(30.-31.12.2009)
V šíleně vlezlé zimě jsme si v Quettě koupili lístek na vlak do Multanu a radovali se, že se vyhneme všem dalším nebezpečím tohoto divokého města a opustíme ho asi jako jedni z mála cizinců bez asistence policie. Zastavili jsme se ještě v čekárně pro business class, kde jsme se rozloučili s punjábci, trochu se ohřáli u plynového ohřívače a vydali se najít náš vlak. Venku byla pořád hrozná zima a tak jsem se nemohl dočkat vyhřátého kupé. Já naivka! Netušil jsem, že dnešní strasti zdaleka nekončí.

Vlak jsme objevili snadno a já už se těšil, až vlezu dovnitř a trochu se ohřeju. Našli jsme náš vagón a nastoupili. Teprve teď jsem pochopil pravý význam slova "Economy" na lístku. Uvnitř vlaku nebyla žádná kupé, ale jeden velký otevřený prostor a v něm v malých rozestupech vždy tři lehátka nad sebou. Lehátka nacházející se hned vedle sebe byla oddělena nevysokými přepážkami a formovala tak na sebe navazující šestice lehátek přístupných z jednoho prostoru, tedy určitou obdobu kupé. Lehátka byla stejně jako stěny vagónu velmi špinavá, o podlaze raději vůbec nemluvím. To, že všichni lidé okolo na podlahu plivali, smrkali a házeli na ni odpadky, bylo samozřejmé. Nějaký pán sedící na nejvyšším lehátku měl zřejmě pachuť v ústech, tak se napil vody, zakloktal, vyklonil se do chodbičky a z výšky přes 2 metry veškerou vodu vyplivl na zem.

Okna byla špinavá, ale nikomu to nevadilo. Byla totiž všechna stažená dolů, takže to ani nebylo vidět. O topení se zde samozřejmě nikomu ani nesnilo. Proč taky, když by veškeré teplo otevřenými okny hned uniklo ven? Hned po nastoupení do vagónu jsem zjistil, že tady se určitě neohřeju. S otevřenými okny bylo vevnitř stejně chladno a vlhko, jako venku. Tedy pardon - poté, co jsme se rozjeli a vzduch začal proudit dovnitř, bylo vevnitř daleko chladněji, než venku.

Byl jsem zralý na kolaps. Stále naprosto vymrzlý, unavený po neprospané noci strávené jízdou z Taftanu, usnul jsem na chvíli vsedě v našem kupé ještě než se vlak rozjel, což Andrea pohotově zachytil foťákem. Když jsme se rozjeli a zima mnou začala lomcovat, rozhodl jsem se podniknout poslední pokus k záchraně. Vylezl jsem si na horní lehátko, měl jsem na sobě oblečené veškeré oblečení do mrazů do Himalájů a rozbalil jsem si svůj spacák do teploty cca mínus 5. Plně oblečen jsem si do něj vlezl, ale nepomohlo to. Drkotal jsem zuby dál a vypadalo to, že mne nic nezahřeje.

V tu chvíli přispěchali na pomoc další obyvatelé našeho jakoby kupé. Byla to zajímavá skupina mužů. Podle chování bych tipoval, že se jednalo o nějakého vysoce postaveného mafiána a jeho tři poskoky. Všichni tři tlustému mafiánovi posluhovali a snažili se mu jakkoliv vyjít vstříc. On jim dával drobné bankovky, za které nakupovali drobnosti od procházejících prodavačů jídla. Když viděli, jak se stále klepu zimou a přestali se smát tomu, jak jsem před tím vsedě ve svislé poloze usnul, řekli si zřejmě, že by mne mohla zahřát trocha kouře. Hlavní mafián si tedy zapálil a kouř spolehlivě stoupal nahoru k mým ústům. Rozkašlal jsem se, což ho povzbudilo k tomu, aby šlukoval rychleji. Když jsem se po chvíli nacházel v kouřovém mraku, chtěl jsem ho důrazně požádat, aby otevřel okno. Ale bylo už dokořán otevřené. Popravdě bych jim byl vděčný, kdyby okno zavřeli, aby dovnitř přestal foukat ten ledový vítr, ale to bych se zase udusil.

