(19.-20.6.2012)

"Důl, který navštívíte, je nebezpečné místo nejen pro horníky, ale i pro návštěvníky. Těžba v něm bude během vaší prohlídky probíhat bez jakýchkoliv omezení. Půjde s vámi zkušený horník, který bude dbát o vaše bezpečí. Má přehled o tom, ve kterých částech probíhají exploze a kde se nachází jedovaté plyny. Přesto může dojít k nehodě. Některá rizika nelze vyloučit. Například v případě závalu budete ve stejném nebezpečí, jako kterýkoliv horník. A smrt při závalech je tou nejčastější příčinou úmrtí v Cerro Ricu." Dočetl jsem text prohlášení a přešel k závěru.

"Já, níže podepsaný FRANTIŠEK KLEIN, prohlašuji, že do dolu vstoupím jen na své vlastní nebezpečí a jeho správa neponese žádnou odpovědnost za případnou nehodu, moje zranění, nebo mou smrt během prohlídky." Dopsal jsem dnešní datum, 20.6.2012, podepsal se a listinu vrátil Pedrovi. Horníkovi, který se mnou a dalšími čtyřmi cizinci sestoupí do jednoho z největších a nejstarších dolů na světě. Do dolu, ve kterém se stříbro těží už od dob španělských kolonizátorů. Do dolu, ve kterém se způsob těžby za posledních 200 let skoro nezměnil. Vlastně změnil. Jeden vynález ho změnil. Vynález dynamitu.

Potosí je v mnoha ohledech výjimečné město. Hornické město. S nadmořskou výškou 4090 m je jedním z nejvýše položených měst na světě. Jeho dominantou je hora Cerro Rico (bohatá hora), která byla podle pověstí vytvořena ze stříbra. V jejím okolí se nachází několik dolů. Ten největší přímo v ní. A ve městě už od středověku funguje mincovna.

Do Potosí jsem přijel včera večer. Autobus zastavil na kraji silnice před jedenáctou. Nechali mne jako jediného cestujícího vyskočit a pokračovali dál. Podíval jsem se na hodinky, měřící nadmořskou výšku. Ukazovaly 4120 m. Neměl jsem z toho radost. Během měsíců v Brazílii a Argentině jsem ztratil veškerou aklimatizaci. Po několika dnech v Tupize jsem teď byl zvyklý na výšku tři tisíce metrů. Tohle je o kilometr výš. Hodinu jsem spolu s jedním opilcem bloudil nočním městem a nakonec našel hostel na spaní. Noc jsem přežil bez velkých bolestí hlavy. Takže jsem se aklimatizoval docela rychle.

Ráno jsem se připojil ke skupině lidí, mířících do dolu. V anglicky mluvící skupině nás bylo pět. Novozélanďan, Němec, já a belgický pár. Ve španělsky mluvící skupině pak byl francouzský pár a naprosto dokonalá štíhlá hnědooká Španělka. Dostali jsme se do diskuze o křestních jménech. Francouzka se totiž jmenovala America a zmínila se, že se její bratranec jmenuje Israel. Takže Amerika a Izrael jsou příbuzní. V některých zemích je prý oblíbeným jménem Africa, v dalších Europa. Zda někde dětem dávají jméno Australia ale nikdo nevěděl.

Jako doprovod s námi šel horník Pedro. Poslední roky už nefáral, ale provázel návštěvníky. Mluvil anglicky, což byla věc v jižní Americe nevídaná. Dostali jsme erární oblečení a holínky, což bylo super, protože bychom si vlastní oblečení a boty v dole zničili. Na hornických opascích visely akumulátory, od kterých vedl kabel k lampičce na přilbě. Přilby měly originální nápisy. Třeba Master of Disaster (Pán katastrof) nebo Llama Face (Lamí obličej). Do holínek jsme si zastrčili láhve s vodou a mohli jsme jít.

Zamířili jsme na městskou tržnici, kde horníci nakupují vybavení. Koupili jsme pro ně pár lahví balené vody a několik pytlíků listů koky na žvýkání. A samozřejmě dynamit. Prodávali ho v bílých ruličkách a ke každé náloži přidávali červenou ruličku s hnojivem, které má explozi zesilovat. Sadu kompletovala asi metr dlouhá zápalná šňůra. Tato délka prý hoří 5 minut. Pedro nám ukázal jednu třímetrovou šňůru a smál se, že tu používají turisté. Cena jedné sady dynamitu byla 20 Bolivianos (60 Kč). Lidová cena.

