(27.7.2011)
Letadlo dosedlo na přistávací plochu. Konečně zase v zemi zaslíbené. Neměl jsem žádná odbavená zavazadla, tak jsem prošel letištní halou a byl hned venku. Žádná pasová kontrola, žádná razítka. Vnitrostátní let. Moc jsem jich na této cestě nezažil. Potřeboval jsem se dostat z letiště do města. Prý je to dost daleko. Odmítl jsem taxíky za 100 tisíc (200 Kč) i motocykly za 50 tisíc. Z parkoviště měl jezdit nějaký free shuttle bus na hlavní silnici. Už nejezdí. Zrušili ho. Asi bral kšefty taxikářům. Stál jsem tam jako kůl v plotě.
- "Hello Mister!" volá na mne přijíždějící motocyklista, "I want to help you (chci Vám pomoct)."
- "Are you an ojek (Jste motocyklové taxi)?" ptám se.
- "No, I am military (Ne, já jsem vojsko)" ukazuje na maskáče, co má na nohou. Ať tak nebo onak, motorka bude lepší, než tu dál stát na parkovišti. Sedám si za něj a můžeme jet.

Jmenoval se Dayan a byl skutečně voják. Neumělou angličtinou se mne zeptal, kam chci jet. Řekl jsem, že bych rád viděl pevnost Fort Rotterdam, kterou tu kdysi postavili Holanďané. Omluvil se, že by mne tam rád vzal, ale nemá pro mne druhou přilbu. Takže mne tak daleko svézt nemůže. Tak aspoň kam to půjde. Ptal se, odkud jsem, a po mé odpovědí "Checo" hned věděl Czechoslovakia i Czech Republic. Vzdělaná země, vzdělaní lidé. Chtěl vědět, zda jsem tu poprvé. Když zjistil, že ano, dodatečně mne vítal: "Welcome to Makassar!" A omlouval se za svou neumělou angličtinu. Pochválil jsem mu ji. Po 15 minutách mne vyhodil u hlavní silnice. Nic za to nechtěl. Měl radost, že pomohl cizinci a že si pocvičil angličtinu.

U silnice už čekaly Bema, dodávky představující tu nejlevnější formu městské hromadné dopravy. Sedl jsem do jednoho mířícího do centra. Byla to taková holododávka, vnitřní vybavení i kusy přístrojové desky byly vytrhané a nahrazené dvěma lavicemi na sezení pro cestující. A samozřejmě výzdobou. V tomto případě především řadou polepených zrcátek pod předním sklem. Vůz obsahoval výkonnou reproduktorovou soustavu s obřím subwooferem, umístěným mezi cestujícími. Řidiči tu zároveň fungují jako diskžokejové. Čekali jsme dalších 15 minut a když bylo vevnitř dost cestujících, mohli jsme vyrazit. Řidič chvíli zuřivě mačkal miniaturní dálkové ovládání, až se mu povedlo na supermoderním autorádiu s LCD displejem spustit hitparádu videoklipů. Natáhl ruku a sklopil další LCD za hlavou, takže si Britney Spears mohli vychutnat i cestující. Ten kontrast byl dokonalý - vybrakované auto se dvěma LCD displeji a super zvukem.

Dojeli jsme do centra a já zamířil do tržnice. Vítaly mne desítky rozzářených obličejů už na dálku volajících "Hello Mister!" Usmíval jsem se a zdravil je taky: "Selamat Sore!" Dobré odpoledne! K všeobecné radosti jsem si sedl v jídelně uprostřed tržnice a dal si Nasi Goreng - smaženou rýži. Obsluhující kluk z jídelny mluvil trošku anglicky a absolvoval se mnou tradiční rozhovor: odkud jsem, Milan Baroš, Petr Čech, jak se mi v Makassaru líbí ... Když jsem platil, řekl mi cenu 10 tisíc (20 Kč). Rozloučil jsem se, dal mu je a odcházel. Přiběhl za mnou s 1 tisícem zpátky, protože to prý stálo jen 9 tisíc. V 95% zemí světa by si to nechali.

Nechal jsem se odvézt na nábřeží a hledal tam Fort Rotterdam. Ujaly se mne čtyři dívenky ve školních uniformách a zavedly mne k pevnosti. Nechaly mne zapsat se do návštěvní knihy a pak se zeptaly, zda bych jim věnoval trochu času. Dostaly totiž za domácí úkol vyplnit s nějakým cizincem dotazník. Samozřejmě rád pomůžu. Vyndaly z tašky sešit, jedna začala číst otázky a druhá ke mně natáhla mobil, na který to celé nahrávala. Profesionální interview.
- "Dobrý den. Jsme studentky školy XYZ. Měl byste chvíli času a odpověděl nám na několik otázek?" Musel jsem se usmát. Četla to tak, jak to tam měla napsané. Přestože tento úvod už jsme měli dávno za sebou.

Ptaly se, kdy jsem sem přijel, jak se mi líbí jejich země a proč jsem přijel na Sulawesi. Pak se ptaly na charakteristiky mé země. Kolik má obyvatel? Co je typické jídlo v Česku? Zapřel jsem vepřo knedlo zelo a uvedl smažený sýr s tatarkou, který už dávno považuju za naše skutečné národní jídlo. Kolik u vás stojí večeře v restauraci? Když vás někdo pozve k sobě domů, přijmete to pozvání? Co sebou na návštěvu přinesete? To už byly zajímavé dotazy. Odpovídal jsem jim ještě asi 10 minut a když jsme skončili, vydal jsem se po pevnosti.

