(9.-14.7.2010)
S půjčeným autem jsme si zajeli vyzvednout kuchyňské vybavení, 2 plynové vařiče, GPS s daty celé Namibie a pár dalších potřeb pro kempování. Dave s Lisou si všechno půjčovali na měsíc, takže měli výhodnou sazbu. My jsme jim platili poměrnou část za dny, co budeme cestovat s nimi. Pak jsme nakoupili ještě tunu jídla a 2 pětilitrové láhve s vodou a vyrazili na 500 km dlouhou cestu k národnímu parku Etosha. Nedaleko před hlavní branou jsme se zastavili v kempu, kde jsme chtěli strávit poslední noc před naším vjezdem do parku. S Andreou jsme poprvé postavili stan a s Davidem a Lisou jsme uvařili večeři. Tedy uvařil ji Andrea, já jsem se na následujících 6 dnů pasoval do role umývače nádobí. Umím sice výborně vařit, ale na moje speciality tu nemají vybavení. K báječně křupavým špekáčkům s plynovou příchutí mi tu chybí plynový sporák a k rybě se zeleninou udělané na páře mi chybí parní hrnec. K přípravě ostatních jídel bych zase potřeboval mikrovlnku. Tak budu mýt nádobí.

Druhý den ráno jsme vstali, sbalili se a po zaregistrování u brány vjeli do parku. Úžasné! Asi kilometr za vjezdem se hned u silnice pásla zebra. Přijeli jsme až k ní a zastavili. Neutekla. Nevšímala si nás a pásla se dál. Pokračovali jsme dál k prvnímu tábořišti a cestou potkávali desítky antilop a zeber, které se prostě pásly kolem cesty a našeho auta si vůbec nevšímaly. Dojeli jsme do místa našeho prvního noclehu Okaukuejo, zapsali se a postavili stany. Ještě před obědem jsme si zašli k místní waterhole. Waterhole v Etoshe je jezírko o průměru 5 až 20 metrů, kolem kterého je vykácený vysoký porost a ke kterému chodí zvířata pít. Vede k němu cesta, tak aby se tam dalo dojít nebo dojet autem a pozorovat zvěř. Waterhole v Okaukuejo byla úžasná. Pásly se u něj zebry a antilopy jen několik metrů od sedících návštěvníků, u vody pak pil slon, nedaleko jsme zahlédli žirafy ... Byli jsme okouzleni. Zvířata si nijak nevšímala lidí sedících okolo a klidně se pásla nebo pila vodu. Zřejmě také díky úplnému zákazu vuvuzel na celém území parku, jak bylo napsáno na plakátech za vstupními branami.

Rychle jsme se naobědvali, nasedli do auta a jeli navigováni naším GPS k dalším waterholes. Cestou jsme potkávali stáda zeber, antilop, několik pštrosů, šakalů a v dálce jsme zahlédli několik žiraf. Když jsme se blížili k jedné waterhole, už zdálky jsme viděli uskupení stojících aut na pozorovacím místě. Což znamenalo, že tam NĚCO je! Přijeli jsme na místo, ale vzhledem k množství aut jsme přes ně nic neviděli. Kousek jsme popojeli a dívali se škvírou mezi auty. A pak jsme ho uviděli. Asi 30 metrů před námi se rozvaloval. Lev. Ostatní zvířata si od něj udržovala uctivý odstup. Asi měl větry. Chodila se k jezírku napít jen z druhé strany a při každém jeho otočení se plašila. Protože jsme na zvířata škvírou pořádně neviděli, rozhodli jsme se z tohoto místa odjet na nedalekou cestu a pozorovat zvířata odtamtud. Zastavili jsme u kraje cesty, otevřeli okénka a žhavili ultrazoomy na co nejlepší fotky. Lev byl teď od nás asi 50 metrů daleko a tak jsme museli zoomovat na maximální přiblížení, abychom něco viděli.

- "Holy shit, there is a lion (Do prdele támhle je lev)!" vykřikl najednou Dave.
- "Samozřejmě že tam je, to ses probudil brzo" pomysel jsem si a dál filmoval v dálce ležícího lva.
- "Here, on the other side (Tady na druhé straně)!" dodal Dave a ukázal vedle auta.
A skutečně! Asi 5 metrů vedle našeho auta v opačném směru, než který jsme před tím sledovali, ležela velká lvice a mlsně se koukala na Andreovu ruku opírající se o otevřené okénko. V následujícím okamžiku jak Dave vepředu tak Andrea vzadu horečnatě šroubovali kličkou na dveřích, aby co nejdřív vytáhli okénko nahoru, a my byli v bezpečí. Lvice si toho nevšímala. Chvíli jsme ji nadšeně sledovali a diskutovali, jak jsme si jí mohli nevšimnout. Pak zvědavost přemohla strach a okénka zase jela dolů, abychom mohli pořídit lepší fotky. O pár minut později se lvice protáhla a postavila. Naše okénka zase bleskurychle vyjela nahoru. Lvice se otočila, pár metrů poodešla a zase si lehla do trávy. Kolemjedoucí auta zastavovala a cestující na nás zdviženým palcem signalizovali, že takhle blízko lvici ještě neměli. Nakonec se lvice opět zvedla, došla k našemu autu (takže okénka zase letěla nahoru), zezadu ho obešla a přešla přes cestu směrem k druhému lvovi. O chvíli později pěkně prohnala kolemjdoucí žirafu a my jen litovali, že jsme neměli lepší úhel a připravené foťáky.

