(24.-27.8.2010)
Městečko Mbale se nachází u hranic s Keňou přímo pod kráterem Mt. Elgon. Přijeli jsme sem navečer minibusem a začali shánět nějaké levné bydlení. Našli jsme pokoj s betonovou podlahou, dvěma postelemi s moskytiérami, odpudivou dírou v zemi místo záchodu a trubkou ze zdi místo sprchy. Vypadalo to dost bídně a stálo to 20000 ugandských Šilinků. Majitel nám slevil na 18000 (140 Kč) a my jsme to vzali. Nechceme se tu přece zdržet dlouho. Prošli jsme se po městě a zastavili se v muslimské levné restauraci na kuřeti s rýží. Venku se něco dělo. Slyšeli jsme rytmickou hudbu a byla stále hlasitější a hlasitější. Když jsme přestali slyšet vlastní slova, šli jsme se ven podívat.

Byl to průvod, uprostřed jelo auto s reproduktory schopnými ozvučit tovární halu a naplno pouštělo africkou hudbu. Před autem šlo několik tanečníků a tanečnic a do rytmu se natřásali. Hlavní část průvodu byla ale za autem - tanečníci, tanečnice, muži, ženy, děti, kočky, psi ... A všichni tancovali s citem pro rytmus černochům vlastním. Lidé se sbíhali a přidávali se. Byla to taková malá berlínská Loveparade. Nebo malý brazilský karneval, akorát že tohle nebyla samba. Na naše udivené dotazy, co to je, jsme se dozvěděli, že se v Mbale za měsíc konají volby. A tohle je volební agitace pro jednoho z kandidátů. Nějaký pán v obleku stál na autě, kynul davům a mírně se do rytmu vlnil. Rozhodně musel mít dvoje špunty do uší. Anebo byl hluchý. Škoda, že u nás před rokem američtí poradci neporadili Paroubkovi něco takového. Mohlo z toho být nejveselejší video na Youtube.

V centru se nacházelo několik obchodů se smíšeným zbožím, provozovaných indickými, muslimskými a křesťanskými rodinami. Kde ty se tu vzaly? Ale budou se nám hodit na nákupy zásob pro náš trek. V příštích dnech se totiž chystáme na výstup na naši první africkou horu, 4321 m vysoký Mt. Elgon a na jeho překročení do Keni.

Hned ráno jsme se vydali do UWA - Uganda Wildlife Authority, kde jsme si měli vybavit povolení pro vstup do národního parku. Cestou se nám nabízeli řidiči taxi motorek Boda Boda, ale vždycky jsme jim ukázali ránu na Andreově hlavě s komentářem, že to má od jízdy s Boda Boda. Došli jsme k budově správy národního parku a našli Michaela, zodpovědného za výpravy na Mt. Elgon. Trek na ugandské straně stojí 50 USD na den za vstup do parku a 15000 Šilinků na noc za přenocování ve stanu. Pokud potřebujeme nosiče, stojí dalších 12000 Šilinků na den. Celkem na ugandské straně národního parku strávíme 4 dny a budou nás každého stát 495 tisíc Šilinků (3900 Kč). Další peníze pak zaplatíme na druhé straně keňským strážcům, kteří nás na vrcholu sopky převezmou. Drahý špás, ale třeba s cenou Kilimandžára se to nedá srovnávat.

Dohodli jsme se, že nám Michael na cestu poskytne 2 strážce parku a trek začneme pozítří nebo popozítří ráno. Michael si do evidence zapsal naše jména. Andrea bylo snadné, ale Františka nezvládl, tak si zapsal moje příjmení. Vrátili jsme se do města a naobědvali se v naší muslimské restauraci. Potřebovali jsme dojet na hranici s Keňou vybavit si pasové záležitosti. Naše dodávka byla narvaná k prasknutí. Na 15 místech se tísnilo asi 24 sedících a ve stoje se krčilo dalších 7. Hezké bylo, že si sedící na klín automaticky posadili děti stojících, tak jsme se tam nějak všichni vešli. Na hranici nám dali do pasů výstupní razítka a my se vraceli zpátky do Ugandy už jako ilegální imigranti. Ale s tím už máme zkušenosti z tanzánské Mwanzy.

