(21.11.-9.12.2010)
A tentokrát bez příkras
(Ministr zdravotnictví už nikoho nevaruje)

Cesta nočním autobusem pokračovala tak, jak začala. Hrozně. Autobus každou hodinu zastavoval, světla se rozsvěcovala a řidič něco japonsky hlásil do reproduktorů. Japonci v kukaních si světla ani nevšimli, já na svém tlačícím sedadle ano. Myslel jsem, že to jsou pauzy na záchod, Japonci mají problémy s prostatou a tak potřebují časté zastávky. Na jedné z nich ve 4 ráno jsem vystoupil taky a šokoval tak řidiče s jeho kolegou, protože mám přece jet až do Hirošimy. Tak jsem pochopil, že to v noci byly normální zastávky v japonských městech, kde lidé vystupovali.

Na zastávce v Hirošimě už čekala Míša a hrozně jí to slušelo. Byla tam i s otcem japonské rodiny, u které bydlí. Trval prý na tom, že nás autem odveze do našeho hotelu. Tak moc děkujem. Bylo brzy ráno a my se chtěli zeptat, zda si můžeme v hotelu nechat batohy a ubytovat se už před oficiálním check-inem ve 14:00. Míša se na to recepčního japonsky zeptala a já už na jeho výrazu viděl omluvné "bohužel to nejde". Vrtěl hlavou a ukláněl se a já začal mít chuť trochu narušit harmonii. "Proč bychom si tu nemohli nechat zavazadla?" říkal jsem si v duchu a chystal se mu naše batohy hodit na recepční pult s výrazem "nebo Vám je snad mám dát jinam?" Míša mne zarazila s tím, že si tu zavazadla samozřejmě nechat můžeme. Pán se jen omlouval, že uklizečka přijde až za hodinu, tak nás do pokoje mohou pustit nejdřív v 11:00. Což je super. Děkujem.

430 dnů. 6.2.2011. Trochu mimo pořadí.

30 nejhorších dnů mýho života.

Přišel jsem o všechno. Zbořil se mi svět. Pád z vrcholu osmitisícovky do bahna a sraček. Nejen obrazně. Když jsem se včera ráno probudil v tom bahně a sračkách, nemohl jsem se ani pohnout bolestí. Kolem mne byla shromážděná půlka laoské vesnice. Koukali a nevěřili. Kam až může člověk klesnout. Koukali z povzdálí, asi kvůli tomu puchu okolo. Dobří lidé. Někdo z nich u mne položil litr balené vody. Holčička mi donesla mandarinku. Díky. Vděčností bych se rozbrečel ...

Při tom ta noc tak dobře začala. Temná silnice, nikde ani světýlko, jen hvězdy. A baťoh. V něm 2 plné láhve Johny Walker Red Label. Zvládl jsem jen jednu. Čekání na smrt. Světla. Konečně něco jede. Náklaďák! Je tady prohlubeň, neměl by si mne včas všimnout. Zpomaluje a troubí. Když vidí, že se hýbu, objíždí mne. Blbec. Tak snad ten příští ...

(29.1.-4.2.2011)
Autobus do Laosu odjížděl v 8 hodin ráno. Přišli jsme tam už v 7:30. Kvůli vyjednávání. Všude v průvodcích totiž píšou o bezskrupulózních vietnamských řidičích autobusu, kteří po západních turistech požadují několikanásobek normální ceny. A pokud chcete jet, musíte to zaplatit. Věděli jsme, že standardní cena do laoského městečka Sam Neua je pro Vietnamce 15 dolarů, to je 300 tisíc Dongů. Po turistech chtějí mnohem víc. Nám řidič nabídl lístek za 35 dolarů do Sam Neui nebo za 30 dolarů jen k hranici s Laosem. Za hranicí už mají jezdit laoské minibusy, tak jsme usmlouvali lístek na hranici za 20 dolarů. Cesta ubíhala rychle. Hornatá krajina kolem byla nádherná a místo hudby jeden Vietnamec vepředu zpíval. Vietnamský Karel Gott. Nebo Helena Vondráčková. V zatáčce v horách jsme se trochu srazili s jedním laoským osobákem, ale po malé hádce řidičů jsme jeli dál.