Rezignoval jsem a sledoval, jak mafián nabídl cigaretu jednomu poskokovi a také s nimi dole sedícímu Andreovi. Oba dva si s chutí zapálili a kouřový mrak kolem mne houstnul. Popel odklepávali na podlahu. Nevěděl jsem, jestli se mám napřed klepat zimou, anebo napřed dusit. Andrea na oplátku vyndal svoje cigarety a nabídl je dalším dvěma poskokům. Řekl jsem si, že se musel zbláznit, a vyndal jsem si svůj pohotovostní litr pitné vody. Jestli si zapálí i tihle dva, obětuju svoji vodu na pokus o uhašení všech cigaret shora. Budou si myslet, že jsem se zbláznil, ale to si už teď já myslím o nich. Nakonec si naštěstí ti dva nezapálili, tak jsem se otočil ve spacáku k přepážce a zatáhl jsem si spacák tak, že mi koukaly jenom oči a já dýchal vzduch ze spacáku.

Jak dlouho bude tohleto martýrium trvat? Kdy můžeme dojet do Multanu? Říkali nám něco o pěti hodinách. Vyjížděli jsme v 8 ráno, tak že by do 13:00? To nemůžu vydržet ... Anebo těch 5 mělo znamenat 17:00? To by bylo ještě horší. Jeden anglicky mluvící cestující ze sousedního jakoby kupé (náš mafián ani jeho poskoci anglicky neuměli ani slovo) nám vysvětlil, že do Multanu vlak pojede přes 20 hodin, takže tam přijedeme ráno v 5:00. Začalo mi být všechno jedno. Zavřel jsem oči a s drkotáním zubů se pokusil spát. Vrchní lehátko, na kterém jsem ležel, nemělo žádnou zábranu, takže v případě prudčího zabrždění poletím dolů a mému utrpení bude aspoň konec.

Po 3 hodinách spánku jsem se probudil a nutně jsem potřeboval na záchod. Vylezl jsem tedy ze spacáku a vydal se špinavým vlakem na špinavý záchod. Kupodivu mi nebyla zima. Ten spánek mi asi pomohl. Dokonce mi bylo teplo. Velmi příjemné teplo. Celý ten vlak mi najednou přišel směšný a tak jsem se musel začít smát. Bylo mi dobře. Sedl jsem si s Andreou dolů a začal se bavit s anglicky mluvícím sousedem z vedlejšího kupé. Zastavili jsme na zastávce, já jsem vyběhl ven a nakoupil nám nějaké balíčky rýže, mandarinky a oplatky. Bylo to super a vlak mi absurdně připadal perfektní. Tohle je panečku cestování!

Kolem procházel nějaký slušně oblečený pán a když nás uviděl, podivil se. "Jsou tihle turisté blázni? My, pakistánci, se v naší zemi necítíme bezpečně a oni tu klidně cestují." Další kolemjdoucí byl mladý, podle oblečení nějaký muslimský hodnostář. Když nás uviděl, dva nevěřící psy, rozhodl se, že nás obrátí na svou víru. Sedl si vedle Andrei, poskoci i mafián mu udělali místo, a začal Andreovi vysvětlovat, proč je Islám to jediné správné náboženství. Když vysvětloval něco z Koránu, chvílemi se neovládl a začal pasáže z Koránu zpívat svým jazykem, takže jsme na něj koukali jako vyjevení a nerozuměli jsme ani slovo. Mafián i poskoci na něj při tom hleděli s posvátnou úctou. Asi se někde trochu nachladil a tak v jedné chvíli kýchl způsobem, že sopel vyletěl na moje kalhoty. Usmál se a pokračoval ve zpěvu.