Vybrali jsme z bankomatu peníze a vraceli se do UWA zaplatit poplatky. Michael už nás z dálky zdravil:
- "Hello Andrea!"
- "Hello Michael!" odpověděl Andrea.
- "Hello Klajn!" Hmmm.
- "Hello ..."
Vzal si peníze a vepsal naše jména do oficiálních formulářů. Ty odfaxuje do Keni, aby tamní správa parku věděla, že k nim za pár dnů přejdou dva pobudové. Objednali jsme také 2 nosiče. Jeden ponese pytel s nádobím a jídlem a druhému dáme stan a část našich věcí. Většinu si ale poneseme sami.

Vrátili jsme se do města a hledali něco k snědku. Všude nás zastavovali lidé a nabízeli nám Rolex. Měl je tu každý. Tedy ne hodinky. Byla to oblíbená forma občerstvení připravovaná přímo na ulici. Spíše "Roll Eggs" - na pánvičce na ulici udělaná omeleta s nějakou zeleninou. My jsme ale na tržišti objevili zázrak. Obrovské ryby dělané na žhavých uhlících. Byl to přímo božský pokrm. Sice jsem je neumístil do TOP3 pokrmů Afriky, ale patřily by tam. A taky obrovské ananasy za tisíc Šilinků (8 Kč).

Večer jsme vyrazili nakoupit zásoby. Potřebovali jsme nakoupit nádobí na vaření a jídlo na týden. Sehnali jsme dva levné velké hliníkové hrnce, rýži, těstoviny, konzervy, toastový chleba a jahodový džem. Andrea má rád džemy k snídani. Trochu jsme ho ochutnali a zjistili nepříjemnou skutečnost. Tento džem barvil. Byl skoro tekutý a barvil červenou barvou. Pusu, ruce, oblečení, všechno. A nešlo to smýt vodou. Koupili jsme také několik bílých lehkých pytlů, do kterých dáme věci pro nosiče.

Venku začalo pršet a my tak tak doběhli do našeho pokoje. To, co se venku odehrávalo, nebyl déšť. To byl liják, průtrž mračen, tropický slejvák. Bubnovalo to do plechové střechy tak, že nebylo slyšet vlastního slova. S Andreou jsme se na sebe dívali a děsili se, kdyby nás něco takového zastihlo po cestě. Kam bychom se schovali? Liják nijak nepolevoval a trval i když jsme usínali. Tak pozítří rozhodně nevyrazíme, to bude ještě všude mokro. Jeden den v Mbale počkáme a půjdeme popozítří. To už snad uschne. To jsme byli naivní, co?

Ráno už nepršelo, ale všude bylo mokro. Andrea sháněl nové náplasti na svou ránu na hlavě a já vyrazil k Michaeovi, abych mu nahlásil start našeho treku na pozítří. Měl mi taky předat potvrzení o zaplacení a doklady pro předání keňským strážcům parku. Vzal jsem si do UWA mototaxi a řekl řidiči, aby na mne u budovy chvíli počkal. Jen od Michaela dostanu doklady a pojedeme zpátky. Michael mne přivítal a řekl, ať chvíli počkám, že skočí pro ty listiny. Sedl jsem si a čekal. Po 5 minutách jsem začal být nervózní. Po 10 jsem se po něm začal shánět. Vedle sedící úředníci ho zkoušeli sehnat mobilem, ale marně. Přišel za 15 minut. Tak, teď jen vzít doklady a utíkat, ať na mne ten taxikář nečeká. Michael začal listiny rovnat a dávat mezi ně kopírák. Panebože on to ještě nemá vyplněný! Michael byl dobře vypadající strážce parku v zelené vojenské uniformě s pistolí za pasem. Na úředníka se ale evidentně nehodil.

