Andy.

Ne, nemám na mysli Andreu. Tu Andreu. Ani toho Andreu. Myslím ty Andy. Travnaté, skalnaté, zasněžené, plné jezer a řek. Celé hodiny dokážu sedět na vrcholku kopce a pozorovat je. Nikde nezačínající a nikde nekončící hory, táhnoucí se od severu k jihu. Zelené, šedé, bílé a hrající i všemi ostatními barvami. Ale hlavně zelené. Vytvářející nádhernou zvlněnou krajinu, ostré i oblé vrcholky, hluboké kaňony, horské laguny, vodopády a činné i vyhaslé sopky. Plné vzácných ptáků, krav, lam a koní. Překrásných jihoamerických koní. Koní plných života. Plných energie. Plných touhy rozběhnout se a cválat s větrem o závod. A už se nikdy nezastavit.

Plné malebných vesniček rozesetých v údolích, na úpatích i vrcholcích kopců. Vesniček, ve kterých se zastavil čas. Kde obyvatelé žijí stejně, jak zde žili před desítkami i stovkami let. Samozřejmě - mají televize. I mobily. V malých obchůdcích si mohou koupit průmyslově vyráběné zboží denní potřeby. Stejně nakupují na tržišti. I prodávají. To, co sami vyrobí nebo vypěstují. Pečivo, sýry, ovoce, zeleninu, oblečení, nábytek, nástroje ... Za dolar tu koupíte třeba kilo jahod, kilo a půl hrášku nebo 27 mandarinek. Lidé zde žijí klidný život. Dny tráví prací na políčku a s dobytkem. Beze spěchu. Beze stresu. Chodí pěkně upravení v tradičních úborech. Vesničanky v sukních, podkolenkách a přehozech. Své dlouhé černé vlasy mají spletené do copu. Nebo do dvou. A na hlavě nezbytný doplněk každé ženy - klobouk. Jeho barva a tvar se liší region od regionu. Ale nosí ho každá. Co by to taky bylo za ženskou, bez klobouku? A pánové se nesmí nechat zahanbit.

Dne 2.11.2011 jsem na své cestě strávil 700 dnů. Ten den jsem v sedle koně obdivoval úžasnou přírodní scenérii ekvádorské Vilcabamby. Horského městečka, ve kterém se lidé často dožívají věku přes 100 let. Prý je to v důsledku klidného života a zdravého horského vzduchu. Vystoupal jsem na vysoký kopec nad městem a tam narazil na malý plácek s brankami, na kterém místní mladíci hráli fotbálek. Zastavil jsem na cestě za bránou a chvíli se díval. Rychlý protiútok, útočník se rozmáchl a vší silou napálil míč. Bránu těsně minul. Mého koně ne. Dostal tu bombu přímo do tváře. V následující vteřině jsem čekal, že mne shodí. Postaví se na zadní, zamává ve vzduchu kopyty a budiž mi země lehká. Neshodil. Lekl se a cuknul hlavou. Otočil ji na druhou stranu. Jakoby nastavil druhou tvář. A dál tam smutně stál. Mladíci vybuchli smíchy. Parchanti! Ale tak to chodí. Nastavíš ráně druhou tvář a budeš všem pro smích.

Ekvádorem jsem původně chtěl jen rychle projet na jih. Měl jsem na to týden. Nakonec jsem tam zůstal skoro měsíc. Úžasná země. Ale pěkně popořádku. Kde jsem v posledních 50 dnech byl? Co jsem viděl? O co jsem přišel? A co jsem získal?

Prvních 6 dnů jsem strávil ještě na lodi CMA CGM Voltaire, se kterou jsem doplul poslední tisíce kilometrů do mexického přístavu Manzanillo. Tam mne čekal šok, když si přístavní úředníci bez okolků řekli o úplatek s tím, že pokud odmítnu zaplatit, nenechají mne v Mexiku vystoupit a budu muset na lodi pokračovat do jiné země. Před zkorumpovanými policisty a úředníky v latinské americe jsem byl varován. Stejně jako před nebezpečími, únosy a loupežemi. Když před vámi muž vyndá pistoli, máte mu dát vše, co u sebe máte. A nejspíš přežijete. To jsem tedy zvědav. Psiona rozhodně nedám. Mám připravenou únikovou větu: "Perdone. No áblo espaňol. Komo se díse en espaňol - fak jů?" Z Manzanilla jsem přejel do hlavního města Mexika, kde jsem brouzdal po historickém centru a navštívil dům a muzeum Fridy Kahlo. S ní to vlastně celé začalo.

