No jo, zase to tu na anglicke verzi uz chvili visi, ale ted davam odkaz na fotky do ceske verze, pokud ji teda jeste nekdo cte ...

http://unpreparedtravellers.com/en/unprepared-photos-taftan-quetta-multan
http://unpreparedtravellers.com/en/unprepared-photos-lahore

(8.1.2010)
Probudil jsem se po standardní noci strávené zčásti na záchodě, dobalil jsem poslední věci do batohu, vzal si Imodium a byl jsem připraven vyrazit. Rozhlédl jsem se po našem oblíbeném pokoji s neoblíbeným záchodem a vzpomenul si na jednu diskuzi v hospodě po práci, kde kolegyně vyděšeně popisovaly, jak by si v hotelu z hygienických důvodů nikdy nesedly na záchodové prkénko. Prý na nich v nějakém výzkumu pod ultrafialovou lampou našli zaschlé stopy spermatu. Naše hranice už byly posunuty dál. Sezení na zaschlém spermatu by mi opravdu nevadilo. Asi proto, že se nemusím obávat těhotenství.

(31.12.2009-3.1.2010)
Byla hodina před silvestrovskou půlnocí a my jsme právě dorazili do Lahore, pakistánského centra kultury a vzdělání. Po Taftanu, Quettě a Multanu jsme se zase dostali do civilizace. Bylo jasné, že nějaké bujaré oslavy už nestihneme, ale chtěli jsme si aspoň dát věci do nějakého hotelu a vyrazit do ulic. Na nádraží se na nás vrhli 2 rikšové a začali smlouvat. Tedy mezi sebou. "200 rupees!" Druhý na to: "150 rupees!" První zase: "100 rupees!" Tak jsme vzali prvního. Druhý šel s ním a celou cestu se hádali o své metodě smlouvání. Když jsme všichni nastoupili do jejich vozu, pochopili jsme, že jsou to partneři. Dovezli nás do několika hotelů a doufali ve slušnou provizi. Některé pěkné hotely však neměly licenci na ubytovávání cizinců a tak jsme museli jet dál.

Nakonec jsme zastavili v jednom pěkně vypadajícím hotelu s internetovou přípojkou na pokoji. Cena byla 2500 rupií plus daň (asi 20%). Řekli jsme, že dáme maximálně 2000 Rupií celkem (asi 27 USD). Nyní začalo to pravé smlouvání s rikši. Když jsme jim dávali domluvených 100 Rupií, začali se rozčilovat, že máme zaplatit 100 Rupií za každý hotel, do kterého nás dovezli. Tomu jsme se jen zasmáli. Tak prý aspoň 100 Rupií na benzín, protože ho projeli spoustu. Poradili jsme jim, ať si nechají předělat svoje vozidlo na plyn. Recepční začal hrát s nimi a chtěl po každém z nás 100 Rupií za zkopírování našich pasů. Zasmáli jsme se, že žádnou kopii nepotřebujeme a pokud ji potřebuje on, má si je obkreslit. Nakonec jsme se všichni společně zasmáli, my zaplatili 2000 včetně všeho, rozloučili jsme se s Rikši a šli si odnést věci na pokoj.

(29.-30.12.2009)
Seděli jsme na sedadlech v předposlední řadě terénního autobusu Daewoo a chystali se na 617 km dlouhou cestu pouští bez silnic do nebezpečné Quetty. Vyjížděli jsme v 16:00 a měli jsme jet asi 16 až 20 hodin, takže v Quettě jsme měli být mezi 8:00 a 12:00 dopoledne. Protože jsme seděli na téměř nejhorších místech z hlediska pociťování terénních nerovností, bylo jasné, že cesta bude zážitek. Měl jsem v ruce 2 Kinedryly. Jeden jsem si hned na začátku jízdy vzal, druhý jsem podal Andreovi. "Chci zjistit, co můj organismus vydrží" řekl Andrea o Kinedryl odmítl. Podíval jsem se na blicí kyblík kousek před sebou a odhadl čas, za jaký ho budu schopný podat Andreovi. Pohlédl jsem ještě na našeho strážce Kramchara, sedícího na sklopném sedátku v uličce napravo ode mne a opírajícího se o nabitou pušku. Všechno vypadalo v pořádku, takže jsme se mohli rozjet.

Autobus přidal plyn a rozjel se po náměstí. To mělo hliněný podklad a bylo obklopeno hliněnými terénními nerovnostmi. Vlnobití, které jsme zažili v příštích pěti minutách se dalo srovnat snad jen s nejprudšími bouřemi v pacifiku. Většinu času jsme netrávili na sedade, ale tak 10 cm nad ním. Pokud takhle bude vypadat cesta, bude po ní potřeba dostat naše orgány zpátky na svoje místa. V duchu jsem vyjádřil víru, že vydržím do doby, než Kinedryl naplno zabere, a podíval jsem se na Andreu. "Opravdu nechceš jednu tabletu?" zeptal jsem se a podal mu ještě jednou Kinedryl. Andrea byl ještě v šoku z posledních 5 minut, ale Kinedryl rychle vzal a hodil ho do sebe.