(18.3.-22.3.2011)
Bylo za pět minut půl osmé ráno a já stál na přístavním molu. Přede mnou kotvily 4 lodě připravené k vyplutí z indonézského ostrova Batam na Sumatru. Na stejné trase. Všechny vyplouvají v 7:30. Nechápu je. Kdyby třeba jen jedna z nich odplouvala až v 10:00, určitě by našla další zákazníky. Třeba mne. Včera jsem sem dorazil před desátou a sháněl se po lodi. Všechny už byly pryč. Aspoň je mezi nimi dokonalá konkurence. Na Batamu jsem se tak po příjezdu ze Singapuru neplánovaně zdržel ještě druhý den. Když jsem v obchodním centru nakupoval jídlo, přiběhla ke mně skupinka dětí a vrazila mi do ruky anglicky psaný letáček: "Dejte své dítě do naší křesťanské školy! Školy pro budoucí lídry (leaders)." Slíbil jsem jim, že až jednou budu mít děti, popřemýšlím o tom. Kdo by nechtěl mít doma lídra, že?

Před vstupem do přístavu se o mne prodavači lístků skoro poprali. Čtyři okénka prodávající lístky na čtyři různé lodě. Cena za cestu do Pekanbaru byla stejná - 250 tisíc Rupií (500 Kč) za plavbu na pevninu a navazující autobus do městečka ve středu Sumatry. Desetihodinová cesta. A dnes jsem chtěl ještě pokračovat dál. Vybral jsem si náhodné okénko a dostal lístek. Teď jsem stál na molu a hledal, která ze čtyř lodí je moje. Byla to ta poslední. Nejšpinavější a nejotlučenější. Vypadala, že se musí každou chvíli potopit. Nastoupil jsem do ní a byla skoro prázdná. Ostatní cestující si asi koupili lístky na ty hezčí a novější lodě. Steward sedícím lidem rozdal blicí pytlíky a mohli jsme jet. Loď uháněla slušnou rychlostí a tak jediná věc komplikující plavbu byla stávkující vzduchotechnika. Palubní inženýři chodili každých 10 minut zdviženým prstem měřit vzdušný proud z potrubí a pořád měnili jeho intenzitu. Nakonec jsme na Sumatru dopluli a přesedli do malého autobusu. Když se lidé posadili, steward roznesl blicí pytlíky a asi 5 mužů si jako na povel zapálilo cigaretu. Řidič si zapálil taky a mohli jsme jet.

Kouř indonézských cigaret zaplnil autobus a já v něm zřetelně cítil vůni tabáku. Nebyl jako z evropských cigaret. Docela připomínal doutníky. Žádné překvapení to ale nebylo. Ve všech průvodcích upozorňují na to, že indonézští muži kouří. Zejména v autobusech. A užil jsem si toho už při svých jízdách po Batamu. Možná bych se tu mohl naučit kouřit. Ať z toho života ještě něco mám.

Sedadélka v autobuse měla tříčtvrteční šířku, ale mně jedinému nechali na celou cestu sousední místo volné, tak jsem se tam pohodlně vešel. Trochu jsem se vyspal a koukal z okna. Samé palmy a potrubí. Nějaký nadzemní ropovod. Cesta byla trochu divoká a na sedadle přede mnou začalo blinkat dítě. Maminka mu blicí pytlík podala pozdě, tak pak chvíli čistili kufr jakéhosi pána, který to schytal místo sáčku. Pán to nějak nepříjemně komentoval a aby se uklidnil, zapálil si. S ním si zapálilo několik dalších okolosedících. Je to zřejmě nakažlivé. Musel jsem zase myslet na doutníky.

Venku začalo hustě pršet, ale náš autobus projížděl jezery na silnici jako nůž máslem. Dvakrát to odnesli motocyklisté, které jsme minuli. Pomalu projížděli hlubokými kalužemi u kraje vozovky ve snaze zamočit toho co nejméně. Když měli nohy nahoře na šlapkách, měli vodu po kotníky. Náš autobus si z toho nic nedělal. Asi proto, že si řidič zase zapálil. Prosvištěli jsme vodou šedesátikilometrovou rychlostí a já sledoval motocyklisty a jejich spolujezdce, kteří se dnes už nebudou muset sprchovat. A prát taky ne. Ani se nerozčilovali. Jsou tu na to tu nejspíš zvyklí.

Maminka zavázala plný blicí pytlík od dítěte a vyhodila ho z okna na vozovku. Snad tam zrovna nejel žádný motocyklista. Cesta pokračovala zatáčkami doleva a doprava a maminka začala shánět další blicí pytlík. Že by druhé dítě? Tak ne, potřebovala ho maminka. Ublinkávala spořádaně do pytlíku. Klidně a potichu. Zřejmě to nedělala poprvé. Profesionálka. Žádný kufr neohrožovala. Stejně jsem si radši batoh přitáhl k sobě. Dřív bych při takovéhle jízdě asi zvracel taky. Po 15 měsících na cestě mám už ale přece jen něco za sebou.

