(20.11.-21.11.2010)
Už při nástupu do letadla jsem si všiml, jak jsou Japonci poslušní a disciplinovaní. Dvě vlastnosti, které mi rozhodně nejsou vlastní. Dbali pokynů letištního personálu, jakmile dostali pokyn k nástupu do letadla, hned se stavěli do dlouhé fronty, nikdo se nerozčiloval, nikdo nepředbíhal, nikdo nevyrušoval. Já tedy ne. Seděl jsem si na lavičce a do letadla se vydal, až když fronta zmizela. A protože jsem v připraveném pase neměl výstupní razítko, skoro jsem zpozdil odlet. Rozčilil jsem se, protože mi pas před tím kontrolovali. Aspoň už jsem neměl koho předběhnout. Když v letadle v 19:00 egyptského času ztlumili světla, Japonci hromadně zalehli a usnuli. Já tedy ne. Nebudu přece spát tehdy, když se mi říká. Spát jsem šel až kolem jedenácté, takže když nás v 9:30 japonského času probudili, spal jsem díky časovému posunu jen něco přes 3 hodiny. Za svobodu se platí. Míša ve svých dopisech z Japonska psala o tom, jak Japonci veškeré situace a mezilidské kontakty řeší tak, aby byla zachována harmonie. Netuší, že si právě do země vpustili profesionálního narušovatele harmonie.

Na letišti jsem si v bankomatu vybral 20 tisíc Jenů (asi 4500 Kč) a na chvíli se posadil, abych si v Psionu přečetl zkopírované instrukce z Wikitravel, jak se z Tokijského letiště dostat do Tokia. Na večer jsem měl rezervován noční autobus do Hirošimy, tak jsem se potřeboval dostat na Tokijskou stanici Shinjuku. Neseděl jsem tam ani 5 minut a už ke mně přišel policista se psem a zatímco mne legitimoval, pes očichával moje batohy. Asi fetišista. Má smůlu, v Dahabu jsem si před odjezdem vypral všechno prádlo. Ty kontroly mne ale přestávají bavit. Vzpomněl jsem si na starý vtip:
Policejní hlídka se psem jde po ulici. Jeden policista zastaví, dřepne si a dívá se psovi mezi nohy. Ten druhý se ptá, co se děje. "Když jsme šli kolem hospody, někdo tam říkal: Hele, jde sem ten pes s těma dvěma ču*ákama."

Policista na mém novém pase neshledal nic závadného a odešel. A to jsem byl připraven v případě potřeby Míšu hrdinně zapírat. Na informacích mi potvrdili, že do Shinjuku jede přímý expresní vlak za 3 tisíce Jenů, anebo můžu jet normálním vlakem s přestupem za 1190 Yenů (asi 260 Kč). Zvolil jsem normální vlak s přestupem v Nipporu. Nasedl jsem a vlak se začal rozjíždět. Napřed pomalu a pak rychle. Fakt rychle. A to byl obyčejný vlak, žádný Šinkanzen.

Stál jsem s hlavou někde v úrovni držadel a koukal kolem sebe. Japonci jsou vážně malí. Ne nějak extrémně, ale jsou malí. Z davu vyčuhovalo několik vysokých Japonců, kteří měli tak 180 cm. Zbytek byl o kus menší. Přede mnou zůstávala dvě volná místa, tak jsem si sedl. U dveří stálo několik děvčat v podkolenkách a krátkých sukýnkách. Když jsem na ně tak koukal, nebyly to už dávno žádné holčičky, ale oblečené byly jako školačky. Zajímavá móda. Podle piktogramů nad sedadly jsem po chvíli pochopil, že jsem si sedl na místa pro invalidy. Ať žije harmonie.

