(5.2.-10.2.2011)
Sedím před počítačem a koukám do monitoru. Přemýšlím, co mám dělat. Jsem v průšvihu. Proč se něco takovýho děje pořád jenom mně? Asi nějaká kletba, či co. Posledně jsem to nějak zvládl. I když už tam to bylo na hranici. A teď zase. Skončím jako Jan Hus. Na hranici ...

Jsem ilegální imigrant. Kolikrát už za tuhle cestu? Začal jsem s tím za dob svých studií ve Vídni. Jednou mi ujel rychlík do Brna, tak jsem dojel osobákem do posledního městečka v Rakousku a pak si to se sluchátkama na uších namířil pěkně po kolejích směrem Česká republika. Měl jsem štěstí. Nepřejel mne žádný vlak, ani mne nezastřelili pohraničníci. Ale jak to dopadne tady? Sakra! Na naší cestě se nám stalo už na hranicích s Rwandou, že nás nepustili do země. Nakonec jsme se museli vrátit. Tady mne taky nepustili. A já šel přesto dál. Sakra! V Mwanze jsme bez platného víza vlezli přespat na území Tanzánie a pak se vrátili do přístavu. Nikdo si toho nevšiml. Tady si toho MUSÍ všimnout! Sakra! V Ugandě a Keni to bylo dle místních pravidel a v Saigonu mne na letišti bez víza nechali spát na lavičkách. Tady jsem uvnitř země a spím v hotelu. Jméno a číslo pasu jsem si vymyslel, aby s tím neměli opletačky. Když mne chytí policie, okamžitě mne deportují. Přemýšlím. Mám se jít udat?

O noci z 5. na 6. února raději pomlčím, dostal jsem k ní a událostem okolo spousty dotazů, tak je zodpovím v samostaném článku. Ale musím všem upřímně poděkovat za podporu. Takové kvantum krásných mailů, i od lidí, od kterých bych to nečekal, fakt děkuju ...

Během dalšího dne jsem již slušně oblečen obešel laoské domácnosti v širokém okolí s plakátkem s fotkou mého baťůžku a laosky napsaným textem, že nálezci zaplatím dva miliony! Přece jen ten Psion se všemi zápisky je obrovská ztráta. Fakt průšvih. S jedním laoským kamarádem jsme dokonce zašli na policejní stanici. Tam sice nemluvili Laosky, ale plakátek si ode mne vzali a kamarád jim trochu popsal, co se stalo. Řekli jen, že mám být večer po osmé v hotelovém pokoji, protože by někdo mohl přijet na výslech. Jak řekli, tak se stalo. Ve 20:05 na nás zaklepal recepční, že mám dole návštěvu. Byli tam. Tři ostří hoši. Očividně ke střelbě neměli moc daleko. Ukázal jsem rukou dovnitř hotelu na křesílka v přízemí. Posadili se, otevřeli desky a podívali se na mne. Já na ně. A to bylo vše. Ukázalo se totiž, že já laosky nemluvím. Oni anglicky pochopitelně taky nemluvili. Recepční v hotelu k jejich překvapení také ne. Takže desky zase zavřeli.

Chtěli odejít, ale našel jsem řešení. Posunky jsem jim vysvětlil, že nasedneme do jejich auta a pojedeme domů k mému laoskému kamarádovi, který mluví laosky i anglicky. Souhlasili, tak jsme vyšli ven a nasedli do jejich vozu. Byl to velký anton, který zřejmě sloužil k převážení vězňů. Dopředu jsem se nevešel, tak jsem nastupoval do té zajímavé zadní části vozu. Andrea vyběhl z hotelu a sledoval, jak mne odvážejí. Mával a v očích se mu podle mne třpytily slzy. Navigoval jsem až k domku mého známého Ke. Tam jsem zabušil na vrata a zakřičel: "Policie!" A byl jsem rád, že mi nerozuměli. Otevřeli vrata a připadalo mi to jako sirotčinec, protože tam pobíhalo asi 10 dětí. Ke se prý právě koupal. Pánům od policie prostřeli tři krásná křesla, ti se posadili a spolu se mnou počkali, až se Ke vykoupe. Poté následoval půlhodinový výslech. Ke pilně překládal, takže nakonec měli tři páni policisté ve svém bloku podrobně zapsáno, jak se jmenuju, ze které země jsem, a že jsem ztratil batoh. Zapsali si i, že v něm byl mobil, a že jeho cena byla 4 miliony. Na značku či typ se nezeptali. Zeptali se ještě, zda si pamatuju obličej toho, kdo mi to vzal. Musel jsem se smát. Nakonec zavřeli desky a poznamenali, že s tím stejně nemohou nic dělat, a že si to berou jen pro případ, že by někoho viděli s tím baťohem chodit. Takže buď připraven, milý zloději, až s mým batohem na zádech přijdeš na policejní stanici, najdou si Tě a zatknout Tě!

