(11.3.-16.3.2011)

Mám úžasnýho dědečka. Je to neskutečně dobrý člověk. Slušný a čestný. Upřímný a poctivý. Příliš poctivý. Na svoji dobu. I na dnešní dobu. Vždycky na to doplácel. Příliš upřímný. Na dnešní i na svoji dobu. Taky na to vždycky doplácel. Vyrůstal jsem u něj a u babičky. Jsem prý docela po něm. S upřímností rozhodně. Během mého pobytu v thajském klášteře dědeček v Česku oslavil devadesátiny. Poslal jsem mu v SMS gratulaci. Že mu přeju hodně zdraví a věřím, že mne ještě přežije. Zatracená upřímnost.

Jedenáctidenní pobyt v klášteře Suan Mokh jsem neabsolvoval poprvé. Prošel jsem tím už jednou, před 4 lety. Tenkrát jsem tam za 11 dnů ztratil 10 kg. Dovnitř jsem vstupoval s váhou 105 kg a z něj vyšel s 95 kg. Od té doby už jsem se nikdy nad 95 kg nedostal. Teď jsem tam vstupoval s váhou 86 kg. Ztratil jsem jen 3 kila. Vážím 83 kg. Při výšce 192 cm. Asi můj rekord za posledních 20 let. Ne že by mi to vadilo. Tělesně se rozhodně cítím skvěle. Ale hubnout jsem tam opravdu nejel.

Když jsem vyšel z kláštera, zbývaly mi poslední dva dny platnosti thajského víza. Bylo jen 15-denní. Musel jsem rychle z Thajska ven. Na nádraží městečka Chaiya jsem si chtěl koupit lístek do Bangkoku a z něj pokračovat do Kambodže. Všechny vlaky do Bangkoku až do dalšího odpoledne však byly vyprodané. Asi tam dávají něco zadarmo. Když to nejde na sever, pojede se na jih. Koupil jsem si na ráno lístek do mého starého známého Hat Yaie. Tam jsem se ubytoval v levném hotelu a vydal se na internet zkoumat mapy, trasy a ceny lodí a letadel a průvodce Lonely Planet a WikiTravel.

Když cestujete po světě a chcete zajít na internet, máte v podstatě dvě možnosti. Můžete hledat "internetovou kavárnu". Nachází se na hlavní třídě, obsahuje několik počítačů a její klientela sestává hlavně z turistů, pohybujících se v centru a v okolí památek. Druhou možností je hledat "hráčské doupě". Ta se nacházejí v zapadlejších čvtrtích, kam turisté nezabloudí, je v nich spousta počítačů s velkými monitory a mimo školní hodiny bývají plná místních mladíků a dětí, hrajících online hry. Občas dělají docela rámus. Cena v hráčském doupěti bývá často jen zlomkem ceny v internetové kavárně.

V Hat Yai jsem jedno hráčské doupě znal. V internetové kavárně na hlavní třídě stála hodina 40 Bahtů (24 Kč). V mém hráčském doupěti s luxusními anatomicky tvarovanými koženkovými křesly to bylo 15 Bahtů (9 Kč) a když jste si koupili několik hodin, bylo to ještě levnější. Vzal jsem si balík 5 hodin a platil 10 Bahtů za hodinu. Chtěl jsem zveřejnit jeden článek na stránkách, ale k tomu bylo potřeba protáhnout textový soubor z Psiona Microsoft Wordem, který tam zachová háčky a čárky. Word byl v celé herně jen na sousedním počítači, kde seděla hezká thajská dívka a na něčem pracovala. Poprosil jsem ji a ona mne u sebe nechala otevřít a uložit soubor se správnou diakritikou. Jmenovala se Tá.

Upravoval jsem fotky pro článek a zvědavě pokukoval, na čem Tá pracuje. Ona zase koukala, co dělám já. Dali jsme se do řeči a já se zmínil o tom, že cestuju po Africe a Asii už 15 měsíců. Tá cestování miluje. Procestovala Malajsii a teď chtěla do Indonésie. Tam mám přece namířeno taky. Vyptávala se na jednotlivé země a já jí povídal o světě. Seděli jsme vedle sebe v počítačové místnosti, náš předplacený čas na internetu utíkal a my už hodinu nekoukali na obrazovku, ale na sebe. Ptal jsem se jí, co dělá. Prý si na cestování vydělává překládáním knížek pro různá vydavatelství. Sakra, knížky ... Teď zrovna překládá nějakou odbornou kníhu o zemědělství a musí to dodělat do zítřejšího rána. Tahle herna je otevřená 24 hodin denně a dnes tu prý překládala celou noc. Je z Bangkoku a tady v Hat Yai má zaplacený pokoj v hotelu za 300 Bahtů. Já za svůj pokoj platím totéž.
- "Mohli jsme si vzít jen jeden pokoj a chodit spávat na směny, ušetřili bychom" smála se.
- "Nebo jsme si nemuseli brát žádný. Stejně spáváš tady" odpověděl jsem a smál se taky. Tahle herna je opravdu luxusní. Klimatizovaná, se záchodem, a křesla jsou nastavitelná i do polohy skoro ležmo. Za 10 hodin u počítače člověk zaplatí 100 Bahtů. To je třetina oproti hotelu. V nějakém městě to musím zkusit, přespat v počítačové herně.