Do Pekanbaru jsme dojeli po páté hodině odpolední a já se začal shánět po navazujícím spoji do Bukittinggi. Odjížděl za hodinu. Výborně, to se ještě stihnu najíst. Skočil jsem do vedlejší jídelny a pustil se do složitého pantomimického předvádění kuřete s rýží. Anglicky tu nikdo nemluvil a jak jsem v následujících týdnech zjistil, ani v jiných místech Indonésie (kromě Bali) lidé anglicky moc nemluví. Zato jsou všude hrozně milí. Bezprostřední a milí. Celá restaurace se seběhla, aby se dívala, jak jím indonézskou variaci na motivy kuřete s rýží. Všichni byli nadšení z toho, že mi chutnalo.

Do Bukittinggi mne nakonec posadili do pěkné dodávky, se kterou mne následující 4 hodiny dva kluci vezli směrem k pásu hor. Zapálili si a snažili se se mnou povídat. Ani jeden ovšem nemluvil anglicky a k jejich překvapení ani já indonézsky. Když jsme dojeli pod horské pásmo, přestalo se jim líbit, že i když jsem za ten odvoz zaplatil 150 tisíc Rupií (300 Kč), cestovní kancelář jim dala jen 60 tisíc. Nejdřív se neúspěšně pokusili přemluvit mne, ať jim něco doplatím. Když pochopili marnost svého počínání, dohodli jsme se, že mne nahoru do hor neodvezou oni, ale jiný minibus, do kterého mne přesadili.

Když jsem do něj nasedal, vypadalo to, že jsou v něm jen Indonézané. Ukázalo se ale, že můj soused, persky vypadající snědý štíhlý mladík, je francouzský backpacker. Za místního jsem ho považoval mimo jiné proto, že neměl žádné boty. Dali jsme se do řeči. Woow, kolik zajímavých lidí takhle světem cestuje! Bavili jsme se o zemích, kde cestoval, o zemích, kde jsem cestoval já, až přišla na řadu obligátní otázka, jak dlouho už cestujeme. Tou posílám většinu cestovatelů se svými 15 měsíci do kolen. Francouz na kolena nepadl.
- "A jak dlouho cestuješ Ty?" zeptal jsem se.
- "Teď to budou čtyři roky." A čelist spadla mně.

Bavili jsme se o světě, o cestování i o životě. Obdivoval jsem jeho 4 roky cestování a on mi povídal, že potkal backpackerku, co cestovala už 6 let. Bavili jsme se o holkách a on mi pověděl svůj příběh, jak žil s úžasnou dívkou, milovali se a svět byl rájem na zemi. Pak se dostal do finančních problémů a ona ho opustila. Šílel. Přestal jíst. Nechtěl žít. Zažíval hrozná muka. Denně. Žil ze dne na den. Jakoby mluvil o mně. Po dobu dvou let. Sakra! S těmi dvěma roky mne vyděsil. Kdybych měl současný stav prožívat dva roky, zbyla by ze mne troska. Jako z Bratislavy, která to prožívá už 20 let. Když se z toho konečně dostal, potkal jinou nádhernou holku. Mnohem krásnější, než tu původní. A byl s ní ještě šťastnější. Tak uvidíme. Jenže já bych chtěl i nádhernej hlas.

Ptal jsem se ho, proč nenosí boty. Prý to je nejčastější otázka, kterou mu lidé pokládají. Jednou ho nějak přestalo bavit chodit v botech, tak začal chodit bosý. Zalíbilo se mu to tak, že boty vyhodil. Hmm, v buddhistickém táboře jsem chodil bosý taky. Po dřevech, po trávě, po kamení. Ostrém kamení. Proto jsem si rozkopl ten prst. Ale tady venku? Radši si asi nechám boty. Zvlášť, když se moje singapursko-rumunské boty ukázaly být naprosto skvělé. S vietnamskýma Solomonama se nedají srovnávat! Do Bukittinggi jsme nakonec dorazili až po druhé hodině ranní. S Francouzem jsme našli levný hotel v centru a vzali si dva singly. Postel byla bez brouků a já se po nějaké době konečně dobře vyspal. Ráno jsem se přestěhoval do jednoduchého "homestaye", kde jsem dostal čistý pokojík s velkou matrací na zemi a vyrazil do města.