Když jdete kupovat dynamit, nikdo po vás nechce žádný průkaz. Nikoho nezajímá váš pas. Nikdo se vás neptá, k čemu chcete dynamit použít. Zajímá je jediná otázka: "Kolik dynamitu chcete?" Čím víc, tím líp. Přemýšlel jsem, že bych si pár ruliček koupil a vzal do Česka. Určitě by se nějaké použití našlo. Asi by mi ho ale sebrali už při vstupu do letadla. Nejpozději v Ruzyni. Tam bych nakonec skončil i já. Vždycky si vzpomenu, jak jsem jednou při příletu z Asie v batohu pašoval docela dost věcí a jak si zrovna mne celníci v Praze na letišti vybrali na podrobnou kontrolu. Krve by se ve mně tenkrát nedořezal.

Z tržnice jsme zamířili do zpracovatelny stříbrné rudy, kam horníci vytěženou horninu prodávají. Všechno tam bublalo a všude byla spousta chemikálií a rozpouštědel. Hornina tekla z jedné lázně do druhé, až se v poslední lázni usazovalo stříbro. Zpracovatelna byla otevřená, nikým nehlídaná a mohl sem vejít kdokoliv z ulice. A ukrást trochu kyseliny. Domů, na zahrádku. Pedro se rozhodl zastoupit kněze a oddal belgický pár, když jim na prsteníček stříbrem namaloval prstýnky.

Ze zpracovatelny jsme se vydali ke vchodu do dolu. Na zemi vedly kolejnice a horníci po nich každou chvíli vytlačili vozík s horninou. Byla docela zima. V nadmořské výšce 4300 m teplo zrovna není. Pedro nám pokynul, ať si rozsvítíme svítilny na hlavě a každou zkontroloval. Pak rozsvítil i tu svou a vstoupil dovnitř. Následovali jsme ho.

Vešli jsme do tmy a úzkou chodbou sestupovali dolů. Pochod nám (hlavně mně) znesnadňovalo to, že chodba byla dimenzovaná na výšku bolívijských horníků, tlačících vozík. Ti jsou při tlačení ve značném předklonu, takže jim výška stropů nevadí. Já jsem vozík netlačil a byl jsem o hlavu vyšší. Musel jsem jít stále v pozici, jakoby mi něco spadlo na zem a já se pro to shýbal. V hlubokém předklonu. Ještě že za mnou nešel žádný gay.

Brzy jsem pochopil, že přilby nemáme jen pro případ havárie. Každých pár minut jsem do hlavy dostal pořádnou ránu od dřevěných podpěr stropu. Když totiž jdete v předklonu, nevidíte moc dobře před sebe. A už vůbec ne před sebe nahoru. A když už vás ta pozice unaví a trochu se při chůzi napřímíte, příští dřevo vás srazí k zemi.

Mezi kolejemi ležely kaluže vody a my jsme ocenili, že máme vysoké holinky. Každou chvíli jsme totiž zapadli do nějaké prohlubně. Voda kapala ze stropu a stékala po stěnách. Pitná nebyla. Byl to pozůstatek chemických procesů a obsahovala arzen a kyanid. Vzduch byl plný malých částeček prachu, takže jsme dostávali záchvaty kašle. Museli jsme si přes ústa i nos pořádně přetáhnout šátky a šály. Tak, aby veškerý vzduch do našich plic prošel přes látku.

Když někdo zakřičel "Wagon!", naší povinností bylo uskočit na stranu, protože se chodbou hnal vozík s nákladem. "Hnal" je vlastně hodně přehnané slovo, protože ho ztěžka táhlo a tlačilo několik horníků. Napínali všechny svaly a na tachometru měli tak 3 km/h. Vozík byl těžký a kdybychom je zbrzdili, stálo by je hodně úsilí ho znovu uvést do pohybu.

Uskočit stranou byl často problém, protože chodba byla z velké části dělaná právě na šířku vozíku. Mezi ním a stěnou pak zbývalo 20 cm, do kterých by se nikdo nevešel. Museli jsme tedy rychle hledat rozšířené místo, kam jsme se vmáčknout mohli. Tak, aby nás projíždějící vozík do skály nezazdil.

Když už jsme měli pochodu v předklonu plné zuby, vlezli jsme do některého výklenku a Pedro nám povídal o dolu. Zdejší důl patří družstvu, ve kterém se sdružují všichni místní horníci. V dolu pak mohou těžit pouze členové družstva. U vchodu do šachet jsem ale žádnou kontrolu neviděl, takže dovnitř může prakticky kdokoliv.

Ekonomická stránka těžby funguje jednoduše. Co vytěžíte, to je vaše. A můžete to prodat. Horníci většinou pracují ve skupinách a výdělek se na konci týdne dělí mezi členy skupiny. Najdou se však i horníci, pracující samostatně. Ti musí rudu vyrubat ze stěny a pak na zádech vynosit ven. Ručně. Samozřejmě za pomoci dynamitu. Někteří horníci pracují ve velkých organizovaných skupinách o 40 lidech. Takové pak dokážou zaplatit i půjčení sbíječky a dodávku stlačeného vzduchu na její pohon.