Když jsme jeli už třičtvrtě hodiny, začal jsem se bát, že jsem svoji přestupní stanici zmeškal. Zeptal jsem se tedy okolních cestujících, zda jedu správně. Podle jejich udivených výrazů však nikdo nemluvil anglicky. Zjednodušil jsem tedy svůj dotaz na "Nipporo?" a zároveň jsem prstem ukazoval dopředu ve směru jízdy. Chtěl jsem vědět, zda se Nipporo nachází stále před námi. Jako odpověď jsem očekával "Yes", "No", přikývnutí, nebo zavrtění hlavou. Porozuměl bych i výrazu "Hai Franta San" doprovázenému malou úklonou. Paní vedle mne konečně porozuměla mé otázce a začala mi odpovídat. Japonsky. Když mluvila asi 30 vteřin a nikde v řeči se žádné "Yes" ani "No" neobjevilo a výraz obličeje také nic nenaznačoval, svůj dotaz jsem zopakoval a usmál se na ni. Odpovědí mi byl další minutový japonský monolog. Připomnělo mi to Čínu. Tam taky nikdo nemluvil anglicky. Číňané by ale na můj dotaz vrtěli hlavou, odmítali odpovídat a tvářili by se, že jsem zlý duch a že mne nevidí. Japonci naopak ochotně odpovídali. Japonsky. Výsledek byl ovšem stejný.

Po dalších 10 minutách jsem se Nippora dočkal, přestoupil a v pořádku se dostal na Shinjuku. Tam jsem chtěl najít místo odjezdu nočního autobusu a projít se po okolí. Naštěstí byly všude velké mapy s japonskými i anglickými popisy. Autobusové nádraží jsem ale nikde neviděl. Když jsem tam chvíli marně dřepěl, přišla mi na pomoc nějaká místní bezdomovkyně nebo pouliční prodavačka čehokoliv. Po mé otázce "Bus station?" následoval příval japonských slov, ale když jsem v uložené rezervaci v mobilu našel název budovy, ukázala mi ji na mapě. Takže to není velký autobusový terminál, ale nějaký menší v obchodním komplexu. Hlavně že vím, kde ho večer najdu.

Byl jsem unavený a začínalo mi být trochu blbě, tak jsem si chtěl někam sednout. Tušil jsem v tom ten včerejší hamburger a párek v rohlíku v Káhiře. Na mapě jsem našel blízký park, tam jsem si sedl a pozoroval okolí. Chodili tam Japonci s fotoaparáty a pořád něco fotili. Vida, tak to nedělají jenom v zahraničí, ale i doma. Vzpomněl jsem si na scěnu s Japonci ze Samotářů. Abych zapadl, vyndal jsem foťák a pár fotek taky udělal. V parku jsem si odpočal, ještě chvíli jsem se procházel po okolí a když se začalo stmívat, vydal jsem se k místu odjezdu. Potřeboval jsem si odskočit na záchod, ale vydržím to až na autobusové nádraží. Míša mi rezervovala nějaký luxusní noční autobus u superdrahé autobusové společnosti za 7400 Jenů (1650 Kč), protože chtěla, abych se po letu z Egypta dobře vyspal. Teď jsem byl rád, protože jsem pořádně nespal už dvě noci. Přišel jsem k budově, kde se mělo nacházet nádraží a začal hledat nějaké nástupiště s autobusy.

Našel jsem jen jakousi recepční místnost, ale byl jsem zřejmě dobře, protože tu na židličkách čekalo několik zimně oblečených lidí. Přišel jsem dopředu k pultíku a nesměle se zeptal na autobus do Hirošimy. Slečna naštěstí mluvila anglicky a řekla mi, že check-in mého autobusu je až za půl hodiny. Pak si můžu vyzvednout jízdenku a jít do čekárny. Záchody tu ale nikde nebyly. Už abych mohl do čekárny.

