(Bylo jich víc, ale tři to popisují docela dobře :-))

1. den
- "Blbý stránky! Blbí čtenáři!" Je 11. srpen 2014. Den číslo 1709 na cestě. Den, na který jsem čekal poslední měsíce. Den D. Den, kdy jsem měl být naprosto fit. Odpočatý a plný sil. Jenže nebudu. Jsou čtyři hodiny ráno. Ještě jsem nešel spát. Zařekl jsem se, že než vyrazím, dopíšu článek '1600 dnů'. Píšu ho už čtyři dny. Každý z nich měl být den D. To měl být vlastně už 3. srpen. Pokaždé jsem to odložil. Dnes už to odložit nejde.

Sedím na koženém křesle sedací soupravy. Tři metry ode mne je nafukovací matrace. Na té spávám. Za čtyřicet dolarů na noc. Nerad. Bydlí tam se mnou štěnice. Každá noc se štěnicí znamená nové boláky. Když šli všichni večer spát, vrátil jsem se sem. Do křesla. Poslední tři noci jsem spal tady v křesle. Bez polštáře a bez přikrývky. Za poslední tři noci nemám žádná nová kousnutí. Možná se štěnice odstěhovala. Snad ne do mého batohu.

Tak jo. Naposledy přečíst. Opravit poslední gramatické chyby. Hotovo. Článek '1600 dnů' zveřejněn. Za měsíc vyjde i na iDnes. Můžu jet.

Po neprospané noci mám hrozný hlad. Ještě snídani. Dávají ji tu od osmi. V půl desáté mi jede autobus. Stíhám to jen tak tak. Na snídani jsem doběhl v 8:10. Jídlo už bylo na stole, ale obsluha nikde. Nevadí. Na talířek jsem si dal velkou vafli s krémem. Hlavně rychle. Bleskově sníst a pak pádit na metro.

- "Hned to vrať!" křikla na mne tlustá černoška. "Snídaně ještě není připravená!"
- "Ale mně to tak stačí. Za hodinu mi jede autobus! Nemůžu čekat!"
- "To mě nezajímá! Vrať to!" Za normálních okolností bych to snědl a jí ukázal prostředníček. Ale tady to nešlo. Nechával jsem si tu počítač a tašku s elektronikou. Talířek s vaflí jsem naštvaně hodil na stůl, vzal batoh na záda a vyběhl z domu. Den D. Ach jo! Nejen že budu nevyspalej. Budu ještě hladovej!

Metro přijelo hned. Na autobusové nádraží jsem dorazil dvacet minut před odjezdem. Pozdě. Lístek, rezervovaný po internetu, jsem si měl vyzvednout hodinu před odjezdem. Nikdo mi naštěstí nedělal problémy. Můj batoh vážil 47 liber. To je 21 kg. Ještě tam ale nebylo všechno.

Nastoupil jsem do autobusu a vedle mne si sedl tlustší pán. Slušně se zeptal, zda mám dost místa. Ale jo, v pohodě, díky. Za mnou seděla maminka s malým černým chlapečkem. Zlobivým chlapečkem. Zuřil, že mu něco nekoupila. Křičel a kopal do sedadla. Do mýho sedadla. OMG! Nevyspalej, hladovej a nevyspím se ani tady.

- "Viděli jste řidiče?" zeptal se černoch, co právě nastoupil. Cestující zavrtěli hlavami. "Neviděli? Tak to jsem já." Sedl si za volant a pokračoval do mikrofonu: "Vítejte na cestě se společností Greyhound. V autobuse je zakázáno kouřit a pít alkohol. Máme tu wi-fi síť, takže si můžete brouzdat po internetu. Nepouštějte si tam ale porno ani nic nelegálního. Když budete něco potřebovat, přijďte za mnou a já budu předstírat, že mne to zajímá. Můžete taky vzbudit druhého řidiče, se kterým se za čtyři hodiny střídáme." Zasmál se a dodal: "To byl vtip. V žádném případě ho nebuďte!"

