu zachránil život. Tuto událost Te Rauparaha popsal ve známé hace Ka Mate, kterou pak jeho muži tančili před každou velkou bitvou" pokračoval Tikki a vyndal bílou tabuli s napsaným textem této haky. Ještě dodal: "Haka ale není jen tak nějaký taneček. Používá se v těch nejvážnějších situacích. Slouží k mobilizaci všech sil a požádání dávných předků o pomoc. Kdyby mi například na dítě spadl silný kmen stromu, normálně bych ho nikdy nedokázal zvednout. Ale kdybych provedl haku a soustředil v sobě všechny síly, dokázal bych to. Nebo kdyby si někdo začal s mou přítelkyní. Neváhal bych, vzal nůž, udělal haku, soustředil všechny síly a ... a pak bych šel do vězení" zasmál se Tikki. Zasmál jsem se taky.

Andy.

Ne, nemám na mysli Andreu. Tu Andreu. Ani toho Andreu. Myslím ty Andy. Travnaté, skalnaté, zasněžené, plné jezer a řek. Celé hodiny dokážu sedět na vrcholku kopce a pozorovat je. Nikde nezačínající a nikde nekončící hory, táhnoucí se od severu k jihu. Zelené, šedé, bílé a hrající i všemi ostatními barvami. Ale hlavně zelené. Vytvářející nádhernou zvlněnou krajinu, ostré i oblé vrcholky, hluboké kaňony, horské laguny, vodopády a činné i vyhaslé sopky. Plné vzácných ptáků, krav, lam a koní. Překrásných jihoamerických koní. Koní plných života. Plných energie. Plných touhy rozběhnout se a cválat s větrem o závod. A už se nikdy nezastavit.

Plné malebných vesniček rozesetých v údolích, na úpatích i vrcholcích kopců. Vesniček, ve kterých se zastavil čas. Kde obyvatelé žijí stejně, jak zde žili před desítkami i stovkami let. Samozřejmě - mají televize. I mobily. V malých obchůdcích si mohou koupit průmyslově vyráběné zboží denní potřeby. Stejně nakupují na tržišti. I prodávají. To, co sami vyrobí nebo vypěstují. Pečivo, sýry, ovoce, zeleninu, oblečení, nábytek, nástroje ... Za dolar tu koupíte třeba kilo jahod, kilo a půl hrášku nebo 27 mandarinek. Lidé zde žijí klidný život. Dny tráví prací na políčku a s dobytkem. Beze spěchu. Beze stresu. Chodí pěkně upravení v tradičních úborech. Vesničanky v sukních, podkolenkách a přehozech. Své dlouhé černé vlasy mají spletené do copu. Nebo do dvou. A na hlavě nezbytný doplněk každé ženy - klobouk. Jeho barva a tvar se liší region od regionu. Ale nosí ho každá. Co by to taky bylo za ženskou, bez klobouku? A pánové se nesmí nechat zahanbit.

(13.5.-17.5.2011)

- "Do you have any health problems (Máte nějaké zdravotní problémy)?" zeptal se mne kluk za přepážkou a podal mi formulář, který jsem měl podepsat. Stálo na něm, že netrpím závratěmi, srdečními chorobami, záchvaty epilepsie, záchvaty paniky, vysokým krevním tlakem a několika dalšími zdravotními obtížemi.
- "No, I don't. But when I will stay up there, I will have all of them (Ne, nemám. Ale až budu stát tam nahoře, budu je mít všechny)" odpověděl jsem a ukázal na místo na mostě, ze kterého se skáče. Závrať, záchvat paniky, vysoký tlak a určitě i nějaký ten záchvat epilepsie. Podepsal jsem a kluk mi fixou na ruku napsal, že i s oblečením a botama vážím 89 kg. Podíval jsem se kolem sebe po těch, co taky podepsali. Samé vážné tváře. Charta 2011.

Když jsem se o půl hodiny později uprostřed veselých tváří díval na záznam videa z mého skoku, spatřil jsem tu hrůzu ve svých očích. Na tváři úsměv. Křečovitý. Po centimetrech, ne, po milimetrech jsem se se svázanýma nohama pošoupával dopředu do místa, odkud není návratu. Point of no return. V tom místě vás černá díra vcucne a už nemáte šanci se vrátit. Vrátit se do normálního života. Do toho, co bylo před tím. K panickému strachu z výšek. K tomu být normální. A neskákat z mostu. A na okamžik si nepřát, aby se to lano přetrhlo. Když jsem se na konci lávky zastavil, řekli mi, ať se podívám doleva. Že mne snímá kamera. Můj obličej se otočil do kamery. Usmál se, zavrtěl hlavou a zcela zřetelně řekl: "Fuck!"

A pak jsem skočil.

(9.5.-13.5.2011)

Byla půlnoc a já jsem ležel v posteli hostelu v centru Dunedinu. Byla tma. Na okolních postelích spalo dalších pět lidí. V ruce jsem držel mobil a surfoval na wi-fi síti, provozované městem zdarma pro své obyvatele. Našel jsem internetovou stránku DOC (Department of Conservation), organizace, která udržuje horské chaty a cesty po celém Novém Zélandu. Chtěl jsem si prohlédnout existující treky v zemi fjordů na jihu jižního ostrova. Všechny vypadaly úžasně. Jenže jsem měl na Zéland už jen necelé tři týdny, tak jsem si musel vybírat. Číslem jedna tak pro mne byl čtyřdenní Milfordův trek, považovaný za nejkrásnější trek na světě. Nebo aspoň na Novém Zélandu. Bylo to 53.5 km pochodu kaňony, výšlapu na hory, balancování nad prudkými srázy, přecházení visutých mostů a překonávání řek. To všechno v kraji s nebezpečím lavin s více než 200 dešťovými dny v roce. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že vlastně chůzi vůbec nemám rád. Nikdy jsem taky nikde nechodil. V Praze jsem i do 300 m vzdálené samoobsluhy jezdil autem. Na této cestě mi to ale přijde normální.

V sezóně se musí na Milfordův trek registrovat měsíce dopředu, protože je počet jeho návštěvníků omezen. Ale oficiální sezóna skončila před týdnem. Chatky a cesty už nejsou udržované, topení, teplá voda ani vařiče nejsou k dispozici a přes řeky se mimo sezónu odstraňují mosty, aby je nepoškodily laviny. Člověk si musí veškeré vybavení nést sám, počítat s deštěm, sněhovými vánicemi, namrzlou skalní cestou i s lavinami. Každý rok zde lidé umírají na hypotermii, pod lavinami, nebo tonou v řekách, když je strhne proud. Projít Milfordův trek mimo sezónu se nikomu nedoporučuje. Jen na vlastní nebezpečí. V této době tu nejsou žádná kapacitní omezení a ceny za přespání v chatkách jsou jen zlomkem ceny v sezóně. Platí se 15 dolarů (210 Kč) za noc místo 51 dolarů (710) za noc. Našel jsem si o treku několik článků a byl jsem nadšen. Nikdy jsem v tak náročných podmínkách nešel. Zadíval jsem se na fotku dvou mužů překonávajících řeku mimo sezónu a bylo rozhodnuto. Půjdu na Milfordův trek.