Nechal jsem ji překládat a vymýšlel plán další cesty. Mohl jsem překročit hranici do Malajsie, koupit si falešnou letenku a hned se vrátit na nové 15-denní vízum do Thajska. Nakonec jsem se ale rozhodl pro cestu na jih. Venku se setmělo a chudák Tá vedle mne usínala. Skočil jsem jí do obchodu pro ledovou kávu. Chvíli pak na youtube mžourala na talk show nějakého komika, aby ji to trochu probralo. Stejně za chvíli zase klimbala. Nechal jsem ji spát a šel na hotel. Ráno jsem se vrátil. Stále překládala a oznámila mi smutnou zprávu. Termín nestihla a vydavatel jí sebral zadanou práci na dalších knihách. Má dodělat jen tu stávající. Do Indonésie tedy nepojede a vrátí se do Bangkoku. Dohodli jsme se, že až budu za necelé 2 měsíce Bangkokem projíždět, sejdeme se. Můžeme si jít třeba povídat do nějaké internetové kavárny.

Koupil jsem si lístek na noční autobus do Kuala Lumpur a ujistil se, že Thajsko opustí ještě dnes, protože vízum mi končí o půlnoci. Autobus přijel a byl to ten nejluxusnější z luxusních. Tři sedadla v řadě, sklopitelná skoro až do lehu. Zařadil bych ho na druhé místo hned za autobusy v Jižní Koreji. Přede mne se posadila krásná holka, co jsem jí před tím venku pomáhal naložit batoh do nákladového prostoru. Byla blonďatá a příliš mladá. Mohlo jí být tak 22. Ale fakt kočka. Hned kolem bylo plno mlsných kocourů. Belgičan sedící přes uličku nadšeně vykřikoval, že takhle krásným autobusem za 550 Bahtů ještě nejel. Aha. Takže to kupoval u nějakého agenta. Já to měl přímo v autobusové společnosti za 400.

Dal jsem se s ním do řeči a prý už 4 měsíce cestuje vlakem a autobusy z Belgie až sem. Chce dojet do Austrálie. Jel transsibiřskou magistrálou a měl hroznou radost, že jsem s ní jel taky. Když se dozvěděl, že už cestuju 15 měsíců, přestal se holedbat svými čtyřmi a spustil vodopád otázek. Najednou ho začalo lákat pokračovat ve své cestě dál a bez použití letadla překročit pacifik. Dal jsem mu pár tipů na překročení pacifiku jako posádka na jachtě. To už mám dobře zjištěné. Mohl bych si otevřít docela slušnou poradnu o cestování. Když jsem se asi po hodině jízdy vyčerpal odpověďmi, opřel jsem se a Belgičan začal balit holku přede mnou. Ukázalo se, že je to Kanaďanka, tak se spolu bavili francouzsky.

Na hranici jsme celkem v pohodě prošli celním odbavením a byli jsme v Malajsii. Po návratu do autobusu se na mne kočka přede mnou otočila. Prý slyšela, jak dlouho cestuju, tak by hrozně ráda viděla můj orazítkovaný pas. Jmenovala se Anna. Ukázal jsem jí ho a vyndal i ten druhý. Byla nadšená tím, že v Česku můžeme mít dva pasy. Já jsem tím ostatně nadšený taky. Překvapila ji i platnost pasu 10 let. V Kanadě prý mají jen asi 4 roky a to jí komplikuje život. S batohem už 6 měsíců cestuje po jihovýchodní Asii, pozítří odlétá na pár týdnů do východní Evropy a pak do USA za rodiči. Prohlížela si jednotlivá razítka a vyptávala se na každou zemi. K některým razítkům jsem jí povídal i příhody, které se pojily k překročení hranic. Smála se.

