41.6 Nepřipravený Exit z Brazílie (Unprepared Exit from Brasil)
- Kategorie:
(29.3.-31.3.2012)
Ke Campo Grande jsme se po noční jízdě blížili s několikahodinovým zpožděním. A já zrovna tak spěchal. Potřeboval jsem naskočit na první autobus do pohraničního města Ponta Porá a dostat se tam ještě teď, v sobotu dopoledne. Tak, abych stihl otevřený hraniční přechod. Odpoledne bude už zavřený. Zítra taky.
Dojeli jsme do města, ale místo na autobusové nádraží nás zavezli k nějaké spřízněné restauraci. Ať se cestující nají.
- "Nepotřebuju jíst, potřebuju na nádraží" rozčiloval jsem se a snažil se zjistit, jak je to ještě daleko. Že bych tam když tak došel pěšky. Každá minuta byla důležitá.
- "Je to daleko" pochopil jsem ze směsi španělských a anglických slov stewarda, "ale pauza na jídlo trvá jen půl hodiny. Klidně se běžte najíst a my Vás pak na nádraží odvezeme."
Chuť na jídlo jsem neměl. Koukal jsem do mapy a snažil se zjistit, jakou mám šanci dostat se včas do Ponta Porá. Minimální. Po čtvrthodině ke mně přišel steward, zjevně rozladěný tím, že jsem ještě neodešel do restaurace.
- "Zdržíme se tu o něco déle" řekl mi, "autobus odjede až za další půl hodinu. Takže se můžete jít najíst."
- "Nechci jíst, chci jet" odpověděl jsem. "Můžu zůstat v autobuse, když všichni ostatní cestující vystoupili?" zeptal jsem se pro jistotu se vzpomínkou na Nový Zéland, kde nás z autobusu na každé pauze vyháněli všechny ven. Steward mne ujistil, že v autobuse zůstat můžu. Odešel a moje naděje na dnešní překročení hranice dál klesala.
Za dalších 15 minut ke mně přišel druhý steward s tím, že už půl hodiny čekají, až vystoupím, protože musí s autobusem do garáží na čištění a pro benzín. Prý to bude trvat jen další půl hodiny. Oh My God! Nakonec nás na nádraží přivezli v poledne. Dvě hodiny poté, co jsme vjeli do města. Pět hodin po našem plánovaném příjezdu. Takže hraniční kontrolu v Ponta Porá nestihnu. Do pondělka ale čekat nebudu.
Dva dny před tím jsem po pětihodinové jízdě na skůtru dorazil do Poconé. Byl jsem poštípaný a unavený. Bez zastávky jsem ujel 110 km po bahnité Transpantaneiře. Při každé pauze se na mne slétávali komáři. Rychlostí zvuku. Slétávali se rychle a jejich zvuk mi zněl v uších. Od sezení na sedadle a řízení natřásajícího se skůtru jsem měl otlačený zadek i ruce. Ty jsem měl taky spálené od sluníčka, protože jsem si je při útěku ze svého tábořiště nestihl namazat slunečním krémem. Při držení řidítek byly celých pět hodin vystaveny pražícímu slunci. Ale měl jsem to za sebou. A byl jsem zase doma. V Poconé. V městečku na kraji Pantanalu, které jsem si zamiloval. Byli tam hrozně fajn lidi. Ochotní, komunikativní a nápomocní. Skoro bych nevěřil, že jsem byl stále v Brazílii.
Ale tomu byl konec. Potřeboval jsem rychle na jih. Přes Paraguay do Argentiny. Stihnout Patagonii ještě před začátkem zimy. Po několika dnech v divočině jsem se začal dávat do pořádku. Přesvědčil jsem se, že jsou všichni rozmačkaní komáři ve stanu opravdu mrtví a nesimulují smrt jen proto, aby si na mně v noci pochutnali. Pro jistotu jsem stan venku vyklepal. Vypral jsem všechno oblečení, pořádně se vysprchoval a konečně se dobře vyspal. V posteli. Ráno jsem zamířil do místní internetové kavárny zjišťovat informace o tom, jak se nejlépe dostat do Paraguaye. Objevil jsem možnost, která mne nadchla. Přeplout tam na malé nákladní lodi po řece Paraguay. Pravidelnou linkou mezi paraguayským městem Concepción a vesnicemi na hranici brazilského a paraguayského Pantanalu. Vyplouvala každý pátek večer z vesnice Bahía Negra.
