(6.-9.7.2010)
V luxusním autobusu z Kapského města do Windhoeku jsme měli rezervována nejlepší sedadla číslo 1 a 2, nacházející se v prvním patře úplně vpředu s krásným výhledem na silnici před námi. Bohužel jsme si ho moc neužili. Jeli jsme totiž na sever, kde se po většinu dne nacházelo slunce, které nám neustále svítilo do očí. Já jsem bral třetí den antibiotika a měl jsem za úkol se slunci vyhýbat, takže jsme měli pořád zatažený závěs. V noci se pak sklo před námi ukázalo být nedostatečnou izolační vrstvou před zimou, takže jsme nakonec jeli v mikinách a bundách. Když se venku setmělo, rozsvítila se televize. Čekali jsme film, ale objevila se upoutávka na naši autobusovou společnost Intercape, která mi připomínala vyhlašování Best Employers. Zazněla hudba ne nepodobná Tině Turner, na obrazovce se promenádovaly autobusy Intercape v plavkách a do toho zběvačka zpívala: "Yes, you know we're the best ...". Pak začali povídat o tom, že jejich autobusy jsou pohodlné a velmi bezpečné, protože "the lord" hlídá jejich cesty. A i když tady v autobuse jsme jejich lord my cestující, tam nahoře na nás dohlíží jediný lord. Následoval hodinový instruktážní film o křesťanství a o tom, jak lidem pomáhá jejich víra v Ježíše. Nám pomohly naše MP3 přehrávače a já se začetl do Kulhánkova Nočního klubu. Naprosto boží!

V autobuse jsme si popovídali s bílým Jihoafričanem, který se přestěhoval do Namibie. Moc si to tam pochvaloval, zvláště bezpečnost v Namibii, která se s Jižní Afrikou nedá srovnávat. Na hranicích jsme v noci vystáli dvě fronty na celnicích a byli jsme v Namibii. Autobus se bohužel nakazil obvyklou nemocí všech nočních autobusů a dojel do Windhoeku místo v plánovaných 6 hodin ráno už v 5:30. Všichni vystoupili a vydali se po svém, ale mně s Andreou se putovat Windhoekem ještě před rozedněním nechtělo. Zvláště když řidič ještě opravil náš čas - protože tu je jiné časové pásmo, je teprve 4:30. Vyzvedli jsme si zavazadla a zalezli zpátky do autobusu. Ten nás odvezl do depa, kde řidič a jeho pomocníci vyčistili autobus, chvíli se radili co s námi a pak ho nechali stát v depu s otevřenými dveřmi a námi dvěma spícími uvnitř.

Když jsme se dočkali šesté hodiny a venku už bylo trochu světlo, vzali jsme batohy na ramena a otevřenou branou depa vyrazili do města. Už od pohledu se na nás Namíbijci spěchající do práce dívali méně krvelačně, než tomu bylo v Jižní Africe. Ulice byly čisté a žádné ploty s ostnatým drátem ani elektřinou jsme neviděli. Zaujala nás jména ulic, po kterých jsme kráčeli. Vedle Nelson Mandela street jsme narazili na Robert Mugabe street a Fidel Castro street. Mandela je panečku v dobré společnosti. I kdyz str. je tady možná Strasse a ne street. Došli jsme do hostelu Cardboard Box, který jsme měli rezervován přes hostelworld.com. Tam se nám omluvili, že mají bohužel plno, ale mohou nás poslat do jiného hostelu, pokud nám to nevadí.
- "Je ten druhý hostel za stejnou cenu?" zeptal jsem se.
- "Bohužel je o trochu dražší, asi o 10 dolarů na člověka dražší" odpověděla mi slečna v recepci.
- "Cože? O trochu? O 100% víc je o trochu dražší?" rozohnil jsem se.
- "Ne amerických, je dražší o 10 Namibijských dolarů" uklidňovala mne slečna a já si uvědomil, že jsem si vlastně naši novou měnu ani neprohlédl.

