(17.9.-20.9.2011)
(Aneb každý začátek je těžký)

- "Buenas nóčes. Puéde asér un - klab sendvič - para mí? (Dobrý večer. Můžete mi prosím udělat jeden - club sandwich?)"
Tak a bylo to tady. Moje první španělská věta. V posledních měsících jsem strávil učením španělštiny spoustu času. Ale tohle byla první věta vyslovená v reálu. Stál jsem před pokladnou občerstvení na autobusovém nádraží v mexickém Manzanillu, přístavu, ve kterém jsem se před několika desítkami minut vylodil na americký kontinent. A měl jsem hrozný hlad. Prstem jsem ukazoval na obrázek sendviče na tabuli nad pultem. Přede mnou stála mexická pokladní. Krásná mexická pokladní.
- "Befelemepeseveze ... kolosenámpolámaloudělalobác ..." vypálila na mne odpověď. Neporozuměl jsem ani slovo. Ale podle zvednutého hlasu na konci se na něco ptala.
- "I úna aua (A jednu vodu)" zamluvil jsem to, že nerozumím, a vyndal jsem z chlazené skříně balenou vodu. Zaplatil jsem 100 Pesos a ona mi vrátila drobné. Vrátila mi moc. Jen na tu vodu. Nepochopila, že chci jíst. Tak znovu. "Un klab sendvič por fabór (Jeden club sandwich prosím)."
- "Petrsvetrkilometr ... drbuvrbuvlkyplky?" zeptala se a já opět nepochytil nic.
- "Sí (Ano)" odpověděl jsem, doufaje, že konečně začne dělat to jídlo. Hlavně ať už se na nic neptá.
- "Estapesta? Kómodómo? Pikante? Algomalgo?" Pochytil jsem jen slovo pikante. Ne, pikantní to nechci.
- "No pikante (Ostré ne)."
Pokynula mi, ať se posadím. Byla fakt moc hezká. Možná bych se tu dnes mohl zdržet.

Za chvíli přinesla dva malé trojúhelníčky chleba. V přepočtu za 50 Korun českých. Drahota. Ale konečně jídlo.
- "Tengo ómbre (Mám hlad)" řekl jsem a usmál se na ni. Třeba by mne mohla španělštinu doučovat. Přeměřila si mne od hlavy k patě a odešla. Pustil jsem se do jídla a přemýšlel, co se jí nelíbilo. Počkat, mám hlad se přece řekne Tengo ámbre. A já řekl Tengo ómbre. To znamená něco jako "Mám chlapa". Nééé! Tak to žádný doučování nebude. Dojedl jsem a šel zaplatit. Musím jí to nějak vysvětlit. Smutně jsem se na ni podíval, pokrčil rameny a s utrápeným výrazem v obličeji řekl:
- "No áble espaňol (Neumím španělsky)." Zatvářila se kysele a hodila drobné na stůl. Doučovat mne zřejmě nechce. A to jsem doufal, že tuhle větu nikdy nepoužiju. Plánoval jsem třeba: Áblo espaňol un poko. Pokíto. (Umím trochu španělsky. Trošičku.) Počkat. Mluvím se řekne Áblo. Ale jí jsem s pokrčením ramen řekl: No áble espaňol. To znamená "Nemluv španělsky". Nééé! Posbíral jsem mince a utekl k pokladnám.

O dva dny dřív, ještě na palubě obří nákladní lodi CMA CGM Voltaire, uspořádal kapitán velkou barbeque párty. Na počest jediného pasažéra na lodi. No dobře, nebylo to na mou počest, ale tohle datum zvolil kapitán taky proto, že jsem měl loď za 2 dny opouštět. Na rožni se peklo malé prase, opékaly se řízky, německé klobásy a k tomu byl bramborový salát, těstoviny, rýže a vynikající ovocný salát. Náš filipínský kuchař byl opravdu skvělý. Bylo nádherné počasí, klidné moře, hlasitá hudba, pivo a několik lahví vodky pro posádku zdarma ... Co víc si přát?

