Blog uživatele Unprepared Franta

48.1 Nepřipravené kadibudky v zemi Guna Yala (Unprepared Outhouses in Guna Yala)

(Fotoreportáž)
(19.9.-24.9.2013)

V indiánských vesnicích kmene Guna by se nemělo moc fotit. Indiánům to není příjemné. Pokud byste tedy chtěli fotit je. Vesnici, chýše a ostatní zařízení si samozřejmě vyfotit můžete. Nebo nemusíte. Já už jsem to udělal.


Vesnické zátiší v Mulatupu: mraky, hory, džungle, moře, čluny a střechy indiánských chýší.
A kadibudky.

1450 dnů: Nevstoupíš třikrát do téže řeky

- "K jezeru? K vulkánu?"
- "Jo, k jezeru i k vulkánu."
- "A znáte cestu? Už jste tudy někdy šel?"
- "Neznám. Vím jenom, že musím třikrát přebrodit řeku."
- "Touhle cestou teď ale nikdo nechodí. Je období dešťů. V řece může jít o život."
- "Jenže od včerejšího rána nepršelo. To už je přes 24 hodin. Tak to chci zkusit."
- "Mi papá ... můj otec ... tam zemřel. Řeka ho strhla a zabila. Je nebezpečná!"
A sakra!

Myslel jsem, že hlavní problém budou hadi. Bothrops Asper, blízký příbuzný starého známého křovináře sametového. Největšího zabijáka lidí na americkém kontinentě. Letos se tu přemnožili. Právě v místech, kam jdu. U řeky. Cestou, kterou lidé už několik měsíců nechodí. Vlastně bych tomu neměl říkat cesta. Prý se budu brodit bahnem. V močálech. Když to zvládnu, dojdu k řece. A tam, v trávě, jsou hadi. Číhají, až se zvěř přijde napít. Při uštknutí se dokážou vymrštit do výšky. Správci národního parku kvůli nim musí nosit holínky nad kolena. Pro lepší pocit jsem si na sebe vzal trekové kalhoty. Jsou o trochu tlustší, než ty letní. Ne že by je neprokousli.

- "To je mi líto" odpověděl jsem. "Když nepůjde přebrodit, vrátím se."
Rozloučil jsem se a pokračoval dál. Po chvíli se na obzoru vynořilo nádherné panorama sopky Arenal s jezerem. Právě tam mířím. Je slunečno. Krásný den. Radši nepřemýšlím, co mne čeká. Hadi, močály, řeka ... Je 1.11.2013. Svátek zemřelých. Babi, dědy, možná se s váma ještě dneska setkám.

48.2 Nepřipravený folklor v Guarare (Unprepared Folklore in Guarare)

(Fotoreportáž)
(27.9.2013-29.9.2013)

Ve dnech 23. až 29. září 2013 se v Guarare konal největší panamský folklórní festival "Festival Nacional de la Mejorana". Chcete to taky vidět? Tak vzhůru za folklórem!


- "Noc teda nebyla nic moc. Blbá rýmička ... Ale tady je to super."

1400 dnů: Nepřizpůsobiví

Stojím nahý uprostřed indiánské vesnice. Je už skoro tma. Ale oblohu osvětlují blesky. Tropická bouře nad kontinentem. Tady na ostrově neprší. Moje bosé nohy stojí na kamenech kruhového plácku, ohraničeného do země zatlučenými kůly. Jsem tu sám. Řekli, že tu budu sám. Do ruky beru půlku rozlomené ochranné přilby. Doufám, že ji rozlomili úmyslně. A že ji v té chvíli neměl někdo na hlavě. Člověk nikdy neví. U takhle bojovného kmene ...

Málokdo ví, čeho byli schopni. Když došli k názoru, že jim běloši vadí. Že se jim příliš pletou do života. Že je nutí měnit způsob, jakým žili po staletí. Tenkrát se domluvili. Vzali zbraně. A všechny bělochy na svých ostrovech pozabíjeli. Včetně osazenstva zdejších policejních stanic.

Nořím přilbu do kádě s vodou a zvedám ji nad hlavu. Áááách. To je slast! Po parném dnu na kraji džungle je tahle indiánská sprcha dokonalá. Mulatupo má štěstí. Ostrov je jen sto metrů od pevniny. Spojuje ho s ní most. Na tom je natažená hadice, která se rozvětvuje do jednotlivých chýší. Tekoucí voda až do domácnosti. Takovou vymožeností se moc vesnic chlubit nemůže. Žije tu přes dva tisíce indiánů. Je to jejich druhá největší vesnice. Celkem jich je čtyřicetdevět. Vesnic kmene Guna. Svým ostrovům říkají Guna Yala. Země Guna. Leží na území Panamy. Vládnou si ale sami. Bělochy už by ani nenapadlo se jim do toho plést.

