Jedna z nejlepších částí celé cesty. Období plné báječných okamžiků, spokojenosti a radosti. Někam jsem patřil. K něčemu jsem směřoval. Našel jsem přátele. Ne takové, co by přátelství prodali za levný podnájem v Praze ...

V pátek, 13. června, jsem byl na své cestě už 1650 dnů. Byl jsem zrovna na ostrůvku Flores v severní Guatemale. Několik dní před tím jsem tam přijel z Hondurasu. Většinu tohoto období jsem totiž strávil na honduraském ostrově Utila. Stejně jako poslední měsíc předchozího období. Žil jsem tam hrozně fajn život. Život bez starostí.

Absolvoval jsem kurz první pomoci a na něj navazující třídenní kurz 'Rescue diver', zaměřený na záchranu potápěčů v nouzi. Společně se mnou těmito kurzy prošel i Francouz Nicolas, který se předchozích pár týdnů plavil na jachtě s rodiči Karibikem. Na Utile se zastavili kvůli potápění. Nechápal, co je to s ním v kurzu za magora, který se pořád na něco vyptává a ze všeho si dělá legraci. Vadilo mu, že byla kvůli mně každá lekce delší. Zvykl si. Nakonec ho to začalo bavit. Stali se z nás velcí kamarádi.

Po skončení kurzu měl odplout na další ostrov. Já jsem se chystal na americkou ambasádu se žádostí o vízum do USA. Slíbili jsme si, že se na Utile jednou zase sejdeme a uděláme si navazující kurz 'Divemaster'. Ten už ale není několikadenní. Je to jedno- až dvouměsíční studium v potápěčské škole a podílení se na jejím každodenním chodu včetně dohledu nad skupinami potápěčů a pomoci s výukou potápění.

Jak jsem ale zjistil, na americké ambasádě bych musel přiložit i svůj výpis z účtu za poslední tři měsíce, což by spolu s neexistující manželkou, dětmi a zaměstnavatelem v Česku spolehlivě vedlo k zamítnutí víza. Takže ani nemělo cenu tam jezdit. Dozvěděl jsem se taky, že za několik dnů začne v naší potápěčské škole výuku na divemastera sympatický párek mladých Britů. Tak mne napadla hříšná myšlenka.

- "Nico, říkám sice pořád, že zítra odjedu, ale Montana s Joshem si začínají dělat divemastera. Kdyby ses sem vrátil brzo, počkal bych tu na Tebe a mohli bychom se připojit."
- "Vrátim se, když budu určitě věděl, že tu zůstaneš. A toho divemastera si se mnou uděláš."
- "Zůstanu, když budu určitě vědět, že se vrátíš. Brzo. Nebo co kdybychom tu zůstali rovnou?"

Utila má jednu zvláštní vlastnost. Přitažlivost. Bez legrace. Není to žádné marketingové heslo. Když tu strávíte pár dní, strašně se vám nechce odjet. Nechtělo se ani nám. Nico se domluvil s rodiči, vystěhoval si věci z lodě a nastěhoval se do sousedního pokoje. Byli jsme nadšení.

V okolí Utily je výjimečně krásný mořský svět. Želvy, rejnoci, žraloci, mečouni, murény, lví ryby, mořští koníci, delfíni, chobotnice ... Šest měsíců v roce tady můžete potkat i žraloky obrovské. Kurzy potápění tu projde víc lidí, než kdekoliv jinde. Je to díky kráse zdejších korálových útesů, ale hlavně proto, že jsou tu kurzy potápění nejlevnější na světě.

Potápěčské školy tady fungují jako takové továrny. Dovnitř proudí stovky backpackerů, nejčastěji -náctiletých, a ven vypadávají už s PADI licencí. Šťastnou náhodou jsem zakotvil ve škole, která se z tohoto vzorce vymykala. Ecomarine. Taková menší škola s jednou lodí pro dvanáct potápěčů. Žádná továrna. Většině klientů bylo dvacet až třicet let. Někteří přijeli i s malými dětmi. Taková rodinná škola. Byli jsme jako jedna rodina.