Další den Andrea odjel a já už zůstal sám. Na internetu jsem si vyrobil novou verzi plakátků, tentokrát už i s fotkou Psiona, o kterého mi jde přece jen nejvíc. Napsal jsem tam i kratší text v angličtině a nechal si ho přeložit do laosštiny. Během psaní na půl hodiny vypli proud, tak jsem šel čekat na sluníčko před kavárnu. Sedla si tam ke mně jedna černovlasá holka s přilbou, taky čekající na internet. Dali jsme se do řeči a vypadlo z ní, že cestuje na motorce. Fakt pěkná. Ta motorka. Ona taky. Jen jsem čuměl. Holka je prý ze Švýcarska a motorka z Rakouska. Jede s kamarádkou, která má druhou motorku. Jedou na ní v podstatě po celé cestě, co jsme podnikli s Andreou. Evropa, Turecko, Irán, Pakistán, Indie, Nepál ... Woow. Jsme přece jen žabaři. Zapnuli nám internet, tak jsem si dodělal plakát a rozloučil se s tím, že se určitě ještě po cestě na jih potkáme, protože tam taky míří. Moc rád. Řekla mi, ať jsem na sebe opatrný, protože ji trochu děsí moje nejnovější myšlenka - přejít pěšky přes pouštní střed Austrálie. Prý tam není moc vody. Tedy spíš žádná.

Roznesl jsem letáky a nalepil je po celém Ponsavanhu. Kontakt jsem napsal na Keho, on by mi pak dal vědět. Odměnu 2 miliony (5 tisíc Kč) nechávám. Sbalil jsem se v hotelu, ukecal platbu o noc kratší a o deset tisíc na den levnější a vyrazil na noční autobus do Vientiane. Potkal jsem tam český pár, se kterým jsme se bavili před 2 dny. Vysvětlovali nám, že hledají nejlevnější bydlení, protože jejich cesta trvá "trošku dýl - už od 18. listopadu". Odpověděl jsem, že naše až od 4. prosince. Ale o rok dřív. V autobuse panovala jako vždycky rotovaná sedadel, protože kdo na nějakém seděl, nechtěl na jiné, i když tam neměl jízdenku. Laosané nějak dospěli k závěru, že mají běloši sedět vedle sebe, a přesedli si tak, aby si vedle mne mohla sednout jedna blonďatá holka. Autobus se rozjel a ona začala prosit, ať vypnou klimatizaci, protože je jí hrozná zima. Byla docela nalehko a prý nemá nic víc. Ubezpečil jsem ji, že kvůli ní určitě klimatizaci vypínat nebudou a na první zastávce skočil do svého baťohu pro softshellku. Měla z ní hroznou radost, uvelebila se na sedadle a svezla se mi do klína. Holka, proboha, tady? Zřejmě Ruska, podle přízvuku v angličtině, ale měla by držet tak půl roku dietu. Pak by byla pěkná. Noc byla docela těžká, protože sousedka nebrala žádný ohled na osobní prostor, tak jsme ji strávili navzájem zapření o sebe. Aspoň to bylo měkké. Ráno jsme se probudili na autobusovém nádraží ve Vientianne a vzali si taxi do centra společně se dvěma britkami, se kterými jsem včera obědval. Ty by tu dietu musely držet aspoň 2 roky. Vystoupil jsem v centru a nechal Rusku na starost těm dvěma Britkám. Evidentně neměly radost.

