(4.1.-7.1.2010)
VAROVÁNÍ!!! Tento příspěvek je jen pro silné povahy. Pokud nemáte silný žaludek, pokud je vám méně než 18 let, pokud jste mí rodiče nebo prarodiče, pokud zrovna obědváte anebo se chystáte jíst, v žádném případě nečtěte dál. Pokud se i přes zmíněné výhrady chystáte číst dál a chtěli byste si přečíst necenzurovanou verzi tohoto textu, nahraďte v celém textu výraz "tolicov" písmenem "r" a slovo "stolice" slovem "sračky".

Stolice. Člověk si o nich může číst, může se snažit do nich nešlápnout, může sledovat jejich tvar nebo barvu, ale dokud se v nich pořádně nevymáchá, nic o nich neví. Naštěstí to nemusí být tak drsné jako ve filmu Milionář z chatrče. Z našeho hotelu uprostřed starobylé Food street s tržnicí jsme měli opravdu radost. Výhled z našeho balkónu na tržiště hemžící se lidmi byl jedinečný. Jeho jediná nevýhoda, totiž mírně ucpaný turecký záchod, se nezdála být nikterak důležitou. Byli jsme na záchodě před odchodem z toho drahého hotelu a zde strávíme tak maximálně tři noci, takže dvě návštěvy tohoto zařízení za dobu pobytu bychom měli každý zvládnout. Nakonec, tlakem vody se mi povedlo prošťouchnout i veřejný záchodek na autobusovém nádraží v Teheránu, tak to musí jít i tady. Mýliti se je lidské.

Probudili jsme se v 6 ráno, abychom se rychle sbalili a vyrazili na vlak do Islamabádu, odjíždějící v 7:30. Podívali jsme se s Andreou na sebe, protáhli se v posteli, spočetli si, že lístek do Islamabádu stál jen 190 rupií (asi 2.5 dolaru), pronesli naši oblíbenou větu "It's just Islamabad (Je to jenom Islamabád)", otočili se na druhý bok a spali dál. Ukázalo se to být velmi moudrým rozhodnutím. O půl deváté ráno mne probudily křeče v břiše. Vyběhl jsem z postele na záchod a první totální cestovatelský průjem mohl začít. Ucpaný záchod se začal jevit jako větší nevýhoda, než jsem původně myslel. Když jsem se pokusil spláchnout, hladina jen postoupila o 10 centimetrů nahoru a stolice v ní plavaly stejně jako před tím. Zastolicovaný záchod! S Andreou jsme to doteď praktikovali tak, že kdo byl na záchodě, zůstal tam tak dlouho, dokud kompletně nespláchl. Pomalu, po milimetrech, klesala hladina zase dolů. Záchod ale zůstával plný a stolice nemizely. Jen voda. Začala mi být hrozná zima a padla na mne únava. Půjdu si na chvíli lehnout, hladina mezitím klesne a pak přijdu spláchnout znovu.

Vyšel jsem ze záchodu a už na mne čekal nažhavený Andrea. "Teď tam nesmíš chodit" varoval jsem ho, ale jen mne odstrčil, vrazil do koupelny a zamknul za sebou. Slyšel jsem jen něco jako "Vafanculo!" a nějaké žblunkání. Za 15 minut vyšel Andrea ven a povídá:
"Houstone, máme problém."
"Já vím" odpověděl jsem.
"Co budeme dělat?"
"To nevím" řekl jsem a začal cítit další křeče v břiše. Vstával jsem z postele a Andrea povídá:
"Teď tam nesmíš!"
Odstrčil jsem ho a vrazil do koupelny. Záchod byl plný stolice smíchané s vodou až po okraj. Díval jsem se kolem po čemkoliv jiném, ale nic vhodného tam nebylo. Umyvadlo bylo čisté a odtokový otvor sprchy příliš malý. Sundal jsem si kalhoty a dřepl si nad plný záchod. Kanonáda padající do vody plné stolice vytvořila intenzivní žbluňkavý zvuk. Smíchané moje a Andreovy stolice se mi při tom odrážely zpátky na zadek a všude kolem záchodu. Když jsem dokončil svoje dílo, byl jsem špinavý jakobych na ten záchod nedoběhl. A okolí záchodu taky. Nemělo cenu splachovat. Jen by té stolice plavalo po koupelně ještě víc.