Andrea po půlhodinové diskuzi odešel na záchod a fundamentalista obrátil svou pozornost na mne. Když zjistil, že nejsem věřící, vítězoslavně se zaradoval: "Příteli, mám pro Tebe důkaz o tom, že Islám je to jediné pravé náboženství. Mám důkaz existence Alláha." Zvědavě jsem se na něj zadíval. Že bych se nechal přesvědčit? No pokud má ten důkaz ... "Podívej se kolem sebe, příteli. Vidíš kolem sebe ten život? Rostliny, zvířata, lidi? No může existovat lepší důkaz Alláhovy milosti?" Zklamaně jsem vydechl: "Slyšel jsi někdy o Darwinovi?" a začal jsem mu povídat o evoluci, o opicích a o tom, jak se z nich postupně vyvinul člověk. "Ne ne, to všechno stvořil Alláh!" argumentoval fundamentalista a tak jsme strávili následující chvíle vášnivou diskuzí. Když po půlhodině zjistil, že mne neposunul k Islámu ani o krůček, a že spíš posouvám já o krůčky anglicky mluvící spolucestující, vytáhl poslední trumf. "Pray my friend, pray to Allah, and he will give you all answers to your questions (Modli se příteli, modli se k Alláhovi, a on Ti dá odpovědi na všechny Tvoje otázky)." Řekl jsem mu, že žádné nezodpovězené otázky nemám, že mám všechny odpovědi na své otázky a možná i odpovědi na jeho otázky. Zklamaně se rozloučil a rychle odešel.

Nastal večer a lidé se začali chystat ke spánku. Vyčistili si nad podlahou zuby a postupně zhasínali světla. Pokusili jsme se s Andreou vejít se na horní lehátka se všemi našimi věcmi, aby nám je během noci nějaký nenechavec neodnesl. Velký batoh i malý batoh celkem spolehlivě pokrývaly plochu lehátka a tak nám dalo spoustu práce nasoukat se mezi ně. Bundy a voda přišly pod hlavu, malý batoh pod kolena a velký batoh vedle těla. Abychom v noci nepřišli o boty, uvázali jsme si je ke stropu za nefungující větráky.

Nejvíce plivající a smrdící pán si bohužel vylezl ve vedlejším jakoby kupé na postel sousedící s mou a když mne viděl psát si něco na Psionu, zvedl hlavu a pozoroval, co píšu. Otočil jsem se k němu zády a zvedl si kraj spacáku tak, aby se na mne nemohl koukat. Za protější postel hned nad spícího Andreu si vylezli dva mladí pakistánci, se kterými jsme se bavili během dne, a evidentně chtěli komunikovat. Snažil jsem se je moc nevnímat, aby nevzbudili Andreu, a usilovně jsem psal na Psionu, ale oni se nenechali odbýt a zahrnuli mne spoustou otázek. Co to prý pořád píšu? Jestli píšu o nich? Jak se mi líbí v Pakistánu? Proč nechci přijmout Islám? A podobně. Pak mi ještě řekli, že mám moc krásný úsměv a že si se mnou pro to povídají raději, než s Andreou. Řekl jsem jim, že by mne to potěšilo, kdyby byli krásné dívky, takhle to ve mně spíš vyvolává rozpaky. Ale už se přiblížila jedna hodina v noci a oni vystoupili, takže jsem mohl jít taky spát.

Měl jsem nařízený budík za 3 hodiny na 4:00, abych se stihnul sbalit ještě před příjezdem do Multanu v 5 hodin, ale budík mne jako obvykle nevzbudil a tak jsem se probudil až ve 4:55. Vlak měl ale zpoždění, protože v noci stál 2 hodiny v jedné stanici, když byl výpadek elektřiny, takže jsme do Multanu dorazili v příjemných 7:00.

