430 dnů. 6.2.2011. Trochu mimo pořadí.

30 nejhorších dnů mýho života.

Přišel jsem o všechno. Zbořil se mi svět. Pád z vrcholu osmitisícovky do bahna a sraček. Nejen obrazně. Když jsem se včera ráno probudil v tom bahně a sračkách, nemohl jsem se ani pohnout bolestí. Kolem mne byla shromážděná půlka laoské vesnice. Koukali a nevěřili. Kam až může člověk klesnout. Koukali z povzdálí, asi kvůli tomu puchu okolo. Dobří lidé. Někdo z nich u mne položil litr balené vody. Holčička mi donesla mandarinku. Díky. Vděčností bych se rozbrečel ...

Při tom ta noc tak dobře začala. Temná silnice, nikde ani světýlko, jen hvězdy. A baťoh. V něm 2 plné láhve Johny Walker Red Label. Zvládl jsem jen jednu. Čekání na smrt. Světla. Konečně něco jede. Náklaďák! Je tady prohlubeň, neměl by si mne včas všimnout. Zpomaluje a troubí. Když vidí, že se hýbu, objíždí mne. Blbec. Tak snad ten příští ...

Mám smůlu. Dožil jsem se rána. Někdo mne v noci odtáhl do příkopu. Mám přeřízlou tkaničku u boty a rozepnuté kalhoty. Co se tady mohlo dít? Red Label nikde. Můj baťoh? Nikde. Mobil se všemi kontakty a přístupem k účtům? Nikde. Veškerá elektronika zmizela i s baťůžkem. MP3 přehrávač, flashka s backupem všech důležitých dokumentů, kódy a hesla k účtům, RSA klíč Brokerjetu, nabíječky, baterie, cestovní medicína, sedm 16 GB paměťových karet s fotkama z cesty ... Česká telefonní karta, přes kterou mám jediný přístup ke zbytku svých peněz.

A hlavně Psion. Můj společník na cestě. Opravený, nainstalovaný, vylepšený drahými díly z Británie. Umožňující mi na cestě psát. Psát na stránky, psát česky. Bylo v něm všechno. Můj deník, podrobné poznámky z každého dne cesty. Kde jsme byli, co jsme dělali, co se nám přihodilo. Moje externí paměť. Sny a plány do budoucna. A přehled nákladů z každého dne cesty. Podklady pro vyúčtování mezi mnou a Andreou. Platíme všechno společně a jen v Psionu byly poznámky, podle kterých bychom jednou mohli spočítat, kdo komu co dlužíme. Všechno je pryč. Zůstal mi jenom pas, ten jsem měl v kapse. V hotelu mám ještě oblečení a cestovní lékárničku. A foťák.

Jak takový konec světa začíná? Nenápadně. Nic netušíte. Proletí komár. Zafouká vítr. Zakopnete. Spadnete. Zvednete se, ale někdo Vám podrazí nohy. Dostanete ránu. Kopanec. Ještě jeden. Pak už jenom srší. Ten poslední dostanete, když už na to nemáte sílu. Od někoho, od koho to nečekáte.

Před cestou jsem dal svoje úspory do opatrování jednomu “kamarádovi“. Měl je zhodnotit. Byl to profík. Trader. Vlasi. Byly to úspory na cestu. Nechal jsem si peníze jen na první rok, pak už mi měl vyplácet on. Nevyplácí. Prý o ty peníze přišel. Měl je na účtě známý, kterému přišla manželka na milenku, rozvedla se s ním a půlku peněz z účtu si vzala. To byly i ty moje. Směšné. Před odletem do Japonska jsem si musel půjčit. Japonsko bylo zatraceně drahé. Ale chtěl jsem tam za Míšou. A snažil jsem se něco získat zpět. Spolehlivá cesta do pekla. Když jsem z Japonska odjížděl, byl jsem na dně. Jen Míša mi stále psala nádherné maily, jak mne miluje. Prokletý Japonsko ...

Rozešel jsem se s Míšou. Den před příjezdem Andrei do Vietnamu. Týden jsem s tou bolestí bojoval a nakonec to udělal. Dopis na rozloučenou, co jsme si, to jsme si, hodně štěstí a žij blaze. Po jejím návratu do Prahy se totiž něco stalo. Něco, co všechno změnilo. Nevím co. Nebo kdo. Měla za mnou přijet do Thajska. Do Vietnamu mi z Prahy vzkázala, že přijet nemůže. Kvůli škole. A ani nechce. Chtěl jsem se sebrat a vrátit do Česka. Konec cesty, už jsem se narajzoval dost. Stejně jsem do Asie jel už jenom kvůli ní. Řekla, ať nejezdím. A že neví, co bude. S náma. Napsal jsem ten dopis a dal jí volnost, kterou potřebovala. Odpověděla, že mne miluje, a jak moc jí chybím. Tak jsem to vzal zpátky. Dáme si pauzu. Ale máme se rádi a chceme být spolu. Napsal jsem na stránky článek o Japonsku. Bylo to moje vyznání Míše. Vždycky si stěžovala, že o ní na stránkách málo píšu. Řekla, že je to nádherné a že si to nezaslouží. Pravda.

Když člověk sbírá síly na rozchod s někým milovaným a ten ho ujistí o své lásce, veškerá obrana padne. Člověk se spolehne. Uvěří. Je to tak příjemné. Tuhle chybu jsem udělal podruhý v životě. Poprvé byly následky katastrofální. O pár dní později mne požádala, ať ten článek o Japonsku odstraním. Předevčírem řekla, že už nechceme být spolu. Pokud se vrátíme do Prahy, přespat u ní už nesmím. Mám jít do hotelu. Andrea prý přespat může. Nůž do srdce. A teď s ním ještě točí, jakobych už neměl dost. Není všechno zlato, co se třpytí.

S Andreou jsme dnes spolu poslední den. Už nejsme kamarádi. Naše cesta skončila. Pro něj skončila už v prosinci návratem do Prahy. Bydlel u Míši. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Myslel si, že vstoupí, ale už ví, že ne. Není na cestě. Je tu jen na dovolené. Potápění v Thajsku a dost. Už nemáme společné plány. Já vlastně nemám už žádné. Zítra ráno sedne na autobus a odjede. Konec naší cesty.

Laoský kluk na kole se zeptal, zda mám hlad a nabídl mi, ať se jdu k nim domů najíst. Odmítl jsem. Nějaká stařenka mi přinesla sáček s rýží. Odmítl jsem. Nezasloužím si to. Ležel jsem v příkopě a čekal na zázrak.
- “Are you sick?“ zeptali se mne.
- “No, I am just unhappy“ odpověděl jsem. Ležel jsem tam celý den a slunce mi pálilo do tváře. Komáři létali okolo, ale pochutnali si na mně už v noci. Rezidentní typy malárie.

Chtěl jsem zastavit dodávku a nechat se odvézt zpátky do města. Když řidič viděl, jak se zvedám z prachu, zavrtěl hlavou a jel dál. A já zase klesl na zem. Několikrát. Každou půlhodinu. Nakonec jsem si stoupl na silnici před auto. Buďto zastaví, nebo ne. Doufám, že ne. Zastavilo. Když jsem si šel dozadu sednout, pokusil se ujet. Držel jsem se rámu vozu, tak mi vyrval kus kůže na ruce.

Vstoupil jsem do pokoje a Andrea se zděsil:
- “Did they beat you?“ Ne. Něco daleko horšího.