(7.12.-8.12.2009)
Do Istanbulu jsem přijel poněkud roztržitý. Při nákupu jízdenky jsem si zapomněl vzít druhou jízdenku na tramvaj, zapomněl jsem si vzít drobné zpátky, cpal jsem jízdenku do všech děr v automatu kromě té správné (takže se za mnou na prázdné stanici vytvořila fronta) a pak jsem nastoupil do tramvaje v opačném směru. Nakonec jsem však úspěšně dorazil do našeho hostelu. Změnil jsem si o hodinu čas a ubytoval se v pokoji plném cestovatelů.

Pokoj v naší smíšené ubytovně byl docela malý, takže jen půl metru od mé hlavy oddychovala krásná španělka, se kterou jsme večer hráli s Andreou karty, půl metru na druhou stranu pak celou noc kašlal holanďan, nejspíše s prasečí chřipkou. S Andreou jsme si řekli, že budeme vstávat v 10:00, takže byla šance se konečně trochu vyspat.

Nechápu, jak mohou někteří cestovatelé vstávat a sprchovat se v 5:30 ráno. U toho se prostě nedá spát. Vydržel jsem se převalovat jen do 9:00. To už ale byli všichni pryč a v pokoji jsem zůstal jen já, Holanďan a prasečí chřipka. Andrea přišel v 10:00 a vyrazili jsme do města.

U prodavače kaštanů jsem si pln nadšení z prvního cizokrajného jídla hned vyzkoušel svoje vyjednávačské umění.
- Chci velký pytlík kaštanů.
- 8 lir.
- To je moc, tolik nedám.
- Malý pytlík je za 4 liry.
- OK.
Spokojeně jsme pojídali kaštany a procházeli kolem stánků s kaštany s cedulkami velký sáček: 6 lir, malý sáček: 3 liry.

Po návštěvě několika mešit jsme si dali vynikající makrelu v přístavišti, kterou prodávají přímo z houpajících se lodí, takže jsem dostal mořskou nemoc jen při pohledu na ně.

Na odpoledne jsme měli naplánovanou návštěvu tureckého officu. Trajektem jsme přejeli do azijské části Istanbulu a s úsměvem odmítli předražené nabídky taxikářů. My taxíky nepotřebujeme, my si umíme poradit sami. Andrea odhadl směr, kterým se zřejmě turecký office nachází a s batohy na zádech jsme vyrazili. Musíme najít hlavní silnici a tam se svezeme autobusem. Po hodině hledání jsme hlavní silnici konečně našli a plni radosti sledovali autobusy, jezdící na protější straně. Máme sice trochu zpoždění, ale dokázali jsme to. Na zastávku autobusu musíme narazit každou chvíli.

Po další půlhodině cesty se nám začalo zdát neuvěřitelné, že na protější straně míjíme už třetí zastávku, zatímco na naší straně ještě žádná nebyla. Z tureckého officu také již dvakrát volali, zda jsme v pořádku, protože jsme měli dorazit už před hodinou. Přijetí těchto dvou hovorů s aktivovanou službou Vodafone Passport stálo Andreu tolik, co by nás stál odmítnutý taxík.

Pokusili jsme se anglicky zeptat kolemjdoucích na zastávku autobusu, ale zřejmě zde angličtina není příliš populární, takže pokud jen nevrtěli hlavou, ukazovali směrem, odkud jsme přišli. Andrea se tedy pokusil zeptat na cestu italsky a já česky, pokaždé však se stejným výsledkem jako v angličtině. Protože nás za celou cestu neminul ani jeden autobus jedoucí naším směrem, došli jsme k názoru, že v Istanbulu jezdí autobusy jen jedním směrem, takže naše úsilí je zbytečné. Stopli jsme si taxík a nechali se zavést k officu.

Dorazili jsme tam sice až v půl třetí, ale naštěstí náš noční autobus z Istanbulu odjížděl až v sedm, takže jsme měli dost času. Isik, Gokan a Cengiz nás moc pěkně uvítali a popovídali jsme si o businessu, životě, našem výletě a tak.

Když se Cengiz dozvěděl, že náš autobus odjíždí v 19:00, překvapeně povídá, že máme co dělat, abychom ho stihli. Ubezpečil jsem ho, že z officu se na zastávku dostaneme maximálně za 2 hodiny a protože je teprve 15:15, máme moře času. Cengiz ukázal na hodiny, které ukazovaly 17:15 a nabídl se, že nás k trajektu odveze autem, abychom autobus stihli. Vřelé díky Cengizovi za odvoz a Isik a Gokanovi za přivítání.

Autobus jsme tedy nakonec stihli a Istanbul opustili. Andrea se zařekl, že už se nebude spoléhat jen na moje hodinky a bude čas kontrolovat rovněž. Zřejmě jsem předchozí večer přeřídil svoje hodinky sice správně o jednu hodinu, bohužel však špatným směrem ...