Vešli jsme do nějakého občerstvení před nádražím a nasnídali se. Přisedli si k nám dva inženýři z Islamabádu, popovídali si s námi a nakonec za nás snídani zaplatili. Odmítli jsme všechny rikše a vydali se s batohy do prázdných ulic. Našli jsme nějakou bránu, tržiště, policisty, ale vlastně jsme ani nic konkrétního nehledali a jen se tak nazdařbůh toulali. Když vyšlo slunce, začalo být velmi příjemné teplo. Došli jsme na kopec nad městem, ve kterém byl pěkný park. Lehli jsme si v něm na trávu a na sluníčku se trochu prospali. Bylo to nesmírně osvěžující. Kolem už se shromáždily skupinky fanoušků. Vždy k nám přišli, pozdravili a požádali, zda se s námi mohou vyfotografovat. Nebo si přišli jen popovídat, potřást si s námi rukou a zase jít. Jeden z návštěvníků se snažil od Andrei zjistit, jak to má udělat, aby mohl navštívit Itálii. Prý byl na italské ambasádě, vyplnil všechny dotazníky a žádost o vízum, ale oni jeho žádost zamítli s odůvodněním, že všichni pakistánci jsou teroristé.

Potkali jsme i mladou Katku Halenkovou. Jakoby jí z oka vypadla. Tak desetiletá holka, hubená, hezká, stejný oči i obličej, akorát černé vlasy, odvážná, chytrá, ostrá a přímá - zeptala se nás odkud jsme a jak se jmenujeme a pak nám řekla: "Come to my home, please!" Prostě věděla, co chce. Jó holka, my bychom rádi, ale musela bys být tak o 10 let starší. Tak jestli nás za 10 let někde potkáš, připomeň nám to a my s Tebou domů určitě půjdeme.

Na kopci hned vedle parku byla dvě mauzolea a jak jsme se posléze v Lonely Planet dočetli, byly to také dvě hlavní pamětihodnosti tohoto města. Panovala v nich velmi příjemná religiózní atmosféra. Před nimi jsme potkali přátelské policisty, kteří se nás zeptali, jak se máme, co tam děláme a zda něco nepotřebujeme. Ve městě bylo odpoledne příjemné teplo a přestože bylo právě 31. prosince, teplota se blížila třicítce. Nadšeně jsme vstřebávali každý sluneční paprsek a zotavovali se po Quettě. Multan je prý nejteplejší pakistánské velkoměsto a teplota v létě tu vysoko překračuje 40 stupňů ve stínu. Ale přece jen, město bylo příliš poklidné na to, abychom zrovna v něm chtěli strávit silvestrovský večer. Od jednoho rikši jsme se dozvěděli, že vlak do Lahore odjíždí kolem 15:00 a že jede zhruba 6 hodin. Rozhodli jsme se tedy zkusit Silvestr stihnout v tomto pakistánském kulturním centru.

Usmlouvali jsme rikšu za 60 rupií a nechali se odvézt na nádraží. Rikša nás cestou napřed odvezl ke svému kamarádovi, aby mu ukázal, že ve svém voze veze bílé cizince, a nechal se s námi vyfotit. Na nádraží jsme si chtěli koupit lístky na vlak do Lahore, ale ve vlaku už nebyly volné místenky. Nějaký slušně oblečený pán od železnice nás odvedl k jednomu zřízenci, který prý místa má, ale prodá nám je jen za příplatek. Lístek s místenkou normálně stojí 200 Rupií, ale zřízenec nám ho chtěl prodat za 300 Rupií (4 USD). Moc se nám do toho obchodu nechtělo a tak ten slušně oblečený pán vyndal mobil a někam zavolal, pak vzal Andreu a vedl ho do místenkové kanceláře, pak opět někam zavolal, Andreu vedl naproti k vedoucímu prodeje lístků, pak zpět do místenkové kanceláře, opět k vedoucímu, mezitím několikrát někam volal a po poslední návštěvě místenkové kanceláře přišel Andrea se dvěma lístky a místenkami za 200 Rupií.

