(12.12.2009)
Do Tatvanu jsme původně vůbec nechtěli jet, ale autobus jel zrovna tak nešikovně, že do našeho cílového Vanu měl přijet až po půl čtvrté ráno. Což je tak nešikovný čas, že by se dala špatně praktikovat naše metoda šetření za hotel, to jest spát v autobuse, do hotelu přijít v 9 dopoledne, zaplatit až za příští noc a dopoledne se ještě chvíli dospat. Proto jsme se rozhodli jet do Tatvanu, přespat tam v nějakém hostelu a ráno přejet po jezeře lodí do Vanu. Ve Vanu jsme se chtěli připravit na překročení hranice s Iránem a taky vidět hrad a jezero.

Autobus se ale loudal a do Tatvanu přijel až o půlnoci. Andrea se cestou na kuřácké pauze seznámil s Kanaďanem, co jel tímto autobusem až do Vanu a plánoval zůstat k ránu na autobusovém nádraží několik hodin a pak také vyrazit hledat hotel. Ty kuřácké pauzy jsou výborné na navazování kontaktů a shánění informací, asi se taky budu muset naučit kouřit ... Dohodli jsme se, že to taky tak uděláme, v Tatvanu jsme nevystoupili a doplatili jsme si lístek až do Vanu.

Ten mizera řidič zřejmě chtěl být brzy doma, takže do Vanu přijel už o půl druhé a pro jistotu nás nezavezl na autobusové nádraží, ale do centra města. Kanaďan sháněl taxi na autobusové nádraží, ale mně se představa strávení následujících 6 hodin někde na lavičce na nádraží moc nelíbila. Takže jsme Kanaďana nechali odjet a zůstali sami v mrazivé noci uprostřed kurdského Vanu.

Začali jsme obcházet hotely v okolí, ale byly na nás moc drahé. Nakonec jsme narazili na menší hotel v postranní ulici, nezmiňovaný v Lonely planet, kde nám nabídli cenu 50 lir za noc. Andrea s nimi zkusil trochu smlouvat, aby se zacvičil pro příští měsíce:
- Kolik za pokoj?
- 50 tureckých lir.
- To je moc, tolik nemáme. Za kolik máte ten nejlevnější pokoj?
- Za 50 tureckých lir.
- To je na nás moc, půjeme jinam. Nemáte pokoj za 40 lir?
snažil se Andrea usmlouvat cenu na cenu našeho jeskynního pokoje v Cappadocii. Recepční se podíval na hodiny ukazující půl třetí ráno, podíval se na mráz na okně a povídá:
- Ne, máme jen pokoje za 50 lir.
- OK, tak my to bereme.

Pokoj byl nádherný, teploučký, velký, luxusní postele a povlečení, nádherná koupelna, prostě jsem tento hotel zařadil mezi svoje největší zážitky v Turecku.

Do růžova jsme se vyspali, vyprali, oholili se, hotel měl i Wi-Fi síť, takže jsme mohli doplnit denní zápisy na internet, prostě krásná relaxace. Andrea začal číst knížky, které mu jeho škodolibí italští přátelé darovali na good-bye párty před odjezdem, a které sebou i přes vážení každého gramu táhne. Prostě ty dva kilogramy knih proveze celým světem, jednou si je přečte a po návratu je svým přátelům omlátí o hlavu.

V poledne Andrea vyšel ven něco nakoupit a vzápětí jsem dostal SMS: "Zůstaň v hotelu a nevycházej ven, je tu demonstrace kurdů a boj s policií." Bohužel jsem nebyl připravený na rychlé vyběhnutí ven a bohužel Andrea venku neměl foťák, takže mi to pak jen vyprávěl.

Šel po ulici a s nákupem se vracel k hotelu. Viděl před sebou dav lidí, ale netušil, co se děje. Vzápětí uslyšel výstřely a dav se rozběhl proti němu. Ulicí se valil kouř a až podle slzení poznal slzný plyn. Přidal se tedy k davu a utíkal pryč. Poslal mi SMS a po deseti minutách se vracel k hotelu. Ulice před naším hotelem byla uzavřena kordónem policistů. Podezíravě se na něj dívali. "Italy" řekl, ukázal na sebe a pak na hotel před sebou. "Á, Roberto Baggio" řekl velitel jednotky a pustil Andreu projít k hotelu.

Když jsme za chvíli vyšli ven ozbrojeni fotoaparáty, už žádný boj neprobíhal a jen výklad obchodu vedle našeho hotelu byl rozbitý. Policisté postávali na ulici a kolem hlídkovaly ozbrojené transportéry, které se nám podařilo vyfotit. Koupili jsme si lístek na ráno do Iránu a vyrazili shlédnout hrad a jezero. Cesta byla dlouhá a k hradu jsme dorazili, když už se hodně sešeřilo. Ještě nás čekaly tak 2 kilometry k jezeru. Podívali jsme se na sebe a já se zeptal:
- Tak co, jdeme k jezeru?
- Je zima ...
- A už je docela pozdě ...
- Je to jenom jezero (It's just a lake).
- Super, jdeme na hotel :-)

Zůstalo nám posledních 8 tureckých lir, za které jsme se museli navečeřet, snídaně byla v hotelu v ceně a pak hurá na celodenní cestu překračující hranice do Iránu přes hraniční přechod Sero, který není určen pro turisty, ale jen pro Turky a Iránce.