Blog uživatele Unprepared Franta

46.2 Nepřipravená expedice za Motýlky na ostrovy Zdraví (Unprepared Quest for Papillons to Iles du Salut)

(Fotoreportáž slepým fotoaparátem)
(13.-14.10.2012)

Jak si pravidelní čtenáři našeho přírodopisného občasníku určitě všimli, všechny naše dosavadní výpravy za papoušky skončily nezdarem. Podle všeho tento živočišný druh podlehl nějaké celosvětové epidemii a tak ve volné přírodě papoušky už nikdo nepotká. Rozhodli jsme se proto všechny výpravy za papoušky ukončit a vydat se hledat něco smysluplnějšího. Třeba Svatý grál. Prvním krokem k tomuto cíli bude nalezení bájného Motýlka. A kde jinde Motýlky hledat, než na ostrovech Zdraví?


Na expedici za zdravými zvířaty vás zve náš fotograf. Těsně před začátkem výpravy ho překvapil tropický liják a na jeho fotoaparátu přestal fungovat displej. Své fotky tak mohl zkontrolovat až dodatečně na počítači. Aby nezapomněl, co vlastně fotil, napsal si komentáře k fotkám stranou.

35.2 Nepřipravené sochy ve Svatém Augustýnu (Unprepared Statues in San Agustyn)

(30.9.-2.10.2011)
Bylo půl sedmé ráno a náš noční autobus zastavil v Cali, světovém hlavním městě salsy. Mohl jsem se tu pár dnů zdržet a šokovat zdejší taneční mistry nekoordinovanými pohyby při hodinách tohoto tance, ale spěchal jsem dál na jih. O dvacet minut později už jsem seděl v dalším autobuse do Popayanu. Cesta se klikatila mezi kopci, z reproduktorů vyhrávala právě salsa a mne tak vyrušovalo jen umístění mého sedadla. Seděl jsem hned vedle záchodu a za poslední půlhodinu tam byl už třikrát zvracet jeden chlapeček. Nikdo jiný nezvracel. Lidé jsou tu odolní. V Indonésii by v takovýchto zatáčkách zvracela už půlka autobusu.

V Popayanu mne hned na peróně zastihly výkřiky "San Agustyn, San Agustyn!" A právě vykopávky v San Agustynu byly mým dalším cílem. Přesedl jsem do malého autobusku a za chvíli se s ním štrachal do kopce. Zbylo na mne místo v poslední řadě uprostřed. Nejhorší místo v autobuse se sousedy z obou stran mi poskytovalo jednu nezanedbatelnou výhodu. Místo pro nohy. Luxus, na který nebylo mých 192 cm zvyklých. V případě nárazu nebo prudkého zabrždění jsem pak měl k dispozici nejdelší brzdnou dráhu ze všech cestujících. Než bych se rozmázl na předním skle, proletěl bych přes deset metrů.

47.6 Nepřipravená zátiší v Los Llanos (Unprepared Still Lifes in Los Llanos)

(Fotoreportáž z mobilu)
(20.-23.3.2013)

Zátiší s piraňou

Tak kdo koho sní?

1200 dnů: Ať žije revoluce!

- "Viva la revolución Bolivariana (Ať žije Bolívarovská revoluce)!" křičí řečník do mikrofonu.
- "Viva la revolución (Ať žije revoluce)!" odpovídá zaplněné náměstí. Kytarista se opírá do strun a náměstím se nese melodie jako od Banderase z Desperada. Žena s rudým baretem do toho začíná číst báseň:
- "Hasta siempre Comandante (Sbohem Veliteli) ..."

Člověku z té atmosféry naskakuje husí kůže. Připomíná mi to listopad 1989, kdy jsme jako studenti roznášeli revoluční noviny v pražských ulicích a skandovali na náměstích. Ale chyběl tomu tenhle latinskoamerický šmrnc.
- "Viva la revolución!" ozývá se z reproduktorů.
- "Viva la revolución!" opakuje náměstí.
- "Viva Chávez!" křičí řečník.
- "Viva Chávez!" Lidé začínají skandovat:
- "Chávez vive, la lucha sigue! Chávez vive, la lucha sigue! ... (Chávez žije, boj pokračuje! Chávez žije, boj pokračuje! ...)"

