(9.12.-11.12.2010)
Stáli jsme v řadě na palouku před klášterem a v pravidelných intervalech opakovali kopy, které předváděl mnich před námi. Úleva na uvolnění. Drsná první hodina tréninku už je za námi. Zítra se nepostavím na nohy. Už dnes cítím každý sval a při budíčku ve 4 hodiny ráno jsem skoro nemohl vstát z matrace. Mnich nám dal pokyn, ať pokračujeme ve skupinkách. Bylo tu asi 30 Korejců, norský kluk, co tu trénuje už 5 let, a já. Všichni cvičili v teniskách, jen já jsem měl bohužel své těžké čínské trekové boty. V mé čtyřčlenné skupince byl ještě můj korejský spolubydlící a 2 korejská děvčata, z nichž jedna měla opravdu velké osobnosti (jak říká Andrea, big personality). Postavili jsme se do kroužku proti sobě, jeden vždy korejsky počítal: "Na, Tul, Sat ..." a řídil tak rytmus kopů všech čtyř cvičících. Když přišla řada na mne, osvěžil jsem jim trénink hlasitým počítáním: "Jedna! Dvě! Tři! ..." Maličká Korejka cvičící proti mně se smála a vykopávala tak intenzivně, až se jí osobnosti natřásaly. Mnich zavelel a my se opět srovnali do řady. Pokračovali jsme nacvičenou sestavou a úklonou na závěr. Dnešní trénink skončil.

Následovat měl návrat do tělocvičny a 108 buddhistických poklon s poděkováním. Mnich ale něco pronesl a norský kluk mi přeložil, že místo úklon si dáme hodinový výšlap po okolních kopcích. Vyrazili jsme prudkým svahem dolů. Konečně uplatním svoje trekové boty. Tady jim tenisky nepomůžou. V jednom místě byl sráz hodně prudký a trochu posypaný pískem. Všichni zbrzdili a hezká malá Korejka, jdoucí přede mnou, mne upozornila:
- "Attention, it is slippery (Pozor, je to kluzké)." Usmál jsem se.
- "I have good shoes (Mám dobré boty)!" pronesl jsem nahlas, takže se skupinka slézající svah přede mnou otočila, aby spatřila ten zázrak na mých nohou. V té chvíli jsem došlápl na písek, boty podklouzly, já se před zraky všech poroučel k zemi a už po zadku sjel poslední dva metry. Smích, který se ozval z úst všech diváků, byl upřímný.
- "I have good Chinese shoes" dodal jsem a zasmál se taky. Pýcha totiž předchází pád.

Měl jsem všechno - peníze, úspěchy i báječnou cestu. Byl jsem pyšný. Moc pyšný. Pýcha opravdu předchází pád. Po rozloučení s Míšou v Hirošimě jsem 4 hodiny ujížděl vlakem a snil o skvělé budoucnosti. V Shimonoseki jsem snadno našel loď, která mne měla z Japonska převézt do Koreje. Cena byla díky nečekaným příplatkům za služby a naftu asi o 2000 Jenů vyšší, než inzerovaných 9000. Tak tak jsem na to měl. Zůstalo mi jen 30 Jenů. Na lodi jsem našel svou místnost na spaní nejnižší kategorie a zabral si matraci v rohu. Kromě mne byly v místnosti jen japonské a korejské ženy, tak jsem se šel pro jistotu zeptat, zda mi díky mým dlouhým vlasům neprodali špatný lístek. Poslali mne zpátky a za chvíli se v místnosti ubytovalo i několik japonských mladíků.

Prošel jsem se po lodi a pozoroval, co všechno tu mají. Nejvíc mne zaujala herní místnost. Japonci a Korejci tam seděli za počítači a mastili počítačové hry. V těchto zemích jim přikládají velkou důležitost. V Koreji mají profesionální hráči počítačových her stejnou popularitu, jako vrcholoví sportovci. Na internetu jsem vždycky koukal, jak mají na různých korejských mistrovstvích na divadelním pódiu dva hráče u počítačů, jejichž obrazovky na obřích displejích sleduje divadelní sál plný lidí. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči, ale při této návštěvě už to nestihnu. Za 2 dny mi letí letadlo do Saigonu. V Japonsku jsem se totiž zdržel o 5 dnů déle, než jsem plánoval.