Malá škola, co trhala rekordy. Kromě předních umístění v každoročních soutěžích lovení lvích ryb trhla jeden zrovna, když jsem tam byl. Rekord v počtu lidí, dělajících si současně divemastera. Takzvaných DMT - DiveMaster Trainee ('v tréninku na divemastera'). Obvykle tu bývali tak dva DMT. Nás bylo sedm. Já, Nico, Britové Josh s Montanou, Američané Joel s Ruby a o týden později se připojila ještě Švýcarka Eva. Sedm DMT!

Abyste mohli tento kurz začít, musíte mít ukončené všechny předchozí kurzy: začátečnický Open Water Diver, pokročilý Advanced Open Water Diver a záchranářský Rescue Diver. Druhou podmínkou je mít aspoň čtyřicet ponorů. Vlastní studium se pak skládá z řady teoretických a praktických disciplín, musí se splnit přísné fyzické testy a pod vodou prokázat orientace v kritických situacích.

Instruktor, zodpovědný za naši skupinu DMT, byl Aiden. Velmi zkušený, velmi veselý a velmi v pohodě Brit. Trochu nezodpovědný. V podstatě jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Aiden to jen rámcově kontroloval. Do ničeho nás nehonil. Ideální šéf. Nešlo o výsledky firmy, ale o to, aby nás to bavilo.

- "Ještě jsi nedočetl teorii k této lekci? Tak si ten test napiš až příští týden. Nebo popříští?"
- "Jsi po včerejší pařbě ještě opilý / zdrogovaný, takže se nechceš potápět? V pohodě. Nemusíš. Taky bych dneska pod vodou nepoznal, kde je dole a kde nahoře."
Byli jsme z něj nadšení. Svůj britský humor rozdával snad ještě častěji, než já ten český. Už jeho vysoká hubená postava a výraz v obličeji byly legrační. Stačilo ho potkat a člověku se na tváři rozlil úsměv.

Na jižní straně ostrova bylo skoro třicet míst na potápění. Od našeho doku byly vzdálené pět až dvacet minut plavby lodí. Bylo tam i několik vraků včetně toho největšího, v hloubce třiceti metrů potopené nákladní lodi Haliburton. Všude jsme naráželi na moje favoritky, obří zelené murény. A samozřejmě na lví ryby. Oblíbeným místem bylo taky 'letiště' - Aeropuerto. Přírodní tunel několika jeskyněmi, kterými se dalo proplavat a na druhé straně vyplout zase na denní světlo.

Na severní straně byl mořský svět ještě hezčí. Často jsme tam potkávali želvy a rejnoky. Museli jsme ale obeplout celý ostrov. Plavba trvala asi hodinu a při větších vlnách byla docela divoká. Po cestě jsme ale měli šanci narazit na delfíny nebo žraloky obrovské.

Když se to stalo, nastal poplach:
- "Sundat dýchací přístroje, nasadit masky se šnorchlem a ploutve!"
Kapitán lodí manévroval tak, aby nás přiblížil až k nim. Tam jsme vlezli do vody. Když se žralok ponořil do hloubky, doplavali jsme zpátky na loď a kapitán začal hledat místo, kde se žralok vynoří znovu. Během těchto lovů beze zbraní jsme za žraloky lezli do vody několikrát. V těch chvílích nás ovládlo nadšení. Hledali jsme místo s vyskakujícími rybičkami, smáli se na sebe a oči nám zářily.

Kapitán měl největší zájem na tom, abychom je viděli co nejlíp. Bylo nepsaným pravidlem, že mu každý, kdo žraloky pod hladinou viděl zblízka, dal spropitné 300 Lempir (300 Kč). Anebo ho pozval na pár panáků. V případě našeho honduraského kapitána Joea se to dalo docela dobře nazvat propitné.

Potápěči se v moři vždycky potápějí ve dvojici, aby mohl ten druhý pomoct v případě selhání vybavení. Partnerovi v této dvojici se říká 'buddy'. Můj buddy býval Nicolas. Spolu jsme se potápěli, účastnili se výuky a dělali si legraci z ostatních. Při praktických cvičeních nás taky dávali dohromady. Byli jsme taková nerozlučná dvojice. Kde byl on, tam jsem byl já. Kde jsem byl já, tam byl on. Dobře jsme se doplňovali.

