(13.5.-17.5.2011)

- "Do you have any health problems (Máte nějaké zdravotní problémy)?" zeptal se mne kluk za přepážkou a podal mi formulář, který jsem měl podepsat. Stálo na něm, že netrpím závratěmi, srdečními chorobami, záchvaty epilepsie, záchvaty paniky, vysokým krevním tlakem a několika dalšími zdravotními obtížemi.
- "No, I don't. But when I will stay up there, I will have all of them (Ne, nemám. Ale až budu stát tam nahoře, budu je mít všechny)" odpověděl jsem a ukázal na místo na mostě, ze kterého se skáče. Závrať, záchvat paniky, vysoký tlak a určitě i nějaký ten záchvat epilepsie. Podepsal jsem a kluk mi fixou na ruku napsal, že i s oblečením a botama vážím 89 kg. Podíval jsem se kolem sebe po těch, co taky podepsali. Samé vážné tváře. Charta 2011.

Když jsem se o půl hodiny později uprostřed veselých tváří díval na záznam videa z mého skoku, spatřil jsem tu hrůzu ve svých očích. Na tváři úsměv. Křečovitý. Po centimetrech, ne, po milimetrech jsem se se svázanýma nohama pošoupával dopředu do místa, odkud není návratu. Point of no return. V tom místě vás černá díra vcucne a už nemáte šanci se vrátit. Vrátit se do normálního života. Do toho, co bylo před tím. K panickému strachu z výšek. K tomu být normální. A neskákat z mostu. A na okamžik si nepřát, aby se to lano přetrhlo. Když jsem se na konci lávky zastavil, řekli mi, ať se podívám doleva. Že mne snímá kamera. Můj obličej se otočil do kamery. Usmál se, zavrtěl hlavou a zcela zřetelně řekl: "Fuck!"

A pak jsem skočil.

Pevný bod pod nohama mi zmizel a já padal do hlubiny. Uvolnění. Stav beztíže. Černá díra. Počkat, v té by byla pěkně velká tíže. Však už se zase vracela. Provaz zabral a zpomalil můj pád. Zastavil jsem a houpal se ve větru. Trvalo to jen pár vteřin. Ani to nebolelo. Spustili mne do loďky, přivezli ke břehu a já vyběhl po schodech zase nahoru. Pohled na most ale stále budil respekt. Něco přes 40 metrů. Asi to není moc. Profíci, co skáčou bungy jumping každý den, by se asi smáli. Pro člověka, co něčím takovým prošel poprvé v životě, to ale něco bylo. Pro člověka, co měl ještě před pár měsíci závratě a šílený strach z výšek. Ze všeho.

Kawarau bridge. Most, na kterém skákání s lanem vymysleli. Místo, kde se bungy jumping skákal poprvé na světě. Vešel jsem zpátky do místnosti, kde chlápek, co skákal přede mnou, vykládal, jak to bylo šílené:
- "I was close to heart attack. I jumped and was happy to survive. And half an hour later, I was again standing on the bridge. And I was asking myself the question - Why the hell am I doing this again? (Měl jsem skoro infarkt. Skočil jsem a byl jsem rád, že jsem to přežil. A o půl hodiny později jsem na tom mostě stál znovu. A sám sebe jsem se ptal - proč to sakra dělám ještě jednou?)"

Cože? Druhý skok? Proboha proč? Počkat, on je jen za 60 dolarů? A když si koupím za první skok fotky i video, dostanu je za druhý skok zdarma? Hmm. No tak jo. Už jsem neměl žádné peníze v hotovosti, jedna karta byla prázdná a u druhé jsem si spletl PIN, takže platba prošla až napodruhé. Znovu skočit tedy můžu. A prosím o water touch (dotknutí se vody). Dali mi instrukce, jak se mám na konci skoku natáhnout, aby se water touch povedl. Šel jsem znovu na most.

Sakra, to bylo tak vysoko? Došel jsem ke stoličce, sedl si a začali mi zase omotávat nohy ručníkem. Panebože. Nejsem normální. Proč to proboha dělám? Stoupl jsem si, dokolíbal se k místu skoku a udělal pár hrdinných obličejů do kamery. A skočil podruhé. Pořádně. Z kabiny za mnou zněl song a já si zase jednou uvědomil, jak moc motivační a adrenalinová může hudba být. Lenny Kravitz zpíval "American Woman" a já si na laně připadal, jako bůh. Bylo to naprosto boží!

Den před tím jsem se po absolvování Milfordova treku rozloučil s nádherným městečkem Te Anau a autobusem odjel do Queenstownu. Nečekal jsem takové překvapení. Ale jak jinak na Novém Zélandě? Krajina okolo Queenstownu byla ... neskutečně nádherná. Úžasné jezero podél města a ještě úžasnější hory za jezerem. Ve slunečních paprscích hrály všemi barvami. Zašel jsem do fast food restaurace s velkou cedulí "The best and cheapest Fish & Chips in Queenstown" a za 10 dolarů si dal tu pochoutku. Mňam! Ryba s hranolky je totiž na Zélandu to nejlevnější jídlo. Pro chudé. A obsluhovala mne holka z Kroměříže.

Ubytoval jsem se v hostelu a šel shánět bungy jumping. Byl totiž pátek třináctého, ideální datum pro můj první skok z mostu. Bohužel měli na dnešek vyprodáno. Neuvěřitelné, když vezmete v úvahu, že jeden skok stojí 180 dolarů (2350 Kč). Snažil jsem se je ukecat, že chci určitě skočit v pátek třináctého. Ale všichni byli jenom zaměstnanci. Takže ve čtyři padla. Vydělat za dnešek o 180 dolarů víc nikoho nevzrušovalo. Tak holt až zítra.