Osprchoval jsem si zadek a šel probrat tuhle vážnou situaci s Andreou. "Musíme ten záchod vyčistit, nic jiného nám nezbývá" povídá Andrea. "Už mne zase začíná bolet břicho." Vyndali jsme ze skříně drátěné ramínko, rozpletli ho a vytvořili na konci háček. Vzali jsme igelitovou tašku z nákupů a začali čistit tureckýzáchod od původních ucpávek. Nejdřív v igelitové tašce skončily toaletní papíry, které jsem v neuvědomění si vážnosti situace použil hned ráno. Pak další nánosy, mimo jiné obal od pánské ochrany. Hladina začala velmi pomalu klesat. Po 10 minutách klesla natolik, že jsme mohli zase spláchnout. Mezitím potřeboval Andrea záchod znovu použít a pak i já. Už jsme chápali, že když záchod dospěje do fáze, kdy je většina vody odteklá, zůstávají v něm jen stolice a dopadající nálož nežbluňká, dá se v pohodě použít. Okolí i povrch záchodu jsme očistili pomocí záchodové sprchy, takže kromě vnitřku záchodu bylo v koupelně zase čisto.

Po několika dalších spláchnutích se nám podařilo většinu pevnější stolice odplavit a tak i záchod postupně vypadal docela čistě. Nevýhoda byla, že i když byl záchod prázdný a naprázdno jsme spáchli, voda postupně klesala přibližně 5 minut. Naštěstí i naše stolice postupně nabraly vodovou formu, takže jsme záchod při použití v podstatě splachovali. Když jsme ho ještě více očistili, mohli jsme začít studovat jeho mechanismus. Když jsem hlavu nacpal dovnitř záchodu, uviděl jsem tam miniaturní dírku, kterou má všechno odtékat. Byla tak malinká, žě není divu, že vše odtéká tak pomalu, a když se k ní jen přiblíží jakýkoliv kousek něčeho nerozložitelného, přestane to odtékat úplně.

Při spatření té miniaturní dírky jsem se zastyděl za svoje počínání v minulosti, kdy jsem v cizině nedbal na nápisy na záchodcích, abychom neházeli toaletní papír do mísy, ale do přiloženého koše. Říkal jsem si tenkrát: "Nejsem přece takové prase, abych použitý papír nechal smrdět v koši" a vzpomínal jsem na vtip, jak se paní v tramvaji podivuje, co to tam tak smrdí, a vedle stojící pán s velkým kufrem jí odpovídá, že veze toaletní papír do čistírny. Teď jsem se v duchu omluvil všem provozovatelům těchto záchodů a slíbil si, že už v takovýchto situacích nebudu takové prase, abych použitý papír házel do záchodu.

Během dne jsme dále mísu a místo kolem ní udržovali v relativní čistotě a střídavě ji používali. Ocenili jsme při tom zejména vynález záchodové sprchy, která uměla pod tlakem čistit jakákoliv špinavá místa v záchodě a také upravené drátěné ramínko, kterým jsme po každém použití propichovali tu minidírku a tak ji oducpávali. Byli jsme hrozně unavení a tak jsme během dne mezi návštěvami toalety leželi a pospávali.

Odpoledne, když už v nás nebylo nic, co by šlo ven, a pro jistotu jsme celý den nic nejedli, rozhodli jsme se jít se podívat na Lahorskou pevnost, kterou jsme nestihli prohlédnout předevčírem za světla, tak abychom měli Lahore prohlédnuté a mohli zítra případně pokračovat do Indie. Protože jsme však byli po dopoledních prostocvicích hrozně unavení, rozhodli jsme se k pevnosti nejít pěšky přes staré město, ale vzít si proti našim zásadám rikšu. Nebylo to ale daleko, a tak jsme chtěli zaplatit tak maximálně 60 Rupií. Ptali jsme se rikšů na ulici, za kolik nás odvezou k Lahore Fortress, ale oni začínali s cenou na 200 Rupiích a pod 150 nešli. Slevili jsme tedy svou původní představu na cokoliv pod 100 a na sedmý pokus jsme odchytili jednoho staříka, který nakonec souhlasil s cenou 90 Rupií.

Nasedli jsme a vezli jsme se. Stařík mířil trochu jiným směrem, ale říkali jsme si, že chce asi objet staré město z druhé strany. Přejeli jsme několik mostů a dostali se do částí Lahore, kde jsme ještě nikdy nebyli. Ujeli jsme již mnohem větší vzdálenost, než jaká nás původně od pevnosti dělila. Po cestě jsme uviděli velkou ceduli s šipkou naším směrem - "Fortress Stadium". Pochopili jsme, že nás stařík nejspíš veze k národnímu kriketovému stadionu "Fortress". Tam jsme ale rozhodně nechtěli. Zaklepal jsem tedy staříkovi na rameno a povídal mu: "We want to go to fortress. Not to Fortress Stadium! Do you understand? No stadium!!!" "OK, OK" odpověděl stařík a pokračoval stejným směrem. Po dalších 15 minutách zastavil před cedulí "Fortress Stadium". "Fortress" povídal, ukázal na stadion a usmál se šibalským úsměvem. Zalomili jsme rukama a vzdali jsme to. Staříkovi jsme dali místo dohodnutých 90 stovku, protože nás odvezl asi 4x dál, než jsme původně chtěli. Tak se podíváme na stadion.

