(21.11.-9.12.2010)
A tentokrát bez příkras
(Ministr zdravotnictví už nikoho nevaruje)

Cesta nočním autobusem pokračovala tak, jak začala. Hrozně. Autobus každou hodinu zastavoval, světla se rozsvěcovala a řidič něco japonsky hlásil do reproduktorů. Japonci v kukaních si světla ani nevšimli, já na svém tlačícím sedadle ano. Myslel jsem, že to jsou pauzy na záchod, Japonci mají problémy s prostatou a tak potřebují časté zastávky. Na jedné z nich ve 4 ráno jsem vystoupil taky a šokoval tak řidiče s jeho kolegou, protože mám přece jet až do Hirošimy. Tak jsem pochopil, že to v noci byly normální zastávky v japonských městech, kde lidé vystupovali.

Na zastávce v Hirošimě už čekala Míša a hrozně jí to slušelo. Byla tam i s otcem japonské rodiny, u které bydlí. Trval prý na tom, že nás autem odveze do našeho hotelu. Tak moc děkujem. Bylo brzy ráno a my se chtěli zeptat, zda si můžeme v hotelu nechat batohy a ubytovat se už před oficiálním check-inem ve 14:00. Míša se na to recepčního japonsky zeptala a já už na jeho výrazu viděl omluvné "bohužel to nejde". Vrtěl hlavou a ukláněl se a já začal mít chuť trochu narušit harmonii. "Proč bychom si tu nemohli nechat zavazadla?" říkal jsem si v duchu a chystal se mu naše batohy hodit na recepční pult s výrazem "nebo Vám je snad mám dát jinam?" Míša mne zarazila s tím, že si tu zavazadla samozřejmě nechat můžeme. Pán se jen omlouval, že uklizečka přijde až za hodinu, tak nás do pokoje mohou pustit nejdřív v 11:00. Což je super. Děkujem.

Vyšli jsme ven a chvíli se procházeli po mrazivých hirošimských ulicích. Došli jsme do parku míru k troskám domu, který stál kdysi v epicentru výbuchu atomové bomby. Zatímco okolní domy lehly popelem, kostra tohoto domu stojí dál. Jak praví plaketa na tomto památném místě, postavil ho kdysi český architekt Jan Letzel. Japonci tu musí mít české architekty rádi. Seděli jsme v parku, sledovali joggující Japonce a Míša mi vyprávěla o svém životě v Japonsku. Miluje to tam. Bylo to krásné, ale jak se na to má člověk soustředit, když mu to vypráví někdo s tak nádherným hlasem? Kdo Míšu zná, potvrdil by, že má neobyčejný, uhrančivě krásný hlas. Úplně mne hladil po duši. Nejhezčí by bylo zavřít oči, položit hlavu do klína a poslouchat tu hlasovou zvonkohru.

Po obědě ze supermarketu jsme se nastěhovali do hotelu a já trochu dospal předchozí neprospané noci. Vstali jsme o půl šesté večer a rychle se dali do pořádku. V šest jsme totiž měli jít s Míšinou japonskou rodinou na večeři do restaurace. Míše na tom moc záleželo a já si připadal, že jdu žádat o ruku. Na její přání jsem si oholil dokonce i knír a bradku, takže jsem se cítil docela nesvůj. Měli jsme zpoždění, ale rodiče taky. Maminka totiž ráno v kostele prodávala sušenky, tak teď trochu zaspali. Představili jsme se a já se pokusil zopakovat japonskou větu "Dobrý večer, moc mne těší", kterou do mne Míša posledních 15 minut hustila. Půlku jsem ale zapomněl, tak jsem zaimprovizoval a vhodně ji doplnil japonskými výrazy, které znám. Takže z toho zřejmě vzniklo něco jako "Dobrá večeře, moc sony yamaha harakiri radost."

