(11.-12.10.2012)

- "Deset ... devět ... osm ..." začínám odpočítávat.
- "Seven ... six ... five ..." pokračuje muž v davu.
- "Quatre ... trois ... deux ..." zní z obrazovky.
- "Adín ... tipjér ..." odečítám ze rtů vedoucí letu v řídícím středisku. Je to jako ve Futuramě, napadá mne, když se z trysek valí oblak kouře. Země se chvěje. Motory řvou a raketa pomalu stoupá. Náhlý poryv větru shazuje zmalované paní paruku. Vibrace vzduchu drtí ušní bubínky. Určitě už překročily práh bolesti na 130 decibelech. Něco je špatně.

- "Houstoné, máme problém!" řvu z plných plic, ale nikdo mne neslyší. Lidé si dlaněmi zacpávají uši. Žhavý vzduch se vlní. To horko je k nevydržení. Paní si narazila paruku a ta se vzňala. "Katniss Everdeen, dívka v plamenech" vzpomněl jsem si na slogan z Hladových her. Katniss po třiceti letech přejídání se v Kapitolu. Padáme k zemi a chráníme si obličeje. Cítím žár na nohou. Hoří. Všechno se slévá dohromady.

- "Mister! Mister!" křičí na mne hlas. Snad záchranáři. Ti by ale mluvili francouzsky. "Mister, we are here. Surinam immigration. (Pane, jsme tu. Imigrační oddělení Surinamu.)" Otvírám oči. Sedím v taxíku a před námi je řeka. Žádná raketa, žádný požár. Ošklivý sen. Možná předtucha. Kdo ví, jak to zítra proběhne. Zda nebude taky něco špatně.
- "Budete se vracet do Surinamu?" ptá se mne pohraničník.
- "Ne, pokračuju do Brazílie".
- "Brazílie" opakuje po mně zamyšleně, dává mi razítko a vrací pas.

Několik mužů v loďkách mi nabízí převoz přes řeku. Bohužel nemám patnáct surinamských dolarů, což je obvyklá cena za převoz. Snažím se to usmlouvat na deset a jeden z nich souhlasí. Mám chvíli počkat. Vezme mne s dalšími pasažéry. Po deseti minutách se vrací bez pasažérů. Nikoho dalšího nesehnal. Plujeme přes řeku a já počítám peníze z kapes. Mám jen pět surinamských dolarů. Přidávám hrst guyanských a jeden americký dolar, dohromady v hodnotě osm a půl surinamských. Tázavě se na něj koukám, jestli mne nebude chtít vzít zpět. Zmaten z tolika bankovek mi ještě děkuje.

Vystupuju z loďky. Tak zase doma. V Evropské Unii. Po betonové cestě stoupám k budově pohraničníků. Skláním se do okénka a podávám muži uvnitř pas. Čekám na vrácení a vzpomínám na ten sen. Na žár ohně z trysek. Na to, jak mi hořely nohy. Aúúú! To je bolest! Nohy mám v jednom plameni. Co to je? Dívám se na betonovou cestu pod nohama. Je na ní vyznačen široký červený pruh. Tam má stát návštěvník před okénkem. Stojím přímo uprostřed. Něco je špatně. Ten pruh se hýbe.

Odskočil jsem od okénka. Cesta je plná červených mravenců. Moje nohy taky. Aúúú! Houstonééé! Odskočil jsem ještě o metr. Začínám nepříčetně skákat a dupat nohama po betonu, abych je setřásl. Rukama si plácám do nohavic a snažím se je smést dolů. Boty jsou jich taky plné, takže při skákání bouchám i do nich. Francouzští celníci nechápavě sledují moje počínání. Říkají si asi, že jsem blázen. Nebo že předvádím nějaký středoevropský lidový tanec.

Po minutě záchvatu padoucnice jsem hlavní část mravenčí armády z kalhot setřásl. Nastává čas posvítit si na ty mizery, co se dostali na kůži a celou dobu mne tam koušou. Úředníci z okénka sledují, jak ze sebe strhávám kalhoty. Žádný blázen. Deviant! Zvedají ruku na znamení, že už to stačí. Mně jsou ale ukradení. Plácám se po nohou a mezi chlupy vybírám mravence.

