(8.-9.8.2010)
Ve zcela neturistické Kayanze jsme našli dva hotely a vybrali si ten levnější, kde jsme sehnali špinavý pokojík s manželskou minipostelí bez moskytiéry za 8000 burundských Franků (asi 130 Kč). Záchod bohužel nesplachoval a voda v celém objektu netekla, tak to ani nebylo čím polít. Vodu tu nosili v kanystrech z města, tak jsme si jeden z nich vzali, a zase se v pokoji dalo vydržet. Součástí ubytovny byla i restaurace a my byli po celém dnu stráveném bez jídla v území nikoho hrozně hladoví. Sedli jsme si tam, dali si dvě Coca Coly a Andrea objednal 2 porce kuřete. Já jsem nic objednávat nemohl, protože francouzsky nemluvím. Příprava trvala hrozně dlouho a když nám ani po 45 minutách nic nenesli, šel se Andrea zeptat, jak to vypadá s jídlem. Přikývli, že malý moment, a po minutě nám donesli účet na dvě coly. Oni vůbec nepochopili, že chceme jíst! Andrea musí tu francouzštinu ještě vylepšit ...

Jídlo jsme tedy objednali znovu, seděli jsme a pozorovali provoz na ulici. Hrály si tam místní děti. Naskakovaly jedoucím náklaďákům na zadní nápravu, držely se tam a na konci vesnice zase seskakovaly. Jednoduché a nebezpečné. Příprava kuřete trvala dlouho a když nám je přinesli, bylo jasné, že kuřata v Burundi trpí hladem. Koření použité při přípravě ale z tohoto pokrmu učinilo delikatesu a zařadilo ho tak mezi mé 3 největší kulinářské zážitky na celé cestě. Bylo to tohle kuře, pak kuře se speciálními bramborami ve Fast Food řetězci "KenChick Inn" v Nanyuki v Keni a nakonec všechna barbeque kuřata v Súdánu. Mňam.

Večer nás trochu přešlo naštvání na Rwandu, tak jsme s Andreou zašli na internet a napsali na rwandské ministerstvo ještě jednu dlouhou vysvětlující odpověď, týkající se hotelu Kigali. Dohodli jsme se, že pokud vízum do Rwandy zítra dostaneme, najdeme tady v Kayanze nejlevnější pekárnu, nakoupíme tam hrozně moc chleba a přivezeme ho po cestě těm hladovějícím dětem na hranici. Normálně žádným žebrákům a především dětem nic nedáváme, aby si na žebrotu nezvykaly jako na druh obživy, ale těchto dětí nám bylo opravdu líto. V Rwandě se pak vůbec zastavovat nebudeme a pojedeme rovnou dál do Ugandy. Šli jsme spát s neumělými konstrukcemi z našich moskytiér, ale asi jsem v noci vystrčil ruku ven, protože jsem ji měl ráno zase celou poštípanou. I prsty zezadu. Au!

Druhý den nám končilo vízum v Burundi, tak jsme potřebovali opustit zemi. Zašli jsme na internet, doufaje, že už tam máme rwandské vízum a půjdeme nakupovat chleba pro hladovějící děti. Ale nic tam nebylo. Rozhodli jsme se dát jim čas do 14 hodin odpoledne a když to nevyjde, pokusíme se z tohoto města u hranice se Rwandou dostat blíž k Tanzánii. Vydali jsme se na prohlídku Kayanzy a nalezení levné pekárny. Bylo to malé provinční městečko a turisty tu opět asi nikdy neviděli. Každý jen projel autobusem do Rwandy a nikoho nenapadlo vystupoval v Kayanze.

Koukali na nás s otevřenou pusou. A my na některé výjevy taky. Třeba když jsme viděli černošskou maminku s typickým uzlíčkem s hlavičkou na zádech, jak velkou sekerou seká pařez u cesty. Takhle jsou děti vychovávány k práci již od malička. Kayanza byla opravdu chudá. Chatrče, provizorní přístřešky, výjimečně něco z hlíny. Při procházce tržnicí se za námi začal vytvářet hlouček příznivců. Slyšeli jsme jen nám dobře známe "Muzungu, muzungu ..." Chtěl jsem trochu začít fotit, ale zaseklo se mi otevírání baťůžku a nemohl jsem vytáhnout foťák. Sedl jsem si tedy a snažil se násilím baťůžek otevřít. Rázem se z toho tajemného cizince, co chtěl cosi jistě zvláštního vytáhnout ze své tašky, stala událost číslo 1 na tržišti. Přede mnou se vytvořila dlouhá fronta čekajících a koukajících, co vytáhnu. Nakonec asi byli zklamaní, protože se nic nerozdávalo.