Na konci týdne horníci vytěženou rudu nabídnou zpracovatelům. Těch je ve městě několik. Cena za rudu je smluvní a pokud se horníkům nelíbí, co jim nabídne jeden, nabídnou ji jinému. V případě smrti člena družstva v dole dostane jeho rodina malou penzi. Asi 300 Kč měsíčně. To je 7 jídel v levné restauraci. Nebo 20 balíčků listů koky na žvýkání.

- "Teď slezeme o patro níž" pronesl Pedro, když jsme zastavili u díry v zemi. "Pozor, sestup není jednoduchý. Kdyby tudy někdo z vás nemohl prolézt a chtěl se vrátit, řekněte to asistentovi na konci a on vás vyvede ven." Pedro začal lézt dolů, pak vesele hvízdnul a sjel po zadku po skále do hlubiny. Lezl jsem za ním, ale hvízdnutí i jízdu jsem si odpustil. Skála byla strmá, ale komín byl tak úzký, že se dalo dobře zachytávat o protější stěnu. Pedro čekal dole.

- "Nemáš klaustrofobii?" zeptal se a ukázal pokračování. To mi připomnělo scénu prchajících vězňů z filmu "Velký útěk". Byla to vodorovná nora o výšce asi půl metru. Dalo se jí lézt buď plížením nebo nohama napřed.
- "Ne, já mám jen závratě" odpověděl jsem radostně. A tady závratě nevadí. Celý průlez byl dlouhý asi deset metrů a já jsem ho prolézal po zadku. Když jsem tam ležel na zádech a pár centimetrů před obličejem měl nějakých 500 metrů horniny nad sebou, byl to zvláštní pocit. Moc bezpečně jsem se necítil. Kdyby někde poblíž použili dynamit, ta skála by mohla o dvacet centimetrů klesnout a prostě mne tam přišpendlit. Nepřišpendlila a my jsme byli o patro níž.

Kráčeli jsme dlouhou tmavou chodbou a když jsme došli na křižovatku, byla ve vzduchu spousta prachu. Cítili jsme povědomý zápach.
- "Co to je?" ptali jsme se. "Nějaký otrávený plyn?"
- "Dynamit" odpověděl Pedro, "nedaleko zřejmě odstřelili kus chodby. Trvá hodiny, než se to usadí." Narazili jsme na osamělého horníka, sedícího u zamčených dveří. Prý má veškeré nářadí za nimi. Zapomněl ale venku klíče, tak tu čeká na kamaráda, který pro ně šel.

Pedro začal vyprávět o zdejších hornících. Většina jich umře. Když je nezasype žádný zával, po deseti letech práce v dole onemocní silikózou. A ta se jim stane osudnou. Ve věku 30-35 let. Ideální by bylo pracovat tu tak 5 let. A pak z dolu odejít. Kdo by ale odcházel, když si tu tak dobře vydělá? Horníci mohou pracovat sami na sebe nebo se nechat najmout. Pracovat pro někoho a on je na konci měsíce odmění podle toho, kolik hodin odpracovali a kolik toho vytěžili. Obvykle si tak vydělají kolem 5000 Bolivianos (15000 Kč) za měsíc. Za takovou částku mohou na povrchu královsky žít.

Při těžbě používají to, co mají k dispozici. Krumpáč a lopatu. Kromě dynamitu. Všechno dělají ručně. Mohou používat i sbíječku. Ale za její půjčení pořádně zaplatí. A taky za každou hodinu vzduchu, který nahoře k jejímu pohonu kompresor do kabelů napumpuje. Používají acetylénovou lampu, která dokáže odhalit nebezpečné plyny v podzemí. Nebo kanárka v kleci. Když umře, musí rychle ven. Není tam dost kyslíku. Nebo tam je ještě něco horšího. Oxid uhelnatý. Každý rok zabije několik horníků. Karbidová lampa, kanárek, metody, které dnes zní jako z nějaké dávné hornické pohádky. Vítejte v pohádce.

I v tomto patře jsme potkávali vozíky s horninou. Opět je táhla lidská spřežení. A bylo tu tepleji, než nahoře. Sestoupili jsme o další patro dolů a začalo být pořádné horko. Výškoměr na hodinkách stále ukazoval 4300 m. Ale byli jsme už hluboko pod zemí. Půl kilometru pod vrcholem hory.