Večer jsem odjel do Teotihuacánu a s východem slunce jako první návštěvník dorazil ke světoznámým pyramidám slunce a měsíce. Vždycky mne na takovýchhle místech nadchne, když se tam ocitnu sám bez jiných turistů. Později jsem na vrcholku pyramidy slunce potkal dva šamany z Portorika. Upozornili mne na to, že zrovna dnes je toto místo plné magické energie. Je totiž podzimní rovnodennost. Není to sice tak silné, jako při jarní rovnodennosti, ale při té jsou tu prý už od rána takové davy, že by se člověk k pyramidě ani neprocpal. Na náhorní plošině provedli svůj magický obřad, vykouřili jsme tam spolu jointa (určitě magického), pozvali mne na mexickou snídani v luxusní restauraci a zaplatili mi představení mexických letců z Papantly. Taky mi vysvětlili, že Františkovi (španělsky Francisco) se v Mexiku přezdívá Pancho. Tak jako u nás Janovi Honza. Takže jsem "Pančo". A pozvali mne do Portorika.

V následujících několika dnech jsem procestoval Mexiko až do jeho nejvýchodnějšího bodu stylem - v noci přejezd autobusem stovky kilometrů dál a ve dne návštěva některé z významných aztéckých a májských pyramid z listiny památek UNESCO. Nejprve to byl překrásný trávou zarostlý El Tajín nedaleko atlantického pobřeží. Další bylo světoznámé Palenque pod Yucatánem, od kterého jsem nic nečekal, ale nakonec jsem tam prožil mimosmyslový zážitek a v chrámu kříže uzavřel smlouvu s jedním ze zdejších bohů. Následovala pyramida v Uxmalu s desítkami volně pobíhajících ještěrů po celém nalezišti a nakonec jeden z novodobých sedmi divů světa - pyramida v Chichen Itzá. Další den mi z Cancúnu odlétalo letadlo na Floridu, kde jsem přespal na letišti a ráno odletěl do kolumbijského Medellínu, který byl mým vstupním místem na jihoamerický kontinent.

Medellín, město nacházející se v hlubokém kaňonu mezi dvěma strmými pohořími. Ještě před 20 lety považované za nejnebezpečnější město na světě. Město známé tím, že bylo dlouhá léta pod nadvládou narkomafie. To se ovšem změnilo. Obyvatelé Medellínu jsou dnes hrdí na to, jak se bezpečnost ve městě zlepšila. Posuďte sami - v roce 1991 se v Medellínu stalo 6500 vražd, zatímco předloni už jen 2900 vražd. Takový přístav klidu, míru a bezpečí. V Medellínu mají lanovku, která vás v rámci jízdenky na metro vyveze téměř až na vrchol hory do ne tak úplně bezpečné oblasti města. Odtud můžete pokračovat další lanovkou, která vás přes hřeben hory dopraví až do nedalekého národního parku. Tam jsme si s jedním američanem na hodinu zaplatili koně s průvodcem a byli jsme nadšeni. Na koních s takovou spoustou energie jsme ještě nejeli. Museli jsme je pořád brzdit.

Z Medellínu jsem se nočním autobusem přes Calli přemístil na jih do bílého města Popayánu a z něj sedmihodinovou blátivou cestou rozhrkaným autobusem přes vrcholky hor do San Agustýnu. Zdejší archeologické naleziště patří rovněž mezi památky UNESCO a obsahuje spoustu soch vytvořených dávnou civilizací, o které dnes nic nevíme. Klidně to mohli být ufoni. Sochy rozmístěné na několika kopcích jsme objeli opět v sedle koně a stejně jako v Medellínu jsme je nestačili brzdit. Byl to hrozný nezvyk.

V Česku jsem se učil, jak koně donutit k tomu, aby se rozběhli, protože to jsou od přírody líní tvorové. Ne tak v Jižní Americe. Tyhle koně chtějí běhat. A to i v terénech a situacích, ve kterých by to jezdec nezvládl. Bylo to, jakobyste jeli autem s automatikou a na plynu ležela cihla. Pokud jste chtěli nějak normálně jet, museli jste pořád stát na brzdě. Ale byla to bomba. Cválat do prudkých kopců. Brodit se potokem. Sestupovat strmou pěšinkou do hlubokého kaňonu.