Kdyby na mne nečekal ten taxikář, dobře bych se bavil. Dát k sobě 3 listy formuláře a mezi ně dva kopíráky bylo cvičení, které mu zabralo asi 3 minuty. Dával si na tom totiž záležet a když to nebylo srovnané na milimetr přesně, začal to srovnávat znovu. Až se mu to povedlo srovnat, položil je na stůl a trochu se mu to rozhodilo, takže všechno začal rovnat ještě jednou. Trochu mi připomínal Mr. Beana. Když si formuláře srovnal a opsal do nich naše jména a čísla pasů, odložil je a začal vyplňovat stvrzenky na zaplacení poplatků. Po 15 minutách usilovné práce se zdálo, že je hotovo, a já mám vyhráno. Neměl jsem. Musel totiž vyplnit ještě druhý formulář. Celá komedie s umisťováním kopíráků a vypisováním se opakovala. Taxikář už si určitě myslí, že jsem bez zaplacení utekl zadním vchodem. Tento formulář byl trochu delší, protože do něj musel vyplnit i data narození, státní příslušnosti a údaje o naší výpravě. Takže dalších 15 minut.

Střídavě jsem zuřil a rezignoval. Když měl hotovo, chtěl jsem mu papíry vyrvat z ruky a utíkat. Chyba lávky, začal vyndávat kopíráky z papírů, oba formuláře kombinovat a opět je rovnat. Marnost celého počínání nejlépe dokumentuje situace, kdy vzal jeden papír prvního formuláře, jeden papír druhého formuláře, obě potvrzení o zaplacení a začal je srovnávat do přesného zákrytu. Napřed vodorovně a pak svisle. Trochu se mu rozutekly, tak je srovnal ještě jednou. Opatrně. Pomalu. Pak mi ty dokumenty chtěl ukázat a popsat, co mi dává. Takže tyhle dokonale a pomalu srovnané dokumenty zase od sebe oddělil a po jednom mi je začal ukazovat. Vše jsem mu odkýval a chtěl rychle běžet, ale on opět všechny čtyři papíry několikrát srovnal a zcvakl k sobě sešívačkou - dvakrát nahoře a dvakrát dole. Takhle to udělal ještě s jednou várkou dokumentů a obě mi podal. Jedna je pro nás a druhou máme předat našim průvodcům, kteří ji dají keňským strážcům.

Afrika je ztracená. S touhle efektivitou si tu nikdy nikdo nedovolí cokoliv vyrábět. Tady žádná továrna vzniknout nemůže, pokud by to nebylo v rámci soutěže o továrnu s nejpomalejší výrobou. V Africe jsme si všimli ještě jedné věci. Jak se tu ve všem snaží podobat západním zemím, všechny společnosti tu mají "vision" a "mission". V několika větách sesumírovaný cíl a poslání. Většinou chtějí na špičkové úrovni sloužit svým klientům. A toho by přece nedosáhli pouhou prací a snahou těm klientům sloužit. Potřebují napřed vizi a poslání a půl je hotovo. A na tu druhou půlku, totiž práci, už se většinou vykašlou. V UWA měli samozřejmě také svou vizi a poslání, které byly velkými písmeny napsány hned u vchodu. Ať cizinci vidí, jak dobře to tady vedou.

Vzal jsem si od Michaela dokumenty, a domluvil se, že zítra dorazíme do horské chaty Kap Kwai nad vesnicí Sipi, odkud náš trek pozítří začne. Rozloučil jsem se s ním a ještě se zeptal:
- "What should we do in case of such a heavy rain as yesterday (Co když tam bude tak hrozně pršet jako včera tady)?" Čekal jsem odpověď něco jako že se v tom případě musíme schovat v nějaké chatrči nebo jeskyni a pokračovat až další den. A chtěl jsem vědět, zda v tom případě musíme něco doplácet. Odpověď mi vyrazila dech:
- "Then you wouldn't enjoy your trek so much (Pak si svůj trek tak moc neužijete)." Jak prosté a pravdivé.