Když pohraničníci vidí, že ve svém striptýzu nepokračuju, dochází jim, že tento deviant není nebezpečný. Zadávají mne do databáze a vystrkují pas z okénka.
- "To tak! Podruhé vám na to neskočím!" mumlám si pro sebe. "Takový malý kanadský žertík na uvítanou, že?" Likviduju poslední mravence na nohou a vytřepávám boty i kalhoty. Pro pas se natahuju ze strany, abych znovu nestoupl do proudu mravenců.

Pokládám batohy na dřevěný stůl a celník je prohledává. Pro jistotu kontroluju, zda opět nestojím v nějaké mravenčí cestě. Nakonec to zřejmě kanadský žertík nebyl, protože Francouzi z imigračního vycházejí před okénko a stříkají na proud mravenců biolitem. Celník mi prohlédl jen vršek batohu, drogy ani mačetu neodhalil, a dává mi znamení, že můžu vstoupit do země. Přede mnou je nejdražší jihoamerická země, Francouzská Guyana. Město Saint Laurent.

V této zemi jsem měl strach z jedné věci. Z ubytování. Nevěděl jsem, kde budu spát. V průvodcích Lonely Planet ani Wikitravel jsem na žádné levné hostely nenarazil. Cena lůžka v hotelech začínala někde na 150 Eurech za noc. V diskuzích jsem našel jeden hotel přímo v Kourou "jen" za 70 USD za noc a protože jsem neviděl jinou možnost, rozhodl jsem se zaplatit si v něm jednu noc. Tu po startu. To je zítra. Abych si tam hned ráno mohl dát batoh a na start rakety mne vůbec pustili. Z hotelu mi mailem odpověděli, že jsou beznadějně plní.

V Paramaribu se na mne ale usmálo štěstí. Francouzská majitelka hostelu, kde jsem spal, několik let ve Francouzské Guyaně žila a měla francouzského průvodce s adresami několika carbetů. To jsou přístřešky, pod kterými si můžete pověsit svou houpací síť a poměrně levně tam přespat. Měl jsem jedno jméno v Kourou a jednu adresu právě tady, v Saint Laurentu. Potřeboval jsem najít ulici Rue Barat. V takhle malém městečku to určitě nebude problém.

Kráčel jsem s batohem na zádech a prohlížel si domy podél cesty. Nikdo mi nenabízel odvoz. Žádné taxíky na mne netroubily. I kdyby troubily, nebylo by jim to nic platné. Neměl jsem ani Euro. Napřed musím do bankomatu. A před tím složit ty batohy v carbetu.
- "Excusez-moi (Promiňte)" oslovil jsem slušně vypadající paní u silnice, "Oú est rue Barat (Kde je Rue Barat)?" Paní se zamyslela a ukázala ve směru, kterým jsem šel. Do centra. Výborně, jdu správně.

Na rohu před školou postával hlouček výrostků. Prohlíželi si mne, jakoby byli příznivci britské populární hry "Happy Slapping", kdy si skupina mladíků vybere náhodného kolemjdoucího, zmlátí ho do bezvědomí a mobilem natočené video pak umístí na Youtube. Hlavně se tvářit suverénně. Ať si myslí, že sem patřím a vím, kam jdu. Po deseti minutách jsem došel na malé náměstí. Před domkem seděl pán a já se opět zeptal na Rue Barat. Bez váhání ukázal směr, ze kterého jsem přišel. Aha. Takže jsem to přešel. Určitě to nebude daleko.

Vracel jsem se a pečlivě studoval název každé ulice. Výrostci si mne prohlíželi ještě podezřívavěji a já jsem nahodil úsměv ve stylu "omylem jsem zašel o pár ulic dál, ale teď už vím, kam jdu." Došel jsem až na úroveň, odkud mne paní posílala do centra. Rue Barat nikde. Zeptal jsem se nějaké slečny a ta opět mávla směrem do centra. Tam už ne! Když jsem procházel kolem výrostků, jeden z nich utrousil poznámku a ostatní vybuchli smíchy. Kráčel jsem ještě o kus dál, ale po Rue Barat se slehla země. Dva další kolemjdoucí, kterých jsem se zeptal, kroutili hlavami. O Rue Barat nikdy neslyšeli.