Los Angeles jsme nechali za zády a ujížděli na sever. Hned první zastávka byla moje. Město Bakersfield. Vystoupil jsem a do tváře mne udeřila vlna horka. Bloudil jsem vylidněnými ulicemi. Kdo by tu taky v takovém vedru chodil? V kapse mne něco tlačilo. Objevil jsem tam klíč od hostelu. OMG! Jak mne ta černoška u snídaně namíchla, zapomněl jsem ho vrátit. Zašel jsem na poštu, poslal ho zpátky do Los Angeles a začal hledat zastávku místních autobusů.

- "Zastávka autobusů? Ta nefunguje" řekla mi paní z okna domu. "Už čtyři týdny. Řidiči stávkují za vyšší platy. Autobusy nejezdí."
- "OMG! To ne! Potřebuju se dostat k jezeru Isabella!"
- "K lake Isabella? Tak to jo. Regionální autobusy jezdí. Akorát ne ze zastávky. Staví u silnice. Támhle za rohem."

Lake Isabella byla oblíbená rekreační oblast několik hodin od Los Angeles. Přijel jsem tam a koukal na jezero. Na to, co z něj zbylo. Velká kaluž. Jen zlomek jeho původní velikosti. Kalifornie trpí největším suchem za posledních dvacet let.

Obří jezero tam nebylo, ale bylo tam to, co jsem potřeboval mnohem víc. Supermarket. Koupil jsem v něm všechno, co mi chybělo. Jídlo na první den. Několik tortil, sýr, dva pomeranče a několik balení gumových medvídků. A pak to nejdůležitější. Vodu.

- "You don't want to do that (To určitě nechceš)" říkal mi před týdnem Girlscout. "You don't want to walk in the desert. Nobody does. (Nechceš jít přes poušť. Nikdo tam nechodí.)"
- "Musím" odpověděl jsem mu. "Už to mám naplánovaný."
- "Kdybys byl místní ... Kdybys měl s chůzí v poušti nějakou zkušenost! A ještě v srpnu. V tom nejsušším měsíci. Padesát mil nenarazíš na vodu."
- "Vezmu sebou osm litrů vody. Nebo deset?"
- "Vzal bych aspoň dvanáct."

Padesát mil. Osmdesát kilometrů. Co když to půjde pomalu? Co když se tam zdržím? Nechtěl jsem nic riskovat. Koupil jsem čtyři galony. To je patnáct litrů. A jednu dvoulitrovku extra. Celkem sedmnáct litrů vody. Abych to nějak pobral, galony jsem koupil v plastových lahvích přelepených páskou. Správně otočené se daly vzít za pásku do každé ruky dva.

Ze supermarketu jsem skoro neodešel. Když jsem zvedl batoh, jídlo a vodu, vážilo to přes čtyřicet kilogramů. Stát s tím byla fuška. Jít s tím byla šílenost. Dobelhal jsem se ke své oblíbené pizzerii 'Little Caesar' a koupil si tam ještě pizzu. Sedl jsem si na zastávku autobusu a půlku jí snědl. Pak přijel můj autobus.

Po půl hodině jízdy zastavil. Mezi dvěma kopci. Speciálně pro mne. Na kraj silnice jsem vyskládal batoh, tašku s pizzou a všechnu vodu. Řidič mi popřál šťastnou cestu a odjel. Stálo tam auto a nějaká paní.
- "Přijela jsem se podívat, jak vypadá Walker Pass" řekla mi. "Je tu krásně." Pak mi udělala fotku. Pro příští generace. Franta na začátku cesty. Absolutně nepřipravený. Po měsíci válení se u jezera Atitlan. S batohem na zádech a vodama v rukách. A s úsměvem. Jak jsem byl naivní ...