Spočítal jsem si, za jak dlouho se přes Cuiabu dostanu do Campo Grande a pak dál k řece Paraguay. Byl právě pátek. O den a půl to nevycházelo. Musel bych v Brazílii strávit ještě týden. Do příštího odplutí lodě. To jsem ale nechtěl. Jednak byla Brazílie drahá a jednak byly za týden Velikonoce. Kdo ví, zda během nich něco popluje. Pojedu tedy přímo. Do Ponta Porá a pak dál do Paraguaye. Hraniční přechod v Ponta Porá byl otevřen ve všední dny a v sobotu dopoledne. Měl jsem co dělat. Ale noční autobus z Cuiaby měl do Campo Grande přijet v 7 hodin ráno. Takže to musím stihnout.
Nestihl. Na autobusovém nádraží v Campo Grande nás vyložili až v poledne. Z internetových diskuzí jsem ale věděl, že lidé, kteří hranici překračují mimo obvyklé přechody (například při oné cestě přes Bahíu Negru) dostávají razítka do pasu na policejních stanicích ve větších městech v pohraničí. Rozhodl jsem se tedy, že seženu výstupní razítko z Brazílie ještě dnes tady v Campo Grande.
Na autobusovém nádraží měli turistické informační centrum s usmívající se Brazilkou. Vešel jsem dovnitř a absolvoval obvyklý pohovor.
- "Bon džía! Fála inglés? (Dobrý den. Mluvíte anglicky?)"
- "Náom (Ne)".
- "Fála espaňol (Mluvíte španělsky)?".
- "Náom (Ne)."
Připomnělo mi to turistické informační centrum v kambodžském městečku Sam Neua, kde Andrea onemocněl, a kam jsem šel shánět pomoc. Pracovalo tam asi 10 lidí a všichni se přede mnou schovali do kanceláří. Klepal jsem na každé dveře a s hrůzou zjistil, že nikdo nemluví anglicky. Prostě takové pravé turistické centrum.
Začal jsem té Brazilce rukama i nohama vysvětlovat, že chci dnes přes Ponta Porá opustit Brazílii, ale protože tam už na víkend zavřeli hraniční přechod, musím výstupní razítko do pasu získat v Campo Grande. Potřebuji tedy na policii. Posílala mne na letiště, ale to bylo na druhé straně města a já chtěl razítko získat tady v centru. Nevěděla, kam by mne poslala. Tak mne nasměrovala na hlídku policie za rohem.
Brazilská policie má dvě složky: Policia Militar (vojenská policie) a Policia Federal (federální policie). Vojenská policie jsou ostří hoši s brokovnicemi, federální policie úředníci s razítky. Já potřeboval úředníky. Na nádraží byli jen ostří hoši. Zaklepal jsem na dveře budky, kam chodí lidé hlásit krádeže a loupeže. Byla to taková holobudka. Dva policisté seděli na zemi a právě obědvali. Další seděl na židli u počítače a vysílačky. Stal se zázrak. Jeden z nich mluvil angličtinou na úrovni druhé třídy základní školy. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji razítko do pasu a on zkoušel mobilem volat na centrálu. Nikam se nedovolal. Je totiž sobota a v sobotu má Policia Federal zavřeno i v Campo Grande. Ale nevzdal se. Naladil vysílačku a na policejních frekvencích se snažil někoho sehnat. Sehnal!
Sehnal úředníka, který prý má jako jediný v celém městě službu pro případ mimořádných situací. A já přece mimořádná situace jsem. Policista mu nadiktoval moje jméno a sehnal mototaxi, které mne tam odveze. Za 20 Realů (220 Kč). Moc se mi to platit nechtělo, ale takhle stihnu ještě autobus ve 13:30. Tak jo. Motocyklová jízda s velkým batohem na zádech mi připomněla můj obvyklý způsob dopravy v Indonésii. Přejeli jsme celé město a motocykl zastavil u zavřené brány policejní budovy. Sesedl jsem a začal hledat, jak se dostanu dovnitř.
