(6.5.-8.5.2011)

Na letišti v Christchurchi jsme přistáli chvíli před půlnocí. Prošli jsme koridorem a postavili se do dlouhé fronty u pasové kontroly. Na stěnách svítily obří obrazovky, zobrazující pasoucí se stáda ovcí, majestátné horské velikány, hlučící vodopády a letící hejna divokých ptáků. Novozélandská příroda. Neskutečně nádherná. Půlka fronty vyndala fotoaparáty a spouště začaly horečnatě cvakat. Nový Zéland se má čím chlubit. A taky se tím chlubí. Když si našeho nadšení všimla imigrační úřednice, vyběhla od přepážky a zběsile ukazovala na značku zákazu fotografování. Jsme přece v pohraničním pásmu a tady se fotografovat nesmí. Lidé foťáky zase zklamaně schovali. Dostali jsme příletové dotazníky a začali vyplňovat. Byly plné takovýchtěch otázek, u kterých víte, že pokud nechcete vzbudit nežádoucí pozornost, měli byste na všechny odpovědět "ne".

Obvykle se v nich ptají, zda převážíte zbraně, drogy či výbušniny, nebo zda na sobě pociťujete příznaky ptačí chřipky či jiné choroby. Ne tak na Novém Zélandu. Tady zbraně, drogy a nemoci nikoho nevzrušují. Anebo tu chápou, že by si je tam člověk stejně nenapsal. Zdejší otázky byly jiné:
- "Přivážíte nějaké potraviny?"
- "Vezete dřevo, nebo kus dřeva?"
- "Máte sebou trekové boty?"
- "Byl jste v posledních 30 dnech v lese?"
- "Vezete nějaké léky?"
Každou otázku jsem pečlivě prostudoval a po důkladné úvaze jsem napsal stejnou odpověď: "Ano."

Stál jsem ve frontě a přestože můj dotazník ještě nikdo neviděl, imigrační úřednice si mne z celé fronty plné malajců, thajců, číňanů a vietnamců bez váhání vybrala a se slovy "Immigration needs to talk to you (Imigrační oddělení s Vámi chce mluvit)" mne odvedla do kanceláře. Tam se mne zeptala, co chci na Zélandu dělat, jak dlouho tam budu a do jaké země ze Zélandu poletím. Kupodivu mi nedělala žádné problémy a pustila mne dál k celníkům. Tam se začali věnovat mému imigračnímu dotazníku.

Postarší pán vytřeštil oči na sloupec plný ano a pak je se mnou začal procházet.
- "Jaké potraviny přivážíte?" zeptal se.
- "Žvýkačky a bonbóny proti kašli." To bylo v pořádku. Ani je nechtěl vidět.
- "Jaké máte dřevo?" Ukázal jsem mu kousek dřívka na čištění zubů z Etiopie. Mávl rukou. Ještě štěstí, že jsem nechal svůj etiopský bič v Thajsku. Varovali mne, že bych tu o něj mohl přijít. Úředník pokračoval: "Máte sebou boty do hor?"
- "Každý má přece sebou boty, ve kterých se dá jít do hor." Chtěl vědět, zda jsou to ty, co mám na sobě. Zkontroloval, že na nich není hlína.
- "Byl jste v posledních 30 dnech v lese?"
- "Každý byl přece v posledních 30 dnech v lese! Když do toho počítáte třeba kontakt se stromy na ulicích." Už se na to neptal.
- "A léky?"
- "Ano, léky mám."
- "Pro osobní potřebu?"
- "Samozřejmě." Radši jsem nedodával, že v Africe by stačily pro měsíční provoz menší nemocnice. Vrátil mi pas a poslal mne k východu. Ani nechtěl kontrolovat obsah batohu.

Tak a byl jsem na Zélandu. Trochu jsem z toho měl strach. První drahá země na cestě, po které budu cestovat sám. Takže draze. Ne tak úplně svobodně. V levných zemích má totiž člověk svobodu absolutní. Kam chce, tam jede. Co chce, to si koupí. Kde chce přespat, tam přespí. V drahých zemích ne. Kam pojede si musí dobře rozmyslet s ohledem na náklady. Nocleh si hledá jen v levných hromadných ubytovnách. Někdy se šváby a štěnicemi. Stravu často volí jen tu nejnezdravější. Která bývá nejlevnější. Například toastový chleba s nějakým džemem ze supermarketu. Na první noc jsem měl rezervovanou postel v hostelu nedaleko letiště. Aby tam doprava moc nestála. Daleko od centra města. Beztak jsem musel jet minibusem, který nás rozvážel po celém městě za jednotnou cenu. Takže jsem tím neušetřil ani korunu.