Paní odjela a já pod kopcem osaměl. Bylo šest hodin večer. Po neprospané noci a celodenním cestování jsem byl konečně tady. Na pěšině.
- "Tak do toho" řekl jsem. "Mám tak dvě hodiny do setmění a chci ujít aspoň deset mil. Šestnáct kilometrů. To půjdu tak do půlnoci." Jak jsem byl naivní ...

Zvedl jsem vody a vyrazil. Pěšina stoupala vzhůru. Byla to makačka. Za minutu jsem měl dost. Postavil jsem vody na zem a odpočíval. Pak dál. Za minutu zase pauza.
- "Není to sranda, táhnout do kopce čtyřicet kilo" vydechoval jsem. "Musím ale zrychlit." Ať jsem dělal, co jsem dělal, víc než dvě minuty v tahu jsem jít nedokázal. Bylo to šíleně těžký. Spíš jsem se plazil, než šel. Touto rychlostí bych šel osmdesát kilometrů měsíc. A bylo hůř.

- "Do p.....!" vykřikl jsem a shodil batoh na zem. Plastová páska na jednom z galonů nevydržela. Utrhla se. Nešel jsem ještě ani půl hodiny. "To je krám! Jak to teď ponesu?" Naštěstí jsem ještě na zastávce přelil obsah jednoho galonu do dvou PET lahví a ty měl v igelitce. Do jedné ruky jsem tak vzal galony s funkčními páskami, do druhé igelitku. Galon s prasklou páskou jsem vzal pod paži.

Pauzy jsem dělal každé dvě minuty. Ale byly složitější. Potřeboval jsem si při nich vždycky vyměnit ruce. Galony s páskami do druhé ruky a igelitku s galonem pod paží zase do té první. Pokračoval jsem další čtvrt hodiny.

- "Do p.....!" vykřikl jsem a zase shodil batoh. Druhá plastová páska praskla. "Co teď? Nemůžu nést galony pod paží v obou rukou. Už takhle je to šílený!" Ale nepocházím nadarmo ze země Járy Cimrmana. V batohu jsem našel náhradní tkaničku a oba galony s prasklými páskami k sobě přivázal.

Po další čtvrthodině se utrhla poslední páska. OMG! Myslel jsem, že tam ty pásky k něčemu jsou. Zřejmě je dělají tak, aby vydržely cestu z obchodu do auta na parkovišti. Ne aby s nimi nějaký blázen chodil osmdesát kilometrů. Nicméně to už velká komplikace nebyla. V jedné ruce tkanička se dvěma galony, ve druhé igelitka a galon zase pod paží.

Jedna komplikace tu ale byla. Ta tkanička. Viselo na ní sedm a půl kilo a strašně se mi zařezávala do dlaně. Začal jsem ztrácet cit v prstech. Jak jsem ji v obou rukách střídal, ztrácel jsem cit na obou. Ale musel jsem dál.

Setmělo se a na nebi vyšel měsíc. Temná krajina, kterou jsem šel, vypadala úchvatně. Vlastně jsem se tudy spíš plazil, než šel. A ještě ty pauzy. S tkaničkou se staly naprostou nutností. Jinak jsem si ty prsty mohl nechat rovnou amputovat.

Před devátou jsem došel k plácku s malou rovnou plochou. Ideální pro stan. Nohy mi vypověděly poslušnost. Záda a ramena byla jako po přejetí parním válcem. S něčím hodně hranatým místo válce. A nejhůř na tom byly prsty. Byl jsem vyřízený. Na mapě jsem zkontroloval, kolik jsem toho za ty tři hodiny ušel. Odpověď mi neudělala radost. Tři míle. Pět kilometrů.

Tuhle matematickou úlohu umí spočítat každý školák. Za jak dlouho ujdu 50 mil rychlostí 3 míle za 3 hodiny? Další úloha už byla složitější. Kdy mi s takovou dojde voda? Potřeboval jsem jít rychleji. A víc. Svůj dnešní plán ujít deset mil jsem ale musel přehodnotit.