Lidé v Kayanze mluvili místním jazykem a ti vzdělanější ještě francouzsky. Angličtinu jsme ve velmi omezené míře našli u několika studentů. Chtěli jsme si koupit pohlednice, ale o něčem takovém tu ještě neslyšeli. Našli jsme poštu a stoupli si k okénku u přepážky. Andrea se paní snažil francouzsky vysvětlit, že chceme pohledy, ale to slovo neznal. Tak používal výraz obrázky a ukazoval obrysy rukou. Paní nerozuměla, ale po chvíli se zatvářila vítězoslavně a odběhla do skladu. Přinesla velké desky a když je otevřela, uviděli jsme tam poštovní známky. Ty jsme ale bez pohledů nepotřebovali. Takže smůla.

V prodejně lístků na autobusy jsme zjistili, že v 15:00 má jet autobus do Muyingy, města nedaleko tanzánské hranice. To byla výzva. Ani jednomu se nám už zase do Rwandy nechtělo, ale chtěli jsme přivézt jídlo těm hladovějícím dětem. Šli jsme tedy na internet a zjistili, že ti parchanti z Rwandy nám pořád nic nenapsali a vízum neposlali. Vrátili jsme se k prodejně lístků a chtěli si koupit ten lístek na autobus. Dveře byly zamčené a prodavačka nikde. Čekali jsme tam 15 minut a pak se šli zeptat do obchůdku vedle. Prodavačku už to dnes prý nebavilo, tak zavřela a odešla na nějakou párty. Vrátíme se sem s batohy před třetí a zkusíme koupit lístek až v autobusu.

Vraceli jsme se na hotel a potkali děti hrající si u silnice. Naprosto nás nadchly jejich hračky. Vždycky nás zajímalo, s čím si hrají děti ve velmi chudých zemích. Jejich rodiče určitě nemají peníze na drahé plastové hračky z Číny. A tady jsme to viděli - kluci si hráli s krásnými náklaďáky z drátů. Byla to vlastně jen konstrukce náklaďáku zručně vymodelovaná z drátů a místo kol měla opět na drátu umístěná kulatá dřívka. Nádherná práce a skutečně jezdila podle toho, kam je kluci klackem tlačili. Vrátili jsme se na hotel a před druhou odpoledne se naposled zašli podívat na internet. Nebylo tam ani vízum ani odpověď z ministerstva (pozn: Rwanda nám neodpověděla ani v dalších dnech, týdnech a měsících). Co se dá dělat, děti ze země nikoho budou hladovět dál. A my pojedeme na severovýchod. Dívali jsme se do Lonely Planet, co o severovýchodě Burundi píšou. Nepsali o ní žádné podrobnosti, protože cestování v této oblasti v době psaní edice bylo prý příliš nebezpečné.

Vzali jsme batohy a došli do centra Kayanzy. Nikdo o autobuse do Muyingy nic nevěděl. Doporučili nám taxík do města Ngozi v půli cesty. Stál by nás 10 tisíc Franků anebo 2 tisíce Franků na osobu sdílený s jinými cestujícími. Chtěli jsme to co nejlevnější, takže sdílený. A taky se kolem nás a našich batohů shromažďovalo už nějak moc lidí, tak jsme je honem hodili do kufru taxíku, sedli si na zadní sedadla a čekali na další cestující. Dopředu si po deseti minutách sedl jeden slušně oblečený pán a vedle nás dozadu krásná štíhlá černoška. A mohli jsme jet. Řidič však dál sháněl zákazníky. Kam je chce ale nacpat? V kufru vedle našich baťohů bylo ještě místo, tak asi tam. Nakonec posledního cestujícího našel. Byla to velká tlustá černoška. Byl jsem zvědavý, jak se dozadu k našim baťohům vejde. Neotevřela však kufr, ale dveře vedle štíhlé černošky, a začala se soukat k nám. Andrea to pochopil první a z pozice uprostřed se natlačil ke mně, tak jsme se spolu mačkali na pravé půlce zadních sedadel. Tlustá černoška se štíhlou pak seděly na druhé půlce. Bylo nás v autě 6 a bylo tam těsno.