Druhý den ráno jsem vyrazil na prohlídku Christchurche. Městským autobusem jsem dojel na centrální přestupní místo vedle parku a ptal se, jakým autobusem dojedu až do centra.
- "This is the center (Toto je centrum)" zněla odpověď, "as close as you can get (blíž už se nedostanete)."
Pokračoval jsem tedy pěšky a po chvíli se připojil k dvojici američanů, která na rozdíl ode mne měla mapu. Chtěli jsme si prohlédnout, co zbylo ze starobylého centra města po loňském zemětřesení.

Snažili jsme se dojít ke katedrále, ale kolem celého středu Christchurche se nachází pevné drátěné oplocení, kterým se dovnitř nedá dostat. Přes dráty jsme sledovali budovy uvnitř mrtvé zóny. Některé z nich byly rozpadlé, jiné podepřené obřími trámy a další s dírami ve zdech. Na každé ale bylo označení, že je daná budova opuštěná a není povoleno její využívání. Toto označení bylo i na některých budovách mimo oplocené centrum. Tady se muselo uživit hodně statiků, když rozhodovali, které budovy "nechají žít", a které už ne. Chvíli jsme rozebírali, jak by nám bylo, kdybychom měli byt v jedné z těch budov a čekali na něčí rozhodnutí, zda ještě máme domov. Pak jsme se vrátili zpátky k autobusům.

Celý den hustě pršelo, tak jsem byl rád, že mám nepromokavou bundu. Byla taky docela zima. Kdybych to tušil, vzal jsem si na sebe o 2 vrstvy víc. V nedalekém parku postávaly hloučky lidí. Stáli tam s deštníky a sledovali zápasy v netballu. Bylo tam asi 6 hřišť vedle sebe a novozélandské dívky na nich hrály zdejší populární ženský sport. Měly na sobě jen trenýrky a trička. Hrály v dešti. Pod širou oblohou. Brr! Otřásl jsem se zimou. Byly pěkně otužilé. Šel jsem dál městem a nevěřícně sledoval, jak i v tomhle mrazivém dešti místní lidé joggují. Jen v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem. Bez ohledu na déšť si tu běhali. Potkal jsem jich aspoň dvacet. V Česku by bylo takovéhle počasí pro naprostou většinu běžců důvodem k vynechání tréninku. Tady ne.

Ve výlohách obchodů jsem narážel na upoutávky na nadcházející mistrovství světa v ragby, které se bude na podzim na Novém Zélandu konat. Nový Zéland podle všeho patří mezi velmi úspěšné účastníky tohoto turnaje a jeho národní mužstvo All Blacks je tu nesmírně populární. Hrají celí v černém a před začátky utkání předvádí bojový tanec původního maorského obyvatelstva Haku. Když jsem tak pozoroval joggující lidi na ulicích, začalo mi to do sebe zapadat. Tvrdá země, tvrdí lidé. Začínal jsem je obdivovat.

Auta jezdila na levé straně vozovky a já na křižovatkách překvapivě sledoval zvláštní pravidlo. Když proti sobě jedou dvě auta a obě zatáčejí do stejné ulice, přednost nemá ten, kdo jede po té bližší části silnice a jen zatáčí doleva za roh. V takovýchhle případech dostává přednost protijedoucí auto, které musí odbočit přes celý pruh. Ten silnější (odbočující jen za roh) dává přednost tomu slabšímu (odbočujícímu přes celou ulici), který by všude jinde musel čekat, až nic nepojede, nebo až se někdo smiluje a pustí ho. Lidé jsou tu silní, ale dávají přednost slabšímu. Moje sympatie si získávali čím dál víc.

Bloudil jsem městem a v jednom z mála otevřených obchodů se zeptal na cestu. Začali mi popisovat, kudy dál, když se budova náhle roztřásla. Zemětřesení! Už jsem se viděl pod troskami a čekal jsem, že všichni vyběhneme na ulici. Ne. Prodavači se jen chytili stolu, aby nespadli na zem. Když otřesy za 10 vteřin skončily, zase se pustili a řekli: "This was a small one (Tohle byl jen malý otřes)." Uff! Dozvěděl jsem se, že se jim to tu třese každou chvíli. A přesto tu žijí a pracují.

Na zastávce autobusu jsem se od indické dívky dozvěděl, že autobusy po zemětřesení nedodržují jízdní řád a víceméně si jezdí, jak jim to vyjde. Třeba jednou za hodinu. Tak jsme na ten příští čekali spolu. Nabídl jsem jí americké buráky v plechovce, které jsem před chvílí za dolar koupil v indické samoobsluze nedaleko. V obchůdku u Číňana jsem si koupil nejlevnější novozélandské jídlo Fish & Chips (rybu s hranolky) a ještě chvíli bloudil po městě. V dešti jsem pak absolvoval dvouhodinový pochod zpět do hostelu. Ubytovat se v hostelu mimo centrum byl pěkně blbý nápad. Městské autobusy jezdí v obřích intervalech a lístek na dvacetiminutovou jízdu tu stojí stejně, jako v Asii přesun autobusem z jednoho města do druhého.