Ukončili jsme báječné odpoledne a po cestě do kempu ještě zažili dvě žirafy přecházející silnici kolem našeho auta a těsně před setměním nosorožce, který se přišel napít k waterhole. Západ slunce vypadal nádherně a v kempu jsme se po setmění dočkali ještě sloní rodinky a následně dalšího nosorožce kteří přišli pít k waterhole v táboře. Byli jsme nadšení, uvařili si večeři a vzpomínali na zvířata. Aby nám nebylo líto, že jsme během dne viděli jen jednoho šakala, dva šakali se nějak dostali do tábora a potulovali se mezi stany. Jedli jsme právě večeři a já si šel přidat, když se to stalo.

Jeden šakal se vynořil ze tmy přímo vedle našeho stanu. Uviděl mne a zastavil se. Naše pohledy se střetly. Stáli jsme od sebe 2 metry. Šelma a člověk. Vycenil zuby a odhalil tesáky. Neustoupil jsem ani o píď a přemýšlel jsem, kde má asi kamaráda. Určitě nebude daleko, šakalové loví ve smečkách. Nejspíš se právě chystá ke skoku za mnou. Šakal zavrčel. Na chvíli se zastavil čas. Andrea celou scénu sledoval z nedaleké lavičky a překvapením přestal jíst. Šakal se připravoval ke skoku. Nahrbil jsem se a plánoval si, že až šakali z obou stran skočí, skrčím se a oni se ve vzduchu srazí nade mnou. A v tom mu to došlo. Zamračil se. Uvědomil si, že jsem asi 10x větší, než on, a že jich není 20, aby mne dostali. Představa šťavnatého syrového steaku se mu začala vzdalovat. Jeho zamračení se ale začalo měnit v úsměv. Sice se nenají, ale ... Zvedl pravou zadní nohu a přímo na náš stan ... "Ty parchante!" zařval jsem a vrhl se k šakalovi. "Vafankulo" ozvalo se z lavičky. Šakal nečekal a v mžiku zmizel mezi stany. Utekl z boje, ale vítězství zůstalo na jeho straně.

To jsme si jasně uvědomovali, když jsme o chvíli později umývali stan vodou. A to měl o půl metru vedle strom. Ještě že je náš stan nepromokavý. Uložili jsme se ke spánku ve stanu a Dave ještě celému kempu zařídil noční budíček, když si šel pro něco do auta a ještě nebyl úplně spřízněný s odemykáním naší Toyoty a s jejím hlasitým autoalarmem.

Druhý den jsme vstali brzy ráno a díky Daveovi a jeho nepřátelství s autoalarmem s námi vstal celý kemp. Hned po otevření brány o půl sedmé jsme vyrazili za zvířaty na ranní projížďku. Po včerejšku jsme byli pořádně natěšení, Zastavili jsme u jedné waterhole a chtěli se v autě nasnídat chleba s džemem a arašídovým máslem. Bohužel jsme však před odjezdem zapomněli dát džem a máslo z kufru do kabiny a mimo ohraničené tábořiště jsme z auta nesměli vystupovat, protože by nás mohlo něco sežrat. Lisa byla naštvaná, tak jsme jí s Andreou jako náhradu nabídli chlebovou pochoutku - tlustý krajíc chleba vložený mezi dva tenké krajíce chleba. Ale odmítla nás. Andrea tedy hrdinně vystoupil z auta, otevřel kufr a přinesl do kabiny džem a máslo. Nasnídali jsme se, ale k waterhole kromě několika antilop a srandovních pochodujících ptáků podobných bažantům nic pořádného nepřišlo.

Celý den jsme jezdili sem tam a přestože včera jsme měli na zvěř štěstí, dnes jsme všude potkávali jen samé zebry a antilopy. Světlými výjimkami byla jedna pěkná hyena zblízka a dva sloni, z nichž jeden měl šíleně veliké - no prostě Ania by z něj měla radost. Po obědě se už Lise nechtělo řídit a tak jsem všechny vozil já. Sice jsem se mistrně vyhýbal všem dírám ve vozovce, ale často za cenu větviček a větví bičujících levou stranu auta a z okna koukajícího Andreu a Davea. V táboře nás večer potěšily aspoň dvě žirafy, co přišly k tamní waterhole pít. A večer jsme v místní restauraci obklopeni davy holandských fanoušků oslavili vítězství Španělska, kterému jsme po vypadnutí Afrických týmů na mistrovství světa fandili.