Sedl jsem si mezi námořníky a povídal si s nimi o životě na moři, o Filipínách a o cestování. Přestože mi před tím lodní důstojníci říkali, že se dnes námořníci kvůli dlouhým pobytům na moři těžko hledají i na Filipínách, filipínci mi potvrdili, že u nich po takovéhle práci touží každý. Výdělek na německé nákladní lodi je na jejich poměry velmi slušný. Ptali se mne, jak se mi líbilo na Filipínách a já jim řekl, jak mne tam nadchly jeepney, oříšky a basketbal. Ale že "s poctivostí nejdál dojdeš" tam u všech lidí neplatí. Povídal jsem si s kuchařem, který mne překvapil tím, že dřív nepracoval v žádném interhotelu. Naučil se vařit až na lodi. Úžasně. V luxusních restauracích by mohli závidět. Povídal, jak těžko se vaří v bouřích, kdy po kuchyni všechno lítá sem a tam. Na lodi pracuje už roky a zažil spoustu příhod.

Když jednou vypluli z přístavu v Johannesburgu, loď se začala houpat a po několika hodinách z podpalubí vyběhli dva zvracející černí pasažéři s mořskou nemocí. Byli to dva černoši z Tanzánie, kteří se nějak dostali do Jižní Afriky. Když zjistili, že jim tam jde na ulici každou chvíli o život, rozhodli se z této země utéct. Tak se v přístavu tajně vloupali na loď. Bylo jim jedno, jaká loď to je a kam pluje. Hlavně chtěli do jiné země. Mohli se vloupat třeba k nějaké expedici do Antarktidy. Loď plula do Singapuru a jihovychodní Asie. A už se nemohla vrátit. Ale všechny země tyto dva imigranty odmítly. Singapur, Malajsie, Thajsko ... Nakonec je přijali v Indonésii, ale rejdařská společnost za ně musela zaplatit pokutu několik desítek tisíc eur. V lodním byznyse se platí za každý prohřešek obrovské pokuty.

Večer jsem si sedl k důstojníkům, kteří mluvili o tom, jak je v současnosti v Mexiku nebezpečně. Že tam probíhá válka drogových kartelů a úředníci a policisté jsou zkorumpovaní. Druhý důstojník mi půjčil film "Mexico City", který mi to měl potvrdit. Do noci jsem pak seděl s německým druhým inženýrem, který se shodou okolností narodil jeden den po mně a na párty obstarával (hlasitou) hudbu. Měl nasbírané všechny roční žebříčky hitparád z několika zemí za posledních asi 40 let a alba všech existujících zpěváků. Když šli ostatní spát, my jsme tam ještě hlasitě vyhrávali do noci. Zkopíroval jsem mu dva svoje momentálně nejoblíbenější hity, které nemůžu dostat z uší ven a neskutečně mne nabudí, kdykoliv je slyším. Je to Every Day is Exactly the Same od Nine Inch Nails (http://www.youtube.com/watch?v=31jenMJ0UOc) a Cheers od Rihanny (http://www.youtube.com/watch?v=ZR0v0i63PQ4&ob=av2e).

Další den jsem se začal balit, opaloval se v krásném počasí na palubě a německý inženýr mi prozradil jedno tajné místo na lodi, na které jsem se vydal a kde jsem strávil část odpoledne. Bylo to úplně vpředu, ještě před nákladním prostorem a lezlo se tam po žebříku uvnitř stožáru přes zablokované vodotěsné dveře. Vylezl jsem tam a bylo to úžasné. Byl jsem na plošině, svažující se do moře, bez jakéhokoliv zábradlí, přepážek, lan a zábran. Kdyby tu člověk uklouzl, sjel by rovnou do moře před loď a nikdo by o tom nevěděl, protože místo oddělovala od zbytku lodě vysoká stěna. Loď navíc právě několik hodin jela v testovacím provozu maximální rychlostí 50 km/h, takže to kolem pěkně svištělo. Dokonalé. Moře bylo naštěstí klidné a loď se nehoupala žádným směrem. Lehl jsem si a udělal pár fotek. Když je později viděl první důstojník, zhrozil se, že jsem tam byl bez záchranného kola a nebyl jsem přivázán lanem.

Během dne jsem se učil poslední lekce španělštiny před příjezdem do Mexika. Budu ji potřebovat. To, že v latinské americe lidé anglicky vůbec nemluví, jsem věděl už před začátkem cesty. Španělsky jsem se učil ve 3 fázích. Všechno v podobě poslouchání MP3 kurzů španělštiny. Nejdřív jsem ještě v Česku při jízdách autem poslouchal kurz Drive time Spanish (Španělština za volantem), pro který byla synonymem první věta první lekce "Es un coche (To je auto)". Tento kurz jsem poslouchal jako věčný začátečník - vždy znovu a znovu od první lekce. O moc dál jsem se nedostal. Naučil jsem se v podstatě jen větu Es un coche a taky jaké auto by to vlastně mohlo být - velké, malé, nové, staré, bílé, červené, modré, zelené, žluté, černé, rychlé nebo pomalé. Ještě jsem dokázal provést variaci na "Es una camionetta (To je náklaďák)" nebo "Es una motocycletta (To je motorka)". Moje úroveň španělštiny se tak posunula z 0% na 0,01%.