Protože v Christchurchi nebylo v tomto počasí nic ke koukání, naplánoval jsem si hned na následující ráno odjezd na jih do Dunedinu. Bohužel se opět ukázala chybná volba hostelu. Autobus do Dunedinu totiž odjížděl z centra v 8 hodin ráno. Byla neděle. A MHD z příměstských částí začíná v neděli jezdit až před osmou. V půl sedmé ráno jsem tedy absolvoval devadesátiminutový běh v dešti do centra a překonával tak i joggující novozélanďany. Oni běželi nalehko. Já vedle nich s batohem. Koukali na mne překvapeně. Možná si někteří řekli, že jsem asi přitvrdil trénink, abych víc vydržel. Inspirují se a zítra taky vyběhnou s batohy. Nová móda se rychle rozšíří po celém Zélandu a oba ostrovy tak budou brzy plné běžců joggujících s plnými batohy. A vítězství na mistrovství světa v ragby bude zajištěno i pro další generace.

Na zastávku jsem doběhl v 7:59. Autobus společnosti Naked Bus tam ještě stál. Za pár minut jsme vyjeli. V autobuse i přes jeho jméno necestovali žádní nudisté, ale normálně oblečení cestující. Naštěstí včetně řidiče. Co bylo v autobuse navíc, byla fungující wi-fi síť pro cestující, takže jsem celou cestu na mobilu surfoval. Ceny za internet v kavárnách se totiž pohybují od 3 do 5 novozélandských dolarů (40-70 Kč) za hodinu. Děs. Po pravdě ale netuším, kolik stojí internet v kavárnách v centru Prahy. Takže si možná totéž o nás říkají novozélandští návštěvníci Česka.

Autobusy jsem cestoval po celou dobu svého pobytu na Zélandu. Jedna věc mi na nich ale byla nesmírně nepříjemná. Jedna zvyklost, která mi otrávila skoro každou jízdu. Podle předpisů totiž řidič dělá zhruba každé 2 až 3 hodiny na nějakém stanovišti pauzu. Čtvrt až půl hodiny. Při ní opouští autobus a zamyká ho. Musí ho opustit i všichni cestující. Dovedete si představit, jaké to je, když člověka uprostřed spánku probudí a vyženou ho ven do deště. Vždy se to sice stalo u nějaké restaurace, ale dát si tam čaj by pro backpackera bylo zbytečné vydání a jen tak tam postávat se mi nechtělo. Fakt nepříjemná zvyklost.

Dojeli jsme do Dunedinu, který měl být jedním z nekrásnějších novozélandských měst. Přirovnávají ho ke skotskému Edinburghu. Je to pravda. Dunedin je nádherné město. Krásné kostely, univerzita, celý střed města. Byl jsem nadšen. Ubytoval jsem se v hostelu v úplném centru a přestože byl skoro plný, musel jsem ocenit jeho vybavení a čistotu. Byl moc hezky zařízený a u obří televize se tam právě skupinka kluků a holek dívala na oskarový film o vzniku Facebooku. Já jsem vyrazil do informačního centra pro nějaké mapy a tipy na místní zajímavosti.

Podle průvodců se v Dunedinu nachází nejstrmější ulice na světě a protože se za návštěvu takovéto atrakce neplatí, hned odpoledne jsem tam vyrazil. Taková nenápadná ulička v obytné čtvrti. Byla skutečně strmá a kromě mne a pár dalších turistů její sklon testovali návštěvníci především ve svých autech. Dole nažhavili motor, vyjeli celý kopec, tam si poblahopřáli a jeli zase dolů. Co mne ale překvapilo, bylo, že to byla skutečně jen taková nenápadná ulička v obytné čtvrti. Po cestě a na vrcholu sice byly lavičky i informační cedule, popisující její strmost a zaznamenání v Guinessově knize rekordů, ale nikde tu nebyly obchody se suvenýry, reklamní poutače a další infrastruktura obvykle nabalená na každou turistickou atrakci. To se mi líbilo. Že si tu na nic nehrají. Nový Zéland u mne zase trochu stoupl v ceně.

Vrátil jsem se do hostelu a s několika spolubydlícími z Chile se domluvil, že mne zítra dopoledne vezmou autem na návštěvu kolonie tučňáků na blízký poloostrov. Večer se mi podařilo chytit nezabezpečenou wi-fi síť a k mému překvapení to byla volná síť provozovaná městem na podporu internetu mezi místními obyvateli. Zaregistroval jsem se jako obyvatel s adresou hostelu a mohl začít zjišťovat aktuální informace o mých příštích destinacích. Přes centrum novozélandských adrenalinových atrakcí v Queenstownu jsem se chtěl dostat do země fjordů na jihu jižního ostrova a s batohem na zádech tam absolvovat některý ze světových treků. Tak ať mi nohy slouží.