Vešli jsme do restaurace, zuli se a došli k malému stolku, trčícímu asi 20 cm z podlahy. Teda ti Japonci, tady se bude hrozně sedět. Sedli jsme si na zem a já si zkroutil nohy pod sebe do dost nepohodlné polohy. Ostatní se taky posadili a když viděli, jak nepřirozeně sedím, upozornili mne, že pod stolem je místo, kam se dávají nohy. A skutečně. Byl to v podstatě normální stolek, ale stál v půlmetrové díře. Dal jsem si nohy dolů jako ostatní a hned se sedělo dobře.

Byl to moc příjemný večer. Tatínek s maminkou byli hrozně milí a tatínek mluvil trochu anglicky, tak jsme si hezky povídali. Maminka říkala, že vypadám mnohem mladší, než na fotkách. No jo, když se úplně oholím, vypadám sice trochu jako blbec, ale mladší. Ukazoval jsem jim na displeji mobilu fotky z Afriky a jim se moc líbily. Říkali, jak jsem hrozně duševně mladý, protože používám iPhone. Pro mou Omnii 2 to sice asi byla urážka, ale nic jsem neříkal. Pokazit harmonii i tady, asi bych neměl kde spát.

Na konci večeře se Míša japonsky zdvořile zeptala, zda je na tu večeři můžeme pozvat a zaplatit účet, protože by nám to udělalo radost. Byla to ale jen japonská harmonická hra. Zaplatit nás samozřejmě nenechali, protože jim udělalo ještě větší radost zaplatit to sami. Rozloučili jsme se s nimi a vrátili se do hotelu. Míša měla hroznou radost, že se ta večeře tak vydařila, že jsem se jim líbil a že jsem neudělal žádnou ostudu. Trochu mne tím vyděsila, protože já taky umím být normální.

I když se ani nedivím, že ode mne Míša čeká jen to nejhorší. Když se v práci proslechlo, že se mnou chodí, dozvěděla se od "kamarádek", jak jsem hrozný a jak to se mnou nemůže vydržet. Dřív jsme se tomu spolu smáli, jenže stokrát opakovaná pravda se stává pravdou.

Při tom si holky mohly ušetřit práci, protože jsem Míšu dostatečně strašil já sám. Vyjmenovával jsem jí všechny svoje špatné vlastnosti, každou jsem ještě pořádně nafoukl, a přidal jsem pár dalších, které jsem viděl u jiných. Nechtěl jsem, aby ze mne někdy v životě byla zklamaná. Připravoval jsem ji na dvakrát větší stvůru, než jsem. Aby byla vždycky jen příjemně překvapená. Říkala, že to na ni nefunguje. I když trochu jo, protože se teď radovala, že nejsem tak velký kretén, jak původně myslela, a že večeře dopadla dobře.

Druhý den v Hirošimě jsme věnovali plánování naší japonské cesty. Vymýšleli jsme, jak nejlépe využít JR Passy - naše drahé týdenní permanentky na ještě dražší japonské rychlovlaky Shinkanzeny. Potřebovali jsme je zkoordinovat s Míšinou školou, takže na cesty vyrazíme hned zítra. Míša mi ještě na Youtube ukázala geniální přednášku jednoho amerického pastora o rozdílech mužského a ženského mozku a večer jsme se podívali na pár Futuram a na Avatara. Viděl jsem ho poprvé a byla to fakt bomba. I když je to samozřejmě jiná kategorie, než můj kultovní japonský Lost in Translation. Tolik k té krizi středního věku Patricku nebo kdo to napsal. A Andrea není Čech :-)

Ráno jsme se sbalili, na nádraží si nechali vyznačit začátek platnosti našeho JR Passu a nasedli na Shinkanzen do bývalého císařského města Nara. Shinkanzeny jsou krásné, čisté, jezdí na minutu přesně a uhání krajinou rychlostí 250 km/h a vyšší. Vevnitř si toho člověk ani nevšimne, jakoby vlak skoro nejel. Nejvíc mne na nich překvapilo, že jsem si vůbec nevšiml rozjíždění a zastavování. Je dokonale plynulé. A harmonické. Klidně při něm můžete chodit bez držení. Vlakem prochází průvodčí a prodavačky občerstvení a když projdou vagonem, ještě před odchodem do dalšího vozu se otočí na cestující a ukloní se. Nikdo jim úklonu nevracel, tak jsem s tím začal já. I když to bylo spíš takové panovnické kynutí, tak mne Míša musela plácat, abych nenarušoval harmonii. "Já ho tak nesnáším!" To se Míša naučila od Marcely z videí z Himalájů.