Stadion byl však zavřený a to asi už docela dlouho. Vedle stadionu bylo luxusní nákupní centrum pro lidi z vyšší společnosti. Zašel jsem si tam do Hypernovy a koupil si pastu na holení, která mi zatím vydržela až do Číny. Cestou zpátky jsme narazili na problém - rikšové kolem stadionu byli koordinovaní a pod 200 Rupií žádný nešel. Nakonec se nám podařilo chytit jednoho na silnici kus od stadionu, který nás za stovku zavezl zpátky na naši Food street.

Byl jsem šíleně unavený a skoro jsem nevyšel schody do druhého patra do našeho pokoje. Snědl jsem nějaké suchary, co jsme koupili cestou, a hned běžel znovu na záchod. Byla mi hrozná zima a tak jsem si zalezl do postele. Přesto jsem do rána musel s křečemi v břiše běžet na záchod ještě několikrát a už jsem dávno neměl energii záchod a jeho okolí po každé potřebě čistit. Lomcovala mnou zimnice a bylo mi hrozně zle. K ránu to došlo tak daleko, že už jsem ani neměl sílu na záchod jít, a tak jsem tam musel lézt po čtyřech. Chvíli jsem dřepěl nad záchodem a najednou na mne padla tak hrozná únava, že jsem se bez utírání prostě svalil na bok do stolice kolem záchodu. Když mi zase začaly křeče v břiše, prostě jsem jen vylezl zpátky nad záchod. Když jsem vykonal vše potřebné, pořádně jsem se utřel a opět po čtyřech lezl zpátky do postele. V půlce cesty mne však zase přepadla šílená únava a tak jsem zůstal ležet na koberci asi 2 m od postele a už jsem nemohl dál.

Po chvíli se probudil Andrea a protože už začínalo svítat, všiml si mne ležícího na zemi. Zděsil se:
"Franta, are you OK? (Franto, jsi v pořádku?)"
"Yes, I am just tired ... (Jo, jsem jen hrozně unavený ...)"
"Do you know that you are laying on the floor? (Víš, že ležíš na podlaze?)"
"Yes. (Jo.)"
"OK. (OK.)"
Po chvíli se ještě zeptal: "One more question. May I take a picture of you? (Ještě jedna otázka. Můžu Tě takhle vyfotit?)"
"No!!! (Ne!!!)" :-)

O chvíli později jsem se dohrabal do postele a konečně zase usnul. Probudil jsem se o pár hodin později úplně propocený. Andrea už ani z postele nevylézal a měl k průjmu navíc silné bolesti hlavy. Celý den jsme se opět střídali na záchodě a po každém použití toalety jsme absolvovali proceduru s prošťuchoáním ramínkem a několika spláchnutími, takže záchod byl nakonec po každém použití pěkně čistý, přestože stále mírně ucpaný. Z hotelu jsme vyběhli jen na chvíli nakoupit balené vody, suchary, antibakteriální mýdlo a Pepsi colu (Coca Cola nikde nebyla), kterou jsme pili po troškách. Po každém napití jsem ale musel běžet na záchod a vždy jsem tam zanechal kus černé stolice. Jediným potěšením nám tak nakonec byl kriket v televizi, který nám v pozadí běžel celý den.

Navečer jsem si zaběhl na internet a při dalším výpadku proudu jsem si popovídal s dalším přátelským pakistáncem o sporech s Indií, o tom, že většina elektřiny je v Pakistánu získávána z vodních elektráren, ale řeky do nich přitékají z Indie a ta na nich staví vodní elektrárny a omezuje tak průtok vody do Pakistánu. Tím podstatně přispívá k častým výpadkům elektřiny v Pakistánu a udržuje tak stav určité studené války mezi Indií a Pakistánem. Obě země prý podepsaly smlouvu o neomezování toků řek, ale Indie tuto smlouvu porušuje, což klidně může způsobit skutečnou válku. Ukázalo se, že pakistánec je také křesťan a plánuje rovněž procestovat svět za účelem návštěvy křesťanských kongresů.