Dne 6. října 2013 jsem byl na své cestě už 1400 dnů. Ten den jsem strávil v posteli. Stejně jako týden před tím. I po tom. V posteli na desetilůžkovém pokoji levného hostelu. Na pokoji s větrákem. Ve městě plném mrakodrapů. V Panama City, hlavním městě Panamy. S rýmičkou.

36.6 Nepřipravení herci na Galapágách (Unprepared Actors in the Galapagos)

(Fotoreportáž)
(8.8.2013-31.8.2013)

Dnes potěšíme všechny fanoušky filmového umění. Připletli jsme se k filmování nového kriminálního filmu "Princezny jsou na draka" a dostali jsme jedinečnou možnost zdokumentovat několik scén z natáčení. Dnes vám je přinášíme. Můžete si tak sami udělat představu o tom, jaká je filmařina tvrdá řehole.


Hned první natáčená scéna obsahuje slavnou filmovou hvězdu. Angelina Jolie (AJ) v ní má být přepadena usmívajícím se komparzistou. A nakonec se dostane do konfliktu se samotným Režisérem (R).

1350 dnů: Draci

'NEKRMTE DRAKY!' Cedule na kraji pláže připomíná středověk. Copak nevidí, kam to dovedli? Všichni tihle Bajajové, mluvící koni, přesličky i tunguzští meteoři? Vždyť jsme draky prakticky vyhubili! Při tom toho zas tak moc nechtěli. Jednou za čas nějakou tu princeznu. Nic zásadního. Každý by jim určitě vhodnou doporučil. A teď nám chybí. Snažíme si je připomenout. Napodobit. Hledáme je. Sníme o nich. Jaké by to bylo, kdyby ... kdybychom si třeba mohli vycvičit vlastního draka. Cedule u křižovatky mne vrací zpět na zem. 'STŮJ, DEJ PŘEDNOST DRAKŮM!' Ano. Jsem tu správně.

"Musíš sem Franto jet! Je tu super lokální život, lokální jídlo, lachtani a 200 metroví draci a to nepřeháníme!!!" napsali mi před pár měsíci cestovatelští kamarádi Zdeněk s Marikou. Draci? No tak jo. Dne 17. srpna 2013 jsem byl na své cestě právě 1350 dnů. Ten den jsem připlul na místo, kde se zrodila ta nejvýznamnější myšlenka lidské historie. Na ekvádorský ostrov Isabela. Na ostrov draků.

47.10 Nepřipravené tance v Adícoře (Unprepared Dances in Adícora)

(Fotoreportáž)
(7.4.2013-28.7.2013)

Během pobytu v Adícoře jsem byl svědkem velké přehlídky společenského tance. Latinskoamerického, ale nechyběly ani standardní tance a dnešní nová vlna. Bylo, na co se dívat. Naštěstí jsem z Česka obdržel náhradní fotoaparát a tak se na vybrané taneční ukázky můžete podívat i vy.


Tanečníci předvádí dokonalou ČTVERYLKU.

1300 dnů: Poručíme větru, dešti

- "Cestuju už 9 měsíců. Putovali jsme 3 měsíce po jižní Americe. Za rok jsem objel celý svět."
- "Wooow!" říkali jsme si s Andreou na začátku naší cesty, když jsme poslouchali vyprávění jiných cestovatelů.
- "Nůůůdááá" pomyslím si dnes a odpovím: "Cestuju už tři a půl roku."
- "Wooow! Jak to můžeš tak dlouho vydržet?" Jednoduše. Švindluju. Necestuju pořád. Jednou ročně si vybírám dovolenou. Když najdu to správné místo. S hezkým a čistým ubytováním. Bez blech, štěnic a s minimem švábů. Místo, kde je levně. Ubytování i jídlo. Abych si to mohl dovolit. A z měsíčního rozpočtu 15 tisíc Kč ještě něco ušetřil. Místo, kde se dá něco zajímavého dělat. Něco se učit. V něčem se zlepšovat. Když to místo najdu, udělám si tam domov. Prozatimní. Vybalím si věci, rozložím kosmetiku po koupelně, koupím si šampón na vlasy ... A najdu svůj rytmus. Stereotyp. Něco, co se bude každý den opakovat.

