(Článek je pokračováním příběhu z Mwanzy o 3 příspěvky níže)
(20.-24.8.2010)
Plavbu na nákladní lodi už jsme znali z jezera Tanganjika, tak nás tu nemělo co překvapit. Naše loď teď ale byla menší a nebylo na níc moc místa. V noci svítila reflektorem, který přitahoval tisíce mušek a dalšího hmyzu, který nám, spícím ve spacáku na palubě, padal do obličeje. Vybudoval jsem si kolem hlavy konstrukci z moskytiéry, ale některé minimušky propadly i tou. Moc jsme se nevyspali a ráno nás probudily spršky vody do obličeje. Vstal jsem a ocenil novou bezúdržbovou úpravu svého účesu. Loď jela proti vlnám, které se rozbíjely o příď. Za chvíli byla celá levá půlka lodi mokrá. Námořníci šli opravit rozbitý uzávěr nákladního prostoru, aby náš náklad nenavlhl. Na opravu si přinesli i velký sekáček na maso a my si říkali, že ho tu mají na cestovatele. Peníze a vybavení si nechají a ryby ve Viktoriině jezeře mají určitě hlad. Byl by to takový pěkný vodní pohřeb podle těch nejlepších tibetských buddhistických tradic.

Během dne jsme překonávali rovník, slunce pražilo a nikde na lodi nebyla stříška, pod kterou by se dalo skrýt. Andrea se schoval pod mikinu a já si nad sebou z karimatky a pár kousků oblečení vyrobil stínící konstrukci. Vzhledem k neustálým odkladům naší plavby už nám k obědu nezbylo skoro žádné jídlo. Vzali jsme si poslední ananas a já v kapse našel ještě dva minisáčky buráků. Dal jsem jedny Andreovi a ten se zaradoval: "Woow, we have a full meal today (Super, dnes máme jídlo o několika chodech)!" Námořnící nás nenasekali na potravu pro ryby, tak jsme se s nimi pobavili o životě. Řeč přišla taky na ženské na obou stranách jezera. Ženatí námořníci si bez výjimky našli svoje životní partnerky v Tanzánii. V Ugandě prý žádná holka neumí být věrná a vyspí se s každým, kdo přijde. Tak uvidíme.

Do přístavu Port Bell pár kilometrů pod ugandskou metropolí Kampalou jsme přijeli o půl sedmé večer. Kapitán vysílačkou domluvil, že na nás imigrační úředník počkal. Ten byl příjemný, dal nám ugandská víza na volné půlstránky v pase a po kanceláři mu chodila pípající kuřata a slepice. Popřál nám hezký pobyt v Ugandě a řekl, že se nám tu bude líbit, protože je zde oficiální jazyk angličtina. Takže všemu budeme rozumět. Snad se tady konečně anglicky pořádně naučím. Místní hromadnou dopravou jsme se dopravili do centra a koukali kolem sebe.

Byla už tma a Kampala žila intenzivním nočním životem. Všude zářila světla a ulice byly plné lidí. Hledali jsme levný hotel uvedený v průvodci, ale nedařilo se nám zorientovat. Andrea vzdal hledání na vlastní pěst a otočil se s dotazem na nějaké lidi sedící na chodníku. Slečna, které se zeptal, se postavila a začala mu odpovídat. Byla oblečená ve vyzývavých šatech a měla silně zmalovaný obličej. Pouliční šlapka. Nebyl jsem si jistý, zda se jí ptá na cestu, ale ona mu začala ukazovat na silnici mým směrem. Andrea mne rozesmátý došel a povídá: "Zdálo se mi to, nebo jsem se právě zeptal prostitutky na cestu do hotelu?" Tak se asi ptal na cestu :-)

Došli jsme do méně osvětlené čtvrti, ulice byly špinavé a plné odpadků. Lidé je vyhazovali z oken přímo na silnici. Jako v Indii. Po ulicích projížděly popelářské vozy a odpadky podél cesty sbíraly a odvážely. Náš hotel jsme našli. Byl hrozný. Díry v oknech, špinavý záchod bez prkýnka, smrad, komáři, studená voda z trubky ve zdi, při splachování se roztekla voda všude po koupelně. Stál 30 tisíc ugandských Šilinků, hrozné. Aspoň že nad postelemi mají moskytiéry. Snad tu nebudou mít štěnice (bed bugs), které nás poštípaly v Kathmandu. Proti švábům by měla moskytiéra stačit.