Řeč přišla na nepříjemnosti při cestování a na nejhorší ubytování. Mluvili jsme o švábech a já řekl, že pokud mi nelezou po těle a není jich plný pokoj (jako byl třeba v etiopském Harraru), víceméně mi nevadí. Co mi ale vadí, jsou štěnice. Ty sice na rozdíl od švábů nepřenášejí vážné choroby, ale živí se lidskou krví a jejich kousance svědí člověka hrozně dlouho. Naštěstí jsme na ně zatím narazili jen v jednom hotelu v nepálském Kathmandu. Povídali jsme si ještě dlouho a šli spát až po půlnoci. Belgičan to sledoval a nemohl nic dělat. Mám ho totiž delšího. 15 měsíců je víc, než 4 měsíce. Ti chlapi! S Annou jsme se nakonec domluvili, že si spolu v Kuale Lumpur zkusíme najít nějaký hostel, a tam jí ukážu fotky.

Ve 4 ráno nás vyhodili na kraji malajského hlavního města. Do centra si máme vzít taxi, nebo čekat do 7:00 na autobus. Taxíky jsme odmítli, přeřídili si čas o hodinu a hned bylo 5. Autobus přijel už v 6:00 a v přepočtu za 12 Kč nás s Annou odvezl do čínské čtvrti. Tam mělo být nejlevnější ubytování. Půl sedmé ráno bylo na hledání hostelu do zítřka přece jen brzo, tak jsme se na hodinu zastavili na internetu. Když jsme vyšli ven, potkali jsme Belgičana s kamarádem. Taky hledali ubytování. Domluvili se, že si najdeme pokoj pro čtyři. A mám po ptákách. Ve slušně vypadajícím hostelu měli jen pokoj pro tři a jedno místo na ženské dormitory. Anna to vzala a my kluci máme jít na troják. Belgičanovi se ale nelíbil, tak jsme se každý zvlášť vydali hledat jiný hostel.

Našel jsem ho až před polednem a vyrazil do města shánět elektroniku. Můj měsíc starý Šmejd, čínský aPad, totiž pomalu dosluhoval. Bez připojení k elektřině už skoro nenastartoval a na obrazovce se objevily trvalé pruhy, které činily čtení Lonely Planet problematickým. Listování stránkami pak nezáleželo na mých dotecích, ale stránky víceméně náhodně létaly nahoru a dolů. Připomnělo mi to staré pravidlo: Uživatel dělá, co může, počítač si dělá, co chce. Prošel jsem ten největší obchoďák s elektronikou a byl jsem zklamán. Výběr stejně omezený jako v Bangkoku a ceny vyšší. Takže jsem nic nekoupil.

Můj malý baťůžek, koupený za babku v Bangkoku, ale po cestě definitivně zkolaboval. Oba ramenní popruhy už byly několik dnů vyrvané z látky, která měla pomalu víc děr, než celistvých míst. Měl jsem převázaná upevnění do uzlíčku, ale teď se vyrvala i ta. Zastavil jsem na rohu v obchůdku se značkovými batohy. Pěkný černo-modrý baťůžek The North Face vážil jen 600 gramů, tak šlo hlavně o cenu. V Bangkoku mne ten krám stál v přepočtu 120 Kč, ale tohle byla na první pohled jiná kvalita. Prodavač si řekl o 100 Ringgitů, což bylo 600 Kč. To by v zásadě šlo, ale zkusil jsem smlouvat. Dostanu to aspoň na 90 Ringgitů.
- "It's nice, but expensive. Don't you have something cheaper? (Je hezký, ale drahý. Nemáte něco levnějšího?)" ptal jsem se a nepouštěl se batohu, který jsem chtěl.
- "How much do you want (Kolik chcete)?" odpověděl známou protiotázkou. Proč se takhle blbě ptají? Copak neví, že bych to chtěl nejraději zadarmo? Musím začít nízko, abych to na těch 90 dostal.
- "It's not an original, it is worth maybe 50 Ringgit (Není to originál, má to cenu možná 50 Ringgitů)" zkoušel jsem začít na polovině.
- "No no, this is not enough. So 60 Ringgit? (Ne ne, to je moc málo. Tak 60 Ringgitů?)" Ihned jsem souhlasil a v následující chvíli si nadával, že jsem to na těch 50 mohl dostat. Ale co, nacpal jsem věci do nového baťůžku a vyhodil ten rozpadlý.