Ze San Agustynu jsem se vrátil do Popayanu, ze kterého jsem vyrážel na výpravy do okolí. Třeba do národního parku Puracé, kde jsem vylezl na aktivní sopku Puracé (4750 m). Byl to docela zápřah a abych si autospouští pořídil svou denní fotku i s kráterem, musel jsem vlézt na sopečný prach dovnitř krátera a doufat, že se pode mnou svah nesesype a já neskončím uvnitř sopky. Další den jsme s jedním britským kamarádem navštívili místní trhy v horské vesničce Silvii a byli jsme nadšeni jejich autentičností. Dalším cílem bylo městečko Pasto s nádhernými lagunami v kráterech vyhaslých sopek v okolí.

Odtud jsem se vydal do vesničky Las Lajas, kde se v minulosti zjevila pana Marie a učinila několik zazraků. Lidé zde postavili neuvěřitelně nádhernou katedrálu v údolí na mostě nad řekou, napojenou na skálu, kde se prý pana Marie zjevila. Putují sem davy poutníků z celého světa, aby tu poprosili o zázrak. Pokud chcete, aby se Vám něco povedlo, aby Vám něco vyšlo, tak pro to dělejte maximum, snažte se a nepřestaňte, dokud to nedotáhnete do cíle. Nebo se běžte pomodlit do kostela. Pokud ale potřebujete ZÁZRAK, to jest něco, co je naprosto nereálné, výjimečné a prakticky vyloučené, vydejte se do Las Lajas. Zdejší pana Marie je na zázraky specialistka. A podle tisíců plechových děkovných tabulek připevněných podél příchozí cesty ke kostelu zázraky dělá stále. Slíbil jsem, že pokud zázrak udělá i v mém případě, vrátím se a připevním zde děkovnou tabulku v češtině. Z Las Lajas je to pak už jen několik kilometrů k ekvádorské hranici.

Ekvádor, nejmenší státeček v Andách, kterým můžete projet za méně, než 24 hodin od severu k jihu. Po Bolívii druhá nejchudší země v Jižní Americe. Kvůli hyperinflaci na začátku tohoto tisíciletí zrušili domácí měnu a zavedli placení americkými dolary. Od jiných cestovatelů jsem na Ekvádor slyšel jen slova chvály. Na rozdíl od jiných jihoamerických zemí. Má to být takové levnější, autentičtější a méně turistické Peru. Svůj plánovaný týdenní pobyt jsem si tu prodloužil na 26 dnů.

Přes městečko Otavalo, známé především trhy s řemeslnými výrobky, jsem dojel do hlavního města Ekvádoru, Quita. Nachází se ve výšce 2800 m v údolí mezi několika kopci a sopkami. Nemám moc rád velká města. A už vůbec ne ta hlavní. Jenže historické centrum Quita je nádherné. Taky proto bylo kdysi spolu s polským Krakowem jako první město na světě zařazeno mezi památky UNESCO. Nad centrem města se na kopci po vzoru ježíše z Ria nachází obří socha okřídlené pany Marie, ale nikomu se nedoporučuje sem chodit pěšky. Zdejší okolí je nebezpečné a přepadení turistů častá.

Z Quita můžete lanovkou Telefériquo vyjet o tisíc metrů výš na úpatí sopky Pichincha a odtud šplhat dalších tisíc metrů výš na její vrchol do výšky 4700 m. Vyrazil jsem na ni se dvěma spolubydlícími z Izraele a byla to docela makačka i s mírnou formou vysokohorské nemoci. Po návratu do Quita jsem zjistil, že jsem někde nahoře při výstupu ztratil svůj mobil, obsahující fotky a videa z cesty, mapy a průvodce Wikitravel i Lonely Planet a českou SIM kartu s přístupem k účtům. Představil jsem si všechny komplikace, které bude znamenat sehnání duplikátu SIM karty, její posílání někam do jižní Ameriky, přenastavování přístupu k účtům, kupování nového mobilu a jeho instalace. Hrůza. Druhý den jsem na sopku vyrazil znovu. Hledat mobil. A světe div se, ve výšce 4200 m v trávě nedaleko cesty jsem svůj mobil našel. A jak jsem si slíbil v případě nalezení, na tu sopku jsem vylezl ještě jednou.