Hladoví jsme vyrazili do ulic a ke své obědovečeři si dali kuře s rýží. Koupil jsem si hned ugandskou SIM kartu a bez problémů rozjel internet v mobilu. Andrea se po cestě zakecal, tak jsem si před pokojem sedl na zem a při čekání na klíče brouzdal po netu. Přišla ke mně nějaká černá dívka a podala mi ruku, aby mi pomohla vstát ze země. Nechápal jsem proč. Když jsem vstal, táhla mne chodbou a ukazovala, že s ní mám jít o patro výš. Asi se nahoře něco stalo a slečna potřebuje pomoc. Ještě na schodech mne objala. Hmm, lákavé, ale děkuji, nechci. Vysmekl jsem se a vrátil se k našemu pokoji. Za chvíli přišel Andrea a povídá: "Spíme asi v hodinovém hotelu. Když jsem si u vchodu povídal s recepčním, dovnitř chodily namalované holky profesionálky a tahaly mne nahoru." Už chápu. Takže se před tím na cestu ptal té správné osoby.

Noc jsme přečkali ve zdraví, štěnice v postelích nebyly a moskytiéry sloužily dobře. Ráno jsme vstali, sbalili se a vyrazili ven. Ulice byly plné lidí. Prodírali jsme se na stanoviště minibusů a tam se po mírném handrkování o cenu posadili do minibusu do Jinji. Nasoukali jsme se na dvě sedadýlka i s oběma batohy na klíně, tak abychom nemuseli platit za třetí místo. Byli jsme tam tak natlačení, že jsme skoro neměli prostor k dýchání. Inu, chudí backpackeři. Když nás uviděl řidič, bylo mu nás líto a vzal nám velké batohy dozadu do nákladového prostoru bez příplatku za zavazadla. V minibusu jel kromě nás a černého osazenstva ještě jeden běloch - student Rob z Británie. Doma studoval práva a předevčírem přiletěl do Ugandy na 2 roky studovat na kampalské univerzitě lidská práva. Zkamarádili jsme se a v Jinje spolu hledali hostel Explorer backpackers. Kolemjdoucí nám vysvětlili cestu: máme jít po silnici, bude tam diskotéka, pak nemocnice, pak hřbitov a pak náš hostel. Ideální umístění.

V hostelu jsme si s Andreou postavili stan, Rob si vzal pokoj v dormitory a začli jsme zjištovat, co můžeme v Jinje podnikat dál. Většina návštěvníků sem jezdí kvůli světovému raftingu v peřejích 5. třídy na Nilu. Bylo to dost drahé, ale Andrea se pro to nadchl. Mně se tak moc nechtělo, protože jsem zatím raftoval jen jednou v Nepálu, Andrea ještě nikdy a 5. třída je už hodně. Chtěl jsem raftovat v Zambii na Zambezi, ale tam zase nechtěl Andrea. Ještě uvidíme, pár dní tu chceme zůstat. Zeptal jsem se, jestli tu mají něco mírnějšího, než tu 5. třídu. Prý tu mají dětský nafukovací bazének. Tak jsem si ho předběžně na zítra rezervoval.

Odpoledne jsme se i s Robem vydali k pramenu Nilu. Je to místo, ve kterém Nil vytéká z Viktoriina jezera. Udělali tu z toho turistické místo, na kterém se vybírá vstupné. My jsme ale platit nechtěli, tak jsme šli podél plotu na sousední pozemek. Stál na něm hotel a konala se v něm velká svatba. Přestože jsme vypadali, jako backpackeři (homelessáci), nevyhodili nás. Co všechno bílá kůže zmůže. Ochranka nás důkladně prošacovala a pustila dovnitř. Svatba byla skvělá. Nevěsta byla sice tlustá ochechule, ale družičky v nás vzbuzovaly chuť zjistit, zda jsou z Ugandy.