Spolu jsme trávili čas i mimo potápění. Chodili jsme na jídlo, na nákupy, na párty, sledovat zápasy v boxu, zašli jsme do kina i na reggae koncert Chaky Demuse. Protože miluju filmy a mám notebook s dobrými reproduktory, každý večer jsem ve svém pokoji pořádal filmová 'promítání'. Účastnil se Nico a většinou i Josh s Montanou. Nico vyrobil z vyhozených bedýnek provizorní sedátka, aby všichni mohli sedět.

Sledovali jsme i můj oblíbený seriál 'The IT Crowd'. V jedné epizodě Roy s Mossem řešili, že spolu tráví příliš mnoho času a jsou tak už skoro jako starý manželský pár. Roy s tím nesouhlasil, ale nakonec prohlásil:
- "If anything, I am the husband (A i kdyby, já jsem v tomto páru manžel)!"

Moc nás to pobavilo. Nico si často vařil a občas uvařil i pro mne. Takže jsme si začali dělat legraci ze sebe a prohlašovat, že já jsem otec a Nico máma. Což bylo vtipné, protože Nico každý den posiloval a byl docela kulturista. Jako dceru jsme adoptovali Montanu a ta nám říkala mami a tati.

Život na Utile byla velká pohoda. Bydleli jsme v jednoduchých pokojích s ventilátory pár minut od přístavního doku Ecomarine. Najíst jsme se chodili do restaurace jedné paní vedle. Jídlo jsme měli levnější, než turisté, protože jsme byli místní. Jedli jsme čerstvé ryby, kuřata a středoamerickou kuchyni - burrita, baleády a k snídani vynikající zapečené placky se sýrem a šunkou. Přesně to, co chcete jíst po dlouhé noci, když rozespalí vylezete z postele a jdete na ranní potápění.

Kupovali jsme si levná manga a do centra chodili pro středoamerickou verzi zmrzliny Magnum - Giga. Bonusem byl pro mne fakt, že má honduraská Lempira stejnou hodnotu, jako česká Koruna. Takže ceny v obchodech byly vlastně v Korunách. Důležitá byla cena pitné vody - kanystr s dvaceti litry stál 30 Kč. To je zadarmo.

Na Utile se ale voda nepije. Pokud v sobě nemá aspoň pár procent alkoholu. Utila, to jsou nekonečné pařby, oslavy a párty. Je plná barů a restaurací. Ecomarine měla strategické umístění vedle nejpopulárnějšího baru - Skid Row baru. Každý den v něm několikrát probíhal 'Skid Row contest'. Za 200 Kč jste dostali čtyři panáky silného bylinného rumu. Ty jste do sebe házeli a mezitím obíhali kulečníkový stůl. Kdo to ve zdraví dokončil, dostal tričko.

Zvláštní příležitostí k oslavě bývalo dokončení kurzu divemastera. To se uspořádala velká párty, tzv. 'snorkel test', kam chodili i lidé z jiných škol. Její součástí byla show, kterou připravili právě noví divemasteři. Já a Nico jsme rození šoumeni, tak jsme kamarádům s jejich show pomáhali. Nico si půjčil bikini, holky ho namalovaly a on hrál naši instruktorku Mariu. Já jsem se svlékl, omotal si kolem pasu prostěradlo jako plínku, dřepl si, vrazil palec do pusy jako dudlík a hrál její roční dcerku Lisu. Obecenstvo se válelo smíchy.

Utila není jen ostrovem alkoholu. Je i ostrovem drog. Cítit v okolí marihuanový kouř nebo něco silnějšího patřilo k dennímu koloritu.
- "Čemu se divíš?" ptali se mne. "V Česku jsou přece drogy legální." V televizní reportáži viděli narkomany ve středních Čechách očesávat pole s mákem. Z jejich řečí jsem pochopil, že jsme ve světě proslulí jako drogový ráj. Zřejmě díky 'většímu, než malému množství', což pro ně musí být unikát. Zpopularizoval nás taky seriál 'Breaking Bad'. Tam se diváci po celém světě dozvěděli, že 5% české populace bere pervitin.

