"A moře dá všem mužům novou naději ...
... jak spánek přináší sny ..."
(Kryštof Kolumbus)

Dne 13. září 2011 uplynulo 650 dnů od začátku mé cesty. Ten den jsem strávil na lodi. Stejně jako předchozí dva týdny. I ten následující. Na lodi uprostřed tichého oceánu. Na lodi, na které jsem přeplul třetinu světa. Třetinu naší zeměkoule. Víc, než 120 stupňů zeměpisné délky. Větší vzdálenost, než z Prahy do Šangháje, nejvzdálenějšího města, kam jsme v první fázi cesty dorazili s Andreou. Strávil jsem skoro tři týdny na obří nákladní lodi s 23 členy posádky. A jedním pasažérem. Mnou. Prokličkovali jsme mezi dvěma tajfuny a přes severní pacifik přepluli k americkému kontinentu. Zážitek na celý život.

Kudy se má cesta v posledních 50 dnech ubírala? První 2 týdny jsme opět společně s Adrienou putovali po indonézském Sulawesi. Chtěli jsme je navštívit v průběhu července a srpna, kdy se tu konají pohřební obřady. V kraji Tana Toraja, vrchovině v centru Sulawesi. V zemi nebeských králů. Když někdo zemře, neberou ho za mrtvého. Vyhradí mu samostatný pokoj v domě a přistupují k němu jako k nemocnému. Pravidelně mu nosí jídlo i pití. Asi pro případ, že by se uzdravil. Tohle trvá týdny i měsíce. Až do pohřbu, který se koná v suchých letních měsících. Může to trvat i roky. Rodina musí shromáždit dostatek peněz na pohřební obřad, který zahrnuje rituální obětování několika buvolů. Obyvatelé tohoto kraje jsou křesťané. Ale zachovali si zvyky ze své pohanské minulosti. Účast na pohřebním obřadu, stejně jako vzhled tradičních domů v Taně Toraji nás uchvátily.

Z Toraji jsme odjeli do tropického ráje na Togeanské ostrovy. Bydleli jsme v domku na pláži, kde tekoucí voda a elektřina fungovaly jen chvíli ráno a večer po nahození generátoru. Přímo před domkem se nacházely nekonečné korálové útesy, ve kterých vedle všech obvyklých korálových rybek (včetně mého oblíbeného velkého žlutého Titan Triggerfishe) žilo obří hejno snad desetitisíců maličkých rybek, které se přelévalo sem a tam a s různým směrem a nastavením ploutví proti slunci vytvářelo nádherné obrazce. Když jste do toho hejna vpluli, uzavřelo se za vámi a vy jste se ocitli uprostřed rotujícího víru rybích těl. Nad hejnem pak neustále křižovalo asi 15 dravých barakud, které lovily, zatímco hejno se jim v křečovitých výstřelech pokoušelo uniknout. Nádherná podívaná. Přímo z postele jsme otevřenými dveřmi koukali na úchvatné západy slunce a odpolední siestu rušily jen barakudy skákající nad vodou. Romantika jak sviňa.

Naše další cesta vedla na konec severního cípu Sulawesi na ostrov Bunaken, který má patřit mezi potapěčské vrcholy jihovýchodní Asie. A přestože je tam ve vodě plno odpadků, bylo tam i dost korálů a korálových rybek. Potkali jsme i dvě želvy, ale na žraloky jsme neměli štěstí. Jiná skupina ano. Z Bunakenu jsme se vrátili do Manada a na trhu v nedalekém městečku zažili porcování a prodej masa psů a netopýrů. Fotky, co dám do článku o Manadu, budou jen pro otrlé.

Z Manada jsme odletěli na Bali. Abychom vyzkoušeli všechny místní speciality, dali jsme si tam houbičky a pozorovali jejich účinky. Nic extra. Jen já jsem na pár dnů padl s nachlazením. Možná ale v důsledku popíjení místního alkoholu s domorodci na Sulawesi. Ležel jsem pak s kašlem, rýmou a teplotou v posteli a nemohl tak vylepšit svoje surfařské umění. Přesedlal jsem na menší prkno a zjistil, že se na něm nedokážu udržet. Ty roky tréninku profíků holt za pár dnů nedoženu.

