(14.-16.2.2011)
Seděl jsem u brány číslo T9 a čekal na její otevření. Byl jsem tam brzo. Nástup do letadla měl začít až za hodinu. V hlavě jsem měl zmatek. Po včerejším telefonátu s domovem jsem si nebyl jistý, zda mám vůbec na Bali letět. Možná bych si měl spíš pořídit letenku do Londýna a vrátit se do Prahy. Potřeboval jsem zkontrolovat, jestli jsem nedostal nějaký mail. Internet nikde nebyl, ale prý je na letišti všude Wi-Fi signál. Bohužel jsem stále neměl náhradu své Omnie 2, se kterou bych se v pohodě připojil. Ale měl jsem přece Šmejd. Ten levný čínský aPad (napodobeninu iPadu, běžící na systému Android). Tak ať ukáže, co umí. Vyndal jsem ho z baťůžku a zapnul. Baťůžek už měl taky dost. Před pár dny jsem ho za pusu koupil v Bangkoku, ale už mi i s foťákem několikrát spadl na zem. Popruhy v upevněních totiž vůbec nedrží. Přivázal jsem je na uzel, ale materiál se začal trhat. Ještě 2 dny a popruhy se vyrvou z látky. Pak už nebude, jak to opravit.

Šmejd mezitím nastartoval, tak jsem v nastavení zapnul Wi-Fi a hledal dostupné sítě. Nezakódovanou síť to našlo, ale přes veškerou snahu jsem se na ni nemohl připojit. Zkusil jsem Šmejd restartovat, ale jediné, čeho jsem docílil, bylo vyskočené menu s nějakou otázkou a dvěma možnými odpověďmi. V Čínštině. Přestože jazyk ovládání byla angličtina. Přece jen svou rodnou zemi nezapře. Odklikl jsem jednu z odpovědí a znovu se zkusil připojit. Sice to každou chvíli vypadávalo, ale spojení bylo navázáno. Spustil jsem internetový prohlížeč a zkusil napsat adresu Gmailu. Zjistil jsem, že když ťukám na písmenka na displeji, píšou se tam jiná. Nakonec jsem systém rozkódoval a dostal se do Gmailu. Žádný mail jsem ale nedostal. Tak co teď? Volby mi zúžil Šmejd, který ač byl před půlhodinou plně nabit, teď mi oznámil, že baterie je zcela vybitá a vypnul se. Nevadí. Za 15 minut se stejně má otevřít brána k nástupu do letadla. Kolem mne ale bylo nějak málo lidí. Zašel jsem se zeptat pracovnice u brány, zda otevřou nástup do letadla na Bali. Odpověď mi vyrazila dech:
- "Ne, za 10 minut otevřeme bránu k letadlu do Bangkoku. Letadlo na Bali odletělo před 20 minutami." Podíval jsem se na hodinky a uvědomil si, že jsem si ve svém emocionálním zmatku nepřeřídil čas z thajského. Malajsie má o hodinu víc. Takže moje letadlo už bylo pryč.

Dva dny před tím jsem si v Hua Hinu ještě jednou zajezdil na pláži na koni, strávil chvíli na internetu a večer nasedl do vlaku směr jih. Moje příští destinace bylo thajské město Hat Yai. Cestovat do jižních oblastí Thajska, do kterých už Hat Yai patří, západní ambasády svým občanům nedoporučují. Občas zde totiž v důsledku napětí mezi muslimským obyvatelstvem a nemuslimskou vládou docházelo k bombovým útokům. Docela jsem se tam těšil. Vlak nabral asi hodinu zpoždění, tak jsme do Hat Yaie dorazili až kolem osmé ráno. Nejdřív jsem si na nádraží koupil jízdenku na noční vlak do malajské Kualy Lumpur, odkud mi mělo zítra odlétat letadlo na Bali. Bohužel už neměli lehátko, tak tu noc ve vlaku strávím jen na sedadle.

Měl jsem celý den čas na procházky po Hat Yai. Skutečně to tu vypadalo mnohem víc muslimsky, než jinde v Thajsku. Na každém kroku ženy s šátkem na hlavě. Prošel jsem střed města a zastavil se na tržišti. Tam jsem sklízel pozornost opět díky své výšce. Procházet po tržišti jsem totiž musel v hlubokém předklonu, protože nad celým tržištěm měli rozprostřené velké slunečníky. Přesně ve výšce mé hlavy. Jednoho dědulu moje výška nadchla natolik, že se chtěl se mnou vyfotit. Stoupl si u toho na židličku, takže vypadal stejně vysoký, jako já. Měl z toho hroznou radost. Našel jsem si neturistickou restauraci s mou oblíbenou thajskou smaženou rýží a odpoledne se vrátil na nádraží.

