Sedm let v Tibetu.
Sedm let jiného způsobu života. Klidně i bez Brada Pitta.

Sedm měsíců v Jižní Americe.
Sedm měsíců hor, zvířat, tance a španělštiny. Možná to tak dopadne.

Sedm týdnů kolem světa.
Ani nepotřebujete 80 dnů. Když jsem 4. listopadu 2011 překračoval ekvádorsko-peruánskou hranici, věděl jsem, že nemám moc času. Že musím projet Peru rychle. Že tam můžu zůstat maximálně dva týdny. Takže to bude jen taková bleskovka. Člověk míní, život mění. Strávil jsem v Peru sedm týdnů. Našel jsem tam mnohem víc, než jen Peru. Našel jsem tam celý svět. Sedm týdnů kolem světa.

Dne 22. prosince 2011 jsem na cestě strávil právě 750 dnů. Ještě před pár měsíci jsem počítal s tím, že to možná bude můj poslední den cesty. Nebyl. Ten den jsem navštívil plovoucí ostrovy Uros v nadmořské výšce 3812 m na jezeře Titicaca. Část místního peruánského obyvatelstva si místo stavění domků na břehu jezera postavila umělé plovoucí ostrovy a obydlí si postavila na nich. Stavebním materiálem jim při tom byl rákos rostoucí kolem jezera. Z rákosu si vytvořili nosnou vrstvu ostrovů, jejich povrch, postavili z něj chýše včetně střech, stoly, židle, postele, lodě ... Rákos dokonce i jedí. I když ta chuť by kulináře nenadchla. Byl to můj poslední den v Peru.

Když jsem první den tohoto období v ekvádorské Loji nasedal do nočního autobusu do Peru, potkal jsem tam známého. Poprvé jsme se s ním viděli v komické situaci. Bylo to ve výšce 4600 m nad mořem na sopce Rucu Pichincha nad hlavním městem Ekvádoru. Trčel jsem tam zablokovaný ve skále 100 metrů nad svahem a nevěděl jsem, kudy dolů. Když jsem lezl nahoru, nedíval jsem se pod sebe, chytal jsem se skal a lezl pořád výš. Při cestě dolů mne ale ta výška paralyzovala. Najednou jsem neviděl, kde se chytnout a kam dát nohu. V té chvíli kolem mne prolézal jakýsi vlasatý vousatý chlápek a ten mi pomohl najít cestu. Vzhledově takový loupežník. O hodinu později jsme se znovu potkali v kabince lanovky telefériQo a 20 minut v ní spolu sjížděli do Quita. Tam mne přesvědčil k návštěvě muzea ekvádorského malíře Guayasamína.

Hrozně jsme si tenkrát sedli, tak nás teď v autobuse nadchlo, že jsme se znovu potkali. A rozhodli jsme se cestovat spolu. Byl to Španěl a nemluvil anglicky. Já zase nemluvil španělsky. Takže jsme vytvořili perfektní dvojici. Naše dvojjazyčné diskuze o dnešním světě a jeho osudu tak stály za to. Měli jsme hrozně podobné názory. Jmenoval se Francisco, tedy František, jako já. Dozvěděl jsem se, že ve Španělsku mají Františci hned několik přezdívek. Kromě Panča (což je moje přezdívka z Mexika) je to i Kuro. A to byl on. Takže jsme dál cestovali spolu. Dva Františci. Kuro a Pančo.

Z Ekvádoru jsme byli oba nadšení a čekali jsme, co Peru. Vystoupili jsme ve městě Piura a zažili obrovské zklamání. Špína, smrad, odpadky na ulici, žebráci, desítky rikša-tříkolek i malých taxíků, neustálé troubení aut a obtěžování pouličními prodejci čehokoliv. Podívali jsme se na sebe a nezávisle na sobě řekli: "Tohle není Peru, tohle je Indie." Zklamaní jsme prošli město a odpoledne nastoupili do autobusu na jih. Ten nám vyrazil dech. Byl to ten nejluxusnější autobus, jakým jsme kdy jeli. Obrovské mezery mezi sedadly, tři křesla v řadě potažená kůží. Autobus úplně jako v Jižní Koreji.