Dne 20. března 2013 jsem byl na své cestě už 1200 dnů. Ten den jsem trávil ve Venezuele. V provincii Los Llanos, rodišti zesnulého Huga Cháveze. V porovnání s velkými městy je tu bezpečno. Téměř se tu nesetkáte s ozbrojenou pouliční kriminalitou. Nikdo na vás nevytáhne pistoli a nebude chtít vaše peníze ani foťák. Při tom tu žijí samí ostří hoši. Praví, nefalšovaní, venezuelští kovbojové. Nosí kovbojské vesty a klobouky, jezdí na koních a chrání stáda dobytka před krokodýly, kajmany, anakondami, křovináři, chřestýši, pumami, jaguáry a dalšími divokými zvířaty.

Spal jsem v houpací síti u malého jezírka. Z pár metrů vzdálené vody na mne koukalo několik desítek párů krokodýlích očí. Když jsem tam posvítil baterkou, napočítal jsem přes padesát teček. Kajmani. Z nedaleké džungle se ozývaly zvuky, které jsem znal z guyanského pralesa. A další den jsme vyrazili na lov anakond ...

44.3 Nepřipravené indiánské slavnosti v Guyaně (Unprepared Indian Celebrations in Guyana)

(Fotoreportáž z mobilu)
(23.-24.9.2012)

Papoušky i zmrzliny už znáte. A co takhle indiány?


Hynku, Viléme, Robine! Na návštěvu slavností indiánských kmenů vás zve nejhorší lukostřelec všech dob. I papoušci střílí líp.

35.1 Nepřipravené přistání v Medellínu (Unprepared Landing in Medellín)

(28.9.-29.9.2011)
Seděl jsem v letadle a koukal z okénka na mraky. Naštěstí vše dobře dopadlo. Teď se ještě dostat přes imigrační na letišti. Odlet nebyl zdaleka bez problémů. Málem mne nepustili do letadla. Na odbavení jsem si vybral sympatickou starší černošku. Prohlédla si můj pas s letenkou a zeptala se:
- "Kdy se vracíte do České republiky?"
- "Nevím. Zatím to neplánuju" odpověděl jsem a vyvedl ji tím z rovnováhy. Chvíli něco hledala v počítači a pak mne požádala o letenku z Kolumbie. Doufal jsem, že k tomu nedojde. Z Kolumbie budu pokračovat autobusem. Ale nějaký starý kolumbijský zákon ukládá cestujícím povinnost na požádání předložit letenku ze země. Musel jsem ji tedy mít. Měl jsem ji. Byla to moje první vlastnoručně zfalšovaná letenka. Z Kolumbie do Ekvádoru. Z Bogoty do Quita. Vyrobil jsem si ji pro případ nouze s tím, že s ní když tak někomu zamávám před obličejem. Nebyl jsem připraven na to, dát ji do rukou úředníka.

Kdyby mne do letadla nepustili, byl by to průšvih. Letenku přes Floridu do Medellínu za 140 USD včetně všech tax jsem kupoval s dvouměsíčním předstihem. Nová by stála několikrát tolik. A to radši ani nepřemýšlím o možnosti, že by mne zatkli. Za podvod. Černoška zapsala číslo letu i vystavující společnost Hahn Air do počítače. Chvíli koukala na obrazovku a pak zavolala nadřízeného. Začal jsem se loučit s cestováním. Nadřízený si sedl k počítači a já se rozhlížel po policistech, kteří mne už určitě přicházejí zatknout. Nadřízený za chvíli vstal, řekl, že je vše v pořádku a můžu pokračovat do letadla. Hodnej kluk! Nastoupil jsem a oddechl si. Čeká mne kontinent, na který jsem se těšil asi nejvíc ze všech. Jižní Amerika.