Další den ráno jsme vyrazili zase brzy a měli jsme štěstí - hned u silnice jsme potkali plno krásných žiraf. Dopoledne řídil Andrea a jeho jízda byla pro všechny mnohem pohodlnější a rychlejší, než moje. Nikoho větvičkami nešvihal a nemlel volantem sem a tam jako já, protože se dírám nevyhýbal. Všichni si to pochvalovali až do chvíle, než Andrea zastavil, vystoupil v nebezpečné zóně z auta, a oznámil nám, že píchl. Nevěděli jsme co dělat, do kempu to bylo naštěstí jen asi 3 km, ale dojet na prázdné pneumatice asi nebylo nejlepší. Vylézt z auta a měnit rezervu, když kolem nás je území lvů a leopardů, taky nebylo úplně ono. Tak jsme zavolali do kanceláře rezervace Etosha, popsali jim kde jsme a oni slíbili, že někoho pošlou. Za 15 minut přijelo auto, vystoupil jeden ze strážců rezervace, rozhlédl se kolem sebe a řekl: "Tohle je velmi nepřehledné místo plné stromků, ve kterém rádi loví leopardi. Ale nedá se nic dělat, pojďte, vystupte si a jdeme vyměnit to kolo. Kdybyste náhodou uviděli lva nebo leoparda, hlavně zachovejte klid a nezačněte utíkat někam od auta pryč."

Vyměnili jsme tedy pneumatiku a odjeli do kempu. Tam jsme postavili stany, vyložili věci, naobědvali se a vyrazili znovu za zvířaty. Tentokrát řídila Lisa a celé odpoledne jsme potkávali spousty krásných žiraf zblízka. Nafilmovali jsme dva žirafí styly pití vody, malá žirafka pila mateřské mléko, pár pštrosů si s naším autem dávalo závody, potkali jsme buvoly, dva sloni kolem nás přecházeli přes cestu a před setměním jsme potkali u vody pěkného nosorožce a večer v táboře u waterhole taky. V novém táboře Halali jsme už na žádné šakaly nenarazili, ale odpadky tam v noci rozhazovalo několik medojedů kapských. Podle Guinessovy knihy rekordů jsou to ta nejodvážnější zvířata na světě, co se nezaleknou mnohem většího útočníka. U nich by mi to asi jako se šakalem neprošlo.

Další den ráno se nás už Lisa neptala, kdo bude řídit, a radši rovnou jela sama. A měli jsme opět štěstí - u první waterhole jsme potkali dva krásné lví samce, co se vyhřívali nedaleko od jezírka. Zebry a antilopy se držely nedaleko, přicházely se napít, ale při každém líném lvím pohybu se plašily a utíkaly pryč. A po chvíli klidu se zase vracely. Následně však k vodě připutovalo stádo slonů s mláďaty a několik samců se vydalo vysvětlit lvům, že jejich přítomnost tu není žádaná. Lvi se líně zvedli a pomalu odešli pryč od slonů a waterhole. Během dne jsme pak potkávali další slony, pár žiraf, pštrosů, hyenu a večer v táboře pak skoro za tmy nosorožčí rodinu u místní waterhole.

Přespali jsme poslední noc v Etoshe a ráno vyjeli na poslední game drive. Řídil jsem já a měli jsme pro změnu smůlu - kromě jednoho lvího samce schovaného ve křoví a antilop a zeber po cestě jsme nepotkali nic zvláštního a před desátou dopoledne jsme museli opustit národní park. V nedalekém městě jsme nechali vyměnit pneumatiku, naobědvali se a vyrazili směr Swakopmund. Řídil Andrea a měl trochu smůlu - naše auto zřejmě nemělo úplně dobře seřízená světla a svítilo o kus výš, než by mělo. Kromě toho jsme měli kufr nacpaný našimi batohy, jídlem, vodou, plynovými láhvemi a kuchyňským vybavením, takže zadek auta byl ještě o kus níž a po setmění měli protijedoucí řidiči pocit, že na ně Andrea svítí dálkovými světly.

Vraceli mu to stejnou mincí a poblikávali nebo rovnou svítili dálkovými a u nás v kabině tak bylo stále jasno. Andrea se tedy musel naučit hrát hru, svítit dálkovými a kousek před protijedoucím vozidlem přepnout na naše vysoká normální světla. Protijedoucí řidiči, kteří tak zjistili, že naše normální světla nejsou dálková, pak Andreu neoslňovali. Jenže někdy Andrea ukázat dálková nestihl, aby protijedoucí řidiče příliš neoslnil, a pak jsme byli vždy oslněni my. No bylo to o nervy, ale nakonec se nám podařilo do Swakopmundu dojet v 19:55, 5 minut před zavřením našeho hostelu. Dormitory za 100 měli plné a tak jsme si zase postavili stan za 90 namibijských dolarů na člověka. Pěkná drahota. Ale sešla se tu pěkná mezinárodní komunita cestovatelů a tak jsme celý večer nasávali informace z Afriky.