Obloha se začínala zatahovat. Včera mne v Paramaribu prudký déšť promočil na kost. Nic takového dnes nechci absolvovat. Zvláště ne s batohy na ramenou. Z auta vystoupil slušně oblečený pán. Na mou otázku odpovídal anglicky. Sláva! V duchu počítal ulice. Mám se zase vrátit. Šest bloků a pak zahnout doleva. Vlastně sedm bloků. Pak budu na Rue Barat.
- "Merci beaucoup (Moc děkuji)!" radoval jsem se. Kráčel jsem zpět a poznámky výrostků ignoroval. Naučil se to Moss při průchodu parkem, musím to zvládnout i já.

Ušel jsem sedm bloků a zabočil doleva. Nic. Musí to být někde tady. Zeptal jsem se paní ve dveřích domku. Vrtěla hlavou. Rue Barat? Takovou ulici tu nemají. Pročesal jsem každou ulici tří bloky odsud. Neúspěšně. Na moje dotazy na carbet taky nikdo nereagoval. Měl jsem toho dost. Byl jsem v Saint Laurentu už přes hodinu a neposunul jsem se ani o píď. Mezitím se setmělo. Husté mraky a vítr předpovídaly bouřku. Tady nezůstanu.

Z bankomatu jsem vybral 140 Eur a v levném čínském občerstvení si nechal zabalit to nejlevnější, co měli. Kantonskou rýži s masem za 3.50 Eur. Pod stříškou zdejší autobusové zastávky jsem si sedl na svůj batoh a čekal. V šest měl odjíždět poslední spoj. Začalo pršet. Krčil jsem se ve větru a přemýšlel, kde budu spát. Bylo už čtvrt na sedm a autobus nikde. Můj ultralehký jednovrstvý stan rozhodně do deště určen není. Mohl bych tu prostě zůstat sedět a pokusit se nějak usnout. Z úvah mne vyrušila dodávka, fungující jako hromadné taxi. Řidič jel do hlavního města Cayenne. Tam jsem nepotřeboval, ale jel přes Kourou, u kterého je vesmírné centrum. Za 25 EUR. Hurá!

Uháněli jsme po perfektní silnici a předjížděli bez riskování. Docela změna. Venku už byla tma a z nebe padaly proudy vody. Došel jsem k závěru, že by mi znalost několika dalších francouzských vět značně usnadnila život. Dal jsem si sluchátka do uší a snažil se rychle naučit francouzsky. Ve vesnici před Kourou jsem zaťukal řidiči na rameno.
- "Je ne voudrais á Kourou, je voudrais a Kalawachi (Nechci do Kourou, chci do Kalawachi)."
- "Kalawachi?" zeptal se řidič a já jsem přitakal. "Musée Kalawachi?" Podíval se na mne podezřívavě, co chci teď po setmění dělat v muzeu. Ani jsem se mu nesnažil vysvětlit, že tam chci přespat.

Po další půlhodině přestalo pršet a řidič přibrzdil uprostřed lesa. Ukázal na ceduli se směrovkou "Musée Kalawachi" a tázavě se na mne podíval. Přikývl jsem a on odbočil ze silnice. Díry v cestě ale vozem tak otřásaly, že se radši otočil a jel zpět. Když jsme se vrátili k nájezdu na hlavní silnici, řekl jsem mu, že tu vystoupím. Zaplatil jsem a dodávka odjela. Osaměl jsem. Byla tma a já jsem stál s batohem v lese někde uprostřed Francouzské Guyany. Mohl jsem dopadnout hůř. Mohlo pršet. Ale nedivil bych se, kdyby brzy začalo.

Chvíli mi trvalo, než jsem uvnitř batohu našel potmě čelovku. Nebyly v ní baterie. Našel jsem i ty. Konečně světlo. To stejné si ale řekl hmyz v širokém okolí a vzal čelovku na mé hlavě útokem. Bohužel se netrefoval do ní, ale hlavně do mého obličeje. Houstonééé! Při odjezdu z Guyany jsem si zevnitř vyndal červený papírek, který mne před takovýmto útokem hmyzu v džungli chránil. Věci, naházené zpět do batohu, putovaly opět na zem, protože jsem pro změnu hledal repelent. Mezi útočníky byli i komáři a ti se lampičkou nenechali zmást. Nastříkal jsem se repelentem a abych se vyhnul útokům hmyzu na obličej, nesl jsem rozsvícenou čelovku v ruce.