Drogy jsou na Utile k dostání všude a nikdo vás za ně neperzekuuje. Skoro. Jednou v noci přišla na diskotéku policejní kontrola a u kamaráda našla balíček kokainu. Sebrala mu doklady a odvedla ho do vězení. Tam strávil noc. Ráno jsme ho navštívili a ptali se, zda něco nepotřebuje. Nic nechtěl. Policisté naznačili, že ho pustí, když zaplatí úplatek 2000 Kč. Odmítl. Řekli, že ho deportují z Hondurasu. Souhlasil. Večer ho pustili bez placení. Nikdo se s tím nechtěl otravovat. Nevrátili mu akorát 200 Kč, které měl vložené v dokladech. Jak by tak asi dopadl v Thajsku?

Na Utile se tak usadili i lidé, kteří drogy k životu potřebují a jinde s tím měli problémy. Mezi nimi i jedna legenda. Dr. John. Tento Američan patřil v USA ke špičkovým doktorům. Kvůli problémům s drogami ale musel utéct. Usadil se na Utile. Když zrovna není pod vlivem, pořád patří k nejlepším. Zdejší americká a evropská komunita by v případě vážného zranění nebo nemoci nešla do nemocnice. Šli by k němu.

Jedna instruktorka nám vyprávěla, jak jí zachránil život. Prasklo jí slepé střevo a než by ji trajektem převezli na operační sál do nemocnice na kontinentu, bylo by pozdě. Donesli ji k Dr. Johnovi. Ten si vzal skalpel a slepé střevo vyoperoval. Neměl ale anestetika. Tak ji před operací nadrogoval opiem. Toho měl dostatek. Žádnou bolest při operaci necítila.

Alkohol, drogy, hudba, nekonečné párty ... Na Utile samozřejmě vznikaly páry. A taky se rozpadaly. K nesmírné lítosti mne a Nica se naše dcera Montana s Joshem na Utile rozešli. Bezvadná holka a skvělej kluk. Po sedmi letech vztahu. Na konci jejich roční cesty kolem světa. Byl v tom někdo třetí. Kdo nenechal žádnou sukni na Utile na pokoji. No co, tyhle věci se stávají.

Jejich sedm let nebyl žádný prázdný flirt a pořád jim na sobě záleželo. Tak ke mně Montana přišla s otázkou. Věděla, že jsem se v této oblasti stal nedobrovolně odborníkem. Chápala, že mu ublížila. Chtěla poradit, jak se má chovat, aby se jeden druhému mohli v budoucnu podívat do očí. Aby ji nemusel nenávidět. Sepsal jsem jí desatero přikázání po rozchodu. Vlastně šestero. Pro všechny slušné holky, co partnerovi ublížily. Nebo kluky. Pro všechny slušné lidi:

1. Respektuj ho! Jako člověka, který Tě miloval. To je základ slušnosti. Jako muže. I kdyby to byl třeba ještě kluk.

2. Nepomlouvej ho. Nikomu o něm nelži. Nemluv o něm špatně. Zejména před vašimi společnými přáteli. I kdyby sis tím chtěla zajistit, že Tě neodsoudí. Že budou 'na Tvé straně'. To je věc, kterou Ti NIKDY neodpustí. Obrovsky pozitivní krok z Tvé strany by bylo mu říct, že se k ničemu takovému nesnížíš.

3. Komunikuj s ním. Pokud o to stojí. Pod žádnou záminkou neukončuj jednostranně komunikaci. Zvlášť pokud jsou mezi vámi nedořešené otázky. I kdyby Ti byla ta komunikace nepříjemná, protože se za sebe stydíš. Překonej to.

4. Buď k němu naprosto upřímná. Nehraj žádné hry. Nazývej věci pravými jmény. Pokud pořád stojí o Tvou lásku, ale z Tvé strany už tam žádná není, řekni mu to. Nedávej mu falešnou naději. To je to nejhorší, co bys mohla udělat. To by ho zlomilo. První rozchod chlap rozchodí, druhý už nemusí.