Dva muži tam pod přístřeškem hráli šachy. Pozdravili a pozvali mne, ať si k nim přisednu na kávu. Chvíli jsem na ně koukal. Partie byly rychlé a zajímavé. Byli tak na mé úrovni, ale mnohem rychlejší. Kdybych musel hrát jejich tempem, dostal bych pěknou nakládačku. Odehráli asi 5 partií. Když skončili, jeden z nich se mne zeptal: "Nechceš se jít podívat na mou hodinu angličtiny?" Proč ne? Moc rád. Zašli jsme do výklenku v pevnosti, kde už čekalo asi 10 mladíků ve věku 14-17 let. A jedna holka. Natáhli na zem plachtu a posedali jsme si na ni. Pán ze šachů byl učitel, se všemi se pozdravil a představil mne jako hosta dnešní hodiny angličtiny. Hodina bude zaměřena na konverzaci, takže mi všichni mohou pokládat otázky. A hned sám začal.

Napřed jsme mluvili o angličtině a on žákům vysvětloval, že pro ně bude v praxi jednodušší porozumět nerodilému mluvčímu jako mně, než třeba nějakému angličanovi nebo skotovi. Dalším tématem byla Česká republika. Jak tam žijeme, zda jsme (byli) součástí Ruska, jestli jsou tam lidé chudí, nebo bohatí, jaké tam máme náboženství ... Zeptal se, kolik hodin jsem sem z České republiky letěl a já mu odpověděl, že už skoro 20 měsíců cestuju. Tím jsme se dostali k tomu, jaký je život v Evropě a v dalších zemích.

Zeptal se na můj názor na Ameriku a já se netajil svým kritickým pohledem. Docela dobře ho charakterizoval Peter v pakistánském Lahore, když dřívější vládu Britů srovnal se současným vlivem Ameriky slovy: "The Brittish ruled here with spirit, not with Coca Cola ..." Amerika je pro mne země se špičkovým specializovaným a nesmírně špatným všeobecným vzděláním. Země pojídačů hamburgerů, co nikdy nevyjeli mimo USA. Co si myslí, že Česko je Chechnia a Austria je zkrácenina od Australia. Za to na Evropu jsem pěl chválu. Na vzdělanost Evropanů. Přesto jsem přesvědčen, že Evropa zkrachuje mnohem dřív, než Amerika. Je totiž příliš sociální. Socialistická.

Když jsem mluvil o muslimských zemích, zmínil jsem se o Iránu. V té chvíli učitel vybuchl. "Irán není žádná muslimská země!" vykřikl a začal vysvětlovat, že v Iránu věří na příchod nějakého proroka seslaného Alláhem, který přijít nemůže, odmítají volbu Immáma a že tím pádem to v žádném případě nejsou muslimové. Úplně se rozohnil a bylo vidět, že Irán je pro něj mnohem větší "nepřítel", než všichni nevěřící křesťanští psi dohromady. Taky mi vysvětlil, že půlka dětí v jeho třídě jsou křesťané. A nemá s tím žádný problém. To s Iránci evidentně měl. Zeptal se mne ještě na Izrael a jaký mám vztah k židům. Asi jsem ho zklamal, ale žádný vztah k nim nemám. Ani pozitivní, ani negativní. Nemám s nimi žádné zkušenosti. Ještě chvíli jsme diskutovali a on vždycky na chvíli diskuzi přerušil a místním jazykem dětem vysvětloval význam nějakého slova, co jsme použili. Děti si to zapisovaly.

Nakonec se mne zeptal na věk. Jako obvykle jsem odpovídal, že jsem hrozně starý. I když si to nemyslím. "To není žádný věk, mně je 45" řekl mi. "It's just a number (Je to jenom číslo)" dodal. Taky pravda. Každý je tak starý, na kolik se cítí. Tak kdy ta puberta konečně skončí? Ještě se mne zeptal na stav. Rozvedený, bezdětný. Bylo to krátké manželství. Z hecu. Sázka do loterie po dvouměsíční známosti. Nevyšlo to, ale v pohodě. Příbuzenstvo se mne aspoň přestalo ptát, kdy se konečně ožením. On prý měl 8 žen. Uff! Šest jich měl za sebou. Vždycky se s ním rozvedly. Byl prý totiž alkoholik, feťák, gambler ... Ale nikdy nelhal. A nikoho nepodváděl. To bych si s ním mohl podat ruku. Teď prý má 2 ženy. Tu druhou mu doporučila ta první. Islám je někdy zvláštní. A nejradši by si pořídil ještě třetí. Z kraje Tana Toraja, kde jsou prý nádherné dívky. Křesťanky. Moje příští destinace.

Když hodina skončila, řekl, že mne nějaký student odveze, kam potřebuju. To bylo na autobusové nádraží. Po cestě mi ještě ukáže starý přístav s dřevěnými loďmi. Rozloučil se se mnou a půjčil mi motocyklovou přilbu. Sedl jsem si na motorku za Indru, jednoho ze studentů. Vzal mne do přístavu se starými dřevěnými koráby a popovídali jsme si o lodích. Indru lodě moc zajímaly. Studuje totiž námořnickou školu. Pak mne vezl k autobusu. Makassar je obrovské město a my tam jeli skoro hodinu. Nic si za to nevzal.

V jídelně jsem se u večeře seznámil s klukem ze Španělska, který se právě vrátil z Papuy. Básnil o ní a mne hrozně mrzelo, že se tam bohužel nepodívám. Doprava je příliš složitá a letenky drahé. Škoda. Už by to bylo nad můj rozpočet. Však tady to bude taky zajímavé. V mnoha ohledech zajímavější, než na Papui. A to hned zítra.