Z Quita jsem odjel do městečka Latacunga a na okruh Quilotoa. Na západ od hlavní severo-jižní cesty se vysoko v horách nachází skupinka vesniček pospojovaných prašnou cestou, ve kterých žijí původní obyvatelé právě tím civilizací nezkaženým způsobem života, jakým tu žili už dávno. Andy tu vytváří překrásné kopce, údolí a kaňony a několikadenní trek od vesnice k vesnici byl vrcholem mého dosavadního pobytu v Jižní Americe. Sestup k jezeru Quilotoa v kráteru ve výšce 3900 m nad mořem, pětihodinová projížďka na koni v Chugchillánu po kopcích vysoko nad mraky za 15 dolarů, přelézání rozbitého visutého mostu přes řeku v údolí, úžasné výhledy z kopce nad Isinliví a návštěva čtvrtečního trhu v Saquisilí, to byly zážitky, kterým se hned tak něco nevyrovná.

Na Ekvádoru se mi líbila ještě jedna věc - jídlo. Zdejším hlavním pokrmem je totiž moje oblíbené kuře. Mají tu několik levných fast-food řetězců, ve kterých za 3 dolary dostanete čtvrtku kuřete, kopec rýže a druhý kopec hranolek. Porce pro menší rodinu a ještě vám zůstane k večeři. Ta čtvrtka kuřete je totiž stejně velká, jako u nás půlka. Kuře je rožněné nad dřevěnými uhlíky, takže je to takové kuřecí barbeque. K obědu i k večeři. Mňam. Jenže toho kuřete bylo tolik, že jsem se ho asi poprvé v životě přejedl. A musel jsem vyrazit do ulic hledat cokoliv jiného, protože jsem kuře nemohl už ani vidět. Naštěstí je všude dostatek levných čínských restaurací.

Další zastávkou na mé cestě bylo ekvádorské adrenalinové centrum Baňos. Zdržel jsem se tu týden, lezl na okolní hory, navštěvoval vodopády, ujel přes 40 km na kole v nádherném horském kaňonu do Puya, jezdil na koni a dvakrát si půjčil terénní 250 ccm motorku a burácel s ní po klikatých horských silničkách v okolí. A každý den jsem mlsal jahody se slazeným kondenzovaným mlékem, obrovské ostružiny, mandarinky, manga a ještě několik druhů ovoce, jejichž české názvy ani neznám. A taky jsem slavil vítězství Nového Zélandu na mistrovství světa v Ragby, i když to finále byl teda porod!

Z Baňos jsem přes Alausí a incké archeologické naleziště v Ingapirce dorazil do krásného ekvádorského koloniálního města Cuency. Při své cestě Kolumbií i Ekvádorem jsem měl zcela neplánovaně štěstí na místní oslavy. V několika městech, do kterých jsem zavítal, se zrovna v den mé návštěvy dané městečko vyzdobilo, hrála tam muzika a lidé kráčeli v průvodech. V San Agustýnu, v Popayánu, v Silvii, v Pastu i v Baňos. Ale ten nejkrásnější průvod mne překvapil v Cuence. Tak neskutečně nádherný holky tančící v průvodu jsem nikdy v životě neviděl. Počkejte si na fotky. Z Cuency pak moje cesta vedla přes Loju do už zmiňované Vilcabamby, kde jsem strávil poslední dny tohoto období.

Už Mexiko potvrdilo to, co jsem před návštěvou latinské ameriky slýchával. Že tu totiž nikdo neumí anglicky. Musel jsem tedy začít používat španělštinu. Kterou jsem se učil víceméně až v průběhu této cesty. Začátky v Mexiku byly těžké. Ale časem mi to už vůbec nepřišlo. Dokázal jsem si popovídat v autobusech s místními babičkami a i když jsem jim rozuměl sotva půlku, oba jsme vždycky měli z rozhovoru radost. A když mi chybí nějaká slova nebo věty, řeknu je prostě anglicky s českou výslovností a španělskými koncovkami. Oni tomu porozumí. Rozhodně to není jako v Číně, kde nám při žádosti o dva čaje (Tea) přinesli dvě piva. Nebo rýži pří žádosti o Coca Colu.

