Blog uživatele Unprepared Franta

1120 dnů: Es un gringo peligroso!

Posted St, 01/02/2013 - 11:27 by Unprepared Franta

- "Shoot, you asshole (Střílej ty hajzle)!" řvu do hlavně pistole, co mi míří na hlavu. Smrt přede mnou rozevírá náruč. Jestlipak mi v tý chvíli proběhne život před očima? Bandita zvedá ruku a míří mi na čelo. Nenávistně se mu dívám do očí. Ostatní cestující mají zdvižený ruce a skloněný hlavy. Záleží jim na životě. Mně ne. Hlavu mám nahoře. Nelíbí se mu to. Chce, abych ji sklonil. Jsem plnej nenávisti. Neskloním!

Utrpěl jsem šok. Brzo asi budu zvracet. Pokud budu ještě žít. Ten úder pistoli mi otřásl celou hlavou. Jeden z nich mě chtěl omráčit. Ranou do spánku. Trefil se o dva centimetry níž. Rozrazil mi kůži na tváři. Když si tam sáhnu, v kosti mám díru. Bolí to. Nemůžu ani otevřít pusu. Cítil jsem tu vůni. Vůni kovu na kůži. Vůni tý pistole. Musí být pořádně těžká.

Bandita na mě nepřestává mířit. Pistoli drží v natažený ruce a chodbičkou ke mně dělá další krok.
- "Shoot (Střílej)!" řvu na něj. Byla by úleva to tady všechno skončit. Utrpení posledních dvou let. Zoufalství, který mě občas přepadá. Zapomněl bych na zradu kamaráda. Na podraz bejvalejch přátel. Lidí, co jsem měl rád.

Dělá poslední krok. Stojí přímo přede mnou. Pistoli mám před obličejem. Už zase ta vůně. Propaluju ho pohledem. Přikládá mi pistoli na čelo. Kov se dotýká kůže. Pění se ve mně krev. Ve vteřině se loučím se životem. Teď! Vyskakuju ze sedadla, chytám mu ruku s pistolí a strhávám ji stranou ...

35.7 Nepřipravené Vánoce 2012 v Cali (Unprepared Christmas 2012 in Cali)

Posted Pá, 12/28/2012 - 04:49 by Unprepared Franta

(Fotoreportáž)
(25.-26.12.2012)

Nesem Vám noviny
Nesem vám noviny, poslouchejte,
z betlémské krajiny, pozor dejte.

Slyšte je pilně a neomylně,
slyšte je pilně a neomylně, rozjímejte.

46.1 Nepřipravené "Houstone, máme problém" ve Francouzské Guyaně (Unprepared "Houston, we have a problem" in French Guiana)

Posted So, 12/22/2012 - 08:40 by Unprepared Franta

(11.-12.10.2012)

- "Deset ... devět ... osm ..." začínám odpočítávat.
- "Seven ... six ... five ..." pokračuje muž v davu.
- "Quatre ... trois ... deux ..." zní z obrazovky.
- "Adín ... tipjér ..." odečítám ze rtů vedoucí letu v řídícím středisku. Je to jako ve Futuramě, napadá mne, když se z trysek valí oblak kouře. Země se chvěje. Motory řvou a raketa pomalu stoupá. Náhlý poryv větru shazuje zmalované paní paruku. Vibrace vzduchu drtí ušní bubínky. Určitě už překročily práh bolesti na 130 decibelech. Něco je špatně.

- "Houstoné, máme problém!" řvu z plných plic, ale nikdo mne neslyší. Lidé si dlaněmi zacpávají uši. Žhavý vzduch se vlní. To horko je k nevydržení. Paní si narazila paruku a ta se vzňala. "Katniss Everdeen, dívka v plamenech" vzpomněl jsem si na slogan z Hladových her. Katniss po třiceti letech přejídání se v Kapitolu. Padáme k zemi a chráníme si obličeje. Cítím žár na nohou. Hoří. Všechno se slévá dohromady.