V Naře jsme plánovali přespat v hostelu pro backpackery, který byl kousek od nádraží a stál 2500 Jenů (asi 550 Kč) na osobu v dormitory. Našli jsme ho, ale vypadal jako taková malá barabizna, tak jsme chtěli jít jinam. Míša rozhodla, že si najdeme nějaký levný hotel v hotelové čtvrti, a stanovila pravděpodobný směr k nejbližšímu hotelu. Po 15 minutách chůze jsme opustili centrum a procházeli mezi malými domky a vilkami, kde na nás a naše batohy hleděli místní obyvatelé s nedůvěrou. Poznamenal jsem, že pokud půjdeme dál tímto směrem, narazíme na nějaký hotel možná až v Tokyu. Otočili jsme se a vrátili se na nádraží, kde jsme se v informační kanceláři zeptali na levné ubytování. Nejlevnější hotel byl za 10000 Jenů, tak jsme se vrátili do původně plánované barabizny. Vevnitř bylo čisto a uklizeno, tak to nebylo tak hrozné. Spali jsme na pokoji s dalšími 3 lidmi, ale Míše se nechtělo spát na horním lůžku sama, tak jsme se vyspali oba na dolním.

Další den jsme si nechali věci v hostelu a šli se projít po Naře. Byl tam krásný park, kde mezi návštěvníky chodily srnky. Bylo to hrozně fajn a srnky se kolem nás motaly a dokud jsme měli krmení, nechtěly od nás pryč. V parku bylo plno chrámů, ale my jsme nechtěli platit vstupné, tak jsme si je prohlíželi jen zvenčí. V Japonsku je ještě jedna skvělá věc. Všude mají čisté veřejné záchodky zdarma. Což jsem v Naře velmi ocenil, protože jsem den před tím něco špatného snědl.

Chodili jsme parkem a bavili se s Míšou o jejím projektu na doktorskou práci. Pomohl jsem projekt trochu překopat a Míša mi za to byla vděčná, protože to dávalo smysl. A já měl radost, že jsem jí mohl s něčím pomoct.

Toulali jsme se po Naře celý den a navečer vymysleli, že tu ještě přespíme a do Tokya pojedeme až zítra. Přišli jsme do našeho poloprázdného hostelu a sdělili jim, že zůtáváme ještě jednu noc. S nesmírnou lítostí nám oznámili, že mají plno. To zas bylo uklánění. Zřejmě si někdo stěžoval, že jsme s Míšou na hromadné ubytovně spali na jedné posteli a takovou Sodomu Gomoru tu mít nechtějí.

Byl už večer a my museli odjet z Nary. Nasedli jsme na Shinkanzen do Tokya a za 3 hodiny tam byli. Ale kde najít v Tokyu levné ubytování? Míša pro Tokyo naplánovala přespání v love hotelu. Jsou to hodinové hotelý, kam si chodí odskočit byznysmeni se svými kolegyněmi, podřízenými, nebo placenými společnicemi. Většinou během dne, ale klidně i večer. Mělo to být levnější, než normální hotel. Našli jsme jeden love hotel za 8000 Jenů (1800 Kč), ale tahle cena platila až po 22:00. Při dřívějším příchodu byl o 2 tisíce dražší. Půl hodiny jsme se tedy procházeli venku a pak se ubytovali. Recepční byla od hostů oddělena neprůhledným sklem, aby viděla jen obrysy a nemohla nikoho identifikovat. Pokoj byl velmi pěkný a čistý, s velkou postelí a zvukotěsnými stěnami. Byl jsem trochu zklamaný, že na stropě nejsou zrcadla, ale není každý den posvícení.