Rozloučili jsme se s Adrienou a já se vrátil do výcvikového tábora thajského boxu na Phuket. Přímo u vchodu jsem se srazil s kamarádem Joem. Prý jsem zmeškal jeho velký zápas. Předevčírem večer nastoupil jako hlavní program v boji o místní titul v těžké váze proti jednomu obrovi z Austrálie. Já měřím 192 cm a vážím 85 kg. Joe je stejně vysoký, ale váží 90 kg. Samé svaly. I když to žádný kulturista není. Australan vážil tak 120 kg. Spousta tuku, ale i ten se v kickboxu hodí.

Když ho Joe párkrát zasáhl do hlavy, Australan se mu vysmíval, že ho ty údery nebolí. Sám se do Joea pustil koleny a lokty. Na začátku 2. kola Australan zaútočil. Joe útok postřehl a jakoby se přestal krýt pravou rukou. Spustil ji dolů. A zatímco se na něj protivník kolenem napřed vrhl, Joeova pravačka vystartovala. Po kruhové dráze začínající u jeho pasu letěla územím nikoho napravo od obou soupeřů přímo k obrovu spánku. Pravý hák. BUM! Tlusťochových 120 kg se složilo k zemi. Probrali ho až po chvíli. Nevěděl, co se stalo. Knokaut ve druhém kole. Kdo by se chtěl podívat, je to na: http://www.youtube.com/watch?v=-zdT9mDr7wo

Hned na prvním tréninku jsem v ringu zasáhl soupeře do nosu. Začal krvácet a musel se jít ošetřit. Thajský trenér se na mne znechuceně podíval. Druhý den ráno, ještě před začátkem hodiny, na mne ukázal a se slovy "Czech Republic" mi pokynul, ať si sbalím svoje saky paky a vypadnu. Pryč ze začátečnické arény. Do pokročilejší "Intermediate Class". Zároveň se mnou tam zamířil takový mladý Schwarzenegger. Hned mi ho dali jako soupeře v ringu. Během tří minut se mnou pětkrát švihl o zem. Sakra, tohle je taky thajský box?

Strávil jsem tam 15 dnů. Těch 15 dnů jsem byl šťastný. Bez naražených žeber to bylo mnohem lepší. Thajský box, posilovna a boj se dvěma meči. V našem případě holemi. Před posledním tréninkem jsem se dal do řeči s holkou z Austrálie, co tam začínala trénovat koncem června se mnou. Takže už tu musela být 9 týdnů. Řekl jsem, že je to můj poslední den tady a zeptal se, jak dlouho tu ještě bude ona. Za chvíli začne semestr, tak se určitě musí vrátit do školy. Usmála se a řekla, že si to tu ještě trochu prodloužila. Do konce ledna. Tý jo! Ještě skoro půl roku! Nechtěl jsem jí věřit, protože to nebyla žádná zápasnice ani nějaký výstřední potetovaný typ. Úplně normální holka, co jich potkáte na ulici stovky. Zeptal jsem se jí, proč? Odpověděla: "Protože je to tady skvělý. Je mi tu hrozně dobře." Naprosto ji chápu. Cítil jsem to taky tak. Podepsal bych se pod to.

Z Phuketu jsem přes Kualu Lumpur levným spojem Air Asia přeletěl do jihokorejského Soulu. Přes turistické Gyeongju jsem se přepravil do Pusanu. Chtěl jsem navštívit mistrovství světa v atletice v nedalekém Daegu, ale ten den bylo na programu pouze 20 km chůze žen a to není disciplína, co by mne lákala. A další den, 1. září ráno, kdy měla v kvalifikaci hodu oštěpem nastoupit Barbora Špotáková, už naše loď vyplouvala.