S touhle větou a jejími obměnami bych se daleko nedostal. Proto jsem poslouchal další kurz - Learn Spanish in a week (Naučte se Španělsky za týden). Tady jsem k "Es un coche" přidal některé základní fráze, uvítání na letišti, otázky kde se najíme a pár dalších slovíček. Poslouchal jsem ho zejména při svém 223 km dlouhém pěším pochodu středem Austrálie. Tento kurz mi dal už daleko víc a posunul mou úroveň z 0,01% na 0,5%. Nejvíc jsem se ale naučil při své plavbě přes pacifik z kurzu pana Michela Thomase. Tento kurz je vpravdě revoluční a ve velmi krátkém čase člověka bez učení naučí velmi slušné praktické základy jazyka. To všechno bez jakéhokoliv memorování slovíček. Posun z 0.5% na 5%. Domluvím se. Ale ta slovíčka mi budou chybět. Však uvidím zítra.

Teplota vzduchu byla 25 stupňů, teplota vody 29 stupňů, což jsou ideální podmínky na vznik hurkánu. Poslední večer se na obloze začaly tvořit neuvěřitelné vertikální mraky a po setmění se z těch mraků začalo blýskat. Takže jsem doufal, že nakonec ještě zažiju hurikán (anebo přistání ufonautů). Nakonec se nic z toho nestalo a ráno jsme zakotvili kousek před přístavem Manzanillo. Když chce loď vjet do nějakého přístavu, musí počkat na pilota - zaměstnance přístavu, který přijede na palubu na malé loďce a na metry přesně ji zakormidluje až do pro ni určeného přístavního bloku. Bez pilota loď do přístavu nesmí.

V Německu a v USA prý piloti jezdí včas. V Japonsku na minutu přesně. V latinské Americe a v Africe prý podle toho, jak se vyspí. Náš pilot v Manzanillu měl přijet v 5 ráno. Pak v 6. Pak v 10 hodin dopoledne. Když jsem ve 12:00 potkal kapitána na obědě, smál se, že pilot stále nepřijel. Přijel až za další hodinu. A kolem druhé jsme přistáli. Na loď nastoupili zástupci přístavu, bezpečnosti, celník, imigrační úředník a zdejší agent rejdařské společnosti. V kapitánově kanceláři jsme je přivítali dva - kapitán a já. Po úvodních formalitách, kdy jim kapitán předal vyplněné formuláře s informacemi, se jim zmínil, že já jsem ten "passagero", který tu bude vystupovat. Usmívali se, že jo, že v pohodě, ale nic o tom nevědí. Kapitán jim vytiskl týden starý mail, ve kterém je o tom informoval i jejich odpověď, že s tím počítají a vše zařídí. Začali se ošívat, že mail sice dostali, ale neposlal jim fotokopie mých dokumentů. On že po něm žádné nechtěli. Tak mne poslali zpátky do kajuty, ať chvíli počkám, že to nějak zařídí.

Za 3 hodiny mne zavolali s tím, že už je bohužel pozdě a nebude otevřené pasové oddělení policie a především celnice. Prý jsme si s tím mým vystoupením vzpomněli pozdě. Připomněl jsem jim, že od kapitána o mém příjezdu vědí už týden, dnes jsme od rána do odpoledne marně čekali na pilota a posledních několik hodin zase čekám na ně. Řekli, že mají jednoho známého, který by se to mohl pokusit zařídit. Ale nesl by velké riziko, že bude mít problémy s imigračním a především s celnicí. Musel bych mu za to zaplatit 150 dolarů. No to snad nééé! Parchanti! Tahle si říct o úplatek! Vzpomněl jsem si na film Mexico City a na zkorumpovanou policii. Odmítl jsem. Kapitán stál na mé straně.