45.1 Nepřipravené vlasy v Paramaribu (Unprepared Hair in Paramaribo)

Posted Ne, 11/18/2012 - 08:40 by Unprepared Franta

(Fotoreportáž)
(10.10.2012)

Ne že bych byl na vlasy nějak zatížený. Dovedu si představit život bez nich. Už mi k tomu taky moc nechybí. Ale v Paramaribu to bylo to, co mne zaujalo. Dne 10. října 2012 jsem byl svědkem oslav státního svátku Surinamu, dne Maroonů. Hrála hudba, lidé tančili a na pódiu běžel program. Staré černošky pekly tradiční chlebové placky a kolem se prodávalo občerstvení. A já tam chodil s foťákem, kterému nefungoval displej a po zapnutí pískal. Snažil jsem se něco vyfotit, aniž bych viděl, co přesně fotím a na co ostřím. Do paměti se mi nejvíc vryly vlasy. Copánky všech druhů, velikostí a barev. Paramaribo musí být rájem kadeřníků. Tak tedy tu o kadeřnicích ...

Kadeřnice se ptá zákaznice: "Je to tak dobře?"
A zákaznice říká: "Trochu delší, prosím!"

1050 dnů: Přežít!

Posted Po, 11/12/2012 - 04:41 by Unprepared Franta

- "You are going to suffer (Budete trpět)!" vzpomněl jsem si na Ianova slova. "This is not a happy camping! This is survival! (Toto není šťastné kempování! Tady jde o život!)" Sedím na břehu řeky Burra Burra a dívám se za odplouvající loďkou. Voda je hnědá. Není vidět, co v ní plave. Nepotřebuju to vidět. Vím to. Je plná piraní. Malých, středních, i těch velkých, černých. Poslední týden jsem se mezi nimi koupal. Každý den. Plaval v jejich středu. Za tichého dohledu krokodýlů, vyhřívajících se na břehu. Nejevících zájem o několik dvounožců v chladivé vodě řeky. Při vstupu do vody jsme šoupali nohama. Nikdo nechtěl šlápnout na rejnoka. Ve dne jsou schovaní v blátě na dně. Kdo na ně stoupne, dostane ránu ozubeným ocasem. Do ní jed jako prémii.

Komu by v pralese chyběla elektřina, může si chytit úhoře. Elektrického úhoře. Překvapí úderem šesti set Voltů. Nezabije, ale je to pecka. Jako od elektrického plotu. Strach jsme ale měli z něčeho jiného. Nikdo by si netroufl se ve vodě vyčurat. Moč přiláká Candiru. Upíří rybu. Láká ji místo, ze kterého proudí. Bleskově připlave a pronikne dovnitř. Čeština pro ni má docela výmluvné jméno: Šulinokaz cizopasný.

21. října 2012 jsem byl na cestě kolem světa už 1050 dnů. Ten den jsem strávil v hamace - houpací síti. Prý na nejkrásnějším místě Amazonie. U vody v městečku Alter do Chao. V houpací síti na Amazonce jsem strávil i první den tohoto období. Za posledních 50 dnů jsem v hamace spal třicetkrát. Proplul skoro celou Amazonku. Žil mezi Indiány. Viděl jeden z nejkrásnějších vodopádů naší planety. Plavil se na obřím katamaránu po moři. Navštívil Evropskou Unii. Byl u startu kosmické rakety. Strávil noc ve vězení na tropickém ostrově. O to všechno ale v tomto období nešlo. Šlo o něco důležitějšího. O přežití.