Bukittinggi je krásné horské městečko mezi třemi činnými sopkami. Nad těmi se za pěkného počasí tvoří zajímavé obrazce z mraků a kouře, který vypouští. Lidé v ulicích byli hrozně příjemní, usmívali se, zdravili a pouštěli se do hovoru. Anglicky moc nemluvili. Ale všichni uměli jednu anglickou větu, kterou se v Indonésii zřejmě učí už v mateřské škole, a pak ji celý život při každé příležitosti trénují. Je to otázka: "You speak Indonesian (Vy mluvit indonézsky)?"

Kam jsem se pohnul, všude mne sledovaly zvědavé pohledy dětí, mužů i žen. Žen především. Ženy všech věků, od děvčátek po babičky, byly samostatnou kategorií. Byl jsem čerstvě oholen a knír s bradkou jsem měl střižen docela nakrátko. Cítil jsem se dobře. Ženy se na mne usmívaly, smály, mrkaly, pochichtávaly a já si jen říkal, jak asi vypadají pod tím muslimským hábitem. Mám samozřejmě na mysli vlasy a uši. Na ulicích jsem procházel kolem internetových kaváren, heren a otevřených pouličních jídelen. Našel jsem poštu, krejčího i fotografa. Při vzpomínce na nedostatek pasových fotek jsem se nechal vyfotit a platil jsem za 4 fotky v přepočtu 40 Kč. Zeptal jsem se, kolik by stálo udělání dalších fotek. Prý 1000 Rupií jedna (2 Kč), tak jsem si nechal udělat dalších 10. Člověk nikde neměl pocit, že by ho jako bělocha chtěli nějak oškubat.

Do Bukittinggi jsem se zamiloval. Lidé byli (skutečně) neskutečně milí, musel jsem se asi dvacetkrát za den s někým fotit, prodavači u stánků mi vnucovali "vzorky zdarma", abych ochutnal právě tu jejich dobrotu, a pak se dmuli pýchou před ostatními stánkaři, že jsem ochutnal od nich. Lidé sedící před domky mne zvali na kávu a muži na cigaretu. Kouřili samozřejmě vsude. Velikost města byla tak akorát, abyste všude bez problémů došli pěšky a když se vám nechtělo, naskočili jste do jedné z dodávek křižujících město za 3000 Rupií (6 Kč). Začínám chápat komunitu lidí, co se odstěhovali z Prahy do Českého Krumlova. Život musí být daleko příjemnější, než v anonymním velkoměstě.

Vzpomněl jsem si na Davida Kučeru, jehož stránky http://www.ecesty.cz/cestopisy/1998cks/index.htm stály i u zrodu mé cesty. Byl to zřejmě první Čech v novodobé historii, který cestu kolem světa podnikl a publikoval. Když se vrátil, vybral tři země, kde se mu na světě líbilo nejvíce a nejméně. Nejméně se mu líbilo v Thajsku, Malajsii a na Bali. Ve třech klasických turistických destinacích. Nejvíc se mu vedle Indie a Austrálie líbilo právě v Indonésii. Jsou v ní totiž ti nejpohodovější lidé na světě. Podepsal bych se pod to. Z celé jihovýchodní Asie jednoznačný vrchol. S výjimkou Bali a některých míst na Jávě je to stále turisticky nezkažené prostředí. Mrzí mne jen, že jsem nestihl sever Sumatry, který má být překrásný.

V Bukittinggi jsem zůstal 2 dny a konečně probral asi 3 kg papírů, co jsem za celou cestu nasbíral. Vstupenky, potvrzení, mapky, plánky, letáčky. Většinu jsem jich vyházel. Vstupenky a obrázky památek, co jsme za cestu navštívili, jsem nachystal do balíku domů. Přibalil jsem vietnamské Solomony, protože když se narazí na nějaké kopyto a rozšíří, určitě ještě budou použitelné. Dále část elektroniky, která nefunguje, nebo funguje špatně. Čínský šmejd APad jen proto, abych se mohl v budoucnu zasmát, jaký krám se dá koupit. Solární nabíječku, protože zase nefunguje a za celou cestu jsem s ní nenabil jedinou baterii. A taky indonézskou foukačku šipek, takže pokud budu muset někde v pralese lovit, asi zemřu hlady. S giraffem toho moc nechytím.