Probudili jsme se až dopoledne, protože byl pokoj kromě zvukotěsného I světlotěsný. O půl jedenácté nám zavolali z recepce, že check-out je v 11:00 a pokud zůstaneme déle, musíme zaplatit i denní taxu. Dojeli jsme na nádraží, dali batohy do skříňky na zavazadla a vyrazili si pohlédnout Tokyo. Náš JR Pass platil i na okružní lince kolem města, tak jsem vymyslel, že si uděláme prohlídku Tokya zadarmo po železnici. Ujeli jsme několik zastávek, ale jediné, co jsme viděli, byly koleje, vlaky a budovy kolem tratě. Vystoupili jsme a šli raději pěšky. Došli jsme k císařskému paláci, ale na prohlídku se muselo čekat a byla nutná registrace, tak jsme se jen tak nazdařbůh vydali městem.

Motali jsme se Tokyem až do večera a zastavili se taky v budově společnosti Sony, kde mají ve spodních 6 patrech průchozí expozici svých nejnovějších technických hraček. Byl už večer, tak jsme se rozhodli přespat ještě jednu noc v našem love hotelu. Přišli jsme tam správně až ve 22:00 a pro změnu prozkoumali nabídku televizních kanálů. Dávali tam japonské porno, ale místo vzrušení nám přivodilo jen záchvaty smíchu. Japonské porno totiž není o sexu - je o divení.

Typický průběh začíná nějak takhle: v místnosti je mladá žena a jeden nebo dva muži. Žena si sundá tričko a muž(i) se diví: "Jééé, co to jééé? To je hezké rameno. A co je tohle? (podprsenka)" Následuje krátký rozhovor plný divení, obdivování hezkých ženských ramen a proseb, aby si sundala ještě něco. Po chvíli si dá cudná žena říct a sundá si jedno ramínko podprsenky. "Jééé, co to jééé? A co to je pod tou poprsenkou?" Po chvíli ji žena velmi nesměle odloží. "Jééé, co to jééé? Já nic takového na hrudi nemám." Žena cudně klopí zrak a muž(i) obdivně prohlíží ženské poprsí a diví se u toho: "Jééé, to je zajímavé!" Po dalších 5 minutách divení žena postupně odloží podkolenky, sukni a kalhotky, pokaždé následované záplavou divení. S Míšou jsme se nestačili divit.

Ráno nás v půl jedenácté opět probudil telefonát z recepce, tak jsme se rychle sbalili, odjeli na nádraží a nasedli do Shinkanzenu do městečka Sendai. Míšin japonský tatínek říkal, že to je krásné město nedaleko přístavu Matsushima s nádhernými výhledy na rozeseté ostrůvky. Po cestě jsme se bavili pozorováním Japonců kolem nás a představováním si, jak to asi v noci vypadá u nich v ložnici. Koukali jsme na jednoho kluka s dívkou a uvažovali, jaké to u nich bylo poprvé. "Jééé, co to jééé? To je zajímavééé!" Být na místě té dívky, mě bych z toho trauma. Vedle seděl asi padesátiletý byznysmen s manželkou. Jaké to u nich asi je po 30 letech manželství? "Jééé, co to jééé? Něco takového jsem ještě nikdy neviděl!" Co si musí Japonky myslet o skleróze svých manželů? I když možná by se smáli oni nám, že se v posteli vůbec nedivíme.

Na japonské železnici mne fascinovalo ještě jedno zařízení. Ve vlacích je zakázáno kouřit. Na nástupištích také. Ale samozřejmě tu nezapomínají ani na kuřáky. Proto na každé větší stanici naleznete místnost pro kuřáky. Uprostřed jednoho z nástupišť uvidíte kompletně prosklenou neprodyšně uzavřenou místnost. Jakoby z oka vypadla kuřácké místnosti na louce v IT Crowdu. Tísní se v ní skupinka lidí (většinou v oblecích), kouří cigarety a dusí se, protože je místnost přeplněná kouřem, který neuniká ven. Při čekání na vlak stojíte na nástupišti na čerstvém vzduchu a tyhle zoufalce pár metrů od sebe pozorujete. Ubezpečuju Vás, že žádná varování ministerstva zdravotnictví, žádné černobílé nápisy o libovolných velikostech na krabičkách cigaret na Vás nezapůsobí tak, jako tenhle pohled. Děti se na ně dívají a určitě se jim honí hlavou otázka: "Chci být jednou mezi nimi?"