- "Kolik mil dnes ještě dokážu ujít?" zeptal jsem se a koukal na plácek s místem pro stan. Dal jsem hlasovat. Nohy, záda, ramena, ruce, prsty, ale i všechny ostatní orgány hlasovaly jednomyslně. Odpověď zněla:
- "Nula." Ta odpověď mne zalila štěstím. Co bude zítra jsem neřešil. V té chvíli byl důležitý dnešek.

Všechno jsem shodil na zem, sedl si na kámen a začal jíst druhou půlku pizzy. Mňam! Pak jsem vybalil stan. Nový, v USA koupený stan. Postavil jsem ho, natáhl do něj karimatku, na tu rozprostřel novy spacák a podél něj vyskládal ostatní věci. Vyčistil jsem si zuby a abych neměl pocit, že se flákám, udělal jsem deset kliků. Jak jsem byl naivní ...

Svlékl jsem se a vlezl do spacáku. Slastně jsem si v něm protahoval nohy. Na rtech mi zářil úsměv. Dnes už nemusím udělat ani krok. Vychutnával jsem si to štěstí a zavřel oči. Po neprospané noci a tříhodinovém martýriu jsem okamžitě usnul ...

2. den

Probudil jsem se po páté ráno. Venku ještě svítil měsíc. První noc za mnou. Vrtěl jsem se ve spacáku a měl radost, jakej mám úžasnej stan. Ultralehkej, ale je v něm místo, vzduch a žádná kondenzace. S tím krámem, co jsem měl v Austrálii, se to nedá srovnávat.

Vylezl jsem ven a začal balit. K snídani jsem si dal poslední dva kousky pizzy. Luxusní jídlo. Mám ještě několik tortil a kousek sýra. Pak už budu muset vařit.

Sníst pizzu mi ale dalo moc práce. Nemohl jsem totiž otevřít pusu. Vytvořit mezi zuby centimetrovou mezeru na prostrčení kousku pizzy strašně bolelo. Komplikace po vytržení osmičky. Prý se to stává často. Osmičky jsou napojeny na nějaký nerv, co řídí otevírání pusy. Jestli se to nezlepší, budu muset přejít na tekutou stravu. Třeba mleté kameny s vodou?

Dojedl jsem, hodil batoh na záda, vzal vody a vykročil. Byl to děs. Horší než včera. Celé tělo jsem měl rozlámané. Po půl hodině jsem všechno zase shodil na zem. Bylo jasné, že pokud ponesu ty dva galony na tkaničce ještě chvíli, už nikdy nebudu ťukat do počítače. Alespoň ne prsty.

Zastavil jsem a podruhé vymyslel řešení ala Jára Cimrman. Tkaničku jsem zkombinoval s kouskem plastu a ovinul ji kolem malého dřívka. Celé jsem to ještě omotal lepící páskou. Pořád to bylo těžké, ale už mi to neamputovalo prsty.

Prošel jsem mezerou mezi stromy a uviděl pěšinu, vlnící se na hraně kopce. Vedle ní dvacetimetrový propad dolů. Bože ne! Závrať se dostavila okamžitě. Tudy přece nemůžu. Ale vrátit se taky nemůžu. To by moje cesta skončila pěkně brzo. Každý by se mi vysmál. Pokračoval jsem dál.

Hlava se mi točila a svůj pohled jsem násilně stáčel do stráně. Ale šel jsem vpřed. Říkal jsem si, že musím vydržet k příštímu záhybu. Tam ten propad určitě skončí. Když jsem tam došel a on nekončil, řekl jsem si, že skončí u toho dalšího. Že musím vydržet jen ten kousek. Jak jsem byl naivní ...