Pro cestující tu měli 4 počítače s internetem. Když se po 20 minutách jeden uvolnil, zjistil jsem, že se tu nedá přihlásit na žádný mail ani diskuzi, tak jsem si aspoň přečetl noviny. Od internetu jsem vstal až půl hodiny před odjezdem a vydal se k pultíku. Stála tam už pěkná fronta a postupovala hrozně pomalu. Takhle ten autobus možná ani nestihnu. Jedna z pracovnic za přepážkou zachytila moje zoufalé pohledy a přišla mi nabídnout elektronický check-in u některého z automatů v rohu místnosti. Zeptal jsem se, zda komunikují v angličtině. Nekomunikovaly. Slečna šla tedy se mnou, dotazy mi překládala a odpovědi ťukala do přístroje. Po zadání několika čísel a kódů z rezervace automat vytiskl papír A4 s údaji o jízdě a nějaký klikyhák japonským čárkovým kódem. Slečna se na mne usmála a poslala mne naproti do čekárny.

Co jsem tam uviděl mi vyrazilo dech. Byla to středně velká místnost tak 12 x 12 m rozdělená na čtvrtiny. První a druhá čtvrtina byly poměrně velké a zabíraly většinu místnosti. Třetí čtvrtina, sousedící s druhou, a čtvrtá čtvrtina, sousedící s tou první, byly velmi úzké. První čtvrtinu tvořilo asi 30 židliček, umístěných v 5 řadách vedle sebe, na kterých seděli cestující čekající na odjezd. Ostatní postávali u zdí okolo. Druhá čtvrtina byla prázdná a její plochu zabíraly na zemi vedle sebe namalované 4 široké pruhy různé barvy. Tyto pruhy vedly ke 4 skleněným průchodům v prostoru, vedoucím do třetí čtvrtiny. Nade dveřmi byly nápisy "Gate A", "Gate B", "Gate C" a Gate D". Třetí čtvrtinu pak tvořila jen chodbička vedoucí do čtvrté čtvrtiny a tu pak pultík se dvěma zaměstnanci společnosti a zúžená cesta z třetí čtvrtiny směrem ke dveřím ven z místnosti. Do místnosti vedly dvoje dveře z pasáže budovy. Byly umístěné vedle sebe, ale jedny vedly do první (vstupní) a druhé ze čtvrté čtvrtiny (výstupní). Na zdech visely LCD obrazovky, na kterých svítilo, v kolik hodin odlétá, vlastně odjíždí autobus do kterého města. A především od které brány odjíždí, zda od A, B, C nebo D.

Koloběh v místnosti byl následující:
1. Zaměstnanec za pultíkem ve čtvrté čtvrtině se 10 minut před odletem, pardon odjezdem, podíval na hodinky, zapnul reproduktory v místnosti a oznámil do mikrofonu, že cestující například do Osaky se mají připravit u brány C. Komické na tom bylo to, že mikrofon ani reproduktory nepotřeboval, protože stál přímo vedle lidí sedících na židličkách v první čtvrtině bez jakékoliv bariéry. Takže by mu stačilo to prostě normálně říct.
2. Japonci cestující do Osaky se spořádaně postavili a i se zavazadly nastoupili do dvoustupu před bránu C ve druhé čtvrtině. Tam takhle stáli a čekali těch 10 minut až do času odjezdu. Protože mezi večerními odjezdy byly někdy jen pětiminutové odstupy, stáli tam takhle někdy dvě až tři fronty zároveň.
3. Když nastal čas odjezdu, zaměstnanec za pultíkem oznámil (samozřejmě že mikrofonem do reproduktorů), že cestující do Osaky mohou jet.
4. Cestující do Osaky po jednom procházeli branou a zatáčeli třetí čtvrtinou zpátky k východu do čtvrté čtvrtiny. Ať prošli kteroukoliv gate, dál šli zase všichni stejnou chodbičkou k pultíku. Tam přiložili čárkový klikyhák na své A4 jízdence ke čtecímu zařízení, to píplo a oni pokračovali dveřmi ven. Druhý pracovník za pultíkem mezitím kontroloval, jak přikládají jízdenku ke čtecímu zařízení, jak zařízení pípá a každému cestujícímu se mírně uklonil.