5. Respektuj jeho právo být rozzlobený. Prošel si bolestí a potřebuje se s tím vyrovnat. Může udělat něco, myslet si něco, nebo říct něco, čím Tě chce zranit. Vrátit Ti to. Aspoň trochu. Když se to stane, ignoruj to. Nereaguj ukvapeně. Představ si bolest, kterou má. Až to nejhorší přejde, možná se Ti za to i omluví.

6. Omluv se mu! Řekni, že si pamatuješ hezké momenty vašeho vztahu. Řekni mu, jak je Ti to líto. Ne to, co se stalo. Ale to, jakou bolest jsi mu způsobila. Neomlouvej se ale teď. Můžeš to udělat taky, ale nejspíš to nepřijme. Omluv se mu později. Za několik měsíců. V době, když už se přes to přenese. V té chvíli ho překvap, najdi ho a omluv se mu. To je ten nejlepší recept na dobrý vztah v budoucnu.

No a pokud jsi naopak potvora, co chce partnera dostat až na dno, stačí to dělat přesně obráceně. Můžu potvrdit, že to funguje.

Součástí kurzu divemastera byly i fyzické testy. Uplavat v moři 400 metrů bez plaveckých brýlí, 800 metrů s ploutvemi a 200 metrů s bombou na zádech, při čemž jste museli táhnout nebo tlačit potápěče v bezvědomí. Všechno bylo na čas s přísnými limity. Kdo by se do nich nevešel, divemasterem by se stát nemohl.

Uplavat 400 m v limitu pro mne nebylo jednoduché, protože neplavu kraul. Plavu jenom prsa, naštěstí docela rychle. Takže jsem to stihl za deset minut a to bylo v limitu. Dostal jsem tři body z pěti. Uplavat 800 m s ploutvemi bylo při správné technice bez problémů. Suverénně nejhorší bylo 200 m s potápěčem v bezvědomí. Kvůli rychlosti jsme ho tlačili a měli při tom hlavu pod vodou. Dýchali jsme jen přes dýchací přístroj a ten při námaze nedodává dost kyslíku. Bomba na zádech při tom trčela do vzduchu a tlačila nás dolů. Nevnímali jsme nic kolem a na konci se skoro topili.

Když svých 200 m s potápěčem plavaly holky, nastal problém. Nějaká dopravní loď s pasažéry měla poruchu a vracela se do sousedního doku, tažená jinou lodí. Měli jsme tam bójku, upozorňující na lidi ve vodě. Volali jsme na ně, ať zastaví. Oni zase volali na nás, že mají poruchu, nezastaví a ať vypadneme my. Holky to nevěděly. Měly hlavy pod vodou a právě plavaly závěr těch vyčerpávajících 200 m. Loď jela přímo na ně. Napadlo mne jediné. Zastavit je vlastním tělem. Doplaval jsem před vlečnou loď a šlapal vodu s rukama nahoře. Aby viděli, že do mne najedou.

Jako kdybyste pomalu jeli autem a někdo se před ně postavil ve snaze vás zastavit. Přejeli byste ho? Janoušek ano. Honduraský kapitán vlečné lodě naštěstí ne. Zařadil zpětný chod a na mou hlavu se snesla snůška nadávek:
- "You moron! You idiot! You asshole!"
Byl jsem ve vodě a několik chlapů z lodě metr nade mnou mi nadávalo. V proudu nadávek nebyla přestávka. Připadal jsem si nepatřičně, když byli všichni nahoře a bylo jich tolik. A já byl ve vodě pod nimi sám. Zareagoval jsem tak nějak automaticky. Beze slov. Vystrčil jsem ruku z vody, jakoby na pozdrav. A na ní jsem vztyčil prst.

Asi jsem v té chvíli nemohl udělat nic, co by je rozlítilo víc. Divím se, že neskočili za mnou. Holky mezitím doplavaly k molu a lezly z vody. Já jsem je následoval. Vlečná loď chvíli manévrovala a pak loď s poruchou bez problémů dovezla k jejich doku. Cestující vystoupili, ale kapitán a několik rozlícených chlapů zůstalo na molu a přes vodu na mne dštili síru. Vylezl jsem na naše molo a začal jim nadávat zpátky. Nejčastěji jsem je nazýval 'motherfuckers'. Tomu by mohli rozumět.