Vlak měl jen 3 vagóny se sedadly a za hodinu jsme byli na hranici s Malajsií. Trochu jsem se zdržel uprostřed přechodu mezi oběma zeměmi, protože mne zde zastihla SMS a telefonát z domova. Za chvíli nám připojili několik dalších vagonů a mohli jsme pokračovat. Cesta vsedě byla úmorná. Příště radši pojedu autobusem. Klimatizace samozřejmě jela naplno, takže jsem ocenil, že u sebe v batohu mám svoje himalájské oblečení do mrazů. V pět ráno jsme dorazili na hlavní nádraží v Kuala Lumpur a po hodinové cestě autobusem na letiště. Chvíli jsem se tam poflakoval, najedl se v McDonaldu, velký batoh zabalil do svého afrického pytle a odbavil se. Do pasu jsem dostal výstupní razítko z Malajsie a šel čekat na otevření brány k letadlu. Ale to už znáte.

Proč vlastně Bali? Na takhle turistická místa se většinou nehrneme. Po ztrátě elektroniky a přístupu k účtům během noci na laoské silnici jsem se dozvěděl, že má pár kamarádů za několik dnů jet na Bali na dovolenou. Doma se pak rodině přes všechny bezpečnostní předpisy podařilo sehnat duplikáty telefonní SIM karty s mým číslem a RSA klíče k účtu a spolu s rezervním Psionem mi je po Maluskovi poslali. No a na Bali se s nimi mám setkat.

Teda teď už ne. Moje letadlo je pryč. Odletělo a já tam celou dobu seděl. Stačilo zvednout hlavu a něčeho si všimnout. Jenže já byl tak plný zmatků a zkontrolování mailu pro mne bylo prioritou číslo jedna. Zbytečně. Žádný mail tam nebyl. Nevadí, možná chtěl osud, abych na Bali neodletěl. Možná se mám přece jen vrátit do Evropy. Musel jsem se tomu zasmát. Tak dobře. Zmeškal jsem letadlo. Co teď? Zašel jsem k přepážce Air Asia a nahlásil, že mi uletělo letadlo. Zeptal jsem se, zda si mohu koupit lístek na další. Odpověď mne trochu zklamala.
- "Nový lístek si samozřejmě koupit můžete, ale ne tady. Musíte se napřed dostat ven z letištního prostoru a na ztrátách a nálezech si vyzvednout svoje zavazadlo. Pak si můžete koupit novou letenku a znovu se odbavit."

Vyrazil jsem na svou cestu proti proudu cestujících. Fronty u bezpečnostních rámů jsem obcházel a na členy ochranky jsem se usmíval. U okénka pasové kontroly při výstupu z Malajsie mne ale zastavili.
- "Musíte dostat nové razítko vstupu do Malajsie a ta my tu nedáváme. Počkejte, zavolám svého nadřízeného." Nadřízený si pro mne přišel za 2 minuty a odvedl mne do kanceláře.
- "Jak jste mohl zmeškat svůj let?" smál se. "Copak jste neslyšel svoje jméno, když Vás volali do letadla?"
- "Bohužel, moje myšlenky létaly úplně jinde" smál jsem se s ním. Aspoň mám zase nějaký zážitek. Vzal si můj pas, chvíli tam něco dělal a pak mi ho vrátil s přeškrtnutým výstupním razítkem z Malajsie a dopsaným výrazem "missed flight".

Tak mám pas zase o něco bohatší. Hned vedle zrušeného výstupního razítka z Laosu mám zrušené výstupní razítko z Malajsie. Hranice se pro mne stávají zakleté. Úředník mne doprovodil kolem pasové kontroly a popřál mi, ať už další letadlo nezmeškám. Pokračoval jsem proti proudu cestujících a za chvíli jsem byl venku z letiště. Ovšem bez zavazadel. Zašel jsem k přepážce Air Asia, řekl jim, že mi uletělo letadlo, a zeptal se, kde si mohu vyzvednout zavazadla. Poslali mne na druhou stranu letiště k international arrivals - tam, odkud vycházeli lidé po příletu do Kuala Lumpur.