Vypadalo to, jako když si malé děti hrají na letiště. Jenže tady si hráli dospělí. Kdyby se mi tak nechtělo na záchod, smíchy bych se počural. A žádný záchod tu samozřejmě nebyl. Tak snad v autobuse. Absolvoval jsem s nimi tuhle hru s tou výjimkou, že do fronty k mé "Gate B" jsem si šel stoupnout až když začala procházet rámem. Když jsme prošli východem ze dveří, ocitli jsme se v pasáži budovy spolu s lidmi, kteří teprve vstupovali do čekárny, i s jinými, co kolem jen procházeli. Nebyli jsme žádná organizovaná skupina. První šel pracovník společnosti, který věděl, kudy jít. Za ním pak šli cestující a snažili se neztratit člověka před sebou. Vedl nás schody ven z budovy, přes cestu, přes park a pak do schodů, kde stály na malém plácku tři autobusy. Cestou jsme procházeli mezi normálními lidmi po ulici, kdokoliv se k nám mohl přidat, kdokoliv z nás se mohl ztratit. Při vstupu do autobusu už nás nikdo nekontroloval.

Tento způsob odbavení zdá se mi poněkud podivný. Takhle neefektivní organizaci bych v Japonsku nečekal. V živé paměti jsem měl autobusové cestování v 20 dalších zemí světa a nechápal jsem. V Africe, Indii, nebo Číně by nás odbavili rychleji a mnohem jednodušeji. Pro srovnání jak by všechno probíhalo v Africe:
V předprodeji nebo přímo před autobusem by Vám na předtisknutý lístek vypsali kdy, odkud a kam jedete, sedadlo a cenu. Při nástupu do autobusu by Vám lístek zkontrolovali a pak během jízdy znovu zhruba každé tři hodiny. Půl hodiny před cílem by pak steward prošel autobusem a od všech cestujících vybral jejich lístky. Ty by pak v cíli roztrhal, asi aby je nikdo nemohl použít znovu.

Nejvíc se mi stejně líbí systém praktikovaný v Česku u menších dopravců. Našel jsem si na jízdních řádech spoj, klikl jsem na tlačítko rezervace a dostal číselný kód. Další den jsem přišel k autobusu, řekl řidiči kód, ten si ho zkontroloval a odškrtl v seznamu, prodal mi lístek a zapsal si místo, na kterém sedím. Nic víc, nic míň. Možná by se dal tento patent Japoncům prodat. I když by pak všechno nebylo tak harmonické a do sebe zapadající, jako když se prochází branami A, B, C a D.

Nastoupil jsem do autobusu a našel svoje místo. Tak v takovémhle autobuse jsem ještě nejel. Zvláštně rozmístěná anatomicky tvarovaná sedadla s podivnými konstrukcemi. To bude luxusní spánek. Hlavou se mi mihla vzpomínka, jak jsme s Andreou jeli v Indii spacím autobusem a abychom se vešli do naší kukaně, museli jsme si lehnout obráceně a mít chodidla toho druhého u obličeje. To tady nehrozilo. Tohle byl naprostý luxus.

Posadil jsem se do sedadla a uvelebil se v něm. Něco mne hrozně tlačilo do zad. Byl to polštářek na podporu hlavy s hygienickým obalem. Přece jen předpokládal hlavu v místě, kde já mám záda, Naštěstí byl posunovací, tak jsem ho posunul nahoru. Bohužel nešel vytáhnout až k mé hlavě, protože se v této výšce nacházela jakási podivná deštníková konstrukce. Takže i když jsem ho vytáhl nejvýš, co to šlo, pořád mne tlačil do ramen. Po chvíli jsem ho prostě urval a strčil do síťky na sedadle přede mnou. Autobus se rozjel a já zjistil, co to je za konstrukci. Byl to takový sklápěcí deštník s čeným plátnem, co se sklápěl kolem hlavy dolů. Světlo v autobuse totiž stále svítilo, tak si ho několik cestujících sklopilo a najednou měli tmu a byli v plném autobuse sami. Jako pštrosi když strkají hlavu do písku. Bomba! Zkusil jsem si sklopit ten svůj, ale něco mu překáželo ve sklopení. Moje hlava. Byla totiž o hlavu výš, než kde ji měli ostatní cestující. Právě v místě, kudy se sklápěla konstrukce. Sakra, tak si neužiju tmy. Jak jsem se v té chvíli mýlil ...