Kolem se shromáždil dav lidí a pozoroval to. Jejich cestující a naši potápěči. Z naší kanceláře ke mně přiběhl kluk a šeptal, ať přestanu:
- "Ten prostřední je zdejší mafián. Moc špatný člověk. V podstatě celému ostrovu vládne. Poslouchá ho i policie." Hlavní zdejší mafián? Ten asi není zvyklý na to, že mu někdo ukazuje prostředníček. Navíc před obecenstvem desítek lidí.

Manžel naší šéfové, obr s postavou zápasníka, došel na jejich molo a snažil se situaci uklidnit. Zdůrazňoval, že se nikomu nic nestalo a všechno dobře dopadlo. Věděl na ně něco z minulosti, kdy opilí v noci najeli na nějakou jachtu v přístavu, úplně ji zničili a pak utekli. Použil to na ně a chlápci se trochu uklidnili. Mafián na mne ale ještě zavolal:
- "Ty v tom žlutým tričku!" a udělal gesto prstem pod krkem. Jako že jsem mrtvý muž.

Holkám mezitím popsali, co se vlastně stalo. Daly mi pusu na tvář. Ve vodě byly úplně vyčerpané a mohlo to špatně dopadnout. Od toho dne jsem ale nebyl v bezpečí. Lidé mi říkali, že si na mne mafián s parťáky určitě někde počká a vyřídí si to se mnou. Nico prohlásil, že mi bude dělat ochranku, a několik dní se mnou všude chodil. A začal taky nosit žluté tričko. Aby si nás když tak spletli :-)

Po několika týdnech jsme začali asistovat s výukou potápění. Byla to moje nejoblíbenější činnost. Hlavně pomoc se základním kurzem. Miloval jsem nadšení lidí po prvním potápění. Nejčastěji jsem asistoval Aidenovi. Byli jsme skvělá dvojka. Aidenův britský a můj český humor se doplňovaly. Studenti, co prošli kurzem s námi, si to užili. Nepřestávali se smát.

Když se šla poprvé potápět Britka Jane s Rakušankou Judith, připojil se ke mně i Nico. Judith se nějak nemohla potopit, tak nám Aiden naznačil, ať zůstaneme dole s Jane a zabavíme ji. V písku byl obří mořský červ, kterému se říká 'Sea Cucumber'. Mořská okurka. Je měkky a má lepivý spodek těla. Když si ho dáte na ruce, hned se přichytí. Jane se moc líbil. Když se tomu říká okurka, Nico mi gestem ukázal, ať ji ochutnám. Vyndal jsem si dýchací přístroj, otevřel pusu a jakoby se do červa zakousl. V té chvíli jsme Jane skoro utopili. Vyprskla totiž smíchy a když zuby přestala držet náustek, vyletěl jí z pusy. Naštěstí si ho tam stačila vrátit.

Můj nejhezčí ponor proběhl překvapivě úplně mimo regulérní potápění. Byl první úplněk po krvavém měsíci a Nico za mnou přišel, jestli se nechci jít potápět. Nechtěl jsem. Nemám noční potápění rád. Moře bývá divoké. Nico řekl, že nepojedeme lodí. Poplaveme od mola. Jen my dva a Carla. Carla byla nejkrásnější instruktorka v okolí. Španělka, 28 let, s dokonalou štíhlou postavou. Říkala, že to bude perfektní. Moře bylo klidné a viditelnost dobrá. Nechtěla jít sama, kdyby se něco stalo. Ale ostatní instruktoři byli už v tuto dobu opilí. Tak jsme se oblékli do neoprénů, vzali baterky a vlezli do vody.

Bylo to perfektní. Ani ne sto metrů od našeho doku. V hloubce tří metrů. To pro potápěče skoro není potápění. Zůstali jsme pod vodou 80 minut a viděli toho strašně moc. To, co bychom ve dne nikdy neviděli. Dlouhé minuty jsme si hráli s několika legračními kulatými ostnatými porcupinefish, co vypadaly jako malí popletení ďáblíci a zmateně mi narážely do baterky. Dvě z nich totiž měly na hlavě růžky. Viděli jsme malé rejnoky, hledající si v písku potravu. A pak chobotnice. Asi pět chobotnic, které ve světle našich baterek měnily barvy ve všech odstínech duhy a vyplašeně 'pobíhaly' po dně. To 'pobíhání' na chapadlech vypadalo úžasně!

