50 dnů: Z Evropy do Indie

- "Z Dillí pojedete do Agry a navštívíte Tádž Mahal. Odtud budete pokračovat do Jaipuru a strávíte týden cestováním po Radžastánu. Navrhuji návštěvu těchto měst ..." popisoval nám úředník v turistické informační kanceláři. Vlastně jsme sem vůbec nechtěli. Co a kdy navštívíme si vybíráme sami. Šli jsme si jen na nádraží koupit lístky na zítřejší vlak do Agry. Jenže rezervační kancelář byla zavřená. Na nádraží jsme naštěstí potkali indického průvodce, který nám řekl, že se lístky dají koupit i v oficiální turistické informační kanceláři v centru Dillí. A odvezl nás sem. Tady nám úředník v systému našel, že volná místa na vlak do Agry jsou až za týden. Ale pokud si rezervujeme celou cestu po Radžastánu, může využít zvláštní kvótu pro turisty a lístky nám prodat.

Odsouhlasili jsme pořadí měst, úředník chvíli počítal na kalkulačce a pak řekl:
- "Máte štěstí. Indická vláda tento týden zavedla opatření na podporu turismu a zaměstnanosti v Indii. Návštěvníci dostanou za stejnou cenu, co stojí hromadná vlaková doprava v nejnižší třídě, soukromou dopravu automobilem s privátním řidičem. Váš týdenní lístek do Agry a po Radžastánu bude stát pouhých 423 dolarů na člověka."
- "Opravdu? Pouhých 423 dolarů?" podívali jsme se s Andreou na sebe a začali se smát. Osm a půl tisíce Korun? Teprve teď nám to celé došlo. To všechno byl podvod!

Ten indický průvodce na nádraží, to jak nám před očima šermoval svou oficiální průvodcovskou legitimací s fotkou a razítky a teď tenhle komik. Zkušenosti s vlakovou dopravou v Indii už jsme měli. Takže jsme uměli odhadnout cenu jízdenek do nejnižší spací třídy. Úředník před námi částku zdesetinásobil!

- "Děkujeme, zvážíme to" řekl jsem. "A nevíte náhodou, kde je v Dillí turistická informační kancelář? Ta skutečná, kde se dají kupovat jízdenky na vlak." S Andreou nám už byla celá tahle maškaráda jasná.
- "Jste přece tady" divil se úředník. "Toto je ta jediná oficiální turistická informační kancelář, provozovaná indickou vládou."
- "Ale není" usmál jsem se, "toto je přece falešná kancelář. Past na turisty. Vodíte je sem s tím, že jim prodáte jízdenky na vlak, a pak jim vnucujete desetkrát dražší zájezdy. Jste podvodníci."

Úředník vrtěl hlavou a tvářil se rozzlobeně. S Andreou jsme se smáli a začali se zvedat k odchodu. Ještě jsem se zarazil.
- "Můžeme si vzít ten papír?" ukázal jsem na kus papíru, kam před tím napsal názvy měst, která můžeme v Radžastánu navštívit.
- "Ne!" zakryl ho rychle rukou. "Ten vám dám jen pokud si u nás koupíte lístek". Tak tím nás na odchodu dorazil. Se smíchem jsme se na odchodu ve dveřích srazili s několika turisty, které dovnitř tlačil další "oficiální" průvodce.
- "Nechoďte sem" varovali jsme je, "tohle je falešná kancelář. Budou vás chtít okrást!"

Vyšli jsme ven a opřeli se o plot. Postávalo tam několik Indů.
- "Jsou to podvodníci" ukázal jsem na dveře, ze kterých jsme vyšli. "Vydávají se za oficiální turistickou kancelář, ale vůbec lístky na vlak nemají. Prodávají jen předražené zájezdy."
- "Ano, tady jsou podvodníci" potvrdil nám jeden z Indů. "Skutečná turistická kancelář se přestěhovala. Je dva bloky odtud" a ukázal směr. "Jestli chcete, zavedu vás tam". Souhlasili jsme a cestou se smáli, jak dokonale to měli narafičené. Kdyby neříkali desetinásobek ceny, ale třeba dvojnásobek, možná jsme na to skočili.