Loďka zmizela za záhybem řeky. Tak, a je to. Konečně! Možná si řeknete, že jsem blázen, ale na tuto chvíli jsem se poslední dva dny šíleně těšil. Až zůstanu sám. Sám uprostřed pralesa. Plného smrtelně jedovatých hadů, anakond, piraní, krokodýlů, jaguárů, obřích tarantulí, štírů, zabijáckých včel a spousty dalších potvor. Sám uprostřed guyanské džungle. Bez jídla, pití, zápalek, baterky, hodinek, stanu, hamaky i moskytiéry. Nedaleko odtud se příslušníci elitních jednotek armád NATO cvičí v přežití v džungli. A teď jsem tu já. Cíl mám pro příštích pár dnů stejný, jako oni. Přežít!

41.7 Nepřipravení Brazilci v Amazonii (Unprepared Brazilians in Amazonia)

Posted Po, 10/29/2012 - 15:32 by Unprepared Franta

(5.9.2012-9.9.2012)

Muž otevřel igelitovou tašku a vyndal hrst nápojů v prášku. Jeden z nich byl otevřený. Dal si ho k nosu, pootevřel a nasál jeho vůni. Hlavně aby si dovnitř neodfrkl. Ještě to chci pít. Vůně manga ho zřejmě neuspokojila, igelitku odložil a vyndal z batohu další. Tentokrát s kosmetikou. Nedůvěřivě pohlédl na nádobku se sprchovým gelem. Otevřel ji, přiložil k nosu a přivoněl. Zase nic. Vzal do ruky několik polštářků s šamponem na vlasy a kondicionérem. Úplně jsem na něm viděl, jak moc by je chtěl otevřít. A čichnout si k nim. Tím by je ale zničil. Čichač. Není to moc častá úchylka. Chvíli zkoumal nápisy na obalu a pak je vrátil do tašky. Další igelitka obsahovala léky. Podezřívavě prohlížel sáčky s vystřiženými tabletami. Zrak se mu zastavil na dvou lahvičkách. Dezinfekce a Jox. Neváhal, otevřel je a čichnul. Na tváři se mu objevilo zklamání. Ti Brazilci jsou divní.

Postupně vyndal všechny igelitky z postranních kapes batohu a z jeho vrcholu. Jestli začne vyndávat i tašky s oblečením a ke každému kusu bude čichat, loď dnes nevypluje. Ale užije si. Každý kus mého oblečení voní. Před odjezdem z Huanchaca jsem si vše vypral voňavým mýdlem. I když ... mám tam jedny použité ponožky. Když si k nim čichne, snad to prohlídku mých zavazadel definitivně ukončí.

Radši bych si na to ale sedl. Přece jen už toho mám dnes dost. Od rána jsem na nohou a s třicetikilovým batohem na zádech v hrozném horku a vlhkosti chodím sem a tam. Neměl jsem peníze, tak jsem si nemohl koupit jídlo ani vodu. To mne vyčerpalo. Cítím hroznou únavu. Určitě mám horečku. Chtěl bych jen vylézt nahoru, shodit batoh na palubu, zavěsit svou houpací síť mezi ostatní a lehnout si do ní. Napít se ledové vody, zavřít oči a odpočívat.

Muž prohrábl tašky s oblečením a došel k závěru, že u mne už nic nenačichá. Pokynul, ať si zas všechno sbalím. Sláva! Nastrkal jsem věci do batohu a chtěl po schůdcích vyjít na horní palubu. Další muž v uniformě mne zastavil. Tohle byla prohlídka zavazadel. Ještě osobní prohlídka. Nechal mne vyndat všechny věci z kapes a každou podrobně prozkoumal. Musel jsem upažit a rozkročit se. Proplácal mi tričko od podpaždí po boky, pak zadek, pokračoval po kalhotech dolů ke kotníkům a po vnitřní straně stehen zpátky nahoru. A nakonec ... mi důkladně prohmátl přirození. Nečekal jsem to, tak jsem skoro vyjekl. Přece jen, nejsem na to od chlapů zvyklý. Poslední muž, co mi to udělal, byl taky Brazilec. Na pláži Copacabana v Rio de Janeiru. Ve 3 hodiny ráno. Ten měl ale paruku, namalované rty a velká prsa. Ti Brazilci jsou vážně divní.