V den číslo 1600 mé cesty jsem poprosil čtyři lidí, aby pro jednu fotku ze svých těl složili čísla: 1, 6, 0 a 0. Nic jsme nenacvičovali a podle toho to dopadlo. Ještě jsme rozvířili písek, tak ta fotka nestála za nic. Pro pobavení je ale dobrá. Poznáte některá z těch čísel? Já tedy ne :-) Další pokusy už se nekonaly. Rozbilo se mi pouzdro a voda natekla do foťáku. Velká škoda. Měli jsme v plánu udělat si během pobytu na Utile spoustu vtipných fotek pod vodou.

Když mi před rokem v Kolumbii sebrali bandité moje vodotěsné hodinky Suunto za 500 dolarů, koupil jsem si za 10 dolarů levnou náhradu. Měla ručičky a pod nimi digitální displej. Byl to ale krám. Po pár měsících ručičky přestaly fungovat. Přeřídil jsem je na dvanáctku a díval se jen na digitální čas. Na Utile jsem si je jednou zapomněl sundat a potopil se s nimi do třiceti metrů. Jakékoliv vodotěsné hodinky by se už v pěti metrech rozbily. Můj krám to přežil. Bez úhony. Právě naopak. Po vynoření začaly fungovat i ručičky.

Na kurzu jsme se ještě museli naučit, jak připravit potápění pro klienty, orientovat se pod vodou, nakreslit mapu podvodního místa, poskytnout brífing před potápěním a hledat ztracené věci na dně. Všechny potápěčské dovednosti (např. sundání masky a vybavení v hloubce) jsme museli zvládnout na demonstrativní úrovni, abychom to mohli učit studenty. Nejtěžší byla výměna veškerého potápěčského vybavení včetně masky a ploutví s partnerem pod vodou, a to za použití jen jednoho dýchacího přístroje. Takže když dýchal jeden, ten druhý nemohl.

Na závěr jsme každý vzali na potápění klienty. Všechno jsme připravili, zkontrolovali, poskytli instruktáž a pod vodou všechny vedli. A byli za ně zodpovědní. Mým instruktorům se moc nelíbilo, že jsem dole nějak přestal vnímat čas. Oba mnou vedené ponory byly pořádně dlouhé a vynořili jsme se až po 57 minutách. Moc vzduchu nám nezbývalo. Klienty jsem ale neutopil, tak jsem prošel.

A pak přišly oslavy. Náš 'Snorkel test'. Snorkel test se tomu říká proto, že jsme si museli nasadit masky se speciálně upraveným šnorchlem. Ten byl spojený se shora otevřenou plastovou láhví. Za nás se postavili instruktoři s flaškou namixovaného alkoholu a po odpočítání ji celou vylili do té plastové láhve. Do pusy nám pod tlakem proudil alkohol a my ho museli rychle polykat.

Neměli jsme možnost proud zastavit nebo zpomalit. V tom nám překážel ten šnorchl mezi zuby. Neměli jsme možnost se nadechnout. Vzduch nám po chvíli docela chyběl. Kdybychom ale šnorchl pustili z pusy, všechen alkohol by vyprskl na oblečení a my bychom testem neprošli. Pak nám ještě naplnili potápěčskou masku pivem a my je měli vypít nosem. To jsem ošidil, masku si nadzvedl a pil proudící pivo pusou. Všichni jsme to zvládli a mohlo se slavit. Rozběhli jsme se a v nových tričcích s nápisem 'divemaster' jsme z mola naskákali do moře.

Víc alkoholu jsme nepotřebovali. Něco už jsme v sobě měli předem. Před testem jsme totiž s Nicolasem připravili show, při které jsme předváděli 'špatné divemastery', vyučující úvodní kurz potápění. Kouřili jsme, pili rum a všechno, co jsme studenty učili, bylo špatně. Většinou naopak, než ve skutečnosti. Mělo to obrovský úspěch. Lidé se opět smíchy váleli po zemi. Ještě několik dní pak za námi chodili a gratulovali, že se tak v životě nezasmáli.