Ale to bylo zase chráněné území uvnitř letištního prostoru. Tam přece nikdo nevchází. Odtamtud se jen vychází ven. Dokonce i fotobuňka dveře otvírá jen zevnitř. Ale co, proč vlastně ne? Počkal jsem si na hlouček cestujících vycházejících ven a když otevřeli dveře, proklouzl jsem kolem nich dovnitř. Ostraha tu chyběla, protože tudy dovnitř nikdo nechodí. Následovala celní kontrola. Celníci byli zabráni do kontroly zavazadel několika nešťastníků, kteří právě přiletěli, tak na mne jen vrhli podezřívavý pohled. Zamával jsem na ně lístečkem od svého batohu a zavolal, že se jen vracím pro zavazadla. Nezastavili mne. A byl jsem uvnitř. Jak snadno se tam dalo dostat!

Našel jsem Ztráty a nálezy a můj batoh tam skutečně měli. Vzal jsem si ho a vydal se zase ven, tentokrát už ve směru proudu. Na celníky jsem zamával, že se jen vracím ven, takže mne zase nekontrolovali. Sem a tam. A byl jsem venku. Už i se zavazadly. Tak co teď? Měl jsem víceméně tři možnosti:
1. zůstat v Malajsii
2. koupit si novou letenku a letět na Bali
3. koupit si letenku do Londýna a vrátit se do Prahy

Zůstat v Malajsii by mi teď nic nepřineslo. Nebyl jediný důvod tu zůstávat. Letět na Bali mělo svůj smysl. Měl jsem tam kamarády a dostal bych se ke své telefonní kartě a tak i k účtu ve spořitelně. A především k rezervnímu Psionovi, abych zase mohl začít psát. Navíc jsem měl mít zítra narozeniny. Lákalo mne se na to všechno vykašlat a vrátit se do Prahy. V následující hodině jsem ale tuhle možnost musel zavrhnout. Takže Evropa ne, musím na Bali. Zašel jsem k přepážce a chtěl koupit letenku. Samozřejmě byly všechny dnešní lety mnohem dražší, než ten původní koupený před pár dny přes internet. A to jsem na něm měl ještě předplacená zavazadla o váze 25 kg a k jídlu smaženou rýži. Ale co, potřebuju se nějak vzpamatovat a s klukama to bude nejlepší. Koupil jsem si lístek na letadlo za 2 hodiny. Stál 390 Ringittů (2350 Kč). Drahota. Původní lístek stál o třetinu míň. Ukázal jsem, že mám ještě zavazadlo a chci si předplatit jeho váhu. Na letadla odlétající během příštích 4 hodin se prý váha předplatit nedá a já tak musím u odbavení zaplatit plnou cenu. Bylo to dalších 40 Ringittů (280 Kč). Příště si letadlo radši odletět nenechám.

Prošel jsem pasovou kontrolou a dostal další dnešní razítka do pasu. Jestli mi budou razítka přibývat tímto tempem, brzo budu mít plné oba svoje pasy. Prošel jsem do čekárny a sedl si na místo vedle brány. Hodinky jsem si nepřeřizoval, protože v Indonésii má být stejný čas, jako v Thajsku. Byla to brána číslo T9. Ta stejná jako dnes ráno. Všiml jsem si rozbitého monitoru, který byl vedle ní umístěn, a který u ostatních bran ukazoval cíl letu, přesný čas a čas nástupu do letadla. Ten náš byl rozbitý a neukazoval nic. Kdyby jim ráno fungoval, viděl bych na něm čas, co mi zbýval do odletu letadla. A odletěl bych. Hezké. Nízkonákladový terminál. Ale za tu cenu? No nekupte to ...

Brána se otevřela a zástup cestujících začal proudit dovnitř. Došlo ještě k menším zmatkům, kdy nás část letištního personálu směřovala k letadlu do Bangkoku, ale nakonec nás ještě před nástupem otočili a poslali k vedlejšímu vchodu. No nekupte to. Posadil jsem se do letadla a zabořil hlavu do opěradla. Vedle mne seděly dvě dívky z Indonésie, co se vracely z KL domů. Mluvily dobře anglicky, tak jsme se pobavili o Bali. Prý se mi tam bude líbit. Ale čas si posunout mám, na Bali je totiž stejný čas, jako v Malajsii. Indonésie má několik časových pásem, které tak trochu nedávají smysl. To mi vyhovuje, protože mi už pár týdnů nedává smysl celý svět. Tak se uvidíme na Bali. Na prkně. Které znamená svět.