1150 dnů: Krásná, ale nebezpečná

- "A oni Tě nezabili? Tos měl štěstí. Žádnej majetek nestojí za to, přijít o život." Belgičan Filip, který si tady v Mocoi otevřel hostel, vrtí hlavou.
- "Ale já jsem žádnej majetek nebránil. Dal jsem jim peníze, hodinky i foťák. Dostali by i notebook, mobil a to ostatní. Kromě harddisků s fotkama. Kdyby se chovali slušně."
- "Tak proč ses s nima pral?"
- "Já se nepral. Jen mě naštvalo, že nehráli fér. Vyndali pistole. OK, to je jejich džob. Já jim dal peníze a hodinky. To je zase můj džob. Banditi a oběť. Tím to mělo skončit. Rány pistolí do obličeje už nebyly fér. Nemám rád, když se nehraje fér." Filip ví, jaký to je. Předevčírem večer mu sem do hostelu z lesa napochodovalo pět mužů se samopaly. Sebrali mu peníze a počítače a oloupili jeho hosty v pokojích. Už nikdy se ve svém hostelu nebude cítit bezpečně.
- "Každopádně jsi měl velký štěstí. Normálně by Tě za to zastřelili. Tady v Kolumbii s tím nemají žádnej problém."

Kolumbie. Krásná země, přátelští lidé, nádherná příroda od bílopísečných pláží Karibiku po velehory s úchvatnými lagunami, dobré jídlo, skvělá jihoamerická hudba a úžasní tanečníci a tanečnice. Ale také guerilly, polovojenské jednotky, nebezpečná centra měst a bandité na silnicích.

Dne 29.1.2013 jsem na této cestě strávil už 1150 dnů. Ten den jsem přijel do jednoho z nejhezčích kolumbijských měst Manizalesu pod činnou sopkou Nevado del Ruiz. Posledních 50 dnů jsem strávil v Kolumbii. Chodil jsem po horách mezi lagunami a palmovými háji, džunglí putoval k ruinám ztraceného města dávné civilizace, koupal se pod vodopády, se surfem bojoval ve vlnách Karibiku, na windsurfingu se proháněl po největším kolumbijském jezeře, učil se tančit salsu a na okraji amazonské džungle absolvoval šamanský rituál. Taky jsem byl oloupen a téměř zabit. To hlavní v těchto padesáti dnech byly ale karnevaly. Dva nádherné, autentické karnevaly.

35.9 Nepřipravená černobílá válka v Pastu (Unprepared Black&White War in Pasto)

(Fotoreportáž)
(3.-6.1.2013)

Tato reportáž zachycuje události čtyř dramatických lednových dnů, které jsme s japonským kamarádem Toshim strávili v kolumbijském městě Pasto nedaleko hranice s Ekvádorem. Měla to být oslava humanity, zařazená organizací UNESCO mezi mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva (Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity). Vše se však zvrhlo v nemilosrdnou řež. Na začátku byly teroristické útoky na civilní obyvatelstvo, následovala mobilizace, vyzbrojování a vše vyústilo do kruté občanské války s desetitisíci obětí. Včetně dětí.


Záběry nebyly upravovány a zachycují i okamžiky lidského utrpení a bolesti. Slabším povahám doporučujeme článek přeskočit a čas strávit čtením Mateřídoušky a Sluníčka. Naproti tomu milovníci filmů "Apocalypse Now" a "Nanjing! Nanjing!" si přijdou na své.

1130 dnů: Šťastný rok 2013!

(Mocoa, 1.1.2013)
Na kopci začaly vybuchovat petardy. Je půlnoc. Tak šťastný nový rok! Hlavou mi pulzuje rytmus. Taita Lucho bubnuje. Podupávám nohou a třesu chřestidlem. Ze zahrady se ozývá dávivý zvuk zvracení. Nedivím se. Sám už to mám za sebou. První várku. A taky před sebou. Ještě několikrát. Budu zvracet celou noc. Úplná očista organismu. Těla i duše. Tentokrát naostro.

Dívám se do světla svíček. Čekám, až přijdou. Démoni. Nebo bohové. Až ráno vstanu, budu moudřejší. Budu vědět, co jsem včera nevěděl. Vlastně to vím už teď. Nejsem šaman. Tenkrát v Peru prostě jen něco nefungovalo. Teď už všechno funguje. Čekám, co uvidím. Co se mi bude zdát. Výjevy z minulosti. Vidiny budoucnosti. Všechny myšlenky se ale vrací ke včerejší noci. Když zavřu oči, jsem tam zpátky. V autobuse. S pistolí u hlavy.

47.4 Nepřipravené zmrzliny v Coru (Unprepared Ice Creams in Coro)

(Fotoreportáž)
(6.-7.12.2012)


Chtěl bych úplně všechny, ale dejte mi to do dvou kopců za 15 Bolívarů.