Došli jsme k té pravé turistické informační kanceláři, vešli dovnitř a popsali volnému úředníkovi, jak nás skoro podvedli. Zasmál se s námi, vzal si mapu a my mu ukázali, kdy a kam chceme rezervovat jízdenku. Všechno si zapsal, chvíli něco počítal na kalkulačce a pak řekl:
- "Máte štěstí, zrovna máme výjimečnou nabídku. Za cenu jízdenky vlakem od nás dostanete soukromou dopravu automobilem s privátním řidičem. Bude vás to stát pouhých 418 dolarů na osobu." Obrátili jsme oči nahoru. Došlo nám, že v Dillí asi existují samé falešné turistické informační kanceláře. Zvedli jsme se a hledání té jediné "oficiální" kanceláře vzdali. Odložili jsme odjezd o den a lístky si koupili další den přímo na nádraží.

Dne 22. ledna 2010 uplynulo od začátku naší cesty právě 50 dnů. Ten den jsem trávil v indickém poutním městě Pushkaru. Po týdnu stráveném se čtyřicetistupňovými horečkami a silným zápalem plic v posteli nakonec antibiotika zabrala a nebezpečí mého úmrtí bylo snad zažehnáno. Poprvé po týdnu jsem vyrazil ven a vystoupal na zdejší posvátnou horu k chrámu Savitri s krásným výhledem na celé údolí.

Co všechno jsme za těchto 50 dnů s Andreou zvládli? Přepluli jsme hranici mezi Evropou a Asií, připletli se k protivládním demonstracím v Turecku, projeli několik zemí bájné hedvábné stezky prakticky bez turistů, kouřili vodní dýmky, kouřili ehm jiné dýmky, strávili Štědrý večer v muslimské rodině, byli celebritami a váženými hosty muslimských vánočních slavností v Iránu, se štěstím jsme se vyhnuli oloupení v Balučistánu, zjistili jak se nevyplácí házet toaletní papír do záchodů v zemích třetího světa a byli terčem každodenních pokusů o podvod v Indii. No a pak ty nemoci. Zatracený nemoci!

Tak pěkně popořádku.

Naše cesta začala 4. prosince 2009. Původně jsme chtěli odjet o několik týdnů dřív, ale nějak jsem se nestihl sbalit a vypravit. Proto jsme do Istanbulu nejeli kombinací vlaků a autobusů, jak jsme původně chtěli, ale letěli jsme letadlem. Budeme holt naši pozemní cestu počítat až od Istanbulu.

Istanbul pro nás znamenal úplný začátek. První noc na hromadné ubytovně v hostelu, plném oddychujících, chrápajících a kašlajících cestovatelů. Obdivně jsme koukali na lidi, kteří kolem světa cestovali už několik měsíců a měli za sebou třeba celou Jižní Ameriku. Navštívili jsme známý chrám Hagia Sophia předělaný na mešitu, pochutnali si na rybách v přístavu a na trajektu plném racků přejeli z Evropy do Asie. Navštívili jsme tureckou kancelář naší bývalé firmy a nočním autobusem odjeli do Cappadocie v centru Turecka.

Tam jsme prozkoumali podzemní města v jeskyních pod Derynkuyu a obdivovali skalní útvary v okolí Goreme. Spali jsme ve skalním hotelu, jehož jedna stěna byla tvořená skálou, a skoro jsme tam zmrzli. Nechápali jsme, jak v takové zimě noc přežili lidé v jiných pokojích. Když jsme se na to ptali, řekli nám, že si v noci zašli do recepce a tam jim půjčili olejová kamínka. Pak už jim zima nebyla. Líná huba, holé neštěstí.

Odjeli jsme do Kurdistánu a poznali tam, jak moc se Turci a Kurdové nemají rádi. Připletli jsme se dokonce k jedné kurdské demonstraci, která byla rozehnána za pomoci slzného plynu a obrněných transportérů. Turecko jsme opouštěli horským hraničním přechodem Sero, obklopeném úžasnou přírodní scenérií. Tvrdili nám o něm, že není určen pro turisty a že nás z něj určitě pošlou zpátky. Neposlali a byli jsme v Iránu.

Irán byl vrcholem začátku naší cesty. Pohodlné dálkové autobusy, nádherné památky, dobré jídlo, přátelští a pohostinní lidé, žádní turisté. Slovy žádní. Iránský prezident Ahmadinežád byl zvolen do druhého volebného období jen půl roku před naším příjezdem a tyto volby byly kritizovány celým západním světem. Jako odvetu Irán přestal vydávat západním turistům víza. My s Andreou jsme nějakým zázrakem proklouzli. Během našeho pobytu v Iránu jsme žádného západního turistu nepotkali, jen několik Asiatů.