Poděkoval jsem a po hodině strávené s Michaelem se vydal k taxikáři. Trochu pyskoval, ale dal jsem mu o tisíc Šilinků víc (chtěl o 5 tisíc víc) a mohl být rád. Během odpoledne jsme dokončili všechny přípravy, koupili poslední jídlo, sbalili se, dali si k večeři zase tu úžasnou rybu z tržiště a šli spát. Měli jsme už jen trochu ugandských peněz, spočítaných přesně pro nosiče a na dopravu, ubytování a jídlo na další den.

Ráno jsme nastoupili do minibusu a odjeli do vesničky Sipi, odkud jsme měli vystoupat dalších 800 výškových metrů až k úpatí hory ve výšce 2500 m. Řidič minibusu specielně kvůli mně a Andreovi zastavil před chýší s nápisem Tourist Information Center s tím, že dostal od Michaela pokyn, abychom vystoupili tady. Tam nás už vítala černoška z centra a já si všiml, jak nenápadně řidiči minibusu vtiskla do ruky bankovku. Naskládali jsme svoje věci do chýše a bylo toho hodně - naše velké batohy plné věcí, malé batohy s dalším vybavením, stan a velký a těžký ranec s jídlem a nádobím. Potřebovali jsme sehnat nosiče a vydat se na cestu nahoru. Bylo by hezké vidět po cestě vodopády Sipi, na které se sem jezdí lidé zdaleka dívat.

Slečna z informačního centra nás posadila a začala nám představovat další zaměstnance: tohle je koordinátor, tohle je šéf projektu, tenhle tu je pro styk se zákazníky. Moc jsme nechápali, ale nechali jsme je vymluvit. Řekli jsme, že potřebujeme nosiče, co nám pomůže vynést věci do Kap Kwai. Prý žádný problém, byli z nás úplně nadšení. A ta černoška prý půjde celou cestu s námi, abychom tam trefili. No to snad ani nebude potřeba. Ale když chce ... Andrea ještě potřeboval koupit nějakou cibuli a česnek na vaření, tak ho vzali na nedalekou tržnici.

Já mezitím připravil věci na cestu, tak aby je mohli nést tři lidé. Přišla ke mně naše černoška, že ještě než půjdeme, musíme něco "clear with the office". Ukázala mi strukturu projektu, jejich "vision" a "mission". A ceny v dolarech. A byli jsme doma. Za "long walk" se tu platí 35 USD. V duchu jsem se usmál, protože ode mne nedostane ani korunu. Ani Šilink. Čekal jsem to od chvíle, co zaplatila řidiči minibusu úplatek za to, že nás s Andreou nevzal až do Sipi.
- "We won't pay anything, we have already paid all the fees to Michael (My nic platit nebudeme, všechny poplatky jsme už zaplatili Michaelovi)" cenil jsem na ni zuby. Podivila se tomu a hned volala Michaela. Chvíli s ním diskutovala a pak mi podala telefon. Řekl jsem mu, že jsme mu všechno zaplatili a peníze na nic dalšího nemáme, protože nás na nic neupozornil. Michael začal vysvětlovat, že tohle se netýká národního parku, ale naší cesty do parku. Zeptal jsem se, zda se v Ugandě musí platit poplatky i mimo národní parky a i když se trochu ošíval, nakonec z něho vylezlo, že spíš ne.

To ale černoška neslyšela, tak se po ukončení telefonátu zatvářila vítězoslavně a začala mi znovu ukazovat cenovou strukturu. Smutně jsem se na ni podíval a řekl, že se nám to moc líbí a moc rádi bychom si všechny jejich služby koupili. Bohužel už v Ugandě nemáme žádné peníze na útratu, takže jejich služeb k naší lítosti nevyužijeme. Máme pouze 10000 na nosiče, tak ať mi řekne, zda nám ho zajistí, nebo si ho máme na ulici sehnat sami. Byla z toho docela zdrcená. Asi nechápala, jaktože jim nechceme zaplatit, když přece mají "vision" i "mission". Když se vrátil Andrea s cibulí, panovala v chýši hustá atmosféra. Já jsem se zabejčil, že od nás nic nedostane a ona trvala na jejich Long Walku. Coby hodnej policajt, Andrea dohodl, že žádné dolary platit nebudeme, ale zaplatíme 10000 za vstup k Sipi vodopádům, 10000 za nosiče a 20000 za průvodce až k národnímu parku. Uskrovníme se holt na našem jídle.