Cestu mi zastoupil policista. Je prý zavřeno, nikdo uvnitř není a mám si přijít v pondělí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ještě dnes potřebuji razítko do pasu, že je vše domluveno a že tam na mne úředník čeká. Odvětil, že v celé budově nikdo není. Takže nečeká. Popisoval jsem mu naši domluvu u vojenské policie, ale zůstal neoblomný. Dovnitř mne nepustí. Přeměřil jsem si ho a přemýšlel, jestli patří k vojenské, nebo federální policii. Přes úředníka bych se dovnitř snad dostal. Přes ostrého hocha ne. Hledal jsem, kde bych mohl přelézt mříže. Pak jsem si ale řekl, že by byla škoda být zatčen v můj poslední den v Brazílii. Zvlášť když už po mně možná pátrá ten Interpol. Policista mi ještě doporučil, ať jedu na letiště, kde mají službu neustále a razítko mi bez problémů dají.
Tak co nadělám. Letiště už nebylo tak daleko a mototaxi mne tam za dalších 10 Realů vezme. Hlavně že to razítko budu mít. Motocykl mne odvezl k letištní hale a já vpadl dovnitř. Řekl jsem si, že zkusím potrénovat svou parádní disciplínu, to jest dostat se bez kontroly co nejhlouběji do přepravního prostoru. Nahodil jsem suverénní pohled číslo dvě a podél skenovacích zařízení jsem kráčel dovnitř letiště. Mít na sobě oblek, možná by mi to prošlo. V tomhle backpackerském úboru v kraťasech s tričkem a velkým batohem jsem ale asi neměl šanci. Zastavila mne ochranka. Chtěla vidět letenku a abych prošel skenovacím rámem. To tak. Začal jsem jim vysvětlovat, že jdu jen k okénkům Policie Federal, kde mám dostat výstupní razítko do pasu. Poslechli si to, ale dál mne nepustili. Naopak. Vyvedli mne do haly a řekli, ať tam počkám. Že mi někoho z imigračního zavolají. Dnes jsem se moc daleko nedostal.
Policista přišel a - bože díky - mluvil trochu anglicky. Vrazil jsem mu svůj pas a dnes už popáté vysvětloval, proč potřebuji výstupní razítko z Brazílie. Poslechl si to, možná tomu porozuměl a řekl:
- "Razítko Vám dát nemůžu, protože tu dáváme razítka jen cestujícím, kteří odlétají letadlem. Zajděte si v ponděli na stanici v Ponta Porá."
- "To nemůžu, to už budu hluboko v Paraguayi."
- "Tak odjeďte bez výstupního razítka."
- "To nevadí? To můžu?" podivil jsem se.
- "Pokud se už nikdy do Brazílie nevrátíte, tak to nevadí."
- "A když se vrátím? Chci navštívit vodopády Iguacu z brazilské strany."
- "Výborně, nechte si dát razítko tam."
- "Nebude jim vadit, že přicházím z paraguayské strany?"
- "Zkuste projít nepozorovaně" zašeptal mi, "obvykle je tam takový provoz, že si toho nikdo nevšimne". Že se něco takového dozvím od policisty jsem opravdu nečekal.
- "A když si mne všimnou?"
- "Tak s vámi zahájí správní řízení. A udělí Vám pokutu." Tím mne definitivně zklamal.
- "Nechci pokutu, chci razítko!" vrátil jsem se ke svému původnímu požadavku.
Pokračovali jsme v diskuzi a já mu vysvětlil, že lidé, opouštějící Brazílii třeba po řece Paraguay, taky dostávají razítko jinde, protože tam není žádný hraniční přechod. A že ještě můžu použít cestu po řece Paraguay. Takže potřebuji razítko teď. Uzemnil mne tím, že pro opuštění Brazílie po řece Paraguay je příslušný hraniční přechod v Corumbě, tak mám jet tam. Závěr byl jasný. Razítko mi nedá. Mám ze země odjet bez razítka a riskovat správní řízení s pokutou. Když už jsem ale absolvoval celé tohle martýrium, nechtěl jsem odejít s prázdnou.