Bez konstrukce kolem hlavy a bez polštářku pod hlavou jsem se pokusil uvelebit na svém sedadle. Bylo anatomicky tvarované. Jenže na anatomii někoho o 20 cm menšího. Takhle to jen tlačilo v místech, kde to mělo podpírat. Sklopil jsem si opěradlo a pokusil se nějak si lehnout, abych v té pozici vydržel. Nešlo to. Autobus to byl luxusní a já měl spoustu místa pro nohy. Příliš místa. Byl jsem zvyklý se v normálních autobusech nějak šikovně zašprajcovat o sedadlo před sebou, takže jsem byl v dané pozici víceméně stabilní a v zatáčkách i při brždění jsem nikam nepadal. Tady bylo sedadlo přede mnou hrozně daleko a neměl jsem šanci se o něj nijak zapřít. Musel jsem tedy sedět bez jakékoliv podpory. Navíc sedadla tohoto luxusního autobusu neměla područky, takže nebyly kam dát ruce. Veškerá má váha tak spočívala na sedadle, které bylo taky anatomicky tvarované. Šíleně tvarované. Poposedával jsem si sem a tam, ale nenašel jsem pozici, ve které by sedadlo netlačilo. Po půlhodině sezení se to už prostě nedalo vydržet a musel jsem se na chvíli postavit. Byl to autobus hrůzy. Autobus hrůzy za 7400 Jenů. A bez záchodu.

Jeli jsme už přes hodinu a stále se svítilo. Moji spolucestující byli většinou zavření ve svých deštníkových kukaních, takže je světlo nerušilo. Mne taky ne, protože jsem nespal. Našel jsem provizorní řešení - polštářek, který mi původně měl podpírat hlavu a skončil v síťové kapse přede mnou, mi nově posloužil jako polštářek pod zadek zmírňující anatomičnost sedadla. Byl hygienicky zabalený, tak se nemusím bát, že by moje prdelka dostala od nějakého Japonce vši. Na autobuse byla zajímavá ještě jedna věc. Neviděli jsme ven, protože kolem celé sedadlové části byl natažen dlouhý závěs kompletně zakrývající okna. A nejen okna, zakrýval i předek autobusu, takže jsme neviděli, kam autobus jede, co je před námi a zda za volantem sedí řidič nebo robot. Byli jsme zcela odděleni od okolního světa. Takže řidič ani druhý řidič neviděli všechny ty prostocviky, které jsem prováděl se sedadlem ve snaze pohodlně se posadit.

Situace ale začínala být kritická v jiném směru. Moje potřeba odskočit si na záchod dozrávala ke konečnému řešení. Že já blbec jsem si neodskočil odpoledne v parku do křoví. Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal, kde a jak. Cestující byli přiklopeni ve svých kukaních. Řidič i druhý řidič byli odděleni závěsem. Kdybych odřízl vršek plastové láhve ... Hlavně zachovat harmonii.

V tom autobus zastavil, druhý řidič rozhrnul závěs a začal hlásit něco v Japonštině. Cestující se začali rychle obouvat a vycházeli ven. Zeptal jsem se řidiče, jestli máme "break" a on mi odvětil, že ano, že stojíme na odpočívadle a že si máme zajít na záchod, nebo si koupit něco k jídlu. Tomu se říká japonské "just in time". Cestou zpátky k autobusu jsem vyslechl hovor nějaké černé američanky, která se v Japonsku zřejmě vyznala. Říkala, že takhle teď budeme stavět každé dvě hodiny. No to snad ne. Cestující se vrátili do autobusu, ten se rozjel, oni zaklopili svoje kukaně a já zůstal sám. Budu muset spát v tom světle. Ale co, spal jsem už v horších podmínkách. A najednou byla tma.