Kolem cesty běhaly ještěrky. Barevné i úplně černé. Chtěl jsem si je prohlédnout, když nade mnou něco zachřestilo.
- "Chřestýš!" lekl jsem se. Nikde jsem ho ale neviděl. Za chvíli znovu. Pro změnu pod pěšinou. Zase jsem ho neviděl. O kus dál to chřestilo nad pěšinou i pod ní. Musel jsem to prozkoumat. Položil jsem vody a hledal. A pak jsem je uviděl. Kobylky. Obří kobylky, které vždycky když skočily, zachřestily.

Dokud jsem kráčel po hraně kopce, nedělal jsem pauzy. Kvůli závrati. Ruce s galony jsem prohazoval za chůze. V deset hodin jsem dorazil na malou mýtinu bez sousedícího propadu . Vyčerpaný jsem se svalil na zem. Bylo mi jedno, kde sedím, v čem ležím nebo kde se zašpiním. Potřeboval jsem jen ležet. Váha, kterou jsem táhl, mi začala způsobovat křeče do nějakého svalu v koleně.

V půl jedenácté jsem musel dál. I když se mi vůbec nechtělo. Krajina kolem byla krásná. Přestože byla úplně vyprahlá, byla krásná. Na stezku přede mnou něco skočilo. Něco velkého. Srnka. Krásné zvíře. Když mne uviděla, zase pelášila pryč. Woow! Nádherná příroda!

Po obloze přeletěla helikoptéra a zbytek dopoledne nebe nade mnou křižovaly nadzvukové stíhačky. Hodně stíhaček. Musela tam někde být vojenská základna.
- "Snad nezačala třetí světová válka" napadlo mne. "Snad Putinův parlament neodhlasoval připojeni Aljašky k Rusku. A Karlových Varů nádavkem."

V poledne jsem dorazil na další mýtinu. Bylo tam několik stromů a pod nimi příjemný stín. Radostně jsem se tam svalil. A po půl minutě zase sprintoval na slunce. V tom chládku se totiž schovávaly desítky komárů a já se stal jejich hlavním poledním chodem. Slunce pořádně pálilo a chránilo před komáry. Nedalo se na něm ale odpočívat, tak jsem musel dál.

Kolem druhé hodiny odpoledne dosáhla teplota vzduchu maxima. V tom vedru jsem nemohl pokračovat. U cesty stál osamělý strom a jeho větve vrhaly trochu stínu. Vyndal jsem karimatku, hodil ji do stínu na kameny a stočil se na ni. Všechno mne bolelo. Vyčerpáním jsem usnul.

Kameny, na kterých jsem ležel, byly plné slídy. Ve spánku se mi k nim přilepily ruce. Když jsem se probudil, odtrhl jsem je a slídu otřel ubrouskem. Nepomohlo to. Jen jsem měl ke slídě přilepený ještě ubrousek. Když jsem ho i s chomáči svých chlupů odtrhával, bylo to, jako bych podstupoval depilaci. Chudáci ženský. Radši jsem nechal zbytek přilepený.

Musel jsem dál. V tom horku se ale nedalo ani pohnout. V cestě jsem pokračoval až pozdě odpoledne. Potřeboval jsem dojít pod příští velký kopec. Čekalo mne několikahodinové stoupání na něj a pokud bych to šel hned ráno, byl bych chráněný před prudkým sluncem.

Slunce klesalo za obzor a nastal další problém. Komáři. Nebo spíš písečné mušky. Ty potvory mi létaly kolem obličeje a občas na něm přistály. Když vám létají mušky kolem obličeje, každou chvíli se po nich rukama oženete a tak se chráníte. Když v každé ruce nesete sedm kilo vody, není jak se ohnat. Ne že byste nechtěli. Ale v rukou to vlečete celý den a svůj dnešní limit posilování už jste dávno vyčerpali.

Nemožnost ohnat se po muškách udržovala celé hejno pohromadě. Snažil jsem se na ně útočit aspoň občasnými prudkými vyfouknutími, ale bez úspěchu. Svým foukáním jsem žádnou nezabil. To si spíš pochvalovaly, že mají v tom vedru ventilátor. A tato prudká vyfouknutí mne připravovaly o poslední zbytky energie. Musel jsem přestat.