To byla chyba. Dlaň byla ještě vlhká od repelentu, 100% DEETu, který jsem si před časem nechal poslat z Česka. Ten komáry odpuzuje spolehlivě. Na pleti je taky OK. Bohužel rozežírá umělou hmotu a elektroniku. Když se čelovka v mé ruce začala leptat, pochopil jsem, že tudy ne. Čelovku jsem zhasl a strčil do kapsy. Snad z ní něco zbude. Když si moje oči zvykly na tmu, dalo se po silnici docela dobře jít. Občas jsem sice šlápl do díry na silnici, ale to se dalo vydržet. Nebýt toho, že byly po dešti plné vody. Když boty začaly čvachtat, už mi to bylo jedno.

Blížil jsem se ke stavením, od kterých se ozýval zuřivý štěkot psů. Určitě je tu mají na ochranu před pobudy, jako jsem já. Stavením jsem se vyhnul a došel k zamčené bráně s velkým nápisem "Centre Kalawachi". Pod osvětlenou střechou jsem viděl nočního hlídače. Tady že chci přenocovat? Když se mu ukážu, bude mi rozumět? Nezavolá na mne policii? Zkusím to.
- "Bonsoir (Dobrý večer)" křičel jsem přes plot. "Excusez-moi monsieur (Promiňte pane)!" Nic se nestalo. Zakřičel jsem hlasitěji. Nijak nereagoval. Buď se díval na televizi, nebo spal. Rozhodně nečekal návštěvníka. Brána nešla otevřít a žádný zvonek nikde nebyl. Začalo mrholit.

Nevěděl jsem, zda jsem tu správně a zda indiánská vesnice s carbetem Kalawachi není někde úplně jinde. Kalawachi může být běžné indiánské jméno. Rozhodl jsem se ale, že už nikam nepůjdu. Svou první noc ve Francouzské Guyaně strávím tady. V tichosti jsem si pár metrů od brány postavil stan, batohy hodil dovnitř a přes vršek stanu přehodil pláštěnku jako ochranu před deštěm a taky trochu jako maskování. Usínal jsem za bubnování dešťových kapek na stan a říkal si, že se v dešti zítřejší start rakety asi neuskuteční.

Během noci jsem se několikrát probudil se strachem, že mi do stanu teče. Neteklo. Vstal jsem ještě před rozedněním. Hlídači se v noci naštěstí nestřídali, takže na mne nikdo nepřišel. Vylezl jsem ze stanu a sbalil ho dřív, než si ho někdo mohl všimnout. Už nepršelo. Velký den mohl začít. Čekala mne cesta k vesmírnému centru. Bohužel tam půjdu jako vagabund. Neumytý, neoholený, v plné polní, s batohem, stanem a vším mým živobytím. To jsem zvědav, zda mne tak na start pustí.

Po kilometru chůze na mne od jedné budovy vyrazili dva bojoví psi. Zatraceně. Nestihnu ani vytáhnout mačetu. Naštěstí za nimi vyběhl pán a zavolal je zpět. Mluvil anglicky, tak jsem se ho zeptal na cestu ke Kalawachi. Poslal mne k místu, kde jsem dnes nocoval.
- "To je ale indiánské muzeum" oponoval jsem.
- "A zároveň carbet a jídelna" ubezpečil mne. Super!

Vrátil jsem se k muzeu, prolezl dírou v plotě a našel indiánského hlídače. Jmenoval se Joseph a mluvil trochu anglicky. Dovedl mne k přístřešku, kde jsem si mohl natáhnout houpací síť. Byl hned za plotem. Vzdušnou čarou asi 5 m od místa, kde jsem dnes spal. Stály tu veřejné záchodky (plné mravenců) a venkovní sprcha. Vysprchoval jsem se a oblékl se do čistého. Nakonec půjdu na start jako slušný člověk.

Z tašky jsem vyndal kantonskou rýži s masem ze včerejška a pořádně se nasnídal. Abych se trochu naladil na kosmickou atmosféru, pustil jsem si u toho Men in Black 3. Velký batoh jsem dal Josephovi do úschovy a vyrazil směr Kourou jen s malým baťůžkem s elektronikou. Hodinu jsem kráčel trávou mezi silnicí a džunglí. Nebyl tam chodník a auta mne míjela vysokou rychlostí, tak se mi moc dobře nešlo. Když jsem dorazil ke křižovatce s odbočkou na Kourou, věděl jsem, že je něco špatně.

Rýže byla zřejmě v pořádku. Maso ne. Moje břicho se bouřilo. Za pár hodin budu mít problém. Až to na mne příjde, snad doběhnu. Snad budu mít kam. Bylo teprve devět ráno, ale vedro bylo nesnesitelné. Horko pobřeží Atlantiku spojené s vlhkostí okolní džungle.