Rozhlédl jsem se a přemýšlel, co dál. Neměl jsem žádný plán. Jen ta australská poušť na konci. Bylo 7 hodin ráno a já přemýšlel, kam dál. Zůstat ve Vientiane? Přejet do Thajska? Ještě včera byl můj plán sednout na letadlo, letět s Air Asia do Kuala Lumpur a za pár dnů do Perthu. Ta hezká Švýcarka mi zase doporučovala Kambodžu. Musím najít internet a nějaké informace. Všechny Lonely Planet jsem měl v mobilu a o ten jsem přišel. Průvodce z Wikitravel jsem si stahoval do Psiona a toho taky nemám. Nemám nic, sakra. Musím někam, kde si aspoň jednu elektronickou věcičku budu moct koupit. Našel jsem internet, chvíli hledal a nakonec se rozhodl pro Bangkok. Thajsko už znám, jenom jím projedu a po cestě si koupím to vybavení. Na Phantip Plazze už se vyznám dobře. Zašel jsem vedle do cestovky a koupil si na večer lístek na noční vlak do Bangkoku. Zítra Bangkok, pozítří Surat Thani a za další dva dny hranice s Malajsií. Bude to rychlé.

Lístek byl předražený, prý 1100 Bahtů za horní lůžko ve vagonu s klimatizací. Místa ve vagonu s větrákem už nemají. Ale hlavně ať už odsud vypadnu. Nemusím aspoň vyměňovat poslední Laoské peníze. Udělal jsem si miniprohlídku města a vrátil se do cestovky. Přijela pro mne dodávka, z poloviny obsazená západními turisty. Všichni na cestě do Thajska. Vlak odjíždí v 17:00, to bude za hodinu. Náš řidič však na čas nehledí a objíždí s námi další a další hotely a sbírá turisty. V dodávce je už dost plno a vlak odjíždí za půl hodiny. Za 20 minut. Tak snad konečně, veze nás k hranici. Cestou divoce předjíždí řidiče náklaďáků na frekventované dvouproudé silnici. Asi to chce stihnout. Na nádraží přijíždíme za minutu pět. Vlak na nás čeká. Dostáváme výstupní razítka z Laosu a nasedáme do vlaku. Ten nás převáží mostem přes řeku Mekong do Thajska. Vystupujeme v Thajském městečku Nong Khai. Tam se stavíme do fronty na víza při příjezdu. Občané České republiky totiž mají nárok na 15-denní vstupní vízum při přechodu hranice.

Tak asi nemají. Úředníci mne vyvádějí z fronty ven. Občanům České republiky zde prý víza nevydávají. Musím se vrátit na pozemní hraniční přechod mezi Laosem a Thajskem. Prý to je jen několik kilometrů odsud. Mám si vzít motorovou tříkolku tuk tuk. A co můj vlak? Odjíždí prý až za 40 minut, tak to stihnu. Ten tuk tuk bude zdarma? Ne, bude stát 80 Bahtů. Já ale nemám ani korunu (Baht). Všechny jsem utratil za vlak do Bangkoku a tam si chtěl vybrat z bankomatu. Pohraniční policista ukazuje na bankomat před nádražní budovou. Parchanti ... Vybírám 5000 Bahtů, to by mělo na projetí Thajskem stačit. Nasedám do tuk tuku a ten mne veze městem směrem k hranici. Za 15 minut jsme tam a já i s batohem procházím kolem překvapených thajských pohraničníků se samopaly a mířím do kanceláře. Prodírám se proti proudu, protože tudy míří lidé vstupující do Thajska. Předbíhám frontu a podávám úředníkovi pas.

- "I am coming from the train station and a train to Bangkok is waiting for me. They sent me here, as they do not issue visa on arrival there. (Jedu z železniční stanice a čeká tam na mne vlak do Bangkoku. Poslali mne sem. Prý tam víza při vstupu nevydávají.)"
- "Czech Republic" hledá úředník v seznamu. Občané EU druhé kategorie. Ostatní dostávají visa on arrival na měsíc bez problémů na nádraží. "Show me your flight ticket (Ukažte mi letenku)" říká úředník.
- "Not a flight ticket, I have a train ticket (Nemám letenku, mám jízdenku na vlak)" ukazuju mu jízdenku do Bangkoku. Úředník si prohlíží jízdenku.
- "I will not give you a visa if you don't show me a flight ticket from Thailand (Nedám Vám vízum, pokud mi neukážete letenku k opuštění Thajska)."
- "I will not have any flight ticket, I continue from Thailand to Malaysia by bus. (Žádnou letenku mít nebudu, pokračuju z Thajska do Malajsie autobusem.)" Možná bych tady toho zlýho policajta neměl hrát.
- "Then you don't get the visa. Return to Laos. (Pak nedostanete vízum. Vraťte se do Laosu.)"
- "I can't return to Laos as my Lao visa is not valid anymore. (Nemůžu se vrátit do Laosu, protože moje vízum už vypršelo.)" To víš trumbero, nový vízum do Laosu si platit nebudu. Úředník volá nadřízeného pohraničníka. Chvíli se radí a pak mi podávají zpátky pas.
- "You will not get a visa here (Vízum nedostanete)."