Přijeli jsme do Trujilla a překvapeně koukali. Pořádek, čisté uklizené ulice, klidná doprava, krásná pěší zóna a především nádherné barevně modré náměstí. Kuro je tesař a byl úplně u vytržení z obřích dřevěných vrat u zdejších domů. "Je to tu jako ve Španělsku" povídá, "jako v Seville." Ráno jsme vyrazili na místní archeologické naleziště Chan Chan. Když jsme po písku a vyprahlé zemi přicházeli k vykopávkám, připadalo mi, že nemůžu být v Peru. Ty hliněné stavby byly přesně jako v okolí Yazdu v Íránu.

A protože je Trujillo město u moře, zajeli jsme se odpoledne podívat na pláž. Už zdálky jsme viděli pěkné vlny. A vodu plnou surfařů. "Přesně takhle vypadají surfařské pláže v Kalifornii" říkal mi Kuro. Půjčení surfu tu bylo ještě levnější, než na Bali. I s neoprénem (voda je studená) ho na den půjčovali za 25 Soles (160 Kč). Pokoj v levném hostelu pak stál 15 Soles na noc (100 Kč). K obědu v restauraci na pláži jsme jako někde v Japonsku dostali syrovou rybu. Tahle peruánská varianta se jmenuje Ceviche, je marinovaná v citronové šťávě a chutnala mnohem lépe, než ta japonská.

Nočním autobusem jsme přejeli do horského centra Huarazu, nacházejícího se v údolí mezi pěti- a šestitisícovými horskými velikány. Jako bychom se ocitli v Alpách. Strávili jsme tam 3 dny a trekovali k ledovcům, k obřím rostlinám Puya a k nádherné laguně 69. Vodopády po cestě připomínaly Nový Zéland a laguna sama zářila neuvěřitelnou modří přímo pod sněhem pokrytým svahem šestitisícovky Chacraraju.

Dalším nočním autobusem jsme odjeli do Limy, kde jsem se zastavil na naší ambasádě a na chvíli jsme se s Kurem rozloučili. Měl jsem totiž rezervovaný čtyřdenní klasický Inka Trail z Cuzca a pro Kura už neměli místo. Dohodli jsme se, že se sejdeme po něm a pojedeme dál k jezeru Titicaca. Kuro zatím zamířil do kaňonu Colca a já jsem nočním autobusem přejel do Nazcy, jejíž vyprahlá poušť připomínala pouště v Egyptě. Tam jsem se za 90 dolarů proletěl letadýlkem nad obřími geometricky dokonalými obrazci, které na naší zemi nejspíš zanechala nějaká dávná návštěva z vesmíru. Následovala další noční jízda přes hory do Cuzca.

Dálkové autobusy v Peru patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím na cestách zažil. Ty nejlevnější jsou úplně normální pěkné autobusy (třeba dvoupatrové), ve kterých nemají klimatizaci ani topení. Při nočních přejezdech hor ve výškách 4 až 5 tisíc m je v nich pořádná zima, takže cestující (výhradně Peruánci ... a já) nastupují vybaveni teplým oblečením a dekami. Ty nejdražší "VIP" autobusy pak inzerují polohování sedadel na spánek až do úhlu 160 stupňů a "Super VIP" až do úhlu 180 stupňů. Jejich cena je několikanásobkem ceny těch levných a jezdí v nich jen byznysmeni a turisté.

Při nákupu jízdenky musíte uvést své jméno, které při vstupu do autobusu zkontrolují podle vašich dokladů. Někdy nám před odjezdem vzali i otisky prstů nebo prošli autobus s videokamerou a nafilmovali, kde sedí který cestující. Bezpečnost především. Na všech větších autobusových nádražích musíte k ceně lístku ještě zaplatit odjezdovou daň. V autobuse vás pak obšťastňují obchodní cestující, kteří nejprve zvučným hlasem vychválí svůj produkt, pak projdou autobus, rozdají každému cestujícímu jeden exemplář a po chvíli si berou zpátky buď peníze, nebo ten produkt.

Prakticky každý návštěvník Peru chce navštívit Machu Picchu. Je to krásné, ale komerční, turistické a drahé místo. Počet jeho návštěvníků za jeden den je omezen a rezervace se v sezóně musí provádět předem. Pokud k Machu Picchu chcete dojít cestou, kterou sem chodili v dávných dobách Inkové, musíte si zaplatit komerční trek u některé z předražených turistických agentur. Čtyřdenní trek včetně dopravy, jídla a noclehu ve stanech obvykle stojí kolem 500 dolarů. Na Peru to je šílená cena, ale i tak je tento trek s omezenou kapacitou na měsíce dopředu vyprodán. Tyto informace jsem se dozvěděl od cestovatelů v Ekvádoru a stihl si udělat rezervaci u SAS Travel.