Já jsem mezitím čekal se všemi zavazadly vedle bankomatu a povídal jsem si se strážným s puškou, který ho hlídal. Stál vedle budky s bankomatem a pouštěl lidi dovnitř a ven. Jeho pracovní doba byla 12 hodin denně od 8 rána do 8 večera a to 7 dní v týdnu včetně sobot a nedělí. Byl to velmi příjemný chlapík a trochu rozháněl cestující, zastavující se před bankomatem, aby se pokochali pohledem na bílého cestujícího. Docela dost šilhal a tak vypadal jako vystřižený z reklamy na boldeyedness. Přemýšlel jsem jen, kterým okem by mířil, pokud by musel po někom střílet, a zda by pak netrefil někoho jiného.

Zastavil se u nás onen slušně oblečený pán, který vyřešil naše problémy s lístky, a udiveně se nás zeptal: "Proč jste přijeli do Pakistánu? Nikdo sem teď přece nejezdí!" Andrea mu odpověděl: "A proč ne? Vždyť je tu hezky." Pán mu položil ruku na rameno a řekl: "Jste stateční!" Při příchodu na nástupiště jsme slyšeli hrát hudbu a uviděli jsme průvod slavnostně oblečených muzikantů pochodujících po nástupišti a hrajících do rytmu. Zeptali jsme se našeho slušně oblečeného pána, zda to je oslava nového roku. "Ne" odpověděl, "jen dnes jeden železničář po 40 letech práce u železnice odchází do důchodu, tak mu uspořádali tento slavnostní pochod. Jo, tohle je taky Pakistán."

Přišli jsme na nástupiště a čekali na vlak. Obstoupilo nás asi 20 pakistánců a zíralo na nás. Jen tak kolem nás stáli a pozorovali každý náš pohyb, každé gesto, poslouchali každé slovo. Andrea seděl na batohu a něco si četl, tak si toho napřed nevšiml. Když zvedl hlavu, šokovalo ho to. Shodli jsme se s Andreou, jak obdivujeme Terezu Kozlovou, když tohle zažívala při cestách po Indii, a to jely samotné dvě holky. A povídala, že se čumilové neomezovali jen na zírání, ale přidali k tomu i doteky. Neměli jsme z čumilů radost a tak nás aspoň potěšil jeden holub, který se na jednoho z nich vykálel - prý to přináší štěstí, tak snad sedne na nás.

Přijel náš vlak a my nastoupili do vagónu. Byl opravdu plný míst – dlouhé lavice s místy jedna za druhou, všechny otočené jedním směrem. Nacpali jsme se na svá místa a vlak se rozjel, kupodivu přesně opačným směrem, než kterým byl celý vagón orientován. Pootevřenými okny k nám do vagónu proudily spousty prachu zvenku. Některé ženy se snažily okna zavřít, aby se neprášilo na jejich děti. Vagón byl totiž plný dětí, které křičely, smály se, plakaly, prostě hlučely. Podíval jsem se na Andreu, který děti nemá moc v lásce, a teď evidentně trpěl. V našem vagónu ale nebyly jen děti. Hned vedle mne seděl jakýsi Mudžahedín, který svíral počítací náhrdelník a právě prováděl svých odpoledních 100 modliteb k Alláhovi. Při tom se hýbal rukama, nohama, tělem a mírně do mne neustále narážel. Do toho chvílemi pořádně tuberácky zakašlal, takže jsem začal přemýšlet, jaký druh chřipky si z tohoto vlaku odnesu.

Vlak se však postupně naplnil a tak jsme byli rádi, že sedíme namačkaní v lavicích, a nemusíme se ještě víc mačkat ve stoje. Do Lahore jsme dorazili v 11 hodin večer a tak nám chyběla už jen jedna hodina do nového roku. S Andreou jsme si ještě připomněli naše bojová hesla z posledních dnů a týdnů, abychom je v příštím roce nezapomněli. Byla to tato:

1. Let's do it quick! (Rammstein - Pussy)
2. Keep low profile! (Lonely Planet - rady k přežití v Baluchistánu)
3. It's only a ... (museum, lake, mosque ... náš komentář, když se nám nechtělo navštívit některou pamětihodnost)
4. Respect Maja! (Nightwork - Včelka Mája)