Pokrčili rameny, že v tom případě musím zůstat na lodi a pokusit se vystoupit v nějakém dalším přístavu. V nějaké další zemi. To by se mi ovšem prodražilo mnohem víc. Chvíli jsme o tom diskutovali s kapitánem a došli k závěru, že mi nic jiného nezbude. Za normálních okolností bych prostě vyskočil z lodě, ustlal si před celnicí a žil tam klidně i několik dní, než by mne pustili do země. Jenže v lodním byznyse to funguje jinak. Loď by za mne musela zaplatit desítky tisíc Eur pokuty. Parchanti. Zkusil jsem smlouvat a zeptal se, zda by nestačilo 100 dolarů. Prý ne, protože z toho musí zaplatit celnici po úředních hodinách, mou dopravu z přístavu a taky pokrýt riziko, že budou muset platit pokuty. S odporem jsem tedy s úplatkem souhlasil. Poslali mne zase čekat zpátky do kajuty.

Tam jsem strávil několik dalších hodin. Asi čekali, až ta celnice skutečně zavře. V půl osmé večer pro mne přijel taxík. Rozloučil jsem se s kapitánem a důstojníky a vystoupil z lodě. Řidič taxíku mne provezl přístavem k bráně, kde hlídkoval ozbrojený voják. Vystoupili jsme a řidič mi pokynul, ať vojákovi ukážu batoh.
- "This is customs control (Tohle je celní kontrola)" řekl taxikář. Voják otevřel můj batoh, prohlédl si spacák, který byl hned nahoře a batoh zase zavřel. Prý je to OK. Tak tohle byla ta drahá celnice! Taxikář mne odvezl k budově s označením immigration a začal se dobývat dovnitř. Bylo zamčeno. Někam zavolal a za dvě minuty přišel policista, vypadající jako jeho dvojče. Objali se, prohodili pár slov, policista mi orazítkoval pas a bylo vyřízeno. To je panečku byznys. Vítejte v Mexiku!

Taxikář mne zavezl na autobusové nádraží a chtěl zaplatit.
- "Kolik?" zeptal jsem se pro jistotu. Třeba si řekne o míň.
- "280 dolarů". Vyvalil jsem oči.
- "V žádném případě. Má to být mnohem míň."
- "Vyřízení imigračních a celních formalit stojí 250 dolarů" vysvětloval.
- "Mně řekli že 150" řekl jsem naštvaně. "Nedám ani o korunu víc." Vzal mobil, někam zavolal, chvíli diskutoval a pak řekl:
- "OK, 180 dolarů".
- "Zaplatím 150 dolarů, jak mi řekli odpoledne" odmítl jsem.
- "A co moje služby? Doprava z přístavu až sem?" rozčiloval se. Řekl jsem mu, že doprava je už v ceně. Dal jsem mu 150 dolarů a chtěl odejít. Vzal si je a podal mi ruku na rozloučenou. Mizera!

Vešel jsem do haly a protože jsem měl hrozný hlad, vrhl jsem se ke stánku s občerstvením. A vyslovil jsem svou první větu. A nakonec řekl krásné prodavačce, že neumí španělsky. Neúspěchem jsem se ale nenechal odradit a šel si k pokladně koupit lístek na autobus. Stála tam mexická pokladní. Krásná mexická pokladní.
- "Buenas nóčes. Tijéne un boléto a Méchiko? (Dobrý večer. Máte lístek do Mexika?)"
- "Sí. Tóčomóčoúnosónokálidomálido ..." Kromě prvního Sí jsem zase nechytil ani slovo. Podle zvednutého hlasu na konci se ale na něco ptala.
- "Un boléto? A Méchiko? (Jeden lístek? Do Mexika?)" ignoroval jsem otázku a ukázal na tabuli za ní, kde stálo "23:00 Mexico - 798 Pesos".
- "Sí. Únabúnakášamáša ..." Zase nic. Jenom to Sí. Tak snad v tom autobuse místo mají.
- "Méchiko la siudád (Město Mexiko)?" zeptal jsem se pro jistotu, že mne nechce poslat do nějakého jiného městečka v Mexiku.
- "Sí. Obserbatório." Sice nevím, co ta observatoř je, ale na začátku řekla Sí.
- "Oj (Dnes)?" ujistil jsem se, že nemluví o zítřku.
- "Sí. Úna persóna? (Ano. Jeden člověk?)" Konečně jsem porozuměl.
- "Sí (Ano)!" radostně jsem odpověděl a podal jí 800 Pesos. Vrátila mi 2 a začala to zadávat do počítače. Nakonec to s tou španělštinou nebude tak hrozné.