Takové dovolené jsem na své cestě zažil tři. V létě 2011 jsem strávil šest týdnů v tréninkovém táboře thajského boxu na Phuketu. Moje nejlepší období toho roku. Často jsem si ani nevzpomněl, co se stalo v lednu a únoru. Druhá dovolená přišla v létě 2012. Osm týdnů jsem se v peruánském Huanchacu učil surfovat. A užíval si tamní kulinářské pochoutky. Moje poslední, nejdelší dovolená, přišla na jaře 2013. Dne 28. června 2013 jsem byl na cestě už 1300 dnů. Ten den jsem strávil ve venezuelské Adícoře. Stejně jako předchozí dva a půl měsíce. Nekonečná, karibská, socialistická dovolená ...

47.9 Nepřipravená čísla v Punto Fiju (Unprepared Numbers in Punto Fijo)

(Fotoromán)
(25.5.2013)

- "Dost bylo papoušků! Dost bylo indiánů! Dost bylo holubů!" Ano, i takovéto ohlasy v naší redakci dostáváme. "Chceme něco ze života. Nějakou akci. Holky. A kluky. Aspoň jedno číslo."

Po zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli těmto žádostem vyhovět. Vytvořili jsme fotoromán pro čtenáře Brava a Bravíčka s výběrem těch nejlepších čísel.

Varování! Následující fotografie mají podtext! Mládeži do 15 let je vstup povolen jen s písemným souhlasem rodičů.

1250 dnů: Průvodce jedním jihoamerickým pučem

Kráčel jsem po pašerácké pěšině a blížil se k řece. Prošel jsem křovím a uviděl vojenské komando se samopaly. Něco bylo špatně. Neměli tu být. Měl tu stát jen jeden voják. A toho jsem chtěl podplatit.
- "Potřebuju na druhou stranu" řekl jsem. "Můžu tudy projít?"
- "Tudy nikdo nesmí."
- "Jen na pár hodin" zkusil jsem to. "Řekli mi, že když zaplatím, přes hranici tu projít můžu." Podívali se na sebe a zavrtěli hlavou. Jednotlivec by se podplatit dal. Celá jednotka ne. Otočil jsem se a svých pět set Bolívarů schoval zase do kapsy. Moje poslední venezuelské peníze.

Vrátil jsem se na hlavní silnici. Hraniční most, jindy plný lidí, byl prázdný jako po výbuchu neutronové pumy. Cestu blokovaly železné zátarasy.
- "Hranice je zavřená" zastavil mne policista.
- "Já vím. Ale došly mi peníze. Potřebuju do Kolumbie k bankomatu. Stačí mi hodina. Pak se zase vrátím."
- "Až po volbách. Pozítří ráno."
- "Přece mne tu nemůžete držet. Kde mám bez peněz spát? Co mám jíst?"
Prohodil pár slov s kolegy a někam zavolal vysílačkou. Po chvíli řekl, že by mne ze země snad nějak pustit mohli. Ale v žádném případě ne zpátky. To jsem odmítl. Dva dny tu přežiju i s tím, co mám. Ale opustit Venezuelu v předvečer voleb? Těch, co rozhodnou o dalším směřování latinské Ameriky? To si ujít nenechám!

Kandidáti byli dva. Padesátiletý člen socialistické strany, středoškolák, obdivovatel idejí komunismu, bývalý řidič autobusu a Chávezův ministr zahraničí, nemluvící žádným cizím jazykem - Nicolas Maduro. Po Chávezově smrti se ujal prezidentského úřadu. Jeho soupeřem byl zástupce opozičních stran, guvernér provincie Miranda, čtyřicetiletý právník Henrique Capriles. Jednu účast v prezidentských volbách už měl za sebou. Před půl rokem prohrál s Chávezem 44% : 55%. Vzhledem k Chávezově popularitě to byl docela úspěch.

Výsledek už se rýsoval. Maduro ztratil dvacetiprocentní náskok, který měl ještě před měsícem. Kubánští komunisté vsadili na špatného koně. Nikdo nepochyboval o tom, že to byli právě oni, kdo vedl Chávezovu ruku při výběru jeho nástupce. Madura, zastánce pokračování ekonomické pomoci kubánskému režimu, jmenoval Chávez pár hodin po svém návratu z léčby rakoviny na Kubě. Zajímalo mne, co se bude dít po volbách. Nevěřil jsem, že Maduro jen tak odstoupí a komunisté odpochodují zpátky na Kubu. Taky že neodpochodovali.

Posledních padesát dnů jsem strávil ve Venezuele. Když pominu jedno legální a jedno ilegální překročení kolumbijských hranic. Procestoval jsem západní část země, zažil volební kampaň, strávil tu den voleb a sledoval to, co po nich následovalo. Připomínalo to neblahé kapitoly z naší historie. Jeli jako podle učebnice ...