Dojeli jsme do Sendaie a na nádraží sehnali ubytování v malém levném hotýlku za 7000 Jenů. Procházeli jsme se městem, zastavili se v restauraci a dali si japonské jídlo ramen. Nebylo nic moc. V informační kanceláři nám dali mapu turisticky zajímavých míst, tak jsme navštívili několik nejbližších. Ale ani velká nákupní zóna, ani několik sošek a dokonce ani parčík mezi dvěma proudy vozovek nás nijak zvlášť nenadchly. Po cestě zpátky jsme se prošli hráčskými halami s automaty. Byly plné dětí. Co z nich vyroste? Nejspíš něco jako já.

Když jsme někde chvíli bloudili a nemohli najít cestu, Míša se japonsky někoho zeptala. Já bych se se svojí Japonštinou nedostal nikam. Je totiž omezena na názvy několika japonských měst, japonských firem a výrazy "Hai", "Koničiva" a "Harakiri" (které je prý stejně Sepukka). Možná bych si ještě vzpomněl na svou oblíbenou větu ze seriálu Zajatec japonských ostrovů, když si počuraný Richard Chamberlain myslí, že ho chtějí zabít, a dostane tak přes držku od jednoho čistotného japonského dědečka, který stále trpělivě opakuje: "Vstupte prosím do lázně." Ale i ta by mi nepomohla. Bez Míši bych byl prostě ztracen.

Ráno jsme vyrazili do Matsushimy na ostrůvky. Podařilo se nám nacpat batohy do menší skříňky na nádraží a ušetřit tak 200 Jenů. Tak jsme si v té zimě každý koupili zmrzlinu. Vybrali jsme si, jakou zmrzlinu chceme, starý pán vyndal z mrazáku příslušný kelímek, zajímavá mašina ho vcucla a do kornoutu nám stočila zmrzlinu. V rámci šetření jsme odmítli plavbu lodí a zaplatili jen vstup na ten nejhezčí ostrůvek s krásnými zákoutími. Podzim je v Japonsku nádherný.

Když jsme tak spolu chodili po krajině, občas jsem z legrace odhadoval, co si Míša zrovna myslí, a pak jakoby za její mozek změněným hlasem mluvil: "Co si to pořád ťuká do mobilu? Určitě píše nějaké jiné. Už mne nemiluje. Já to tušila. Život je těžký ... Proč pořád chce, abych ho fotila? Měl by si víc všímat mne! Aha prý potřebuje denní fotky na ty jeho blbý stránky. No to je úroveň ..." Míše se to hrozně líbilo a smála se tomu. Má nádherný úsměv. Ale stejně jsem se nejvíc zamiloval do jejích pih.

Z Matsushity jsme navečer zamířili do Ita. Je to městečko s termálními prameny nedaleko hory Fuji. Míša tam objednala luxusní pokoj v japonském stylu v tamnější backpackerské verzi japonského hotelu Ryokan. Všechny dveře byly posuvné, spali jsme na matracích na zemi a k dispozici měli japonskou termální lázeň Onsen. Večer jsme si v supermarketu nakoupili dobroty a Míša vybrala dva filmy, na které se podíváme - Under Suspicion a Elegy. Japonská rychlost stahování byla v Česku nepředstavitelná. Jeden film byl stažen za 5 minut. A oba filmy super. Konzuela nádherná. Míša lepší. Míša by na to řekla: "Ne ne." Ona totiž umí tak nádherně říkat "Ne ne." Až mi u toho srdce usedá.