Teherán nás nenadchl, ale následující města byla nádherná. V Esfahanu jsme strávili několik báječných dnů a vybudovali si tam v hotelu Shad náš první malý domov na cestě. Shiraz s nedalekou Persepolí nás trochu zklamal, ale o to víc nás pak nadchnul Yazd. Ukázal se být tím pravým pouštním městem, jehož fotky některé cestopisné knihy mylně vydávají za Persepolis. Výlet taxíkem kolem Yazdu ještě zvýšil laťku pro budoucí soutěžící v soutěži "kde se nám nejvíc líbilo".

Náš nejsilnější zážitek z prvních 50 dnů cesty ale představovaly Vánoce strávené v muslimské rodině v Sirjanu. Autem nás odvezli stovky kilometrů na jihovýchod, pozvali nás k sobě domů, podělili se s námi o jídlo a nechali nás tam přespat. A celou dobu se pořád vyptávali. Jak to vypadá v Česku, jak vypadají české peníze, jak vypadají české pasy, jaké oblečení u nás nosíme, jaké se u nás staví domy, jaké se u nás jí jídlo ... Nebralo to konce.

Reputaci jsme si trochu pokazili tím, že jsme jim na počítači pustili cestopis o Amsterodamu a na řadu přišly záběry ze čtvrti růžových luceren. Když se pak otec rodiny dozvěděl, že sebou nemáme pyžama na spaní, polekal se možnosti, že u nich cheme spát nazí, a zakázal nám sundávat si v noci kalhoty.

V první den vánoční nás pak vzali do města na velký muslimský svátek Ashura, připomínající smrt Mohamedova vnuka v nějaké bitvě. Městem pochodovaly průvody mladých mužů, kteří se bičovali železnými řetězy a v obřích stanech se vařilo jídlo pro celé město. Trochu jsme se báli, že nás tam jako nemuslimy nepustí (nebo pustí, ale ukamenují). Báli jsme se zbytečně. Představili nás starostovi Sirjanu, provedli nás zázemím slavností, posadili nás na přední místa a udělali z nás hosty celého města. Každý si nás chtěl vyfotografovat a děti se praly o to, kdo k nám bude sedět nejblíž.

Naši hostitelé nás chtěli v Sirjanu zdržet ještě nekolik dní, ale my jsme potřebovali pokračovat dál k Pakistánu, kam nám zanedlouho mělo vypršet vízum. Mělo jen tříměsíční platnost a my jsme si ho bohužel vyřídili příliš dlouho před odjezdem. Odjeli jsme do Bamu, kde se v roce 2003 událo obrovské zemětřesení, které rozbořilo celé město a usmrtilo přes 25 tisíc lidí. Navštívili jsme hrad, který měl před zemětřesením vypadat jako z pohádek tisíce a jedné noci. Teď je z něj zřícenina, kterou se snaží zrestaurovat nějací archeologové z Drážďan. Německo bylo v Iránu vůbec nějak aktivní a každý rok sem přijížděly tisíce německých (bohatých!) turistů. Teď jim to Ahmadinežád zatrhl, takže překrásné hotely po letech poprvé zejí prázdnotou.

Bam byla naše první zastávka v Balučistánu a bylo nutné zvýšit pozornost. Balučové jsou totiž tak trochu bandité a když dostanou příležitost, přijdete o všechno. Při našich procházkách po Bamu jsme byli zpovzdálí sledováni tajnými policisty a ti nás také vyprovodili až k autobusu, který nás měl odvézt do Zahedanu k pakistánské hranici. Před Zahedanem nás přebrala uniformovaná policie a rychle nás vypoklonkovala směrem k hraničnímu přechodu Mirjaveh.

Mirjaveh je pašerácký hraniční přechod. Je známý velkým objemem pašovaného materiálu, který tudy proudí. Z Iránu do Pakistánu se pašuje ropa a do Iránu se pašují drogy na cestě do Evropy. Nechápal jsem, jak toho tudy mohou pašeráci tolik propašovat, když o tom všichni vědí. Celníkům a policii by přece stačilo provádět tu podrobné kontroly a pašování by zastavili.

Po příjezdu k hranici jsem to pochopil. Hraniční přechod byl totiž z důvodu svátku zavřený. Zavřený znamená, že tam nikdo nebyl. Nikdo. Žádný vrátný, žádné okénko s informacemi, ani žádný hlídač budovy. Všichni úředníci se prostě předchozí den sbalili, odjeli domů a budovu zamčeli. Nikoho tam nenechali. Ani žádné vojáky. Přece tu nikdo nebude něco pašovat, když je zavřeno.