Machu Picchu je překrásné starodávné město na úžasném místě - na prudkém vysokém kopci, schovaném mezi ještě vyššími kopci. Proto nebylo dlouhá staletí objeveno. Přístupné je jen prudkým stoupáním z údolí hluboko pod ním, takže se dalo dobře bránit proti nepřátelům. Když jsem přemýšlel, jakou zemi světa mi Machu Picchu nejvíc připomíná, napadla mne jediná - Peru :-) K Machu Picchu se můžete dostat také shora, 43 km dlouhou cestou Inků, při které k němu přijdete skrze Bránu slunce. Cesta vede několika nádhernými údolími, zdolává se na ní sedlo ve výšce 4200 m a prochází kolem dalších asi 10 inckých staveb a památek. Skupina, se kterou jsem na tuto cestu vyrazil, měla 2 průvodce, 14 turistů z celého světa a asi stejný počet nosičů, nesoucích stany a jídlo. Polovina z nás si nesla vlastní batohy, druhá polovina si připlatila za extra nosiče a chodila jen s malým batůžkem.

Po cestě jsme potkávali lamy, pasoucí se na stráních přilehlých hor, a když jsme jednu z nich příliš obtěžovali, ukázala nám, jak umí plivat. Celý čtyřdenní trek jsme prošli za tři dny a na Machu Picchu jsme pak strávili dva půldny. Nebyl to ale žádný rekord. Každoročně se zde pořádá závod nosičů a nejrychlejší běžec zvládne tuto trasu uběhnout za necelé 4 hodiny. Můj trek byl ztížen tím, že jsem si nesl zásobu 6 litrů vody a můj batoh tak na začátku treku vážil přes 20 kg, což je jinak limit váhy, kterou smí nosit místní nosiči. Horší bylo, že na mne hned druhý den ráno vlezla těžká viróza, takže jsem většinu náročnější části treku ušel s těžkým batohem, kašlem a teplotou přes 38 stupňů. Teplota naštěstí po dvou dnech klesla, tak jsem si poslední den na Machu Picchu užil celkem v dobrém stavu.

Z Cuzca jsme po mém návratu z treku měli s Kurem pokračovat k jezeru Titicaca, kde jsme chtěli překročit hranici do Bolívie. Kuro se ale v kaňonu Colca zdržel a u mně se naplno projevila viróza z cesty Inků. Teplotu už jsem neměl, za to u mne nastaly celodenní záchvaty dávivého kašle, se kterými se cestovat nedalo. Kamarád doktor mi vysvětlil, že by mi v této situaci antibiotika nepomohla, tak mi nezbylo, než se v Cuzcu zabydlet, vyhnout se větším fyzickým aktivitám a čekat, až kašel odezní. Našel jsem si hezký hostel mimo turistické centrum s krásným výhledem na celé Cuzco, chodil jsem jíst do jídelen v okolí a snídaně a večeře jsem nakupoval výhradně od babiček z okolních vesnic, prodávajících housky, ovoce, zeleninu, sýry a mléko ze své domácí produkce přímo na ulici.

Protože se můj stav nijak nezlepšoval, nasadili mi místní doktoři kortikoidy a já se v Cuzcu pomalu stal místním. Obsluhující v jídelnách už znali mé objednávky a babičky na ulicích mne zdravily. I když je Cuzco nejturističtějším peruánským městem, ve čtvrtích, kde jsem se pohyboval, jsem žádného turistu nepotkal. Prý jsou pro ně příliš nebezpečné. Doplnil jsem si také cestovní výbavu, roztrhané lehké kalhoty nahradil novými levnými a děravé trekové boty nahradil nevodotěsnými drahými KEENy. S dávivým kašlem jsem nakonec v Cuzcu strávil 10 dnů. Mé léčbě taky moc neprospělo, že se Cuzco nachází v nadmořské výšce 3400 m, což je stejně vysoko, jako třeba himalájský Namche Bazar. Díky tomuto zpoždění padl můj plán na rychlé projetí Peru a Bolívie a vyhnutí se dešťovému období v těchto zemích. Kuro mezitím dostal nabídku na stavbu několika dřevěných střech ve Španělsku, tak jsme se rozloučili a on odletěl zpátky domů. Mám teď ale ve Španělsku kamaráda a určitě ho někdy navštívím.