Na ulicích nechodili žádní lidé, kterých bych se zeptal na cestu. Každý tu jezdil autem. Narazil jsem na pojízdný stánek s občerstvením a od prodavačky chtěl zjistit, kudy se dostanu do vesmírného centra. Moje Francouzština ale stačila akorát na to, abych si koupil Fantu. Vypil jsem ji a koupil si další. Takové vedro!

Pokračoval jsem po cestě a došel k cedulím, ukazujícím směr k "Centre Spatial Guyanais." Dalších 45 minut jsem vedle uhánějících aut kráčel ve směru šipky. Konečně se centrum objevilo přede mnou. Ve vzduchu létala helikoptéra a z obrněného transportéru na mne třeštili oči francouzští vojáci. Moc lidí jim sem pěšky nechodí. Po trávě na kraji vozovky.

Vedle transportéru svítila světelná tabule. Stálo na ní, že je vstup do areálu omezen, protože probíhá odpočet před startem. Takže se poletí! Úžasné! Úplně mi přeběhl mráz po zádech. Vyčerpaný jsem vpadl do klimatizované budovy vesmírného muzea. Konečně jsem tu! Dali mi vstupenku na start a informační materiály.

Autobusy pro návštěvníky startu budou odjíždět ve 13:00 od knihovny v centru Kourou. Škoda že ne odsud. Moc se mi do toho horka nechce. Slečna v recepci se zeptala, zda chci zavolat taxi. Do centra za 5 Eur. Samozřejmě! Za minutu mi přišla říct, že je to bohužel 12 Eur. To už je moc. Víc, než můj nocleh v Kalawachi za 10 Eur. Půjdu pěšky.

Vracel jsem se do Kourou a v pojízdném občerstvení vypil další dvě Fanty. Netušil jsem, jak je Kourou dlouhé. K místní knihovně jsem dorazil zcela vyprahlý před polednem. V automatu jsem si koupil další nápoje a hned je vypil. Nechal jsem si vystavit průkazku čtenáře a na hodinu zapadl do klimatizované počítačové místnosti. Byl to vyčerpávající den. Horko, vlhkost, únava a nevyspání. Odměna za všechny útrapy se ale blížila.

Posadili nás do klimatizovaných autobusů a vezli na start. Vyprávěli o tom, že vesmírné centrum v Kourou vzniklo díky představě tehdejšího francouzského prezidenta de Gaulla o mocné Francii, která bude konkurovat USA i Sovětskému svazu. Taky mám pár divokých představ, tak se z nich třeba taky něco urodí. Mohli bychom pak konkurovat třeba Kypru a Albánii.

Vyprávěli o ideálním umístění centra skoro na rovníku mimo oblast hurikánů a zemětřesení, obklopeném z jedné strany oceánem a z druhé džunglí. V Brně taky nemáme hurikány ani zemětřesení. Albánie a Kypre, už dnes se můžete bát!

Centrum je financováno Evropskou Unií, francouzskou vládou a klienty, platícími za dopravu satelitů do vesmíru. Francie nabídla několika dalším zemím s kosmickým programem, aby se do komerčního vynášení satelitů z Kourou také zapojily a postavily zde svoje startovací rampy. Vedle peněz za vynesené satelity jim mělo být výhodou i to, že mohou rampy použít na vynášení svých vlastních satelitů, které je zde díky blízkosti rovníku velmi ekonomické.

Přistoupili na to jen Rusové. A postavili kopii svého zařízení z Bajkonuru na start raket Soyuz. Tyto rakety vynášejí středně těžké satelity a doplňují tak francouzské rakety Ariane, coby nosiče nejtěžších nákladů. Celou řadu by měl v budoucnu doplnit lehký nosič raketa Vega, vyvíjená Itálií. Pokud si někdo troufne svěřit vynesení družice italské technologii ...

Dnešní let Soyuzu vynese do vesmíru dva komunikační satelity evropského navigačního systému Galileo, budoucí konkurence amerického systému GPS. Konkurence, nebo pojistky pro případ, že by jednou v budoucnu američané pro ostatní GPS prostě vypli. S těmito dvěma satelity bude mít Galileo ve vesmíru už čtyři satelity, takže bude moci začít jeho testování.