Po cestě na hostel jsem se stavil v pouličním krámku na smažené rýži. Přiblížil se buddhistický mnich a zkoušel okolosedícím lidem prodat nějaké cetky, co jim prý přinesou štěstí. To bych teď potřeboval. Že se tihle lidé vždycky vynoří v tu pravou chvíli. Když jsem před 20 lety zažil poslední životní krach, zaklepali mi na dveře Jehovisté. Pánbůh jim musel dát tip. Prý jestli si nemyslím, že je dnešní svět špatný. Myslím, ale vy ho nezachráníte. Odkojen výukou buddhismu z kláštera jsem se dal s mnichem do řeči. Chtěl jsem zjistit, jaké štěstí to lidem nabízí, když jediného štěstí mohou dosáhnout vystříháním se pozemských rozkoší a meditací. Chvíli se usmíval a opakoval, že prostě přinesou štěstí. Když jsem se začal vyptávat, z jakého kláštera vlastně je, mávl rukou a pelášil pryč.

Na pokoji jsem si večer četl své oblíbené Planety smrti. Když jsem se otáčel na druhý bok, něco jsem uviděl. Nějaká potvůrka si to mašírovala po mém prostěradle. Papírovým kapesníkem jsem ji chytil a rozmáčkl. Červený flek ukázal, jak byla plná krve. Když jsem si ji prohlédl, nebylo pochyb. Bed bug. Štěnice. No nazdar. Jakobych o nich včera v noci nemluvil. Okamžitě jsem vystartoval z postele a důkladně prohlížel prostěradlo a jeho okolí. Skočil jsem se do koupelny na chodbě vysprchovat a na boku uviděl první kousance. No to snad ne! Sebral jsem kapesník se štěnicí a šel dolů do recepce.
- "Na pokoji číslo 3 máte štěnice" řekl jsem a položil na pult kapesník s rozmáčklou štěnicí.
- "Nikdo si zatím nestěžoval, pane" odpověděl recepční obvyklou odpověď. Jak by si taky stěžoval, když to nezjistil? Svědění začíná až další den. A ne každý ponocuje tak jako já. A ne každý pozná, jak štěnice vypadá.
- "Tak si stěžuju teď. Dejte mi jiný pokoj" požadoval jsem, i když mají štěnice akční rádius několik desítek metrů, takže tu budou všude.
- "Máme plno, pane" řekl recepční a pohlédl na hodiny na zdi, ukazující půl druhé v noci. Ve dne jsem hledal místo v hostelu přes hodinu. Vyrážet teď do nočních ulic by znamenalo nespat vůbec. Zatracená čínská čtvrť!

Pomalu jsem se vracel na pokoj se štěnicemi. Třeba budu mít štěstí a byla jen jedna. Zatoulaná štěnice. Vlezl jsem si do postele, důkladně se zabalil do hedvábného minispacáku a kolem horní poloviny těla vytvořil druhou vrstvu z moskytiéry. Takhle jsem přežil už noc v Harraru, ale tam byl pokoj jen plný švábů. Štěnice jsou horší potvory. Nechám celou noc rozsvíceno, protože nejvíc vylézají za tmy. Jenže spánek dokážou dobře odhadnout i za světla. Moment, kdy se tělo v posteli přestane vrtět, je pro ně spolehlivý signál. Vyrazit na zteč. Teď! Ve vedlejším pokoji začalo brečet malé dítě. Štěnice mají nepochybně i tam. Za pár dnů se rodiče budou divit, proč pořád pláče, a odkud má tu škaredou kopřivku. Žádnou další štěnici už jsem nezahlédl a nakonec jsem usnul.

Ráno jsem se pořádně prohlédl. Měl jsem na sobě 8 svědivých ran. Bylo to lepší, než v Kathmandu, kde jsem jich měl přes 30. Tam jsem taky štěnic zabil šest. Sbalil jsem se a opustil tenhle odporný hostel. Přes noc se uvolnilo místo na dormitory v hostelu u Anny. Ta už ale stejně odlétala do Evropy. Snad tu brouky mít nebudou.

Šel jsem zažádat o vízum na thajské ambasádě a vyrazil do centra. Navštívil jsem známá dvojčata a motal se městem ve snaze najít nádraží. Pár hodin bloudění sem a tam a nakonec stejně lístek do Singapuru na zítřejší noc neměli. Celý den jsem chodil ve svých polorozpadlých sandálech a moc z nich už nezbývalo. V několika městech po cestě jsem se snažil koupit nové, ale vždy to ztroskotalo na velikosti. Nohu 46 v jihovýchodní Asii moc lidí nemá. Tak mi aspoň ve Vietnamu lepidlem slepili tyhle. Vydrželo to 2 měsíce. Až sem. Po cestě z nádraží se mi jedna bota rozpadla definitivně. Nechal jsem ji v koši. Zpátky na hostel jsem už šel s jednou nohou bosou. Tedy obutý - neobutý. Mohl jsem si jít pro nějakého prince. Nebo princeznu. Slušně oblečení businessmani v centru se na mne dívali s opovržením.