Představili nám mladíka v riflích coby nosiče. Dostal od nás fakt těžký pytel s jídlem a nádobím, do kterého jsme mu ještě přihodili stan. Dohromady to vážilo tak 30 kg. My jsme s Andreou každý nesli dva batohy a vodu o váze tak 25 kg. Průvodce nám dělal sám šéf projektu. Procházeli jsme vesnicí a kolem nás se sbíhaly děti. Vítaly nás zcela originálním pokřikem, který sborové skandovaly:
- "Give me my money (Dejte mi mé peníze)!" Vskutku originální. Nebylo to žebrání, ale spíše vymáhání něčeho, na co bezesporu mají nárok. Když jsou to jejich peníze. Taky se u toho tak tvářily. Normálně by mne to pobavilo, ale už mne tu otrávili projektem "Turistické informační centrum", takže jsem se nesmál. Tohle děti v Zambii a Tanzánii nedělaly. Tam si s námi děti hrály a povídaly.

Šli jsme po bahnitých cestách a po 2 hodinách chůze s 25 kg na zádech jsme toho měli akorát tak dost. A chudák kluk, co nesl na hlavě náš pytel s jídlem. Jen náš průvodce / vedoucí projektu se mezi námi s lehkostí procházel a nenesl ani taštičku. Parchant. Prodírali jsme se po polích a dokonce jsme s tím nákladem lezli i po skalních žebřících. Pot z nás tekl proudem, tak nám ani nevadil mírný déšť. Pod jednou skálou jsme si udělali pauzu a já pokračoval nahoru sám. Tam stál jakýsí mladík a kolem něj skupina dětí. Nevšímal jsem si jich a kráčel dál. Rozběhl se za mnou a zastoupil mi cestu:
- "Hello Mister, you have to pay the entrance fee (Pane, musíte zaplatit vstupné)!" Leda kulový hochu.
- "No (Ne)!" odpověděl jsem a šel dál. Dnes už na žádný vtípky nemám náladu. Zjevně si s mou odpovědí nevěděl rady a děti kolem něj vybuchly smíchy. Posadil jsem se a za chvíli mne došla naše skupinka. Ukázalo se, že ten kluk byl regulérní výběrčí vstupného k vodopádům. Náš průvodce mu zaplatil vstupné a výběrčí se přidal k naší výpravě. Ale s tím nákladem jsme si nemohli ani vychutnat pohled na Sipi vodopády.

Po 5 hodinách chůze jsme se dobelhali ke vstupu do národního parku. Padali jsme vyčerpáním, protože jsme 3 nesli náklad určený pro 4 lidi. Prošli jsme vstupní branou a chybělo nám posledních 100 m k chatkám. V té chvíli se vedoucí projektu i výběrčí nabídli, že jestli to máme těžké, pomohou nám. Dobrej vtip. Pomáhat nám něco nést 5 hodin se jim nechtělo, ale minutu by nám klidně pomohli. Když jsme se s nimi loučili, samozřejmě nás požádali o tip (spropitné). Ještě lepší vtip. Ten tip. Chtěli jsme dát něco navíc tomu klukovi, co nám nesl pytel s jídlem, ale oni se od něj nehli a zřejmě by mu to vzali. Dostali jsme jednu studenou a vlhkou chatku, hodili zavazadla na podlahu a vyčerpaní se složili na postel. Celou cestu drobně mrholilo, ale teď se spustil tropický liják. Poslouchali jsme bubnování kapek a říkali si, že to zítra bude pěkný očistec. A možná i peklo.