Na cestě se pořád něco učíme. V Namibii jsme se naučili, že se dá i s normálním neterénním autem uhánět rychlostí 60-90 km/h po písku, prachu a kamení. Tady v Burundi zase, že do normálního auta se dozadu bez problémů vejdou 4 lidi. Ne na test, ale na ryze praktické využití. V Ugandě se naučíme, že na (taxi)motocyklu včetně řidiče můžeme jet taky čtyři. Ať žije poznání!

Do Ngozi jsme dorazili asi po hodinové jízdě horskými silnicemi chvíli před 16:00 odpoledne a zatarasili jsme cestu dvěma malým autobusům Yahoo Express právě odjíždějícím ze stanoviště. A měli jsme štěstí, jeden z nich jel do Muyingy. Byl plný a nasadil nám muzungovskou cenu 4 tisíce Franků. Vzali jsme to, tak nás opět posadili na skládací sedátka do chodbičky a naše batohy putovaly oknem na jediné volné místo za dveřmi. Při každém zastavení a vystupování a nastupování lidí musely naše batohy napřed oknem ven a pak zase zpátky, aby se daly otevřít dveře. Do Muyingy jsme dorazili před půl šestou a přemýšleli, zda máme šanci dostat se přes hranici ještě dnes, když ji v 18:00 zavírají. Ale zastavil vedle nás taxík a křiknul, zda chceme k hranici. Tak jo.

Naskákali jsme na zadní sedadla do taxíku, nákladní prostor měl úplně plný a vpředu seděl slušně vypadající pán v obleku, tak super, na nic nebudeme čekat a rychle pojedeme, ať hranici stihneme ještě otevřenou! Řidiči se ale nelíbilo, jak se vzadu mačkáme se všemi svými batohy, a tak vystoupil a začal vzadu přeskládávat náklad, aby tam silou nacpal ještě jeden velký batoh. Bylo to od něj hezké, ale tolik ohleduplnosti nemuselo být. Zvláště za cenu zničení obsahu mého batohu při jeho stlačování. Na zadních sedadlech bylo hned víc místa, když jsme tam měli jen naše lehké baťůžky a Andreův velký batoh.. Tak díky a hlavně ať už jedem!

Počkat, on k nám chce nacpat ještě další lidi! Jeden chlápek si sedá vedle a my si naše malé batohy bereme na klín. Další se sem cpe, ale Andreův velký batoh zabírá také jedno místo, tak se sem nemůže nacpat. Řešení je jednoduché - řidič vyndává Andreův od hlíny špinavý batoh z auta a dává ho pánovi v obleku vepředu na klín. Ten se nejprve brání, ale když už ho má na klíně, přestane se vzpouzet, hlavně ať už jedeme! Vedle nás se na zadní sedadla cpe ještě čtvrtý pasažér a můžeme jet. Tak ne, řidič k nám chce dozadu nacpat ještě pátého zákazníka. Bude sedět třetímu a čtvrtému na klíně. Vida, naučíme se zase něco nového. Ale protože máme s Andreou na klínech ještě poměrně velké baťůžky, nedaří se sem pátého pasažéra nacpat, tak se vzadu svorně bouříme a pátého pasažéra odmítáme. Řidič rezignuje a jedeme.

Andreův soused je kněz a při této divoké jízdě stovkou serpentinami ho budeme brzy potřebovat. Přijíždíme k hranici v 17:55 a kněz, který všechny místní dobře zná, nás vede na celnici a přimlouvá se, ať nás ještě odbaví. Všichni se k nám chovají moc hezky a dostáváme razítka do pasu, takže jsme naše třídenní vízum v Burundi plně využili. U překupníka na hranici měníme posledních 14 tisíc burundských Franků za 14 tisíc tanzánských Šilinků a chceme jít k tanzánské celnici. Smějí se nám a cpou nás do taxíku za 2 tisíce. Celnice je prý až za územím nikoho a to je pěkně dlouhé. Dnes už bychom ji otevřenou nestihli. Souhlasíme a ujíždíme přes 10 kilometrů země nikoho do Tanzánie. Tam jim už volali z burundské celnice, ať na nás počkají. Takže nás odbavují i ve čtvrt na sedm. Platíme 50 USD za vízum, nadšený tanzánský celník nám líčí, jak moc se nám bude v Tanzánii líbit a plácá si s námi dlaní. No tak jo, trocha optimizmu snad ještě nikoho nezabila.