Loď vyplula v 19:00. Cesta byla klidná, vlny nás trochu houpaly, ale na matraci se spalo dobře. Do korejského Busanu jsme připluli kolem šesté ráno. Můstek na pevninu však přistavili až v 8:00. V miniaturní koupelně podobné těm ve vlaku jsem byl svědkem toho, jak si japonští a korejští muži v umyvadýlku umývají celé tělo. Pěkně při tom kolem sebe cákali, ale na obchodní jednání musí přece čistí, ne? Moje vylodění i průchod pasovým a celním odbavením proběhl hladce. V Koreji Evropané víza nepotřebují. Během naší cesty si Korea získala moje sympatie, když jsem zjistil, že je z asijských zemí nejvíce křesťanská. V případě světové války náboženství by měl západ v Asii jednoho spojence.

Trochu jsem se zamotal u vstupu do Busanského metra, ale hned mne zastavila mladá Korejka a perfektní angličtinou se zeptala, zda nepotřebuju pomoc. Ukázala mi, jak si koupit nabíjecí kartu na metro a jak ji dobít kreditem na jednu cestu. Po cestě metrem jsem si prohlížel cestující Korejce. Musel jsem zkonstatovat, že ženy našeho asijského spojence bohužel nejsou hezké. Zařadil bych je někam těsně před Pakistán. Iránky byly nejkrásnější, některé Indky a Srílančanky zajímavé, holky v Nepálu jako lusk a Číňanky se nám s Andreou taky moc líbily. Mongolky byly specifické, ale měly aspoň jisté přednosti, Rusky třeba v Leningradě byly prostě božské a nevěděli jsme, kam se dřív koukat. Africké ženy byly jedna krásnější, než druhá, a Japonky měly taky svoje kouzlo. Korejky ale nestály za nic. Včetně té mladé, co mi pomohla v metru. Chudáci spojenci.

Venku byla zima, tak jsem se vykašlal na prohlídku města a na autobusovém nádraží si koupil lístek do města plného památek Gyeongju, bývalého hlavního města Sillské říše. Lístek stál asi 40 Kč, cesta trvala hodinu a autobus byl zatím to nejluxusnější, co jsem na cestě zažil. Nedalo se to srovnat s hrůznými japonskými autobusy nebo s těmi nejlepšími v Indii. V každé řadě byla jen tři široká nastavitelná kožená sedadla a autobus jel poloprázdný. Tohle by měl Jančura nakoupit!

V Gyeongju jsem si našel počítačovou hernu, které v Koreji slouží i jako internetové kavárny, a zastavil se tam zkontrolovat stránky. Dostal jsem několik láskyplných mailů, tak jsem se tam zdržel až do oběda a mimo jiné sestavil a odeslal svoje CV na jednu zajímavou pracovní nabídku v Česku. V turistické informační kanceláři mi řekli, kterým autobusem se dostanu do kláštera Golgulsa, a korejsky mi napsali jeho jméno.

Nastoupil jsem do příměstského autobusu a ukázal řidiči lísteček s korejským jménem kláštera. "Á, Golgulsa" radoval se řidič a já ho anglicky poprosil, aby mi řekl, kde vystoupit. Nerozuměl. Snad to nějak poznám. Během několika zastávek se autobus zaplnil a my vyjeli z města ven. Na další zastávce jsem se musel Korejkám omluvit za svoje ranní úvahy. Nastoupila totiž minimálně Miss Korea. Působila zde dost nepatřičně. Vysoká, na Korejku spíš obří, štíhlá, nádherně namalovaná a neskutečně krásná. Jakoby slezla z přehlídkového mola. Rozhlédla se, přistoupila ke mně, usmála se a posadila se vedle mne. V šoku jsem spolkl žvýkačku. Ostatní místa v autobuse byla obsazená. Protože si nikdo z Korejců nesedal vedle cizince s batohy, jediné volné místo bylo vedle mne. Díky.