Zajímavé na svatbě bylo ještě to, že kromě skupiny černošských tanečníků a tanečnic v divošských úborech bylo všech asi 100 svadebčanů oblečeno v krásných šatech, perfektních fracích a oblecích. Bez té divošské folklórní skupiny to byla evropská svatba jak vystřižená z časopisu. Akorát byli všichni černí. Došlo mi, jak velký vliv bělošská kultura v Africe zanechala. Japonsko, Čína, Indie a další asijské země jsou nám mnohem vzdálenější, než Afrika.

Na dolním konci pozemku jsme si prohlédli a vyfotili pramen Nilu a vyrazili na cestu zpátky. Bavili jsme se o holkách. O holkách na různých kontinentech. Probrali jsme taky jednu teorii o tom, co se stalo z evropských a amerických žen. Není pro ně zrovna lichotivá. Staly se z nich totiž ZHOSky. Američanky, západoevropanky a bohužel i Češky. Postupně se to rozšiřuje dál na východ. V důsledku rozvoje západní civilizace se ženy v naší kultuře staly:
Z - zmužštělé,
H - hamižné,
O - obtloustlé a
S - sebestředné.
Už se prakticky nedá najít neZHOSka. A většina jich je 100%. I jen 50% ZHOSka je pro chlapa požehnáním, čtvrtinová ZHOSka je sen většiny mužů a neZHOSka je zázrak. A proto Ti pane bože děkuju za ten jeden rok se zázrakem. Míša je spíš Japonka a to ZHOSky nejsou.

Vášnivě jsme se zabrali do diskuze a moc nevnímali okolí. Andrea se zeptal, jestli jdeme určitě pořád správně. Odpověděli jsme, že nevíme, protože celou cestu jdeme za ním. Už se setmělo a kolem jsme nic nepoznávali. Chtěli jsme se zeptat na nejrychlejší cestu na hřbitov, ale na ulici byli jen Boda Boda - motocykloví taxikáři, kteří nás chtěli svézt. Cena se nám nelíbila, ale jeden taxikář se nabídl, že nás všechny tři odveze za 500 ugandských Šilinků na osobu. To berem. Myslel jsem, že pojedeme nadvakrát, ale řidič se posunul na nádrž hned za řidítky, Rob si sedl těsně za něj, pak já a nakonec Andrea. Neuvěřitelné! Jeli jsme 4 dospělí chlapi na motorce. Řidič sice skoro nemohl točit řidítky, ale aspoň udržoval balanc. S Robem a Andreou jsme na sebe byli hodně natlačení, tak jsme začali vtipkovat, že homosexuální styk je v Ugandě určitě trestný.

Dojeli jsme do kempu, Andrea se šel vysprchovat a já si užil hodinový telefonát s mojí neZHOSkou. Když jsem se vrátil do stanu, Andrea tam ještě nebyl. Chvíli jsem si na mobilu surfoval a kolem půlnoci šel spát. Andrea nikde. Probudil jsem se v 5 ráno a Andrea stále nikde. Obešel jsem hostel a zjistil, že má mříže a je zamčený. Andrea byl nejspíš uvnitř s Robem, zakecali se a když se chtěl vrátit, už bylo zamčeno, tak zůstal vevnitř. Nebo tam sedí u počítače. Anebo se vrátil na svatbu zjistit, zda jsou družičky opravdu z Ugandy. Šel jsem si zase lehnout. Vstával jsem v 9 a začal si dělat starosti. Zkoušel jsem Andreovi volat, ale nebral to. O půl desáté přišel Rob a ptal se na Andreu. Říkal jsem: "Sakra, celou noc nepřišel." Rob povídá, že ještě nešel spát, je v hrozným průšvihu a musí ihned opustit město.