Na pokoji v novém hostelu bylo 12 postelí. Všechny obsazené. Skoro same holky. Backpackerky. Tlusté backpackerky. Brrr! S Annou se to nedalo srovnávat. A s Tá už vůbec ne. V koupelně jsem se vysprchoval a šel si lehnout. V pokoji byla klimatizace a měl jsem pocit, že i několik komárů. Byl jsem líný slézt dolů do batohu pro moskytiéru. Chyba. Ráno jsem měl řadu kousanců na rukou. Komáři. A další 4 kousance na boku. Tohle musely být zase štěnice. Buďto jsem si nějaké ve spacáku přinesl z předešlé ubytovny, anebo tu mají svoje vlastní. Tipoval jsem druhou možnost. Už v Kuale Lumpur nezůstanu ani noc.

Vyzvedl jsem thajské vízum a zastavil se na české ambasádě pro potvrzení plné moci. Pracovníci bankovního ombudsmana České spořitelny možná našli způsob, jak se můžu dostat ke svému účtu. Všude jsem chodil pěšky. Už se v centru Kualy Lumpur docela vyznám. Jenže moje trekové vietnamské Solomony dost nepříjemně tlačí. Už je mám dost dlouho na to, aby se rozchodily. A puchýře na malíčcích mi dělají každý den. Asi to nebyla tak výhodná koupě. Odpoledne už jsem zase bolestí nemohl chodit.

Procházel jsem kolem dvojčat a viděl, jak se tam tři asijské holky navzájem fotí. Vypadalo to na docela slušné fotky. Dvě modelky a jedna fotografka. Zeptal jsem se, jestli mne taky nevyfotí. Jasně že vyfotí. Profesionálka si vzala můj foťák a začala střílet jednu fotku za druhou. Byly z Filipín. Na dovolené.
- "Cestuješ sám?" ptaly se mne.
- "Jo, sám. A vy?"
- "Taky samy" smála se na mne ta nejhezčí. Měla úžasnou postavu, nádherný obličej a železná trvalá rovnátka.
- "Ale dnes odjíždím do Singapuru" poznamenal jsem.
- "My jedeme taky do Singapuru!" nadšeně vykřikla fotografka. "Máš už lístek na autobus?"
- "Nemám, teprve ho půjdu shánět".
- "Tak pojeď s náma! My už lístky máme" řekla ta třetí a začala mi diktovat společnost, se kterou jedou. Nechal jsem si vysvětlit adresu a místo, kde lístky kupovaly.
- "Mohli bychom se ubytovat a prohlédnout Singapur společně" usmívala se fotografka. Taky nebyla špatná. Po všech těch kousancích by to mohla být příjemná záplata na všechny moje rány. Místo dvou thajských profesionálek tři kočky z Filipín. Jim by se to určitě taky líbilo. V téhle oblasti jsem za poslední rok docela získal sebevědomí. Máš problém s orgasmy? Zavolej ...

Rozešli jsme se s tím, že se sejdeme večer v autobuse. Dobelhal jsem se najíst do čínské čtvrti. Přišel ke mně buddhistický mnich ze včerejška. Usmíval se a čekal, že dostane nějaký dar. Nebo že si koupím něco pro štěstí. Nepamatoval si mne. Tak znovu. Usmál jsem se taky a zeptal se:
- "So, what do you know about buddhism (Tak co vlastně víš o buddhismu)?" V té chvíli mne poznal, obrátil oči v sloup, něco si zabrblal a rychle kráčel pryč. Zbabělec!

Před odjezdem jsem si ještě zašel na věž nad Kuala Lumpur. Mají z ní být nejhezčí západy slunce. Dole před vstupem prováděl policista kontrolu zavazadel.
- "What do you have in your bag (Co máte v batohu)?" zeptal se mne. Už mne to unavuje.
- "Just normal stuff. Bombs, weapons and drugs. (Jenom normální věci. Bomby, zbraně a drogy.)" Usmál se a pustil mne dál. Bez kontroly. Tuhle metodu by se měli teroristé naučit. Nechám si to patentovat. Bin Ládín mi za ni vděčností utrhne ruce.