Zbývala mi jen pasivní ochrana. Do uší jsem si dal sluchátka s hudbou. Ta přehlušila nepříjemné bzučení roje před obličejem. Když si mi nějaká muška sedala na obličej, hýbal jsem s ním ze strany na stranu, aby nemohla přistát. Permanentní vrtění hlavou mne stálo míň energie, než ta prudká vyfouknutí. A abych měl před nimi chráněné oči, nasadil jsem si sluneční brýle. Kdyby mne někdo potkal, pomyslel by si, že jsem blázen. Za šera jdu ve slunečních brýlích se sluchátky v ušich a u toho pravidelně vrtím hlavou ze strany na stranu. Jakobych zdůrazňoval, že tohleto opravdu ne!

Po celodenním pochodu jsem byl hrozně unavený. A všechno mne bolelo. Nejvíc zrasovaný byl ale můj pravý ukazováček, na kterém jsem včera nejvíc nosil tu tkaničku s vodou. Pořád byl ještě trochu namodralý. Přestože už jsem neměl sílu, musel jsem dál. Potřeboval jsem dojít pod ten kopec.

Se setměním jsem došel na malý plácek s pěkným místem pro stan. Absolutně už jsem nemohl dál. Aspoň chvíli odpočinku! Vysílený jsem se posadil na ležící kmen stromu. Na mobilu jsem spustil GPS a snažil se na Google Earth najít svou pozici. Když ji to našlo, zaplavilo mne štěstí. Byl jsem přesně na tom místě, kam jsem dnes měl dojít. Pod kopcem. Ušel jsem čtrnáct mil. Dnes už nemusím udělat ani krok!

Radostně jsem postavil stan, vyčistil si zuby a vlezl do něj. Dnes už žádné kliky. Unavený jsem si vlezl do spacáku a užíval si protahování nohou. Na chodidlech jsem cítil několik puchýřů, ale to, abych si je ošetřil, by vyžadovalo pohyb. A toho už jsem nebyl schopný. Litovat budu až zítra. Dnes ve mně přetrvávalo nadšení z momentu, kdy jsem zjistil, že jsem v cíli. S úsměvem na rtech jsem usnul.

3. den

Probudil jsem se v půl sedmé. Druhá noc OK. Sláva! Zase mne nic nesežralo. Rychle jsem se sbalil, ani jsem nesnídal a vyrazil na kopec. Potřeboval jsem toho ujít co nejvíc ještě před začátkem vedra. První pauzu jsem udělal až po půl hodině. Druhou po další půlhodině. To už jsem měl dost. Musel jsem pít. Hodně. A jíst. Snědl jsem pár tortil a poslední kousek sýra, co jsem nesl. Po dvou dnech v horku už divně smrděl.

Chyba. Opravdu divně smrděl. Po pěti minutách následovaly křeče v žaludku, ve střevech a povinná pauza pod nedalekým stromem. O chvíli později ještě jedna. Vyšlo ze mne všechno. Hlavně hodně vody. V tomhle vedru to byl průšvih.

Jak jsem pokračoval vzhůru, výhled byl hezčí a hezčí. Napravo ode mne zapraskal keř. Byli tam dva. Srnka a jelen s nádherným parožím. Úžasná příroda! Na cestě přede mnou se plazil had. Malý a bleděmodrý. Ale utekl dřív, než jsem stihl vytáhnout foťák.

Zbytek výstupu byl úmorný. Nestihl jsem během rána, tak jsem musel stoupat v horku. Slunce pálilo, ze mne lil pot a měl jsem hlad a žízeň. Mé tričko bylo lemováno bílými cestičkami. Sůl z potu. V tom horku jsem kromě vody ztrácel i soli. Naštěstí jsem sebou nesl tablety s elektrolyty, vitamíny a minerály, tak jsem sůl v každém nápoji doplňoval.