Třista metrů dlouhá nákladní loď CMA CGM Voltaire plná kontejnerů. Vezli jsme přes 70 tisíc tun nákladu. Posádku tvořili 4 němci, 2 poláci a 17 filipínců. První den si mne kapitán zavolal a na meteorologických mapách mi ukázal červené vlnovky: "Přímo na naší trase řádí tajfun Talas. Kdybychom jeli obvyklou cestou, propluli bychom přímo jeho středem. Zamíříme tedy radši na severovýchod a proplujeme mezi japonskými ostrovy Honšů a Hokkaido. Tam bychom se měli setkat jen s jeho okrajem." O den a půl později jsme tudy skutečně proplouvali a protože Talas se mezitím stočil směrem na náš výchozí přístav, úplně jsme se mu vyhnuli. Na jihu se však objevil další tajfun Sixteen, který mířil přímo na nás. Přidali jsme a když jeho centrum dorazilo na naše souřadnice, už jsme byli o pár dnů plavby dál.

Na lodi smíte normálně navštívit řídící můstek jen výjimečně. Na kapitánovo pozvání. Protože jsem byl jediný pasažér, kapitán mi povolil vstup na můstek bez jakéhokoliv omezení. A já jsem toho využil. Každý den jsem tam trávil několik hodin a učil se, jak fungují lodní přístroje, podle čeho navigujeme, jak číst námořní a povětrnostní mapy, jak loď komunikuje se světem a jak pracovat s radarem. Taky jsem si pěkně osvěžil němčinu. Anebo jsem jen stál ve větru na venkovním můstku a pozoroval oceán. Na vršku naší lodní nástavby. To je 10 pater nad vodní hladinou.

Když mi ukázali plánovanou trasu cesty na americký kontinent, podivil jsem se, proč plujeme po kružnici. Kolem Aleutských ostrovů nedaleko Aljašky. Zeptal jsem se, proč neplujeme přímo. Rovně. "Ale tohle je přímo" odpověděli mi. "Od Japonska plujeme nejkratší cestou. Země je totiž kulatá." No jo. To mne vůbec nenapadlo. Že stolní mapy, na které jsme zvyklí, ve skutečnosti nejsou pravdivé. Že nejkratší cesta na nich vůbec není ta nejkratší. Když chceme najít nejkratší cestu mezi dvěma body na zeměkouli, měli bychom použít glóbus. Když ji pak překreslíme do stolní mapy, bude to část kružnice.

Mořské proudy nebo vítr naproti tomu pro takovouhle nákladní loď nejsou podstatné. S jejich využitím bychom ušetřili benzín třeba na 80 námořních mil. Jenže bychom museli zajet o 300 námořních mil dál. Takže radši plujeme nejkratší trasou. Naše nejvyšší rychlost byla 27 uzlů (50 km/h), ale většinou jsme jeli jen poloviční. Hlavní inženýr mne vzal do podpalubí a ukázal, jak pracuje motor. Dřív jezdily nákladní lodě co nejrychleji, protože byl levný benzín. Teď je drahý, takže se jezdí co nejpomaleji. Spotřeba totiž roste s rychlostí na druhou. Při poloviční rychlosti za 12 dnů plavby přes oceán spotřebujeme benzín za milion dolarů. Kdybychom jeli plnou rychlostí, spotřebovali bychom milion dolarů už za 3 dny.

Plavba na nákladní lodi není jako plavba na luxusním zaoceánském parníku. Ty mají všelijaké stabilizéry, které vyrovnávají náklon lodě, aby si cestující vůbec nevšimli, že se houpe. Nákladní lodě nic takového nemají. Nákladní lodě se houpou. Převážně vlevo a vpravo. Čím výš v lodní nástavbě bydlíte, tím větší dráhu při tom opisujete. A tím víc to cítíte. Moje kajuta byla v 5. patře naší osmipatrové budovy. Zhoupnutí z jednoho koncového bodu do druhého trvalo asi 10 vteřin. Zvykl jsem si. Nechal jsem si poslat tři krabičky Kinedrylů. Nepoužil jsem ani jeden.