Hostel byl umístěný hned u jezera a náš pokoj měl obrovská okna s výhledem na vodu a hory. Zima z venku se okenními tabulkami dostávala dovnitř, takže jsem byl nadšen z topení na pokoji. Na Zélandu totiž pomalu začínala zima. Zejména na jihu jižního ostrova. Přesto bylo venku krásně. A když o 3 dny později venku zapršelo, vrcholky hor se pokryly sněhem. Nádherné.

Spolubydlící se mne zeptal, jestli nemám trochu holícího krému. K čemu? Stejně dobře poslouží přece mýdlo. To už jsem se na téhle cestě naučil. Jak minimalizovat zbytečnou váhu. Chtěl jsem si na cestu brát lehoučký polštářek pod hlavu. O váze 150 g. Musel bych ho vyhodit. Stejně dobře totiž poslouží jakýkoliv kus stočeného oblečení. Stočená bunda místo polštářku, mýdlo místo pěny na holení a toaleťák místo papírových kapesníčků. Nahradit se dá spousta věcí.

Další věc, co mne v Queenstownu nadchla, byla jedna internetová kavárna jen za 2.40 dolaru (31 Kč) za hodinu, což byla na Zéland super cena. Navíc měli u každého počítače odkaz na stránku, kde se daly objednat atrakce v Queenstownu s výraznou slevou. Tak jsem si na další dny koupil tříhodinovou projížďku na koni krajem pána prstenů s 25% slevou. Druhý den ráno jsem vyrazil do města ještě dřív, než spolubydlící vstali. A zaplatil jsem si ten skok z mostu. Na skoky žádné slevy po internetu nebyly. Tak to holt bude čtrnáctého.

Po obou skocích jsem se vrátil do města bohatší o tričko, dvě CD-čka s videem obou skoků a sérii svých fotek. Strávil jsem zbytek dne na internetu a připravoval tam jeden dárek. Následující den jsem tam kromě procházky po okolí strávil rovněž. V Queenstownu se dá absolvovat spousta aktivit, ale moje bankovní karty už byly prázdné a 50% slevy na některé atrakce (především různé adrenalinové projížďky obřími motorovými čluny po jezeře) platily až na dny, kdy už jsem měl být pryč.

Moje poslední atrakce tak byla tříhodinová projížďka na koni. Odvezli nás na farmu asi 40 minut daleko, dali nám přilby a boty a rozdělili nás do dvou skupin. Japonci, co se mnou přijeli mikrobusem, měli zaplacenou jen dvouhodinovou projížďku, zatímco já a dva Korejci jsme měli zaplacené tři hodiny. Když jsem tak po světě jezdil na koních, často můj kůň neodpovídal mé výšce. Tady to ovšem neplatilo. Dostal jsem nádherného obrovského černého hřebce Sparkyho. Skoro jsem na něj nemohl vylézt.

Bylo krásné počasí a holka, co s námi jela jako průvodkyně, ukazovala, kde se natáčela jaká část pána prstenů. Na Sparkym jsem si připadal královsky.
- "Ať jsi, kde jsi, Frodo, mně se neschováš. Jsem Uvatha the Horseman pocházející z Minas Morgul a až na tebe ty jeden italskej zakrslíku narazím, budeš litovat že ses kdy Miláška dotknul!"

Dojeli jsme k docela velké řece a přebrodili ji. Bomba! To je panečku něco jiného, než nacvičovat někde v ohradě. Vlezli jsme do koryta širokého potoka a pomalu proti proudu stoupali. Klusali jsme pěšinkami v lesích a protože byl Starky opravdu obr, klusali jsme mnohem rychleji, než ostatní koně. Každý jeho skok vydal za jeden a půl skoku těch ostatních. Takže nás neustále brzdili. Průvodkyně mne pořád chválila, jak dobře jezdím na koni. Ale to bylo proto, že jsem z naší skupiny jezdit na koni uměl jako jediný.

Korejec se tak tak držel v sedle a Korejka, které naše průvodkyně vysvětlila, že se má v případě nouze chytit koně za hřívu, každou chvíli skutečně jen visela na hřívě. Ubrzdit svého koně totiž nebyla schopná. Takže se z průvodkyně permanentně stávala záchranářka, zastavující klusajícího koně s visící Korejkou. Měla hrozné štěstí, že se jí nic nestalo.

Během asi 10 minut se hory skryly do mlhy a začalo pršet. Jezdili jsme další hodinu a půl v dešti, ale stejně to bylo super. Když jsme se vrátili, Japonci z mého minibusu už netrpělivě čekali. Zeptali se mne, kolik jsem za 3 hodiny jízdy na koni zaplatil. Když se dozvěděli, že jsem za ně zaplatil míň, než oni za své 2 hodiny, začali se rozčilovat. Radši jsem si sedl dozadu a na celou deštivou cestu zpět do města si nasadil sluchátka.

Došly mi peníze a já přemýšlel, jak přežít další den. Hotovost jsem neměl a karty už mi nic nevydávaly. Ale měl jsem zaplacený hostel do zítřka, předplacené cesty dálkovými autobusy po celém Zélandu a v batohu ještě několikery nudle jako pozůstatek nadměrného nákupu na Milfordův trek. Takže to vlastně bude v pohodě. V hostelu mi navíc vrátili zálohu za klíče 20 dolarů, takže jsem si zase připadal jako boháč. Ale na další skok to stačit nebude. Jedině bez lana.