Úplná tma. Naprostá a černočerná tma. Řidič zhasnul osvětlení uvnitř autobusu a tmavý závěs kolem našeho prostoru zabránil proniknutí i jen kousku světla z reflektorů protijedoucích aut. Nikde nesvítila ani jen stopa nouzového osvětlení. Byla tma jak v pytli. Kukaně tak ztratily svůj smysl. Bylo to tolik nesmyslností naráz, že jsem si je potřeboval zapsat do Psiona, abych na něco nezapomněl. Naštěstí má Psion slabounké zelené osvětlení monochromatického LCD displeje, asi tak pětinové intenzity, než třeba mobil. Na klávesnici jsem sice neviděl, ale na displeji moje poznámky byly. Potmě jsem psal, když se najednou na podlaze autobusu rozsvítilo nouzové osvětlení, rozhrnul se závěs a vešel druhý řidič. Přišel ke mně a začal gestikulovat, že to takhle nejde a že to nemůžu.

Zíral jsem na něj a nechápavě kroutil hlavou, co jako nemůžu. Anglicky moc nemluvil, tak spíš jen šermoval rukama. Přemýšlel jsem, jestli se mám přidat a ukázat mu trochu Tae Kwon-Da, ale po chvíli mi to začínalo docházet. Vadilo mu to minisvětýlko mého Psiona, protože tma pak nebyla úplně černočerná a zřejmě to nějak narušovalo harmonii. No to snad nemyslí vážně ... Znamenalo to dvě věci. Za prvé je v autobuse nějaká kamera vedoucí k řidiči, na které nás sledují a na které zachytili to pidisvětýlko mého Psiona o dosahu 5 cm. A za druhé jsem byl nebezpečně blízko k výbuchu.

Usmál jsem se na něj a uzemnil ho jednoduchou otázkou: "Why?" Začal něco blekotat, nemohl najít anglická slova, tak aspon ukazoval kolem po kukaních, že cestující kvůli mému Psionu nemohou spát. Rozesmál jsem se a aniž bych nějak zmiňoval kukaně, ukázal jsem na slaboučké nouzové osvětlení, které vydávalo asi milionkrát krát více světla, než můj Psion. A i to cestující neruší ani z desetiny tak, jako naše hlasitá diskuze. Nervózně ukazoval, že nouzové osvětlení samozřejmě hned zhasnou. No tohle byl vrchol. Přemýšlel jsem, jestli si ho dám smaženýho k snídani, nebo ještě k večeři. Můj další krok byl celkem zřejmý. Hodlal jsem použít svůj oblíbený argument v takovýchhle diskuzích: "No." Stál tam jako odsouzenec a s minimální angličtinou čekal na popravu. Najednou mi ho přišlo líto, jak tam tak stál a velmi zdvořile a s úklonami se snažil dosáhnout naprosto nesmyslné věci. Vzpomněl jsem si na Míšu, jak psala o japonské harmonii. Slitoval jsem se a Psiona schoval. Stejně jsem už dvě noci nespal a ráno uvidím Míšu. Musím se o to aspoň pokusit.

Japonští imigrační úředníci každopádně udělali chybu, když si do země vpustili živel, kterému nečiní problémy, a dokonce mu dělá radost, harmonii narušovat. Už chápu, proč se mne ten úředník při vstupu ptal, zda jsem nikdy nebyl z Japonska deportován. Asi tu k tomu nebudu mít daleko. Musím ale napřed nenápadně otestovat, zda se se mnou v případě deportace nerozejde Míša, která Japonsko miluje každým pórem svého těla.