A všechno mne bolelo. Na chodidlech jsem měl několik puchýřů a pravý ukazováček byl pořád ještě modrý. Nohy si už trochu zvykly na zátěž, tak jsem do nich nedostával křeče jako včera. Taky proto, že mi v tom horku ubývala pitná voda raketovým tempem, takže jsem táhl o dost menší náklad, než na začátku. Nejhůř na tom byla záda. Batoh byl těžký a vody na táhnutí bylo pořád ještě moc.

V jedenáct jsem vylezl do sedla na kopci a vysílen padl do stínu. Jenže odpočínek nepomáhal. Strašně mne bolela záda. Musel jsem s tím něco dělat. Jára Cimrman mne opět inspiroval. Vynalezl jsem přírozenou léčebnou a relaxační pozici, která moje záda zachránila. Je k ní potřeba naplněný batoh srovnatelné velikosti, jako jste vy.

Láskyplně ho položite na zem před sebe, aby ležel na zádech. Kleknete si k němu tak, abyste se koleny dotýkali jeho zadku. Předkloníte se a celou svou vahou ho zalehnete. Rukama ho obejmete kolem hlavy. Svoje boky máte na úrovni jeho boků. V té chvíli máte rovná záda na pevném podkladě a můžete relaxovat.

Pak pevně spojíte prsty za jeho hlavou, přitisknete kolena k jeho zadku a své boky oddálíte od těch jeho. Uvolníte se a jakoby dosednete na svoje paty. Jenže na ně nedosednete. Visíte totiž na svých prstech, spojených za jeho hlavou. V té chvíli se uvolníte a vaše záda jsou natahována v celé své délce. Každý jednotlivý obratel.

Obě pozice (zalehnutí a odsazení) pak můžete střídat. Mým zádům to hrozně pomáhalo. Praktikoval jsem je každou pauzu. Každý den. Rozhodl jsem se, že si tuto léčebnou a relaxační pozici nechám po návratu patentovat pod anglickým názvem: 'SHOOCKHAAM BUTTHOGH'.

Po půl hodině jsem pokračoval do dalšího sedla. Cesta vedla zase nad propady a moje závratě okamžitě vyvolaly strach z pádu do hlubiny. Ale nějak jsem to zvládal. Díky jinému strachu. Víc než toho, že do té hlubiny spadnu já, jsem se totiž bál toho, že povolí moje amatérská tkaničková konstrukce na galonech vody a do té hlubiny spadnou ony. Ty dva galony byla moje poslední voda. Kdybych o ně přišel, dopadlo by to špatně.

O dva měsíce později jsem se dozvěděl, že právě v této oblasti našli lidé v létě mrtvolu. Důvod smrti nebyl jasný, ale neměl žádná zranění a měl u sebe peněženku se všemi doklady a penězi. Tak došli k závěru, že zemřel žízní. Asi si nevzal dost vody. Nebo mu spadla ze srázu.

Do sedla jsem dorazil v jednu. Padl jsem na zem v absolutním vyčerpání. Potřeboval jsem si pod sebe dát karimatku, ale únavou jsem se už nemohl postavit. Tak jsem ji pod sebe po kouscích soukal po zemi a nadzvedával jen končetiny. Byla tam jen trocha stínu od jednoho stromu, ale byl jsem vděčný aspoň za ni.

Bylo to zlé. Docházela mi voda. Z původních sedmnácti litrů mi zbývalo jen sedm. A byl jsem přesně v půlce cesty. Dvacet pět mil na jednu stranu, dvacet pět mil na druhou. Musel jsem začít šetřit. Měl jsem hroznou žízeň, ale zakázal jsem si pít. Budu pít jen na příděl.