V Ecomarine nám s Nicolasem nabídli, abychom tam zůstali pracovat jako divemasteři. A baviči. Mohli bychom občas uspořádat představení. Ale odmítli jsme. Nicolas se chtěl vrátit do francouzské Guyany, kde pracuje jako fyzioterapeut, a já jsem chtěl dokončit cestu.

Náš čas na Utile se chýlil ke konci. Bylo to skvělé období. Kromě pár týdnů s bolestmi zubů a virózou jsem se potápěl každý den. Zdarma. Šéfová Ecomarine nám hned na začátku kurzu řekla, že chce, aby z nás byli dobří divemasteři. A ti se z nás stanou pouze tehdy, když strávíme pod hladinou co nejvíc času. Kdykoliv bylo na lodi místo, nemuseli jsme se nikoho ptát, napsali jsme na tabuli svoje jméno a mohli jsme jet.

Když začínáte dělat divemastera, musíte mít 40 ponorů. Potápěčská škola vám zajistí dalších 20, abyste měli po ukončení kurzu 60. Těch 20 je zahrnuto v ceně kurzu. V Thajsku jsem viděl školy, které to dodržovaly přesně. Chcete víc ponorů? Zaplaťte si to! DMT tam museli umývat vybavení po klientech. V Ecomarine si každý myl všechno sám. A nikdo po nás nechtěl peníze za extra ponory. Na Utilu jsem přijel s 35 ponory. Moje poslední potápění na Utile mělo číslo 93. Díky, Ecomarine!

Z Utily se nám odjíždělo těžko. Kdo totiž na Utilu přijede, nemůže odjet. Nechce odjet.
- "I am leaving tomorrow (Zítra odjíždím)." To je věta, kterou vyslovily tisíce jejích návštěvníků a pak ji porušily. Já mezi nimi. Odložili odjezd o den. Pak o další. Ještě o jeden. A za týden tu pořád ještě byli. Zažil jsem ty, co přijeli na pár dní a zůstali týdny, ty, co přijeli na pár týdnů a zůstali měsíce. I ty, co tu prostě už zůstali. Dobrou představu si můžete udělat z perfektního videa dole. Je tam i Dr. John :-) A pár dalších lidí tam znám ...

Nakonec jsme přece jen odjeli. Nico odlétal zpátky do francouzské Guyany, já jsem se vracel na kontinent a přes hranici do Guatemaly. Překročil jsem povolenou dobu pobytu v Hondurasu, tak jsem si ještě na Utile zařídil její prodloužení. Samozřejmě za po(ú)platek. V Guatemale jsem přes Puerto Barios a Rio Dulce odjel na sever. Ale o tom zase až příště.

Po odjezdu z Utily se nám v duších rozhostil smutek. Bylo to jako být vyhnáni z ráje. Přemýšel jsem nad tím, co za kouzlem Utily je. Myslím, že jsem na to přišel. Není to 'jen' kombinace dokonalého potápění, jídla a pití. Na Utile se nikdy nenudíte. Vždycky jste jen kousek od nějaké zábavy. A při tom vás ani nenapadne, že byste tady mrhali časem. Děláte totiž něco smysluplného. Neflákáte se. Učíte se potápět. Ať už na jakékoliv úrovni.

Utila je vzdálená jen hodinu od pevniny. Ale když jste na ní, připadá vám to jako světelný rok. Když jste na Utile, vůbec nepřemýšlíte o zbytku světa. O tom, co se děje doma. Připadá vám to tak strašně daleko, že by bylo absurdní si s tím dělat starosti. Vůbec nepřemýšlíte o budoucnosti. Nevzpomínáte na minulost. Na Utile žijete na 100% v přítomnosti. Aniž byste se na to museli soustředit. Děje se to tak nějak automaticky. Na Utile myslíte jen na to, že jste tady. Na Utile žijete právě teď. Tady a teď. To je recept na štěstí.