14:00 Autobus minul několik vojenských kontrol a stewardka nám předvedla, jak si nasadit plynovou masku, které bychom dostali v případě nehody. Může se to hodit. Vzpomněl jsem si na svůj sen a na žár vzduchu z rakety.

14:10.
- "We wish you a pleasant lunch visit (Přejeme Vám pěknou návštěvu oběda)" zakončili svůj proslov. Výborně, dostaneme i jídlo!

14:15 Dojeli jsme na místo a já pochopil svůj omyl. Správně to mělo být: "We wish you a pleasant launch visit (Přejeme Vám pěknou návštěvu startu)." Oběd zdarma nebude. Vešli jsme pod stříšku s obrazovkami a já si koupil bagetu se sýrem. A nezbytnou plechovku s pitím.

14:45. Do startu zbývá necelá půlhodina. Sedli jsme si na schůdky se zábradlím, otočené ke startovací rampě. Těšíme se a čekáme na ten zážitek. Část lidí dala přednost trávě a posedala si trochu stranou na louce.

15:00. Patnáct minut do startu. Napětí vrcholí. Vyndal jsem svůj pískající foťák s nefungujícím displejem a snažím se trefit pár fotek naslepo. Výsledkem každého pokusu vyfotit startovací rampu se zoomem je ale prázdná fotka části oblohy.

15:10 Pět minut do startu. Rýže s masem pochopila důležitost okamžiku a rozhodla se, že chce ven. Tak to ne! Start kosmické rakety nepros***(pím) někde na záchodě.

15:14. Minuta do startu. Dočkal jsem se.
- "Deset ... devět ... osm ... sedm ... šest ... pět ... čtyři ... tři ... dva ... jedna ... " odpočítávám. "Zážeh!" dodávám a v té chvíli mi to došlo. Něco je špatně. Raketa nestoupá. Žádné motory, žádný kouř, žádné chvění vzduchu. Zklamaně hledíme na nehybnou konstrukci. Houstone, máme problém!

- "Óóó" ozval se výdech úžasu od skupiny sedících na trávníku. Podívali jsme se jejich směrem a vtom jsme ji spatřili. Maličkou zářící tečku stoupající k nebi. Raketa startovala z jiné rampy! Celou dobu jsme koukali špatným směrem! Houstonééé! Otočil jsem foťák a snažil se rychle něco vyfotit. Raketa ale byla daleko a zoom se nedal použít. Naslepo jsem střídal fotky a záznam videa, doufaje, že raketu někde trefím.

Zářící tečka stoupala k nebi. Po chvíli k nám dolehl i zvuk motorů. Ušní bubínky ale rozhodně nedrtil. Na to by bylo nejspíš potřeba navštívit Bajkonur. Evropská Unie chrání lidské zdraví a životy v každé situaci, takže jsme byli od startovací rampy opravdu daleko.

O trochu vzruchu se postaral alespoň druhý stupeň rakety, který jí tentokrát už v šikmém směru udělil rychlost potřebnou k průniku atmosférou. Zanechal za sebou pěknou kouřovou stopu.

Raketa zmizela z dohledu a kouřová stopa začala měnit tvar. Pro případ, že by někomu nebylo jasné, kam raketa odletěla, se stopa proměnila v šipku, ukazující na místo, kde raketa zmizela. Vtipné a efektní.

Zpravodajství z letu pokračovalo na obrazovkách pod střechou. Raketa se chystala k zapálení třetího stupně. Záběry z řídícího střediska ukazovaly spokojené obličeje lidí, zodpovědných za start. Jejich sledování ale žádný adrenalin nepřineslo. Žádné odfouknuté ani zapálené paruky. Žádné prasklé ušní bubínky. Trochu nuda. Mít to na starosti, pouštěl bych lidem při startu aspoň nějaký hlasitý zvuk raketových motorů ze skrytých reproduktorů.

Ještě než jsme nastoupili do autobusů a nechali se odvézt zpět do Kourou, využil jsem zařízení pozorovatelny a zanechal zde svou vlastní stopu. Nebyla sice kouřová a nevytvořila šipku, ale kantonská rýže s masem si o luxusnějším prostředí těžko mohla nechat zdát. Houstone, můj poslední dnešní problém byl vyřešen. Čekalo mne už jen nějakých 10 km pochodu po krajnici s krabicí plnou baget a balených vod pod paží. Ale o tom zase jindy.