Druhý den jsme zjistili, že to Míša v mapě našla špatně a naše město je od hory Fuji daleko. Nevadí. Když jsme na ni nemohli vylézt, šli jsme se jen projít do přístavu. Foukal studený vítr a nafoukal mi do ucha, které mne večer začalo hrozně bolet. Na netu jsem našel, že to je zánět vnějšího zvukovodu, a že na to stačí natřít si povrch ucha alkoholem a vzít si Ibalgin. Pomohlo to. Lenivě jsme si užili náš japonský pokoj a další den ráno odjeli zpět do Hirošimy. JR Pass nám platil poslední den, tak jsme ho ještě využili k návštěvě malebného ostrova Miyajima u Hirošimy. Na Miyajimě bylo taky plno srnek, ale na rozdíl od Nary se tu nesměly krmit. Míša mi ukázala místo, kde absolvovala svou čajovou slavnost - tradiční japonský rituál, kterého se tu zúčastnila jako jediná cizinka. Opravdu Japonsko miluje. A chtěla by tu žít.

Následující den strávila Míša ve škole. Já na ni čekal v našem hirošimském hotelu a dělal na stránkách. Z obchodu mi přinesla kuře s rýží a můj oblíbený nápoj - chlazenou vodu s broskvovou příchutí. Byl toho litr a stálo to jenom 105 Jenů (asi 23 Kč). V Japonsku to byl skoro nejlevnější nápoj, tak jsem ho pil pořád. Nechtěl jsem nic jiného a Míša měla radost, že když mi něco moc chutná, nemám potřebu zkoušet něco jiného. Dnes ale přinesla i hruškovou vodu, tak jsem hned ochutnal. Míša byla zklamaná, že jsem nezůstal věrný broskvi. Ti chlapi!

Další den už nám neplatil JR Pass a my mířili do Kyota, mnohými považovaného za vůbec nejkrásnější japonské město. Mohli jsme si koupit zpáteční jízdenku na Shinkanzen, se kterým bychom tam byli za 2 hodiny. Každého by nás stála 21600 Jenů (4800 Kč). Místo toho jsme se rozhodli pro sedmihodinovou jízdu autobusem, která stála tam a zpět jen třetinu. V Kyotu jsme si na nádraží koupili bagetu a suši a šli je jako správní bezdomovci sníst do parku. Jídlo je totiž v Japonsku drahé. S Míšou jsme tak jedli jen v japonských fast foodech, nebo si něco kupovali v supermarketech. Míša jedla to nejlevnější suši, které stálo kolem 30 Kč. Je hrozně skromná. Zasloužila by si někoho bohatého, kdo by ji zahrnul poklady světa.

Vrátili jsme se do města a začali shánět květiny. V Kyotu jsme měli bydlet v bytě u jedné Míšiné známé. Byla to mladá Japonka, pózující jako modelka u bonzajů. Zřejmě to byl japonský dream job, protože dobře vydělávala a byla hrozně bohatá. Měli jsme se s ní potkat v restauraci, kam nás pozvala na večeři. Musíme jí ale koupit dárky. Z Hirošimy jsme jí vezli luxusní sladkosti a tady jí v květinářství nechali uplést kytici růží. Stála 3000, ale budeme u ní spát a pozvala nás na tu večeři, tak ať jí uděláme radost.

Setmělo se, do večeře zbývala ještě hodina a my stáli vedle Kyotské věže. Chtěli jsme se tam jít podívat až ve dne, ale pokladní nás ubezpečila, že je to velmi krásné i v noci. Zaplatili jsme a vyjeli nahoru. Rozhlíželi jsme se kolem a snažili se spatřit nějakou pamětihodnost. Jenže nebylo nic vidět. Žádný krásně osvětlený pražský hrad, žádná Eiffelovka. Jenom normální ulice nočního města. Byli jsme zklamaní, ale měli tam super dalekohledy s velkým přiblížením, tak jsem si našel okna osvětlených hotelových pokojů, zaměřil dalekohled na postel a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Možná tu spíš používají to divení. Anebo si okna zatahují.