Šli jsme se tedy ubytovat do nedalekého hostelu v hudební čtvrti s ulicemi Mozart street, Haydn street, Beethoven street, Strauss street a dalšími. Nocleh byl za 110 namibijských dolarů, ale zdálo se nám to drahé a řekli jsme jim, že si zkusíme najít jiný hostel. Tak nám nabídli nocleh bez snídaně za 80 namibijských dolarů (220 Kč) na osobu, což jsme rádi vzali. Zaplatili jsme si zatím 2 noci. Chtěli jsme hledat další cestovatele, se kterými bychom si půjčili auto a jeli do národního parku Etosha na safari. A měli jsme štěstí. V hostelu na nástěnce jsme našli inzerát, že nějaký Dave a Lisa hledají spolujezdce do Etoshi, auto i vybavení mají, odjezd je pozítří a chtějí v Etoshe strávit 4 dny. To bylo přesně to pravé. Napsali jsme Davidu a Lise SMSku a domluvili si, že se sejdeme zítra ráno v 10 a prodiskutujeme podrobnosti cesty. Prošli jsme se po Windhoeku, nakoupili si v supermarketu Pick & Pay jídlo na večeři a šli se na hostel dívat na semifinále Německo - Španělsko. Spanělé vyhráli 1 : 0, z čehož jsme měli radost, protože nejenže pochopitelně nefandíme Němcům, ale taky moc Španělům přejeme úspěch na Mistrovství světa.

Druhý den ráno jsme se sešli s Lisou a Davem a dohodli se, že do Etoshi zítra pojedeme spolu a že zapíšeme pro účely pojištění jako řidiče i mne a Andreu. David a Lisa byli Kanaďané staří asi 25 let a David právě strávil 10 týdnů na Madagaskaru, kde pracoval v nějaké vesnici jako dobrovolník na stavbě školy. Tak jsme se dozvěděli, že pracovat v Africe jako dobrovolník je velmi drahé, protože nejen že pracujete zadarmo, ale ještě za to musíte zaplatit spoustu peněz. Například při stavbě školy je veškerý materiál a vybavení na stavbu financován z peněz těch dobrovolníků, kteří tu pracují. Takže za tento pracovní pobyt zaplatil poplatek 2000 Liber. Zašli jsme se podívat na Toyotu Corollu, kterou zítra odjedeme, připsali jsme se do rezervace kempu v Etoshi a dohodli se, že nás David s Lisou vyzvednou zítra ráno v našem hostelu.

My s Andreou jsme šli shánět stan, ve kterém budeme spávat. Prošli jsme několik obchoďáků, ale stany byly buďto moc velké a drahé, anebo jsme se do nich se svojí délkou prostě nevešli. Sháněli jsme nějaký specializovaný obchod a tak nám poradili nějaký Simon nebo Simond. Chodili jsme po okolí a hledali obchod tohoto jména, ale nemohli jsme to najít. Nakonec nás jeden kolemjdoucí zavedl až před vchod velkého obchodu s nářadím a vybavením. Nad dveřmi byl velký už z dálky viditelný nápis "Cymont". Měli tu pěkný výběr a ani moc neprotestovali, když jsme s Andreou i v botech lezli do postavených stanů a lehali si tam. Koupili jsme si stan pro 3 lidi za 650 namibijských dolarů (1750 Kč), co vážil 4 kg a tak akorát jsme se do něj na délku vešli. Přemýšleli jsme ještě nad pár krásnými baterkami a kladivy, ale nakonec jsme se spokojili se stanem.
- "Kde si bola na dovolenke?"
- "Pod Stanom."
- "A ako sa má Stano?"
Večer jsem dobral antibiotika a dočetl Noční Klub 2. Fakt bomba!

Druhý den ráno jsme se sbalili a i s Davem a Lisou přijeli do půjčovny vozidel. Naše auto bylo připravené a prodavač nám předváděl, kde je rezerva, kde je další vybavení a pak nám na kartě vozidla ukazoval každý škrábanec na vozidle zaznačený při půjčení. Auto bylo pojištěné na všechny možné nehody včetně píchnutí pneumatiky. Zeptal jsem se ho, zda je pojištěné i pro případ, že by nám slon přešel po střeše. Prodavač pořád nechápal a až když jsem mu názorně předvedl, jak by slon zvedl jednu nohu a šlápl na karoserii, pak druhou a prostě by přešel na druhou stranu, začal se smát a říkal, že pak by už nebylo žádné auto. No právě proto se ptám na to pojištění, né? Dobře si totiž vzpomínám na fotky Zuzky s Honzou, kteří byli před 2 lety v Namíbii taky v Etoshi, a kde jim slon přecházel přes cestu tak 2 metry před autem. Vedla tudy totiž pěšina k vodě a tak by stačilo zastavit o 2 metry vpředu a slon by přecházel přímo přes auto. Prodavač řekl, že na přecházení slonů po kapotě auto pojištěné není, zatvářil se starostlivě a dodal, ať na ně dáváme pozor. Pak vzal Lisu coby hlavního řidiče stranou (Dave nemá řidičák) a něco jí šuškal, dívaje se na mne. Lisa ho nejspíš ujistila, že mne nikde zaparkovat před slonem nenechá, takže jsme dostali klíčky a mohli jsme jet.