V Cuzcu začalo pravidelně pršet a já jsem najednou neměl kam spěchat. Zrušil jsem plánovaný odjezd do Bolívie a odjel do peruánského bílého města Arequipy. Svým vzhledem a teplým počasím mi připomínalo města na úpatí hor na severu Afriky. Město bylo v minulosti každých sto let postihováno zemětřeseními a sopečnými erupcemi jeho strážce, dokonale tvarované sopky El Misti. V Arequipě jsem si konečně doléčil kašel a rozhodl se strávit nějaký čas v jednom z nejhlubších kaňonů světa, kaňonu Colca. Známý americký Grand Canyon může blednout závistí ve srovnání s tímto více než dvakrát hlubším kaňonem, který je jen o 150 m nižší, než nejhlubší kaňon na světě, nedaleký kaňon Cotahuasi.

Místním autobusem jsem přejel sedlo ve výšce 4800 m a sjel do městečka Chivay, které je centrem této oblasti. Rozhodl jsem se opustit známé turistické trasy a na vlastní pěst prozkoumat městečka a vesnice v okolí kaňonu a zdejších hor. V Chivayi jsem si v hostelu nechal část vybavení a vyrazil na cestu. Majitelce jsem řekl, že se pro věci vrátím na konci svého zdejšího putování, ale ještě nevím kdy. Možná za 3 dny, možná za 8 dnů. Nečekal jsem, že v okolí Colca kaňonu nakonec strávím 3 týdny.

Z Chivaye jsem pěšky zamířil na jih do Yanque, kde mne francouzská majitelka místní jídelny přesvědčila ke změně směru napříč kaňonem do vesnice Corporaque. Po visutém mostě jsem překročil řeku uprostřed kaňonu a po večerním pochodu po skalních cestičkách tam dorazil vyčerpán až v noci. Přespal jsem u jedné místní rodiny a ta mne ráno naparáděná v místních krojích přemluvila, abych s nimi odjel na nějaké trhy na sever kaňonu do Sibaya. Tím jsem se definitivně ocitl v oblastech, kde lidé turisty nepotkávají. Na ulicích mne tam zdravili a chtěli si se mnou potřást rukou.

Sibayo s řekou a horami v pozadí vypadalo jako z pohádly a já jsem vyrazil na místní archeologické naleziště Paraqra s docela zachovalou mumií. V nedaleké vesničce Callalli měly další den začít místní třídenní oslavy. Došel jsem tam s batohem a na koni se vypravil na naleziště Mollepunco, kde několik tisíc let staré kresby na skalních stěnách znázorňují zdomácnění lam. Cesta ve výšce přes 4000 m trvala přes 5 hodin, já jsem si na tuto vyjíždku nevzal klobouk a pod zářícím sluncem jsem skoro přestal vidět. Moje oči zachránily jen sluneční brýle, které jsem od tohoto dne začal ve výškách nosit.

V Callalli jsem se stal oblíbencem místních peruánských holčiček. Hned u večerního táboráku na náměstí ke mně tři z nich přiběhly, smály se tomu, jak já jsem veliký a ony malé a dožadovaly se toho, abych je zvedl. Tak jsem je tam zvedal, ohýbal přes rameno, nechával viset za nohy, dával si je na koně a ony z toho měly hroznou radost. Další den si mne na ulici vyhlédly jiné dvě holčičky a začaly se mnou konverzovat. Pořád se na něco ptaly a protože jsem jim nerozuměl, odpovídal jsem:
- "Nó kompréndo (Nerozumím)." Když se bavíte s dospělým Peruáncem a řeknete mu, že nerozumíte, chápe, že nemluvíte španělsky, a snaží se to vysvětlit jinak. Ne tak malé dítě. Pro něj je představa, že nerozumíte, naprosto neuvěřitelná. Dostáváte se tak jako dospělý někam pod jeho úroveň. Vždyť i ono rozumí.
- "Nó komprénde (Nerozumíš)?" opakovaly a smály se tomu. A kladly další otázky. Chtěl jsem to zarazit, tak jsem rezolutně prohlásil:
- "Nó áblo espaňol (Nemluvím španělsky)." Holčičkám se v té chvíli nemohlo zdát nic vtipnějšího.
- "Nó áble espaňol (Nemluvíš španělsky)?" vybuchly smíchy. O jiných jazycích ve svém věku asi ještě neslyšely. Rezignoval jsem a začal odpovídat česky. To je trochu překvapilo, udělal jsem jim pár fotek a pak se se mnou rozloučily.

