(8.-9.8.2010)
Ve zcela neturistické Kayanze jsme našli dva hotely a vybrali si ten levnější, kde jsme sehnali špinavý pokojík s manželskou minipostelí bez moskytiéry za 8000 burundských Franků (asi 130 Kč). Záchod bohužel nesplachoval a voda v celém objektu netekla, tak to ani nebylo čím polít. Vodu tu nosili v kanystrech z města, tak jsme si jeden z nich vzali, a zase se v pokoji dalo vydržet. Součástí ubytovny byla i restaurace a my byli po celém dnu stráveném bez jídla v území nikoho hrozně hladoví. Sedli jsme si tam, dali si dvě Coca Coly a Andrea objednal 2 porce kuřete. Já jsem nic objednávat nemohl, protože francouzsky nemluvím. Příprava trvala hrozně dlouho a když nám ani po 45 minutách nic nenesli, šel se Andrea zeptat, jak to vypadá s jídlem. Přikývli, že malý moment, a po minutě nám donesli účet na dvě coly. Oni vůbec nepochopili, že chceme jíst! Andrea musí tu francouzštinu ještě vylepšit ...

Jídlo jsme tedy objednali znovu, seděli jsme a pozorovali provoz na ulici. Hrály si tam místní děti. Naskakovaly jedoucím náklaďákům na zadní nápravu, držely se tam a na konci vesnice zase seskakovaly. Jednoduché a nebezpečné. Příprava kuřete trvala dlouho a když nám je přinesli, bylo jasné, že kuřata v Burundi trpí hladem. Koření použité při přípravě ale z tohoto pokrmu učinilo delikatesu a zařadilo ho tak mezi mé 3 největší kulinářské zážitky na celé cestě. Bylo to tohle kuře, pak kuře se speciálními bramborami ve Fast Food řetězci "KenChick Inn" v Nanyuki v Keni a nakonec všechna barbeque kuřata v Súdánu. Mňam.

(8.8.2010)
K maličkému autobusu společnosti Yahoo Express jsme přijeli těsně po půl sedmé ráno a přestože odjezd měl být až v 7, autobus byl již plně obsazen. Na nás s Andreou zbyla jen dvě sklápěcí minisedátka v chodbičce a naše batohy se vešly už jen na pár volných centimetrů za zavřené dveře. Vešly se tam ale jen když byly dveře zavřené a tak je do autobusu museli nacpat oknem. Vyjeli jsme z Bujumbury a stále míjeli joggující davy. Neuvěřitelné. Cesta se vinula pohořími na sever, divokou jízdou do kopce nahoru a zase dolů, v zatáčkách doleva a doprava. Naše sedátka neměla pořádná opěrátka ani područky a tak jsme sebou házeli sem a tam a v zatáčkách brzdili jen o těla našich sousedů. Můj soused byl údajně bývalý Rwandský letec a byl buď zfetovaný nebo opilý. Celou cestu nezavřel pusu a přesvědčoval mne o tom, že Rwanda je nejlepši a nejhezčí africká země. Všude je prý pořádek a kytičky. Taky se pustil do světové politiky a vychvaloval Putina a Miloševiče. Na hudbu znějící z rádia pak vsedě tančil. Když jsme po 3 hodinách přijeli k hranici, byli jsme rádi, že můžeme vystoupit.

Vystáli jsme frontu u Burundské celnice, kde nám orazítkovali konec víza a opuštění země. Kráčeli jsme směrem k Rwandské celnici a byli celou cestu obtěžováni desítkami žebrajících hubených a špinavých dětí. Chtěly 100 Franků (asi 4 Kč) nebo jakékoliv jídlo. Jó to známe a za rohem je vyměníte za peníze. Měl jsem zbytek sladké vánočky, co jsme si koupili na snídani, tak jsem z ní kus utrhl a dal ji jednomu dítěti. Hltavě si ji nacpalo do pusy a v okamžiku se kolem něj seběhlo 5 dalších dětí a snažily se mu ještě kus vyrvat. To nás šokovalo. Ty děti měly skutečně hlad! Žily na asi 100 metrů dlouhém úseku v území nikoho mezi Rwandou a Burundi. Většina z nich byli zřejmě sirotci. Ještě trochu šokovaní jsme došli k Rwandské celnici. A tam nás čekal další šok. Nejprve mi neomalený rwandský voják skoro rozbil nabíječku, když mi při kontrole zavazadel začal vyhazovat věci z batohu na stůl a pak nás překvapil rwandský úředník, když nám řekl: "Víza jste zatím nedostali, tak Vás do země nepustíme. Vraťte se do Burundi."

V systému administrace našich stránek jsme zjistili, že sem chodí celkem 5 čtenářů. Dva z nich nám napsali, že už je to tu nebaví a dál stránky číst nechtějí, ale zajímalo by je, jak celá cesta dopadne. Proto jsme vytvořili následující závěrečnou anketu. Pokud jste jeden z čtenářů, prosíme hlasujte.

http://www.unpreparedtravellers.com/survey-How-is-the-trip-going-to-end-cz

(5.-8.8.2010)
Ještě před odjezdem nám o naší nákladní lodi Teza vedoucí přístavu řekl, že to je malá, čistá a rychlá loď. To, že nebyla zase tak malá, jsme poznali později při plavbě na opravdu malé lodi přes Viktoriino jezero. To, jak byla čistá, jsme byli schopni posoudit také později, když jsme se prošli po několika jiných lodích. Ale to, že je rychlá, nám připomínal během celé cesty vítr, foukající při plavbě kolem nás. Jezero Tanganjika je dlouhé 700 km a široké v průměru 70 km. Průměrná hloubka je 500 m a místy dosahuje 1500 m. Je to druhé nejstarší jezero na světě a druhá největší zásobárna pitné vody na světě (po Bajkalu). V hlubinách se nachází fosilní voda neobsahující kyslík, která se v posledních milionech let nevyměnila a tak tam žijí jinde nevídané druhy ryb, které jsou populární do akvárií a používají se na studium evoluce. A kdo ví, co tam dole ještě žije.

Pluli jsme pod burundskou vlajkou, náš kapitán se jmenoval Kibasa a byl to příjemný chlapík. Posádka nechodila v modrobíle pruhovaných uniformách, ale měla na sobě oblíbené oblečení většiny dnešních černých námořníků - trička nebo přímo dresy slavných fotbalových mužstev. Kromě posádky a nákladu bylo na lodi dalších asi 15 pasažérů - my s Andreou, jeden Němec, čtveřice Kanaďanů a plno Burunďanů. Někteří z nich si ze Zambie vezli i auta, která byla naložena na vrcholu nákladového prostoru. Když jsme se s Andreou na lodi fotili a já se postavil dopředu na náklad a roztáhl ruce ala Titanic, kapitán mne z řídící kajuty pozdravil sirénou. Snad se lidé v blízkých vesnicích neběželi schovat do sklepů kvůli leteckému poplachu.

Na následujících adresách jsou umístěny galerie vybraných fotek z jednotlivých navštívených zemí. Teda jen z prvních zemí na cestě.