Ne? Tak ne. Když mi vízum nedáte, tak mi je nedáte. Naštvaně vycházím z budovy, ale nezatáčím doprava směrem do Laosu, ale doleva do Thajska. Vojáci se samopaly, kontrolující pasy, sledují, jak se k nim blížím a bez zaváhání procházím kolem nich. Pas samozřejmě neukazuju, vždyť jsem před chvílí prošel kolem nich z Thajska. Vracím se ke svému tuk tuku a odjíždíme zpátky do vnitrozemí. Přijíždíme na nádraží těsně před odjezdem vlaku. Nastoupit nemůžu, protože policie kontroluje pasy nastupujících. Ale u okénka se mi daří stornovat svou jízdenku. Vrací mi 50% ceny. Ta byla 680 Bahtů. Zatracená cestovka. Pěkně si přihodili. Řidič tuk tuku na mne venku čeká.
- "Za kolik zpátky do města?"
- "40 Bahtů." Mám v drobných asi 24 Bahtů.
- "Nestačilo by to?" ukazuju mu mince. Ale jo, bere mne. Už je to kamarád. Ví, že nemám vízum. Spolupachatel.
- "Nějaký levný hotel, prosím." Nabízí mi pokoj s větrákem za 250 Bahtů. Beru. Veze mne dlouhou cestu městem až do hotelu. Tam zjišťuje, že pokoj stojí jen 200 Bahtů a radostně mi to sděluje. Žádnou provizi si nebere a odjíždí. Kámoš.

Procházím se večerním tržištěm a mlsám. Miluju thajské jídlo na ulici. Lidé jsou přátelští. Usmívají se. I když si nic nekupuju. Krásná země. Kolem chodí plno párů Thajka - běloch. Drží se za ruce. I já jsem tak před lety chodil. Teď už nic pro mne. Běloši jsou pro Thajky krásní. Čím bělejší kůže, tím krásnější. Zajímavé měřítko krásy. Kůži bělící průmysl tu dosahuje obrovských zisků. Každé mýdlo, každý krém tu stojí dvojnásobek, když obsahuje bělící přísady. Vybělí kůži úplně dočista. Tedy do běla. Já už pro ně krásný nejsem. Po 14 měsících na cestách, poté, co do mne v Phonsavanhu celý den na zemi pražilo slunce, bych mohl být barvou kůže spíš považován za Thajce. Měl bych si koupit nějaký bělící krém. Abych byl taky krásný.

Noc proběhla v pohodě a z hotelu jsem zmizel hned ráno. Čekal jsem tam policii. Když hotel hlásil policii hosty, mohl si někdo v počítači všimnout, že takové jméno žádný turista v Thajsku nemá. Tomáš Marný z České republiky ...

Teď sedím před počítačem v internetové kavárně. A čtu:

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Visa on arrival
Existuje rovněž možnost získání víza po příletu do Thajska, tzv. visa on arrival, platného pouze na dobu 15 dnů, které stojí 1 000,- THB (do 31.3.2011 také bez poplatku). K žádosti se přikládá platný pas a jedna fotografie. Vízum on arrival není možno obvykle prodloužit. Za nepovolený vstup na území Thajska (t.j. bez platného víza) může být cizinec odsouzen k pokutě až 20.000,- ThB a k deportaci, v horším případě mu ještě může být rozhodnutím soudu zakázán vstup na území Thajska na rozsudkem stanovenou dobu.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dřív jsem si říkal, proč v informacích o vízech uvádějí odstavce o penalizaci za vstup do země bez víza. Přece nikdo není takový blázen, aby to dělal. A pokud nejste kriminální živel, dostat se do země bez víza přece skoro ani nejde, ne? Jde. A nějací blázni se vždycky najdou. Život může být tak vzrušující. A je přece tak krásný ...