S Andreou prý ještě večer vyrazili do baru. Seděli tam, popíjeli a bavili se. Někdy uprostřed noci Rob potkal Andreu na záchodě a ten mu povídal, ať si o něj nedělá starosti a že se o sebe postará. Tehdy se viděli naposledy. Rob se vrátil k jedné černé kočce, se kterou si tam povídal. Říkala, že byla ve městě u svého bratrance, vyspala se s ním a on ji pak nechtěl pustit pryč. Tak mu utekla. Za chvíli stál bratranec ve dveřích. Chvíli se s ní pošťuchoval, pak ji složil k zemi a držel ji tam. To se Robovi nelíbilo a do věci se vložil, takže o pár minut později už bratranec držel na zemi Roba. Spolu s další černoškou na něj řvali: "You fucking muzungu, go away (Ty zas*anej muzungu, vypadni)!" Rob to odmítl, možná taky proto, že měl hlavu stále přitisknutou k podlaze.

Mezitím se kolem nich shromáždilo poměrně dost diváků a se zájmem sledovali, co se bude dít. Rob s hlavou na zemi hrdinně oznámil, že neodejde, pokud s tím jeho chráněnkyně nebude souhlasit. Ta seděla na židli a nesouhlasila. Nakonec přišli policajti, všechny legitimovali a celou bitku ukončili. Rob sehnal mototaxi a coby zachránce odjel i s tou černou kočkou do našeho hostelu. V hostelu se po chvíli ukázalo, že holka je štětka a chce po Robovi peníze. Ten odmítl a vyhodil ji ven. Roba teď prý zná půlka Jinji, že se v hospodě popral o prostitutku a odjel s ní pryč. Takže teď utíká chytit první minibus do Kampaly a do Jinji už se během 2 let svého studia zde nevrátí. Rozloučili jsme se a já dostal ještě větší strach o Andreu.

Znovu jsem mu volal a on to konečně vzal. Mluvil dost unaveným hlasem s tím, že žije a přijde tak za hodinu. Ale ať se ho prý neleknu. Za hodinu přišel, měl podlitiny a hlubokou ránu na hlavě, krvavé špinavé kalhoty s dírami a tričko roztržené prakticky vejpůl. V noci prý v hospodě popíjel s nějakými Italy, pak se sebrali a na motorce (opět ve 4 lidech) odjeli do nějakého baru. Když se chtěl k ránu vracet do kempu, pohádal se s mototaxikáři, dal jednomu půlku požadované částky se slovy "Take it or leave it" a sedl si za něj. Bez držení. Zcela namol. Motocyklista na to šlápl, Andrea rozjezd nečekal a padl dozadu. Z bezvědomí se probral až po několika minutách, ležel na kapotě nějakého auta, měl roztrhané oblečení, všude krev a slyšel od těch kamarádů v italštině, že všechno je OK a ať zůstane ležet. Pak ho odvezli do svého hostelu, kde doteď spal.

Rána na hlavě vypadala dost hrozivě, tak jsme se dohodli, že půjde do nemocnice na zašití. Zeptali jsme se bělošky v recepci, zda je nemocnice vedle spolehlivá. Ptala se v jaké záležitosti, tak jsme jí ukázali Andreovu rozbitou hlavu. Vzdychla a řekla, že ona by se tam ošetřit nenechala. Namíchala Andreovi desinfekci, okolí rány pečlivě omyla a hlavu mu zalepila samolepícími stehy. Na ně pak dala leukoplast. Docela slušivé, ne?

Bylo jasné, že s touhle ránou na hlavě na žádný rafting nepůjdeme. Andrea šel spát a já začal plánovat další cestu. Druhý den jsme si zajeli do Kampaly na etiopské velvyslanectví a neúspěšně se pokusili získat vízum. Vrátili jsme se do Jinji, strávili tam poslední noc, sbalili se a odjeli do městečka Mbale pod horu Mt. Elgon. Začali jsme se připravovat na výstup na tuto 4321 m vysokou horu a její přechod do Keni. Netušili jsme ještě, že to bude asi náš nejsilnější africký zážitek.