Když se zase rozjel internet, jiný vedle sedící pakistánec mne požádal, abych se podíval na e-mail, který dostal, a řekl mu v jakém jazyce to je napsané. Podle znaků a tvaru slov jsem to odhadl na švédštinu. "Děkuji" poděkoval pakistánec, "a můžete mi to prosím přeložit?" "Takhle Evropa nefunguje" zasmál jsem se, "máme tam spoustu jazyků a všechny neumíme. Takže se švédštinou pomoct nemůžu. Ale zkus překladače na googlu." Zpátky na hotel jsem se vrátil až v 1 v noci a po obvyklém kriketovém zápase a průjmové návštěvě toalety jsme mohli jít spát. Zítra ráno zřejmě do Indie nevyrazíme.

Ráno jsem se opět probudil zcela propocený. Všechno bylo mokré, prádlo, pokrývka, polštář, prostěradlo a postel. Ale cítil jsem se lépe. Neměl jsem problémy dojít si do koupelny a celý se vysprchovat. Zároveň jsem si vypral merinové tričko, spodní prádlo a ponožky a oblékl se do čistého. Andrea se cítil pořád ještě hodně špatně. "I took Neopren (vzal jsem si Neoprén)" řekl mi, "but it did not help much (ale moc to nepomohlo)". Představil jsem si, jak se Andrea v noci souká do neoprénového obleku, aby se vypotil, ale moc mi to nesedělo. Pak se ukázalo, že měl na mysli Paralen a od té doby mu říkáme Neopren.

Odpoledne nám bylo o trochu lépe a tak jsme se rozhodli konečně shlédnout Lahorskou pevnost. Po cestě jsem si chtěl na tržišti pod hotelem koupit obyčejné slipy, abych v době cestování s akutním průjmem nepoužíval svoje krásné merinové spodní prádlo. U jednoho stánku jsem našel vlněné černé slipy, které se blížily mé velikosti. Byl jsem rozhodnut tvrdě smlouvat a dát za ně maximálně 100 Rupií (1.3 USD).
- "How much is it (Kolik stojí)?"
- "50 Rupees (50 Rupií)"
- "And can I get two, please (A můžu prosím dostat dvoje)?"

Dojeli jsme k Lahorské pevnosti a zaplatili 200 Rupií za vstupné, zatímco proudy domácích turistů z jiných regionů Pakistánu platily za vstup jen 10 Rupií. A samozřejmě, že brzy vytvořili frontu na fotku se mnou a s Andreou. Pevnost byla sice hezká, ale my s Andreou jsme byli bezesporu hezčí. Jedna z hezčích dívek ze skupiny z Karachi se na mne dívala, předvedla postoj, ve kterém se mísila obrovská touha s neodkladnou potřebou vyčurat se, a vydechla: "You have so beautiful eyes (Ty máš tak krásné oči)!" No, Ty taky nejsi k zahození holka. Ale jsem zadaný ...

S mládenci z další skupiny, co se s námi fotila, jsme vedli následující rozhovor:
- "Where are you from (Odkud jste)?"
- "From Peshawar (Z Peshawaru)."
- "Really? We wanted to visit Peshawar. (Opravdu? Chtěli jsme se do Peshawaru podívat.)"
- "OK, come with us! (Výborně, pojeďte s námi!)"
- "Is Peshawar secure (Je Peshawar bezpečný)?"
- "Yes, very secure (Ano, velmi bezpečný)."
- "So when was the last terrorist attack in Peshawar (Tak kdy byl poslední teroristický útok v Peshawaru)?"
- "Yesterday (Včera)."
- "What? So how can it be secure? (Cože? Tak jak může být bezpečný?)"
- "Do not worry, we would protect you (Nebojte se, my bychom Vás ochránili)!"

Pokračovali jsme v prohlídce a potkali opět Taylora, který na nás spustil jako z kulometu a nebyl k zastavení. Naštěstí jsme potkali i Petera, který Taylora uklidnil i uklidil a zase si s námi moc pěkně popovídal o světě a náboženstvích. Cestou domů jsme potkali další dva Pakistánce s perfektní angličtinou, kteří nás pozvali na večeři a také nám nabídli prohlídku města v příštích dnech. Museli jsme odmítnout - večeři z důvodu stále přetrvávajících střevních potíží a prohlídku města pro to, že jsme se konečně chystali překročit hranice do Indie. A to i přesto, že jsem večer skoro nestihl včas doběhnout na záchod. Následující den jsme zůstali na hotelu a mezi návštěvami toalety a sledováním kriketu se začali balit. Zítra si vezmu Imodium a pojedeme do Indie.