(9.-11.8.2010)
Po překročení tanzánské hranice jsme se k večeru ocitli v další zcela neturistické vesničce, v Kabanze. Po zaplacení taxíku přes hraniční území nám v kapse zůstalo jen 10 tisíc tanzánských Šilinků (asi 120 Kč), tak jsme měli strach, zda to bude stačit na ubytování a něco k jídlu. Kabanga se ale ukázala být stejně levná, jako Indie. V místní ubytovně jsme sehnali pokojík se dvěma postelemi s moskytiérami za 5 tisíc (60 Kč). Ubytovna byla jednoduchá a společný záchod odpudivý. Byl na druhé straně dvora, ale smrděl až k nám. I když vše je relativní - pořád to byla řádově vyšší kvalita, než záchody v Číně. Člověk byl na záchodě sám, nikdo na něj při konání potřeby nekoukal a žlabem pod ním netekly potřeby jiných lidí. Když jsme vyplňovali registrační kartu v hotelu, kromě národnosti a státní příslušnosti tam byla i otázka, z jakého jsme kmene. No já jsem přece Apač a Andrea Sioux!

V přilehlé restauraci jsme pak koupili rýži s fazolemi za 1000 (12 Kč) a kozí maso s banánem za 1500. Poprvé jsme tu také ochutnali to, co v Tanzánii používají místo rýže a brambor jako přílohu k jídlu - banány. Když jsem je jedl, podle chuti bych dal ruku do ohně za to, že to nejsou banány, ale nějaká forma brambor. Pokud někdy do Tanzánie pojedete, určitě je taky ochutnejte a taky nevěřte tomu, že to jsou banány.

Druhý den ráno jsme se vrátili k hranici vyměnit u překupníků peníze, abychom měli za co žít, než narazíme na nějaký bankomat. Žádní překupníci tam ale nebyli. Prý jsou jen na burundské straně hranice. To je ale 10 km daleko a asi by nás jen tak nepustili přes tanzánskou celnici tam a zpátky. Nakonec nám peníze vyměnilo několik místních podnikavců, ale moc v tom neuměli chodit. Nabídli nám pro nás velmi nevýhodný kurz za eura, který jsme odmítli. Pak nám nabídli dobrý kurz za dolary, ale my jsme měli jen bankovky vydané před rokem 2003 a ty v Africe neberou. Když jsme chtěli odejít s nepořízenou, nabídli nám za eura mnohem lepší kurz, tak jsme si vyměnili 50 eur za 95 tisíc šilinků.

S tanzánskými Šilinky jsme se vydali na autobusovou zastávku, ze které měl kolem 11 odjíždět autobus na osmihodinovou jízdu do našeho dalšího cíle - městečka Mwanza na jižním okraji Viktoriina jezera. Prodejce lístků nám slušnou angličtinou vysvětlil, že dnes už bohužel žádný autobus nepojede. Pojede ale zítra ráno po 11 hodině a stojí 15 tisíc. Chtěli jsme jet sice už dnes, ale zdejší pobyt nás skoro nic nestojí, když můžeme mít noc v ubytovně s obědem a večeří za 100 Kč na osobu. Aspoň si prohlédneme prostou tanzánskou vesnici a zítra dopoledne si konečně složím rozbitého Psiona.

Zašli jsme do kanceláře a koupili si dva lístky na zítra. Chtěli jsme vědět, odkud přesně autobus pojede. Prý odsud, z hliněného plácku před kanceláří. Zeptali jsme se taky, kdy bude autobus odjíždět. Prý v 11:30, ale máme tu být o něco dřív. Chvílemi se mu v řeči mihl i čas 5:30 a já jsem si vzpomněl, jak jsem o Tanzánii četl, že zde nepoužívají západní čas, ale svahilský čas. Den zde začíná v 6 hodin ráno, což je 0 hodin svahilského času. Když se tady s někým domluvíte, že se s ním sejdete v 8:00 hodin ráno, může se stát, že na něj budete čekat 6 hodin, on přijde ve 14:00 a bude to podle svahilského času správně. Pro jistotu jsme se tedy zeptali, podle jakého času má autobus odjíždět, abychom tu pak 6 hodin nemuseli sedět. Chvíli nemohl najít slova, ale nakonec napsal na papír 11:30 a má to být podle evropského počítání času. Ráno prý někoho pošle do naší ubytovny, aby nás probudil. Zasmáli jsme se, že v 11 už určitě budeme vzhůru. Co si o naší zkažené západní civilizaci proboha myslí? Že spáváme do oběda?

Vrátili jsme se do hotelu a zaplatili další noc. Po cestě jsem si koupil tanzánskou SIM kartu panafrického operátora Zain a během chvilky si v mobilu zprovoznil internet. Paráda! Po obědě, skládajícím se z rýže a fazolí, jsme se trochu prošli po vesnici. Našli jsme místní tržiště, kde prodávali zejména trsy obrovských zelených banánů. Vypadaly jinak, než nám známé banány. Nebyli jsme si jisti, zda ty banány, co jsme tu jedli jako příohu k jídlu, nejsou nějaký zvláštní druh banánů. Došli jsme na kraj vesnice k banánovému háji. Banány byly všude a bylo jich hodně.

Potkali jsme taky plno dětí, které měly radost ze dvou bělochů, potulujících se po jejich vesnici, a jako obvykle na nás pokřikovaly "Muzungu, muzungu". Byly milé a ani náznakem nežebraly, tak jsme se s nimi fotili a ony měly radost. Byla to příjemná procházka. A zdravili nás i dospělí. Na náš pozdrav "Hello" odpovídali "I am fine, thank you". Pobavilo nás to, protože jsme se jich neptali, jak se mají. Později nám jeden anglicky mluvící místní obchodník vysvětlil, že ve Svahilštině je pozdrav zároveň otázkou, jak se mají, a tak našemu Hello prý rozumí jakobychom se ptali "How are you?"