Večer přišla Japonka i s přítelem a dostala od nás kytici a dárky. Večeřeli jsme samé japonské speciality. Nejlepší z nich byla jedna jedovatá japonská ryba. Chutnala mi, tak jsem jí snědl nejvíc ze všech. Pak mi řekli, že se musela připravit podle speciálního receptu, a kdyby se kuchař při přípravě spletl, hosty by otrávil. Tak snad to budu mít rychle za sebou. Naštěstí se nespletl. Když na to tak dnes vzpomínám, řekl bych spíš bohužel. Na konci večeře Míša začala hrát tu harmonickou japonskou hru, že by nám jako udělalo radost, kdybychom večeři mohli zaplatit. Ukázalo se, že tu hru Japonka nezná, protože řekla: "OK, tak to zaplaťte." To byl šok. Mohli jsme klidně spát v luxusním hotelu.

Ráno jsme se s Míšou dohodli, že když nás ta známá stála tolik, přespíme u ní ještě jednu noc. Den jsme věnovali prohlídce kyotských chrámů, ale vůbec se nám nevydařil. Byl plný nedorozumění. Dokonce jsem začal držet hladovku, ale vydržela mi jen půl hodiny. Pak jsem začal umírat hlady a Míša do mne nacpala kuře s rýží. Ještě jsme si v té zimě pochutnali na několika hrozně dobrých zmrzlinách.

Na ulicích jsme potkávali Japonce s rouškami na ústech. Zřejmě zubaři. Připadalo mi to takové nejaponské, že chtějí dýchat čistší vzduch, než ostatní. A při tom byl vzduch v Kyotu čistý. Míša mi vysvětlila, že ty roušky nenosí ke své ochraně, ale k ochraně ostatních. Nemocní Japonci s chřipkou nebo nachlazením totiž normálně chodí do práce a pomocí roušky chrání okolí před svým kašlem. Ty roušky mívají napuštěné výtažky z Eukalyptu a nejrůznějších léků. Dobrá myšlenka, jednu bych si domů taky vzal.

Další ráno jsme se rozloučili s japonskou modelkou a hladoví (prý nám zapomněla koupit snídani) vyrazili na brzký ranní autobus zpátky do Hirošimy. Tam jsem se na nádraží zeptal na vlak do Shimonoseki, odkud jsem měl zítra odplout do Koreje. Chtěl jsem znát tu nejlevnější cenu Shinkanzenu, ale úřednice mi řekla tu nejdražší. Jak jsem byl zvyklý z cest, že nás chtějí všude oškubat a nabízí nám jen to nejdražší, trochu jsem na ni zvýšil hlas. Při tom to byla moje chyba. Jen jsme s Míšou nechápali strukturu cen. Za cestu Shinkanzenem se platí jedna cena. Ta levnější cena je za normální vlak. Míšu to moc mrzelo.

Ubytovali jsme se v našem krásném business hotelu a já se začal připravovat k odjezdu. Ten jsem nakonec odložil. O dva dny. Pak ještě o jeden. A ještě o dva. V hotelu měli akční nabídku noc za 4900 Jenů, což bylo ještě levnější, než dormitory v Naře. Za ten týden v Hirošimě jsem si vypral oblečení, nabil veškerou elektroniku, nainstaloval Psiona, našel, jak opravit svou Omnii 2, připravil, uploadoval a zveřejnil fotky na stránky, udělal mapy a itinerář, napsal pár článků a odepsal desítky mailů. S Míšou jsme navštívili hirošimský hrad, a 2 dny před odjezdem i muzeum věnované svržení atomové bomby. Procházeli jsme se po Hirošimě, dívali se na Futuramu, na filmy, na maminky a tatínky. Devátého prosince jsme se na nádraží rozloučili. Já nasedal do obyčejného vlaku na čtyřhodinovou jízdu do Shimonoseki a Míša zůstala v Hirošimě.

Japonsko je zvláštní země. Plná her, přetvářky a předstírání. Navenek se Japonci usmívají a uklánějí. Je to jen hra. Dělají to pro to, aby vše vypadalo pěkně a harmonicky, i když to tak ve skutečnosti není. Do té země nepatřím. Když něco říkám, myslím to vážně. Na rozdíl od Grosse.