Poslal jsem domů čtyřkilový balík a další 2 kila vyházel, takže jsem váhu batohu, co sebou nosím, snížil z ca 28 kg na 22 kg bez jídla a vody. V dalších týdnech jsem pak v odtučňovací kůře pokračoval. Najednou mi nepřijde zatěžko to, co mi vždycky dělalo problém - zbavovat se nepotřebných věcí. Aspoň k něčemu je ten změněný stav vědomí dobrý. Na poště jsem napsal jako odesilatel: "František Klein, Bukittinggi". Poslání zásilky stálo 699900 Rupií (1400 Kč). Zaplatil jsem 700 tisíc, úřednice se mi podívala do očí a vracela mi 30 tisíc. Podával jsem jí je zpátky, ale ona je nechtěla. "This is your money (To jsou Vaše peníze)" vnucovala mi je. Přesvědčoval jsem ji, že ne, a lidé kolem to sledovali. Nakonec pochopila, že mi skutečně nemá nic vracet, poděkovala a vděčně se usmívala. Okolostojící se usmívali taky, zapálili si a pochvalně si mezi sebou něco mručeli. Měl jsem dobrý pocit, jak se dá s poctivostí někomu udělat radost.

Druhý den odpoledne jsem se sbalil a vydal na autobusové nádraží. Tam jsem hledal autobusy jedoucí na jih. Přede mnou stál krásný černý autobus, zářící novotou. Byl na něm velký nápis POLISI. Policie. S tím by bylo hezké se svézt. Nakoukl jsem dovnitř. Byl plný žen a dívek. Když mne uviděly, vybuchly nadšením a dělaly mi vedle sebe místo. Zřejmě mix policistek a manželek policistů. Smál jsem se na ně a chtěl nastoupit, ale zabránil mi v tom řidič - kouřící policista v uniformě, který použil veškerou svou angličtinu: "No, no, no, no! No!" Tak jsem zůstal venku a osazenstvo autobusu vyběhlo za mnou. Smály se, ty co uměly anglicky, se mnou konverzovaly, některé ven přinesly puding a vnutily mi jeho ochutnání. Protože byl opravdu dobrý, přidaly mi a já se dobře najedl. Když jejich autobus odjížděl, všechny mi mávaly.

Čekal jsem na svůj autobus a šel na smaženou rýži do stánku. Majitelka ze mne měla radost a až do příjezdu autobusu se mnou konverzovala. Neuměla anglicky, ale dávala mi první lekce indonézštiny. Rýže se řekne Nasi, kuře Ayam, smažená rýže Nasi Goreng. Víc znát v podstatě nepotřebuju. Se znalostí těchto slov v Indonésii přežiju. Bukittinggi bylo taky prvním městem, ve kterém mne na každém kroku provázel současný indonézský hit a nejhranější písnička v rádiích: Lissa - Keong Racun. Takový náznak muslimsky šmrncnutého diskotékového skorotechna. Protože jsem tu písničku v následujícím měsíci slyšel skoro denné, dostala se mi do uší a musel jsem si ji stáhnout. http://www.youtube.com/watch?v=DlG2CpwfVf0 . Mimo Indonésii si ji teď pouštím do sluchátek sám. Příjemný poslech! :-) A pokud chcete vidět, jak ji prožívají samy Indonézanky, tenhle link je mnohem lepší: http://www.youtube.com/watch?v=-twPLFBoqOo&NR=1 .

Autobus přijel a přede mnou byla jízda přes celou Sumatru do města Bandar Lampung na jejím jižním konci. Nedaleko od něj se nacházela sopka Krakatoa, která před 130 lety při svém výbuchu téměř zapříčinila zkázu naší zeměkoule. Z jejího jména Karel Čapek vytvořil Krakatit. Její potomek, Anak Krakatoa, nacházející se na místě, kde při explozi zmizela, je aktivní sopka. Můj příští cíl. Měl jsem ho plnou hlavu už od surfování s Tá v Hat Yai. Tam se musím dostat. Tam všechno skončí. Před nástupem do autobusu jsem zašel na internet a připravil Nesnesitelnou těžkost bytí. Psal jsem ji v klášteře na papíry a teď jsem vše přepsal do počítače. Zveřejnil jsem ji, vypnul počítač a děj se vůle boží.

Ještě s jedním klukem jsem nastoupil do prázdného autobusu a překvapeně zíral na velkou ceduli "No smoking". Uklidnil mne až ten kluk, který si sedl na sedadlo za mnou a okamžitě si zapálil. Je to v pořádku, stále jsem v Indonésii. Ještě jednou jsem vystoupil a naposledy pohlédl na tři sopky obklopující toto krásné městečko. Jedna z nich právě vypustila obláček dýmu. V Indonésii jsou sopky všude. Pochopil jsem. Pochopil jsem, kde se indonézští muži nechávají inspirovat k tomu svému kouření. Indonézské ženy prý nekouří. Škoda. Ale krásně se usmívají.

Nastoupil jsem do autobusu, připraven k 24-hodinové jízdě na jih. Nakonec se z ní stala jízda 40-hodinová. Ještě jsem netušil, že pro mne bude osudová.