Druhý problém bylo jídlo. Měl jsem dost hlad. Ale po snězení ranních tortil se sýrem už se všechno moje jídlo muselo vařit. Nudle, rýže, bramborové pyré, ovesná kaše ... A k vaření byla potřeba voda. Rozhodl jsem, že na jídlo vodu neobětuju. Hlavní je pití. Budu o hladu.

Zůstal jsem tam ležet až do pozdního odpoledne. Kvůli vyčerpání i kvůli vedru. Nesmím už chodit v tom největším horku. Tak vypotím hrozně moc vody. Jak postupovalo slunce, posunoval jsem si karimatku, abych pořád trochu ležel ve stínu. V pět jsem se donutil vstát, že půjdu dál.

Hrozně mi kručelo v břiše. Měl jsem posledních pár tortil z rána, tak jsem je zkusil sníst. Snad nebyly zkažené, jako ten sýr. Suché těsto se ale moc nedalo jíst. Musel jsem si je aspoň navlhčovat ve vodě. Ale zdaleka mne nenasytily.

Pokračoval jsem až v šest večer. Kolem se zase vyrojili komáři a mušky, takže jsem šel ve své večerní úpravě se slunečními brýlemi, sluchátky a vrtěním hlavou. Ještě jsem to vylepšil o kulhání, protože jsem měl pořádné puchýře na pravém malíčku a levém chodidle. Nic to ale nebylo ve srovnání s nebezpečím, že mi dojde voda. Musel jsem jít.

V sedm večer jsem udělal první pauzu. V osm druhou. Už se setmělo. Ale hlad a žízeň zůstávaly. Rozsvítil jsem čelovku a začal se prodírat nějakým kapradím. Pak jsem se zastavil. Uprostřed cesty byla zabodnutá železná tyč. Na té tyči bylo napsáno:

H2O
--->
Turn here
Go back 20 feet and listen for spring ...
Only 50 feet!
Great source!

Voda? A tady? Možná začátkem roku, když tu není sucho. Ale teď? V srpnu? Nicméně jsem shodil batoh a šel s čelovkou ve směru šipky. Chvíli jsem se prodíral mezi keři, až jsem došel ke korytu vyschlého potůčku. Byla tam kaluž. Špinavá. Za ní tůňka s vodou. Plná trusu. Pak jsem se zaposlouchal. A uslyšel libou hudbu života. Tenounký pramínek vody tekl mezi kameny. A po kapkách crčel do tůňky. Nebyl to žádný zázrak čistoty, ale voda v pramínku proudila. Takže ji budu moct pít.

Zaplavilo mne bezmezné nadšení. Dobelhal jsem se pro prázdnou dvoulitrovku a celou ji naplnil. Přidal jsem do ní desinfekční cinidlo a na hodinu ji odložil stranou. Vzal jsem druhou dvoulitrovku s čistou vodou z galonu a rozpustil v ní příchuť broskvového čaje. Zatřepal jsem s ní a začal plnými doušky pít. Byla to absolutní slast. Tady zůstanu přes noc.

Naráz jsem vypil litr. Během další čtvrthodiny ještě půl litru. A během hodiny zbytek. Ten večer jsem se nemusel jít vyčurat. Ani druhý den ráno. Voda vůbec neprošla do močového měchýře. Můj organismus ji celou vstřebal. Musel jsem být hrozně dehydratovaný. Dehydratace je hlavním důvodem úmrtí lidí v džungli. A zřejmě i v poušti.

Postavil jsem stan a dal vařit vodu na čínské nudle. Zářil jsem štěstím. A v té radosti jsem ani nevnímal svoje vyčerpání. Za dva a půl dne jsem ušel třicet mil. Před sebou jsem měl dalších dvacet. Puchýře, únava, sucho, horko ... Ale já se usmíval. Lehl jsem si na zem vedle vařiče s nudlemi a koukal na hvězdy na obloze. Věděl jsem, že na ně budu koukat i zítra. A pozítří. Že všechno dobře dopadne ...