Jeli jsme po silnici lesem, já nasával její vůni a na minimapě v mobilu podle zatáček sledoval, kdy se bude blížit odbočka ke klášteru. Když jsem odhadl, že se blížíme, pokusil jsem se od své sousedky zjistit, zda už mám vystoupit. Neuměla anglicky, ale omluvný úsměv mi to plně vynahradil. Ukázal jsem jí lísteček se jménem kláštera, ale nebyla místní. Vzala si ho a zeptala se okolosedících Korejců. Chvíli diskutovali a něco řekli řidiči. Ten zanedlouho zastavil na rozcestí a rukou mi ukázal, že mám vystoupit. Na rozloučenou jsme se na sebe se sousedkou usmáli a já zůstal sám na silnici. Vyrazil jsem po cestě kolem nějaké chemičky a po půl hodině chůze dorazil do kláštera v lese.

Tam mne přijali, vysvětlili mi dnešní a zítřejší program a ubytovali mne v pokojíku s jedním Korejcem. Golgulsa je buddhistický klášter, specializující se na trénink bojového umění Sunmudo. Přijímají zde korejské i cizí návštěvníky na jeden den až několik let. Za ubytování a stravu se tu platí asi 800 Kč za 24 hodin. Vegetariánská strava není moc dobrá. Pokoj je ale hezký a čistý. Spí se tu na matracích na podlaze. Počasí je v Koreji srovnatelné s naším a právě začíná zima, takže je důležité, že má pokoj vytápění v podlaze.

Odpoledne jsme se prošli po klášteru a po večeři ve speciálních kalhotách a vestě nastoupili do tělocvičny. Čekala nás hodina zpívání modliteb (chanting). Seděli jsme při ní na tenkých žíněnkách a každou chvíli modlitby doprovázeli klekáním a úklonami až na zem. Korejština mi moc nešla, přestože jsem se snažil, tak jsem nakonec radši zpíval jen "mmm, mmm." Po chantingu jsme schovali matrace a postavili se do několika řad. Na programu byl večerní devadesátiminutový trénink. Na úvod jsme se rozcvičili a provedli strečing. Už v prvních minutách tréninku jsem si vzpomněl na mé dávné tréninky Tae Kwon-Da i na to, jak to bývalo náročné.

Postavili jsme se do řady a oběhli tělocvičnu. Následovala stejná trasa skákáním na obou nohou, skákáním na pravé a pak na levé. Dále kačáky a žabáky kolem tělocvičny a to už nás půlka lezla na hranici vyčerpání. Další bylo lezení po čtyřech kolem tělocvičny bez doteku kolen. Dále lezení po čtyřech, s rukama zaťatýma v pěst. Au! Lezení po čtyřech, tentokrát pozadu. Šílené! Po čtyřech, pozadu a na pěstech. Bože! Bylo snadné rozeznat, kdo tu už trénuje měsíce a kdo je tu jen pár dnů. Když nám dovolili zase se postavit, malátně jsme se potáceli. Už jsem ani nevnímal okolí. Obcházeli jsme tělocvičnu a po každém kroku vykopávali různé druhy kopů. Bylo to namáhavé, ale asi tisíckrát lehčí, než ty kačáky. Mnich, který cvičil s námi, lezl kolem tělocvičny v kačácích a mezi kroky v dřepu na jedné noze vystřihoval úžasné kopy dopředu druhou nohou. Naprostá šílenost. I když by bylo hezké to taky umět.

Ve druhé půlce hodiny jsme se věnovali kopům na místě a pilování sestav. Po té první půlce to byla opravdu úleva. Když cvičení skončilo, belhal jsem se k automatu na vodu. Voda se tu nepila ze skleniček nebo kelímků. Vedle automatu byl velký sloupec jakýchsi papírků. Každý člověk si jeden vzal a rozdělal si ho do miniaturního papírového pohárku. Zajímavé! A ekologické. Z tělocvičny jsme se i s mým korejským spolubydlícím odbelhali do pokoje. Podlaha nádherně hřála a po tom dnešním zápřahu se nám dobře usínalo.