Večer jsme si dali obligátní fazole s rýží a já chvíli v mobilu surfoval na internetu. Před půlnocí jsme si ještě zkontrolovali naše jízdenky na zítřejší dopoledne a překvapeně si všimli, že na nich v políčku "čas odjezdu" není uveden žádný čas, ale je tam propiskou napsáno "PLEASE COMA EARLY AT THE MONING". Asi tu v těch časech mají pěkný (píp) zmatek. Tak dobrou noc.

Buch buch buch!
- "Muzungu, muzungu!" bušil nám někdo na dveře. Buch buch buch! Promnuli jsme si oči a koukali do naprosté tmy. Venku byla ještě noc.
- "To si snad dělaj srandu" komentoval jsem a hlavou se mi mihla myšlenka na požár. Buch buch buch!
- "Muzungu, muzungu!" pokračovaly rány do dveří. Andrea se vymotal zpod moskytiéry a otevřel dveře. Stál tám kluk z recepce a hlásil nám:
- "Bus, bus is waiting for you." Podívali jsme se na hodinky. Bylo 5 hodin ráno. No to si snad fakt dělají srandu. This is Africa ...

Rychle jsme se oblékli, vzali na ramena (naštěstí nevybalené) batohy a vyšli ven do tmy. Ubytovna stála jen 50 metrů od odjezdového místa, mezi stromy problikávala světýlka na třech velkých autobusech a byly slyšet jejich vyhrávající klaksony. No to si dělaj srandu, ono to vážně pojede teď. Autobusy se svou barevnou hudbou a klaksonovými melodiemi jakoby z oka vypadly pakistánským autobusům z Taftanu. Ptáme se na autobus do Mwanzy a posílají nás do velkého modrého autobusu. Nastupujeme a vítá nás naše oblíbené rozestavení dvou- a třísedačky v každé řadě. Autobus se postupně zaplňuje, většinou maminkami s malými dětmi v uzlíčku na zádech. Mnohé z nich za sebou ještě v balíku táhnou nějaké těžké náklady, které pak zaplňují podlahu v autobuse. Naše místa jsou naštěstí na dvousedačce, takže se tentokrát nebudeme 8 hodin mačkat s nějakou maminkou na trojsedadle. Sedáme si a čekáme na odjezd.

Po půl šesté se autobus rozjíždí a my zjišťujeme, že sezení na dvojsedačce není žádná výhra. Sice se s žádnou maminkou nemačkáme, ale jen za cenu toho, že horní polovinou těla trčím do chodbičky. Sedadla jsou opravdu velmi úzká a naše ramena příliš široká. Po deseti minutách to vzdáváme a já si sedám na dvojsedačku za námi. Autobus naštěstí není plný, tak to snad vydrží až do Mwanzy. O 3 minuty později přijíždíme do vesnice, kde už na autobus čekají hordy lidí. Rychle si sedám zpátky k Andreovi, právě včas, abych uvolnil cestu davům, deroucím se dál do autobusu. Lidé si dovnitř nesou další zavazadla a cpou je pod sedadla. Někdo zablokoval chodbičku vedle mne obřím zavazadlem, které se nevešlo pod sedadlo, takže se davy do autobusu prodírají přeze mne. Občas mne při tom někdo zavazadlem bouchne do hlavy, lidé se o mne otírají nejrůznějšími částmi těla, i těmi měkkými a příjemnými, a evidentně jim to vůbec nevadí. This is Africa ...

Lidé si sedají a autobus se rozjíždí. Okénko vedle Andrei nejde zavřít, samovolně se otevírá a jde z něj dovnitř zima. Andrea se snaží okénko dovřít a utěsnit a klepe se zimou. Autobus znovu zastavuje a nastupuje několik lidí se samopaly. Četl jsem o tom, jak v Tanzánii bandité přepadávají dálkové autobusy. Většinou nikoho nezabíjejí, jen lidi oloupí a ty nespolupracující zmlátí. Takže tihle civilisté se samopaly zřejmě mají fungovat jako ochrana. Snad dnes střílet nebudou muset. Autobus se rozjíždí a první dítě se dává do pláče. Šťastnou cestu. This is Africa ...

Při každém zastavení ve vesnicích po cestě se kolem autobusu sbíhají ženy a děti a snaží se cestujícím do okýnek prodat ovoce, zeleninu, oplatky, oříšky, vody, nápoje a další věci, vše za normální cenu, za kterou by zboží bylo možné koupit v obchodě. Kupujeme si oplatky a oříšky a konečně snídáme. Holčička na sedadle před námi se mnou hraje na koukanou. Zhruba každou hodinu lidé se samopaly vystupují a nahrazují je jiní.

Kolem 13:00 přijíždíme k Viktoriinu jezeru a na trajektu překonáváme řeku před městem. Za dalších 10 minut autobus definitivně zastavuje. Jsme v Mwanze. Vrhají se na nás taxikáři a já několikrát s chumlem taxikářů za zády obíhám náš autobus kolem dokola. Většinu se mi tak povedlo setřást a s tím, který vydržel, jedeme do přístavu. Bohužel dnes ani zítra žádná nákladní loď přes Viktoriino jezero nejede. Zůstaneme tedy v Mwanze několik dnů a zkusíme si zajet na safari do světoznámého národního parku Serengetti. Ale o tom zase až příště.