Taky jsem začal dávat žebrákům. Ne jako první rok cesty s Andreou, kdy od nás nikdo neviděl ani halíř. Andrea je spořivý. A měli jsme společnou pokladnu. Nedávám moc. Jen pár drobných. A vybírám si komu. Nikdy ne dětem. Ani dospělým mužům. Většinou starým lidem. Nebo mne musí něčím zaujmout. Třeba v mexickém Palenque seděl na zemi mrzák. Seděl je vlastně špatné označení, protože od pasu dolů neměl tělo. Byl tam na zemi a držel nataženou ruku. Usmíval se. Když jsem kolem něj procházel a minul ten bod, kde by se člověk zastavil, kdyby mu chtěl něco dát, stáhl ruku zpátky. Podíval se na mne. Viděl, že mu nic nedávám. A hrozně hezky se na mne usmál. Ten člověk při žebrání vůbec nedělal utrápené obličeje. Nijak nepředstíral neštěstí. Nebo smutek. Naopak. Doslova zářil. Vyzařovala z něj radost ze života. Úplně mne tím šokoval. Musel jsem se k němu vrátit. Někdo mu přinesl zmrzlinu. Seděl (byl) tam na chodníku a jedl zmrzlinu. A usmíval se na všechny okolo. Jakoby byl ten nejšťastnější člověk na světě. Musel jsem mu dát pár mincí. Ten den mi vrátil naději do života. Spolu s mým zážitkem z chrámu kříže.

Když jsem přijížděl ke kolumbijsko-ekvádorské hranici, uvědomil jsem si, že nemám na krku svůj přívěšek. Musel jsem ho nechat v Pastu. Dvě hodiny cesty zpátky. Vrátil jsem se pro něj. Prohledal jsem pokoj, ale nikde nebyl. Na recepci o něm taky nevěděli. Poprosil jsem je, aby se zeptali ranního recepčního.
- "Nó es káro. Péro es muj importánte para mí. (Není drahý. Ale je pro mne moc důležitý.)" řekl jsem jim a oni to zopakovali do telefonu. Za minutu mi ho přinesli z kanceláře. Byl jsem hrozně vděčný. Měl jsem chuť dát jim nálezné, ale nehodilo se to. Řekl jsem si, že to dám někomu jinému. Přijel jsem na autobusové nádraží a když jsem vystoupil z autobusu, přistoupila ke mně nějaká špinavá holka. Mohlo jí být tak 20 let. A spustila nacvičenou povídačku. Zřejmě prosila o pár mincí.

- "Nó entjéndo (Nerozumím)" řekl jsem a odcházel. Zůstala stát a do mých vzdalujících se kroků dál monotónně odříkávala své povídání. Jako znuděný herec, kterého to nebaví, ale musí text doříct až do konce. I když diváci už odešli. Nepochybně byla zvyklá, že jí lidé nic nedají. Vtom mne to napadlo. To ji mi osud přivedl do cesty, aby dostala nálezné za můj přívěšek. Potřebovala to rozhodně víc, než recepční v hotelu. Otočil jsem se a vrátil se k ní. Sáhl jsem do kapsy a viděl úlevu v jejích očích. Neměl jsem žádné mince. Chystal jsem se překročit hranici, tak jsem utratil všechny kolumbijské peníze. Ale protože jsem se vracel do Pasta pro přívěšek, musel jsem si vybrat v bankomatu 15000 Pesos (150 Kč). Měl jsem jen velké bankovky. Zpátky k hranici s Ekvádorem se dostanu za 10000. Takže mám navíc 5000 Pesos. Které nepotřebuju. Osud to tak zařídil. Vyndal jsem 5000 bankovku a podával jí ji. Vytřeštila na mne oči.
- "Tanto (Tolik)?" zeptala se nevěřícně. Usmál jsem se na ni. Já vím, že 50 Kč není žádné jmění. Ale v té chvíli jsem měl pocit, že jí dávám strašně moc. Že jí tím změním život. Nevěděl jsem, jak to říct španělsky. A nedošlo mi, že to klidně můžu říct česky. Poplácal jsem ji po rameni, jako to dělají američtí prezidenti válečným veteránům. A řekl jí anglicky:
- "Good luck!"
V té chvíli do sebe všechno zapadalo. A já jsem byl najednou šťastný.