Po 2 dnech jsem se vydal dál na sever do městečka Caylloma. Na večeři v jídelně se se mnou dal do řeči nějaký pán a ukázalo se, že je to řidič kamionu a do Cayllomy právě jede. Nabídl mi odvoz zdarma, tak jsem se následujících 5 hodin natřásal v kabině obří cisterny s benzínem po horských neasfaltovaných silničkách. V Cayllomě jsem strávil den a zjistil, že kromě zimy (nadmořská výška 4300 m) tam nic není. Dalším nočním autobusem jsem pokračoval do Orcopampy.

Tou jsem chtěl jen projet, ale od lidí, zdravících mne na ulici, jsem se dozvěděl, že se tu dnes koná jejich roční korida. A tu jsem si nechtěl nechat ujít. Na ulici mne zastavil jakýsi pán a řekl, že je toreador a ukáže mi místo, kde se toreadoři připravují. Došel jsem tam s batohem, všichni si se mnou potřásli rukou a radovali se, že jejich koridu přijel navštívit i cizinec. Dali mi tam zdarma najíst (pokrm toreadorů) a dovolili mi zúčastnit se jejich modliteb paně Marii před koridou. Korida byla skvělá, i když během ní hodně pršelo. Můj foťák vzal bohužel za své, mám zrnka prachu v čočce a její kryt se přestal zavírat (a otevírat), takže na ní mám už plno zřetelných škrábanců, které jsou viditelné i na fotkách, a každou chvíli není třetina fotky vidět kvůli neotevřenému krytu. Přesto jsem na koridě udělal plno super fotek.

Z Orcopampy jsem další den odjel do svého dalšího cíle Andaguy, městečka ve středu údolí vulkánů. V tomto 65 km dlouhém údolí se nachází přes 80 malých i větších sopek. Údolí je plné kaktusů, protože na bývalé lávě skoro nic jiného neroste. Je to fascinující místo a na většinu dokonale symetrických kopečků se dá vylézt. V průvodcích o tomto údolí píší: "Destination full of natural wonders and virtually untouched by travellers (Místo plné přírodních divů, prakticky nedotčené cestovateli)." Něco takového byste našli možná někde na Islandu.

V Andagui jsem strávil 3 dny a prolezl kdejaký kopeček v okolí. Důkladně jsem se tu seznámil s kaktusy, protože jsou prostě všude. Takhle nějak to musí vypadat v pouštích na severu Mexika. Můžete se jim vyhýbat sebevíc. Po hodině chůze jich budete mít plné boty. I kalhoty. Zvenčí. Obří bodliny jsou ale zabodlé tak silně a tak hluboko, že na jejich vytažení musíte vynaložit spoustu úsilí. Ani si při tom nevšimnete, že jsou pokryty maličkými bodlinkami, které vám zůstanou zabodlé v prstech. Máte jich za chvíli plné prsty a nedají se vytáhnout ven, aniž by se nezabodly do druhé ruky. Ještě že moje boty nejsou nepromokavé. Po průchodu kaktusovým polem totiž v sobě měly tolik hlubokých dírek, že by určitě nepromokavé přestaly být.

Z Andaguy jsem vyrazil dokončit svou okružní cestu návratem do kaňonu Colca přes vesničku Ayo. Cesta, kterou jsem si vymyslel, není popsaná v žádném průvodci. Nikde ji nikdo nedoporučuje, ani o ní nikde nepíšou. Měl jsem v ruce jen nějakou hrubou mapku zdejšího území a podle dvou čárek jsem usoudil, že tudy asi vede cesta. Byla tam přece vesnička. Vesnička Canco. A její obyvatelé se nějak musí dostávat do civilizace. Ano. Byla to pravda. Nějak se do civilizace dostávat musí. Kdybych tušil, jak tohle "nějak" vypadá, nikdy bych se touto cestou nevydal. Radši bych si objednal helikoptéru a přes toto území, naprosto nevhodné pro člověka se znovu se navrátivšími závratěmi, bych přeletěl.

Bylo to neskutečné, šilené, několikadenní dobrodružství, při kterém jsem byl tak blízko smrti, jak asi ještě nikdy. Přežil jsem to. Naprosto vyčerpaný jsem dorazil zpět do civilizace a pár dnů před štědrým dnem odjel k jezeru Titicaca. A tím skončilo mých sedm týdnů v Peru. Sedm týdnů kolem světa.

Takže ode mne zase nebude pokoj. A občas pár lidí otrávím nějakým článkem.