Byl to docela průšvih, protože náš taxík odjel a zanechal nás bez peněz na prázdné, opuštěné hranici, 70 km od Zahedanu, kde bychom sehnali ubytování. Navíc se začala zatahovat obloha a vítr uváděl přicházející písečnou bouři. Připadali jsme si jak v nějakém městě duchů. Jako bychom byli v nějaké hororové počítačové hře a čekalo se na setmění a příchod příšer-áků (nebo pašeráků). Nakonec jsme měli štěstí a na poslední chvíli našli maličkou ubytovnu pro řidiče kamionů, kde nám levně pronajali pokoj.

Přechod do pakistánského pašeráckého města Taftanu nás přenesl o sto let zpátky. Pakistánskou celnici jsme původně považovali za rozbité záchodky, museli nás tam zavolat a naše jména vyplnili místo do počítače do starých papírových knih. V Taftanu jsme byli celou dobu pod dohledem policistů, kteří s námi a se zbraní přes rameno chodili i na nákup po tržišti.

Následoval náročný přejezd v terénním autobusu Daewoo přes stovky kilometrů dlouhou poušť bez silnice do Quetty těsně pod Afghánistánem. Celou tuto cestu nás s Andreou doprovázel voják se samopalem jako naše ochranka. Byla to pekelná noční jízda ďábelským autobusem s hlasitou pakistánskou hudbou a rudým osvětlením. Quetta mělo být jedno z nejnebezpečnějších měst na naší cestě. Každý cestovatel je hned po vystoupení z autobusu odveden na policejní stanici a policie se od něj nehne až do odjezdu. Někteří cestovatelé nám popisovali, jak v Quettě strávili týden. Sedm dnů byli zavření na hotelu a celou dobu hráli karty s vojáky, kteří je chránili. Z hotelu vůbec nevycházeli a jídlo si nechávali nosit do pokoje. Inu, Balučistán.

Náš autobus ale místo příjezdu v 10 hodin dopoledne, kdy už by na nás čekala policie, přijel ve 4 hodiny ráno a vyhodil nás na tmavé blátivé ulici v hrozné, vlezlé a vlhké zimě. Měli jsme štěstí. Ujali se nás dva obchodníci z Lahore, kteří s námi a jejich dvěma sluhy pochodovali tímto nebezpečným městem na autobusové nádraží. Tam jsme zjistili, že náš autobus odjíždí až v 8 hodin večer, takže tam strávíme celý den. Najednou nás ti dva obchodníci požádali, ať se na nic neptáme a nastoupíme do tříkolky, která nás odveze na vlakové nádraží. Tam nám vysvětlili, že lidé, co kolem nás na autobusovém nádraží postávali, byli lupiči a chystali se nás obrat. Unikli jsme tak tak.

Quettu jsme bleskově opustili a vlakem nejnižší kategorie odjeli do Multanu. Cestou si k nám přisedl nějaký imám, který se rozhodl, že nás obrátí na svou víru. Recitoval z Koránu, chvílemi zpíval a osazenstvo celého vagonu k němu obdivně vzhlíželo. Něco ho pošimralo v nose a silně kýchl, takže mu vyletěl sopel na moje kalhoty. Usmál se a pokračoval ve zpěvu. Pak vytasil nejsilnější trumf, jak nás obrátit na Islám - důkaz o existenci Alláha. Napjatě jsem poslouchal a on řekl:
- "Podívej se kolem sebe, příteli. Vidíš ten život? Rostliny, zvířata, lidi? No může existovat lepší důkaz Alláhovy milosti?" V té chvíli jsem se rozhodl, že ho obrátím na svou víru já:
- "Slyšel jsi někdy o Darwinově evoluční teorii?"

Byla to naše první zkušenost s vlaky v této části světa, kde se jako odpadkový koš používá podlaha. Cokoliv chcete vyhodit, hodíte na podlahu. Když si chcete odplivnout, plivnete na podlahu. Když si čistíte zuby nebo kloktáte, vyplivnete to poté na podlahu. Aspoň že v naší přítomnosti nikdo na podlahu nečural ...