Docela mi chyběl vzduch, tak jsem se zeptal, jak je tu řešená klimatizace a přívod vzduchu. Jednoduše. Nijak. Když máte dlouhou chodbu a chybí vám tam vzduch, je prý ideální prorazit díru do jiné chodby. Hora je chodbami prošpikovaná jak ementál a proudění vzduchu probíhá mezi chodbami s různými východy na povrch. A pokud jste hluboko a žádné jiné chodby tam nevedou, můžete používat sbíječku. Ve chvílích, kdy není v provozu, necháte vzduch proudit z kabelu ven. Samozřejmě to zaplatíte. Každou hodinu.

Pedrův otec byl také horník. Pracoval samostatně a při jednom výbuchu narazil na pěknou stříbrnou žílu. Najal několik horníků na měsíc práce a to, co vytěžili, patřilo jemu. Opatřil si použité nástroje, které jim dal k dispozici. Nejlevnějším zdrojem použitých nástrojů jsou "specializovaní" horníci.

Takoví, co v dole pracovali třeba 10 let, perfektně se v něm vyznají, ale kvůli zdraví už dál těžit nemohou. Svoji znalost dolu pak využívají jinak. Vědí, ve které části dolu pracuje která skupina, kde mají uložené nástroje a jak dobře jsou hlídané. V noci pak chodí do dolu, vybavení kradou a levně je prodávají jiným skupinám. Pedrův otec prý z kolejnic, ukradených jiným skupinám, postavil dráhu pro vozíky ze své části.

Ptali jsme se, jak to tu řeší se záchodem. Opět jednoduše. Žádný záchod tu není. Musíte si na něj zajít před vstupem do dolu. Na malou se vám v dole nechce. Těžce pracujete a je tu nesnesitelné horko. Takže z vás pot jenom leje. Nestíháte doplňovat tekutiny, které vypotíte. Natož abyste chtěli na malou. A na velkou? V tom případě musíte ven. Vzduch je tu špatný i bez lidských výměšků. Kdyby tu někdo vykonal potřebu, všichni by to cítili hodně dlouho.

Opět jsme šli chodbami a pot z nás jen tekl. Když jsme s Belgičanem fotili stříbrné žíly ve skále, skupina nám utekla. Snažili jsme se je dohnat, ale došli jsme na křižovatku a nevěděli, kam se vydat dál. Belgičan chtěl počkat, až se pro nás vrátí. Když se ale pár minut nic nedělo, jednu z chodeb jsem vybral. Pokud špatně, možná zažijeme výbuch na vlastní kůži. Po pár minutách jsme naštěstí svou skupinu našli.

Po 3 hodinách v dole jsme toho měli dost. Museli jsme si sundat šátky před ústy, protože jsme potřebovali kyslík. Dlouhý pochod v předklonu nás vyčerpával a tohle cvičení jsme absolvovali v nadmořské výšce 4300 m, kde už moc kyslíku tak jako tak není. Naše tělo ho ale při námaze potřebovalo hodně. A šátky jeho přívod komplikovaly.

Nízkou chodbou s kalužemi jsme se sunuli ven. Na jednom rozšířeném místě jsme narazili na keramickou figurínu s místem na dary. Podle horníků vládne bůh na zemi, ale pod zemí vše patří ďáblovi. Tak mu tu ale neříkají. Je to prostě "El Tío". Strýček. Při vstupu do dolu mu sem dávají dary. Alkohol,cigarety a lístky koky. S prosbou, aby jim dovolil vytěžit část jeho stříbra. A nechal je z dolu ve zdraví odejít.

Cerro Rico je jedinečný důl. Důl, ve kterém se před sto lety zastavil čas. Teploty jsou tu extrémní. U východů se blíží bodu mrazu, v hloubce je to téměř 40 stupňů. V dole není elektřina. Ani klimatizace. Stěny jsou vlhké a podlahy kluzké. Chodby a tunely jsou zaplavené vodou plnou chemikálií. Vzduch je plný částeček prachu. Všechnu práci tu dělají lidé. A dynamit. Ročně tu při závalech zemře přes 20 horníků. Ostatní zemřou na silikózu. Po deseti letech práce v dole. Horníci při práci neustále žvýkají listy koky. Jedno z mála potěšení ...

Pochopili jsme, proč horníci nenosí šátky ani jinou ochranu dýchacího ústrojí. Oni vědí, že po deseti letech onemocní. A že na to zemřou. Ale omezit kvůli tomu přívod kyslíku nějakým šátkem? Při takhle namáhavé práci? Ve výšce 4300 m? V horku? Bez jakékoliv klimatizace? Koho zajímá, co bude za deset let? Stejně jednou všichni zemřeme. Žij dnes a zemři zítra! Carpe Diem!