Natočila na mne obrazovku a usmála se.
- "Nombre?" zeptala se. Aha. Number, chce, abych si vybral číslo sedadla, na kterém budu sedět. Mají to pěkně zařízené. Taky za tu cenu. Podíval jsem se na obrazovku. Předek autobusu už byl plný.
- "Twenty-three (Dvacet tři)" ukazoval jsem na prázdné sedadlo na obrazovce. Čísla jsem se španělsky ještě nenaučil. Podívala se na mne nechápavě.
- "Nombre" zopakovala znovu a ukázala mi na obrazovce dlouhé políčko, do kterého je měla napsat.
- "Two three (Dva tři)" vysvětloval jsem a ukazoval na prstech dvojku a trojku. Sakra. Že nebudou anglicky rozumět ani dva a tři jsem vážně nečekal. Nechápala. Natáhl jsem se a ukázal jí prstem na obrazovce sedadlo s číslem 23. Pořád nic. Podala mi papír a tužku. Napsal jsem velkými číslicemi 23 a podal jí to zpět. Jak pro někoho ze zvláštní školy. Pokrčila rameny. Naťukala do počítače 23, ale ten ukázal chybu.
- "No es posíble (To není možné)" řekla. Aha. Mezitím, co se tu dohadujeme, si zřejmě někdo u jiného terminálu dvacettrojku koupil. Ukázal jsem tedy na volné místo na druhé straně a napsal na papír 29. Taky to nešlo.

- "Su nombre por fabór" řekla nešťastně. Počkat, výraz "Su nombre" přece znám z kurzu španělštiny z Austrálie. Znamená to "Vaše jméno". Nééé! Napsal jsem jí na papírek jméno a dostal vytištěnou jízdenku. Umím sice říct třeba větu "Chtěl bych vědět, v kolik hodin to může být hotové, protože to potřebuji a chtěl bych to mít ještě dnes, pokud je to možné", ale nevzpomenu si na slovíčko "jméno".
- "A ke óra? A Méchiko?" zeptal jsem se neuměle, v kolik tam budeme. Chvíli něco počítala a pak se usmála:
- "Seven (Sedm)." To by bylo fajn. Podle průvodce to tam mělo jet 12 hodin. Tenhle expres to stihne za 8 hodin. Ale pokud umíš holka anglicky jako já španělsky, může to tam dojet prakticky kdykoliv.

Nasedl jsem do nočního autobusu a po cestě do hlavního města Mexika jsem se krásně vyspal. Autobusy v Mexiku jsou totiž sice drahé, ale také velmi pohodlné. Žádné experimenty jako v Japonsku. Ráno v 7 jsme zastavili a všichni lidé začali vystupovat z autobusu. Tak to vážně trvalo jen 8 hodin. Vystoupil jsem taky a rozhlížel se. Tak konečně v hlavním městě. Pokynul jsem stewardovi, že chci svůj batoh z nákladového prostoru.
- "Morellia?" zeptal se mne. Nerozuměl jsem. To slovo neznám. Budu se muset přece jenom ta slovíčka doučit.
- "Nó entjendo (Nerozumím)" odpověděl jsem.
- "Morellia?" zeptal se znovu a vyndal mi batoh. Jeden z kolemjdoucích uměl anglicky. Zastavil se u nás a přeložil mi stewardův dotaz, zda chci opravdu vystupovat tady, ve městě Morellia. Do hlavního města Mexico City totiž dojedeme až za další 4 hodiny.

Vrátil jsem stewardovi batoh a šel si sednout zpátky na své místo. Rozjeli jsme se a já si potřeboval odskočit. Žádný problém. Mexické autobusy mají záchod. Dokonce dva záchody. Vlezl jsem do jednoho a zjistil, že mají podobný vakuový mechanismus, jako v letadle. To je tedy luxus! Když jsem vyšel ven, stála tam paní a tvářila se nazlobeně.
- "Esto muchéres, esto ombrés (Toto jsou dámy, toto jsou páni)" vysvětlovala mi, že záchod, který jsem použil, je určený pro ženy, a já měl jít na ten sousední. Nééé! Rozpačitě jsem se omluvil. Bylo toho na mne moc. Zkorumpovaní úředníci, nesrozumitelná španělština na každém kroku, dvoje záchody v autobuse ... Bude mi chvíli trvat, než si tu zvyknu.