- "Nemůžu dostat aspoň nějaké potvrzení, že jsem tu byl a výstupní razítko nemohl dostat?" Policista se zamyslel a souhlasil. Tím žádný předpis neporuší. Pokynul mi, ať ho následuji. Šli jsme na policejní úřadovnu, která byla hluboko uvnitř letiště. Opět jsem procházel kolem bezpečnostních rámů a pobaveně sledoval turisty, sundávající si boty a opasky, aby na ně nereagoval bezpečnostní rám. A aby se dovnitř letiště nedostal žádný nebezpečný předmět. Policista pokynul podezřívavě koukající ochrance, že jsem v pořádku a že jdu s ním. Usmál jsem se na ně a prošel mimo rám i se svým velkým batohem na zádech. Určitě plným drog, nožů, pistolí a výbušnin. Tak se mi to dnes přece jen povedlo. Jo, sociální inženýrství, to je moje.
Policista mne posadil na lavici a začali jsme v portugalštině sepisovat prohlášení. Popisovalo moje nelegální opuštění Brazílie, vysvětlení, že jsem nemohl jednat jinak a to, že se to dá do pořádku, až dostanu razítko u Foz do Iguacu. Moc se mi to líbilo. Bylo to takové potvrzení, že tuto habaďůru dělám s posvěcením brazilských úřadů. Hezky na hlavičkovém papíře Policie Federal, v portugalštině, s razítky a podpisy. Ve dvou vyhotoveních. Jedno si policista zaarchivoval do šuplíku. Z letiště jsem odcházel naprosto nadšený. Víc, než kdybych dostal to razítko. Připadal jsem si jako Milady, když od kardinála Richelieu dostala pergamen s textem: "Cokoliv nositel listu učinil, učinil tak s mým vědomím a ve prospěch tohoto státu."
Zpátky na autobusové nádraží jsem z letiště odjel městským autobusem. Víc peněz jsem už za mototaxi utratit nemohl. Řidič autobusu byl moc hodný, protože mne nechal nastoupit, i když jsem neměl lístek na autobus z předprodeje. Ve městě pak zastavil u prodejny časopisů, vystoupil, nechal celý autobus s cestujícími čekat a šel mi ten lístek koupit. Bohužel neměli. Tak mi vrátil peníze. Jak mi jednou někdo napsal v komentářích: "Všude žijí dobří lidé."
Chytil jsem odpolední autobus do Ponta Porá a po cestě se připravoval k ilegálnímu překročení hranice. Podíval jsem se do pasu a s hrůzou zjistil, že mám volné už jen dvě stránky. To je šest razítek. Druhý pas mám spolu s většinou svých věcí u známého v Argentině. Kdybych dnes to výstupní razítko získal, zbývalo by už jen pět míst: 1. dnešní vstup do Paraguaye, 2. výstup z Paraguaye u vodopádů Iguacu, 3. vstup do Brazílie tamtéž, 4. výstup z Brazílie při návratu od vodopádů, 5. vstup do Paraguaye tamtéž. A pas by byl plný. Do Argentiny pro druhý pas bych se už nedostal. Zůstal bych trčet v Paraguayi. Musel jsem v duchu poděkovat svému andělu strážnému, že jsem to razítko nedostal.
Zase jsem si jednou uvědomil, jak je všechno zlé k něčemu dobré. I když to tak v dané chvíli nevypadá. Když se nám děje něco zlého. A všechno na nás padá. Až čas ukáže, k čemu to bylo dobré.
Kdybychom v tom ale to pozitivní dlouho nemohli najít, a od života dostávali ránu za ranou ...
... nikdy není pozdě na to, se prostě naštvat. Poslat autory takovýchhle moudrých keců do hajzlu. Překazit hostinu všech už se slétajících supů. A udělat všechno pro to, abychom s osudem srovnali skóre. Třeba na 2:2.
- Unprepared Franta's blog
- 8516x přečteno