Na hranici jsme dorazili v 15:00. Vzali jsme si zavazadla, vystoupili a vyrazili na pasové a celní odbavení. Autobus projel vietnamskou hranicí a zmizel za obzorem. Vietnamským celníkům razítka do pasu chvíli trvala a nakonec nás přemluvili, ať si u nich vyměníme zbytek vietnamských Dongů na laoské Kipy. Přešli jsme na laoskou stranu a dostali víza. Pro Andreu za 36, pro mne za 31 dolarů. Přece jen jsme dlouho patřili do jednoho socialistického tábora. Celou dobu kolem nás běhal náš vietnamský řidič autobusu. Vida, neodjel pryč a čekal na nás. To ale budou muset jít s cenou pořádně dolů. Celníci nám dali razítka a poradili, ať se s vietnamským řidičem domluvíme. Za hranicí totiž dnes už nic nejede a nejbližší ubytovna je prý 40 km daleko. Takže nemáme jinou možnost. Prošli jsme hranicí a zastavili u autobusu. Vietnamský řidič se usmíval. Prý nás do Sam Neui vezme za dalších 20 dolarů. To by nás cesta stála víc, než původně požadovaných 35 USD. Vysmáli jsme se mu. Slevil na 15 dolarů. I to pro nás bylo moc. Pokrčil rameny, zavřel dveře a odjel. Zůstali jsme sami mezi několika chatrčemi.

(24.-27.8.2010)
Městečko Mbale se nachází u hranic s Keňou přímo pod kráterem Mt. Elgon. Přijeli jsme sem navečer minibusem a začali shánět nějaké levné bydlení. Našli jsme pokoj s betonovou podlahou, dvěma postelemi s moskytiérami, odpudivou dírou v zemi místo záchodu a trubkou ze zdi místo sprchy. Vypadalo to dost bídně a stálo to 20000 ugandských Šilinků. Majitel nám slevil na 18000 (140 Kč) a my jsme to vzali. Nechceme se tu přece zdržet dlouho. Prošli jsme se po městě a zastavili se v muslimské levné restauraci na kuřeti s rýží. Venku se něco dělo. Slyšeli jsme rytmickou hudbu a byla stále hlasitější a hlasitější. Když jsme přestali slyšet vlastní slova, šli jsme se ven podívat.

Byl to průvod, uprostřed jelo auto s reproduktory schopnými ozvučit tovární halu a naplno pouštělo africkou hudbu. Před autem šlo několik tanečníků a tanečnic a do rytmu se natřásali. Hlavní část průvodu byla ale za autem - tanečníci, tanečnice, muži, ženy, děti, kočky, psi ... A všichni tancovali s citem pro rytmus černochům vlastním. Lidé se sbíhali a přidávali se. Byla to taková malá berlínská Loveparade. Nebo malý brazilský karneval, akorát že tohle nebyla samba. Na naše udivené dotazy, co to je, jsme se dozvěděli, že se v Mbale za měsíc konají volby. A tohle je volební agitace pro jednoho z kandidátů. Nějaký pán v obleku stál na autě, kynul davům a mírně se do rytmu vlnil. Rozhodně musel mít dvoje špunty do uší. Anebo byl hluchý. Škoda, že u nás před rokem američtí poradci neporadili Paroubkovi něco takového. Mohlo z toho být nejveselejší video na Youtube.

(Článek je pokračováním příběhu z Mwanzy o 3 příspěvky níže)
(20.-24.8.2010)
Plavbu na nákladní lodi už jsme znali z jezera Tanganjika, tak nás tu nemělo co překvapit. Naše loď teď ale byla menší a nebylo na níc moc místa. V noci svítila reflektorem, který přitahoval tisíce mušek a dalšího hmyzu, který nám, spícím ve spacáku na palubě, padal do obličeje. Vybudoval jsem si kolem hlavy konstrukci z moskytiéry, ale některé minimušky propadly i tou. Moc jsme se nevyspali a ráno nás probudily spršky vody do obličeje. Vstal jsem a ocenil novou bezúdržbovou úpravu svého účesu. Loď jela proti vlnám, které se rozbíjely o příď. Za chvíli byla celá levá půlka lodi mokrá. Námořníci šli opravit rozbitý uzávěr nákladního prostoru, aby náš náklad nenavlhl. Na opravu si přinesli i velký sekáček na maso a my si říkali, že ho tu mají na cestovatele. Peníze a vybavení si nechají a ryby ve Viktoriině jezeře mají určitě hlad. Byl by to takový pěkný vodní pohřeb podle těch nejlepších tibetských buddhistických tradic.

Během dne jsme překonávali rovník, slunce pražilo a nikde na lodi nebyla stříška, pod kterou by se dalo skrýt. Andrea se schoval pod mikinu a já si nad sebou z karimatky a pár kousků oblečení vyrobil stínící konstrukci. Vzhledem k neustálým odkladům naší plavby už nám k obědu nezbylo skoro žádné jídlo. Vzali jsme si poslední ananas a já v kapse našel ještě dva minisáčky buráků. Dal jsem jedny Andreovi a ten se zaradoval: "Woow, we have a full meal today (Super, dnes máme jídlo o několika chodech)!" Námořnící nás nenasekali na potravu pro ryby, tak jsme se s nimi pobavili o životě. Řeč přišla taky na ženské na obou stranách jezera. Ženatí námořníci si bez výjimky našli svoje životní partnerky v Tanzánii. V Ugandě prý žádná holka neumí být věrná a vyspí se s každým, kdo přijde. Tak uvidíme.