Při budíčku ve 4 hodiny ráno jsme cítili každý sval na těle. Ve 4:30 jsme museli být připraveni na ranní modlitby a úklony v klášterní budově na kopci. Ve všech řádech bylo zapsáno, že trestem za pozdní příchod na ranní modlitby je asi 3000 úklon, kdy si člověk musí ze stoje kleknout, položit hlavu na zem a zase se postavit. Tenhle trest je prakticky likvidační, protože na denní pravidelné cvičení 108 úklon je rezervována skoro hodina. Po ranních modlitbách a meditaci následovala vegetariánská snídaně a po hodinové pauze ranní trénink. Nastoupili jsme do tělocvičny a čekali na trénujícího mnicha. Tak ne, dnes to prý bude jinak.

Vyvedli nás z tělocvičny a nechali nás obout si boty. Neměl jsem z toho radost, protože jsem měl jen svoje těžké trekové boty a v těch se mi bude venku cvičit mnohem hůř, než Korejcům v teniskách. Rozběhli jsme se a běželi ke vstupní bráně do kláštera. Takže ten trénink bude běhací. Bylo to asi 500 metrů z mírného kopečka a nikomu z nás nečinil běh potíže. U brány nás otočili. Zpátky nahoru máme skákat po jedné noze. Po 50 metrech nás zastavili. Teď po druhé noze. Dalších 50 metrů žabáky. Pak kačáky. Dalších 50 metrů po čtyřech. A pak na pěstech. Au! Každý kamínek, každé smítko se zabodávaly do kloubů. Vyzkoušeli na nás ještě několik variant a nakonec nás zastavili pod kopcem na místě, odkud jsme vyrazili z tělocvičny. Poběžíme zase dolů? Ne.

Máme jít po silnici nahoru do prudkého kopce. Po čtyřech. Samozřejmě bez použití kolen. Lezli jsme nahoru a protože silnice prudce stoupala, lezlo se docela příjemně. Po 50 metrech nás zastavili. Máme pokračovat po čtyřech, ale nohama napřed. Ulezl jsem asi 3 metry a padnul vyčerpáním. Do takhle prudkého kopce se to prostě nedalo. Na konci pelotonu se nás vytvořila asi desetičlenná skupinka odpadlíků, která už nemohla udělat ani krok a švindlovala tím, že lezla po kolenou. Bohužel bylo i toto pozpátku příliš vyčerpávající, takže když se mnich zrovna nedíval, lezli jsme normálně po čtyřech dopředu. Nechali nás dolézt až na vršek kopce k obří soše Buddhy ve skalách. Trvalo nám to nekonečně dlouho. Od Buddhy jsme sestoupili na palouček, kde jsme trénovali kopy v řadě a ve skupinkách. Po skončení cvičení nám změnili program a místo každodenních 108 úklon následoval už zmiňovaný výšlap po okolních kopcích.

Krajina v okolí byla nádherná a my potkali několik korejských výprav, které využily slunečného počasí na možná poslední výlet do přírody před zimou. Z kopců jsme seběhli zpátky ke klášteru. Do oběda zbývala ještě trocha času, tak jsme se před zimou schovali do malého pokojíku, kde nám norský kluk připravil čaj. Korejci využili toho, že tu mají nového cizince, a vrhli se na mne s dotazy. Co tu dělám, jak se mi v klášteře líbí, kde už jsem cestoval, jak se mi líbí Korea ... Překládala ta druhá Korejka z mojí cvičící skupiny a já se musel znovu Korejkám omluvit za moje včerejší úvahy. I u spojenců se najdou hezký holky. Říkala, že je tu na výcviku druhý týden a místní vegetariánské jídlo jí už leze krkem. Pověděl jsem jí o odporné rýžové polévce, kterou jsme před pár lety každý den dostávali v thajském klášteře po 19 hodinách bez jídla. Tady tuhle odpornost nemají a dostávají dokonce I večeři, takže si mohou výskat. Poslouchala a pak řekla, že jsem nesmírně pozitivní člověk, protože na všem hledám ty dobré stránky. Vtipná holka. Ale proč vlastně ne. Do roka a do dne jím budu.

Po obědě nás vzali na střelnici, kde se lukem střílelo do dalekého terče. Trefil jsem se skoro pokaždé. Ukázaly se plody jednoho mongolského odpoledne, kdy se šel Andrea s Jaimem projít po okolí, a já zůstal sám s lukem a šípy a střílel a střílel. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Třeba se mi to ještě na nějakém opuštěném ostrově bude hodit.