Když jsem šel po chodbě z jedné strany lodě na druhou, šlo se mi tíž a tíž, jak jsem šel do kopce. Pokračoval jsem dál a bylo to lehčí a lehčí až mne to nutilo k rozběhnutí, jak jsem šel najednou z kopce dolů. Na lodi jsou pro jistotu všechny skříňky a poličky zacvakávací. Počítače a monitory jsou upevněny speciálními popruhy. Vůbec každá věc je tu připevněna a připravena na extrémní výkyvy. Ale příbory v jídelně se nám stejně občas vysypaly z příborníku.

Spoustu času jsem trávil s lodními důstojníky. S kapitánem, prvním i druhým lodním důstojníkem. Chtěl jsem se toho o životě na moři dozvědět co nejvíc. Dozvěděl jsem se hodně. Třeba jak se má loď chovat v bouřích. Že kdyby proti nám jela Tsunami, nejspíš bychom si ani nevšimli, že jsme přes ni přejeli. Že piloti nejezdí na lodích, ale v přístavech. Že kvůli radioaktivitě dnes lodě v okolí Japonska nenabírají mořskou vodu. O počasí, proudech a větrech v tichém oceánu. O námořních trasách. O lodích a námořním dopravním byznysu. O složení posádek lodí. O struktuře velení na lodi od kapitána až po obyčejného námořníka OS (Ordinary Seaman).

A abych se nezpronevěřil své profesi, o pracovních podmínkách členů posádek. Když jsem se je dozvěděl, rozhodl jsem se stát námořníkem. Tedy námořníkem na německé nákladní lodi. Důstojníci tu (včetně kapitána) slouží zpravidla 4 až 4.5 měsíce. A pak mají dovolenou. Ke které se jim přidají volné dny za víkendy, denní a noční služby. Za každý odpracovaný měsíc mají nárok na 13.5 pracovního dne dovolené. Po 4.5 měsících na moři tak mají nárok na 3 měsíce dovolené v kuse. Pak zase 4 měsíce služby a pak zase 3 měsíce volna. Já chci být námořníííkééém!!!

Ještě jedna zajímavost mne na této plavbě nadchla. Jeden den. Úterý 6. září. Za tento den jsem toho stihnul tolik, co nikdy v životě. Strávil jsem 4 hodiny na můstku, naučil se 2 lekce Španělštiny a dvakrát navštívil lodní posilovnu. Napsal jsem článek o svém příjezdu na Nový Zéland a shlédnul 2 filmy: "The Adjustment Bureau" a "Source Code". Oba dva super. Ten druhý docela aktuální. I když vhodnější by byl můj oblíbený "Na hromnice o den více". A taky jsem za ten den zkonzumoval 2 snídaně, 2 obědy a 2 večeře. Samá luxusní jídla.

V úterý, 6. září večer, jsem šel ve 23:00 spát jakoby nic. Když jsem se po sedmihodinovém spánku v 7:00 ráno probudil, vítalo mne úterý, 6. září. Déjà vu. Prožil jsem jeden den dvakrát. Zkrácený o hodinu, protože jsme ručičku hodin v noci posouvali dopředu. Při překročení datové hranice (180. poledníku) se totiž vracíte do minulosti. V letadle vám to tak nepřijde, protože se tam čachruje se spoustou hodin sem a tam. Ale na lodi získáte celý den. Je to lepší, než "jdu na sever, jdu na jih" z Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem.

Má to i plno praktických implikací. Když je to váš pracovní den, dostanete za něj zaplaceno dvakrát? Nebo vám zaplatí 8 hodin přesčasů? Počítá se do dovolené jako dva dny? Slavíte narozeniny dva dny po sobě? Mají na to upravené výkazy odpracovaných dnů? Nebo lodní kalendář? Počítají s tím programy sociálního zabezpečení jako počítaly s přechodem na rok 2000? Tenhle fígl mne prostě nadchnul. I když mi trochu rozházel kalendář mé cesty, protože teď má 642. i 643. den datum 6. září 2011.