V nejteplejším pakistánském městě Multanu bylo horko a po mrazivé Quetě a náročné noci ve vlaku jsme se tam na trávníku příjemně vyspali. Odpoledne jsme už pokračovali do Lahore, kde jsme oslavili nový rok. V Lahore jsme strávili týden a zažili tam první totální brutální střevní onemocnění, kdy nám dalo práci i dolézt po čtyřech několik metrů ze záchodu do postele. Navštívili jsme padišáhovu mešitu a pár dalších památek, potkali několik hrozně zajímavých lidí a nakonec si Pakistán a hlavně jeho obyvatele oblíbili.

Vstup do Indie provázely předražené lístky pro turisty, špinavá vegetariánská strava, nebezpečná voda a spousty všudypřítomných prodavačů, podvodníků a podvodníčků. Na špínu a chudobu jsme byli zvyklí už z ještě chudšího Pakistánu. Tady se k nim připojila v Pakistánu prakticky neexistující žebrota. Film Milionář z chatrče jí ale udělal medvědí službu, když světu přiblížil fungování organizovaných skupin dětských žebráků, takže jim určitě řádově klesly příjmy.

V Indii jsme narazili na kvanta turistů, což byl pro nás po Iránu a Pakistánu menší šok. Na pakistánsko-indické hranici jsme shlédli populární ceremonii zavírání hranice a odjeli ke zlatému chrámu do Amritsaru. Nočním spacím autobusem jsme pak pokračovali do Dillí a toužebně vzpomínali na noční nespací autobusy v Iránu, kde se dalo vyspat mnohem líp. V Dillí jsme navštívili červenou pevnost, přežili několik pokusů o podvod s falešnými turistickými informačními kancelářemi a odjeli do Agry.

Provedli jsme povinnou návštěvu Tádž Mahalu a odjeli do Radžastánu. Tam jsme poznali vášeň místních v pouštění draků a taky to, o jak krvavý sport se jedná. S draky tu totiž probíhají souboje, při kterých se účastníci snaží přeříznout svou šňůrou šňůru jejich soupeře. Proto se šňůry máčejí v lepidle a rozdrcených skleněných střepech. Jsou zatraceně ostré a účastníci zápasů mívají pořádně pořezané ruce.

Do Radžastánu jsem si ze studeného severu přivezl nachlazení, které v Jaipuru přešlo v zánět průdušek a v Pushkaru nakonec v silný zápal plic se čtyřicetistupňovými horečkami. Bylo to vážné, hned jsem nasadil silná antibiotika, ale ta dlouho nezabírala. Už jsem se pomalu loučil se životem. Až po dlouhých šesti dnech se kašel zmírnil a teplota klesla pod 38. Poslední den tohoto období jsem konečně mohl opustit postel a vystoupat nad město.

Při pohledu na prvních 50 dnů cesty můžeme trochu sumarizovat. Jídlo bylo výborné v Iránu, v Pakistánu jsme si ho díky nemoci vůbec neužili, ale Indie je pro mne jednoznačně hrozná. Andreovi indické jídlo chutná a libuje si zejména ve stolování v těch nejtypičtějších místních jídelnách na ulici. Mně stačí kolem takového místa jen projít a už cítím křeče v břiše.

Našich několik dnů v Turecku bylo hrozně drahých, v Iránu jsme se už dostali na náš plánovaný denní rozpočet 500 Kč na člověka a den. Pakistán se s průměrnými 16 dolary na den (320 Kč) dostal ještě níž. Z našeho vybavení jsme si zamilovali především ultralehké hedvábné spacáčky koupené těsně před odjezdem na základě rad z Outdoor fóra a taky chytrý mobilní telefon Samsung Omnia 2, ve kterém můžeme kdekoliv na ulici číst v elektronických průvodcích i hledat v mapách.

Co nás čeká v příštích týdnech? Přede mnou je cesta na jih do Bombaje. Andrea tam odjel už před několika dny, protože tam bydlí jeho přátelé, kteří odjíždějí na dovolenou. Naším dalším cílem bude Goa a její pláže. Měl by to být takový příjemný oddych po první části cesty. Kamarád David Gladiš nás před cestou varoval, že se nám po několika měsících intenzivního cestování mohou začít rozpadat těla. Tak jsme si v určitých momentech cesty naplánovali "dovolené". I když pro mne bude tou hlavní dovolenou až Srí Lanka začátkem února, kam za mnou přiletí přítelkyně Míša.

Takže na dálku ještě děkuju všem, co mi pomáhali s uzdravováním. Léčením, radami i přáními. Přece jenom, byla by škoda umřít na začátku takovéhle cesty. Nebo ne? :-)