Celá plavba za objevením Ameriky byla skvělá. I když takové štrejchnutí menším tajfunem nebo hurikánem by tomu dodalo ještě trochu koření. Pořád musím myslet na některé trikové záběry z filmu Bouře. Moře mi nakonec skutečně dalo novou naději. Ve chvíli, kdy už jsem ji ani nečekal. Díky za to. Měl jsi pravdu, Kryštofe Kolumbe. Všem mužům.

Vždy mi udělá radost, když se dozvím, že svou cestou někoho inspiruju. Kamarád mi do Thajska napsal, že se po přečtení mého článku o malajském Borneu s pár dalšími borci rozhodli tam příští únor jet a na Mt. Kinabalu taky vylézt. A pak se jet potápět na Sipadan. Skvělá kombinace. Tak dám ještě jeden tip. Každému, kdo v životě prožívá nějaké těžké období. Každému, kdo potřebuje něco zásadního změnit. Anebo se už léta neúspěšně snaží zbavit nadváhy. Je to takový drobný restart. Reset.

Vemte si měsíc volna ze života. Nějak si to zařiďte, vyberte dovolenou, vybavte neplacené volno. A jeďte do Thajska. Je úplně jedno, který měsíc. Zda má být krásně, nebo zda mají být tropické deště. Nejedete se tam opalovat. A nebude to drahé. Hlavní náklad je zpáteční letenka. A i ta se dá pořídit do deseti, dvanácti tisíc. Přileťte do Thajska 2 dny před koncem kalendářního měsíce. Dopravte se do Chaiye v provincii Surat Thani. Poslední den měsíce nastupte do kláštera Suan Mokh a prožijte tu 10 dnů meditačního soustředění. Je jedno, zda jste nikdy v životě nemeditovali. Těchto 10 dnů vám pročistí hlavu i organismus a pomůže dosáhnout určité duševní rovnováhy. A shodí pár kilogramů dolů. To celé za 2000 Bahtů (1200 Kč).

Z Chaiye chyťte autobus na Phuket. Je to jen pár hodin jízdy. Tam dojeďte do střediska Tiger Muay Thai v Chalongu. A stravte tu 2 týdny tréninkem. Cvičením. Radši 3 týdny. Nemusíte dělat thajský box. Mají tu spoustu jiných aktivit. Můžete se třeba každé ráno zúčastnit společného cvičení (takový malý bootcamp), třikrát týdně nácviku boje se dvěma holemi a několikrát navštívit posilovnu. A můžete zkusit i pár Muay Thai tréninků. Když se vám bude chtít. Za týden neomezeného tréninku zaplatíte 3000 Bahtů (1800 Kč). Za pokoj 1500 Bahtů (900 Kč). Jídlo v okolních restauracích je levné. Garantuju vám, že po takovémhle měsíci se vrátíte domů změněni k nepoznání. Nejenže ztratíte hodně kilo (pokud jste měli co ztrácet) a vypracujete si postavu. Ale se sebevědomím, co tam získáte, dokážete prorazit každou zeď, co před vás po návratu postaví.

Poslední večer před odletem z Bali jsme se s Adrienou zašli na večeři rozloučit. Řeč přišla i na náklady na naše cesty. Když jsem v Laosu přišel o zápisky nákladů z prvního roku, přestal jsem je počítat. Zkusili jsme to odhadnout a já se zhrozil z částek, které nám vyšly. Přestože cestuju co nejlevněji, ta částka vysoce přesahovala můj původní rozpočet. Když totiž ke svému jinak levnému cestování přičtu pobyty v Japonsku a Austrálii, pár letenek, přeplutí oceánu a několik atrakcí typu Kilimandžára, prakticky jsem už veškeré úspory spotřeboval.

Ale co? Peníze budou a my nebudem.

A jak řekl Kryštof Kolumbus: "Majetek člověka neobohatí. Jen ho více zaneprázdní."