37.11 Nepřipravená trojhranice na konci Peru (Unprepared Triborder at the End of Peru)

Posted Čt, 10/18/2012 - 03:32 by Unprepared Franta

(2.9.2012-4.9.2012)

Probudil jsem se ještě trochu otupělý. Musel jsem přemýšlet nad včerejším večerem. Co to znamená? Co mi to má říct? Proč to neproběhlo jako u jiných lidí? A co ty lítací sny? Zdávají se mi ještě? Dokážu je pořád ovládat? Možná bych se tam měl vrátit. A zkusit to znovu. Ať vím, na čem jsem. Ale teď ne. Teď musím spěchat. Strávím sedm dnů na lodi. Na několika lodích.

- "Když chceš proplout Amazonku, musíš si nechat časovou rezervu" říkali mi. "Lodě mohou mít zpoždění, vyplout o den později, nebo třeba vůbec nevyplout." Rezervu nakonec nemám. Jedna loď bude navazovat na druhou. Ani jedna nesmí vynechat. Ani jedna nesmí mít zpoždění. Kdybych některou zmeškal, byl by to průšvih. Přišel bych o největší zážitky celé cesty. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že to vyšlo. Já se tak těším!

Protáhl jsem se v houpací síti a slezl na palubu. Po noční bouřce už uschla. Horní plachta nápory větru vydržela. Moje tisícíprvní ráno ale provází divný zvuk. Přichází ze zadní části paluby. Jdu se podívat, jaký náklad skrývají bedny přikryté listy palem. Slepice! Překřikují se mezi sebou, zatímco na ně námořníci shora sypou zrní. Když jsem po půlnoci usínal, nenapadlo mne, že jdu spát se slepicema.

1000 dnů: Život v ráji a dál na východ

Posted Ne, 09/09/2012 - 17:24 by Unprepared Franta

- "Kam máme utéct, až bude padat?"
- "Nevím. Podle toho, kam bude padat."
- "Je hrozně vysokej. Kdyby padal na nás, asi nemá cenu běžet přímo od něj, co?" ukazoval jsem na pěšinu, kterou jsme sem přišli.
- "To bys nestihl. Srazil by Tě větvema. Musíš utéct do strany. Jenže pralesem se běhat nedá. Po pár metrech se zamotáš do lián" odpověděl David. "Podle předpisů by sis měl připravit dvě únikový cesty. Ve dvou směrech. Tady ale na předpisy každej kašle."

Přidržoval jsem kus kmene a David řezal. Motorová pila kvílela a nořila se do dřeva. Jako po másle. Když jsem to zkoušel já, škubala sebou jako splašenej kůň. Mám se ještě co učit. Stáli jsme v mraveništi a po nohou nám běhali mravenci. Kdybychom kmen odkulili o metr dál, nepomohlo by to. Tam bylo mraveniště taky. V amazonském pralese je totiž mraveniště všude.

Jsou tu dva druhy mravenců. Ti velcí a ti ještě větší. Lezou po nohách, dokud se nedostanou na holou kůži. Pak se zastaví. A kousnou. Au!
- "Jeden druh mravenců dává i žihadla" řekl David, "když jedno dostaneš, na den Tě to vyřadí z práce."
- "Au!" hlesl jsem a ohnal se po mouše, co mi sedla na lýtko.
- "To je ta, co jsem Ti říkal. Sedne si a pije krev. Bolí to jak čert."
- "Jak se ta potvora jmenuje?" škrábal jsem se na lýtku.
- "Velký hovado."

Dne 1. září 2012 jsem byl na cestě právě 1000 dnů. Ten den jsem strávil v Amazonii. V Peru. Pomáhal jsem kácet dešťný prales. Byl to takový můj drobný příspěvek ke globálnímu oteplování.

37.9 Nepřipravená poezie v Huanchacu (Unprepared Poetry in Huanchaco)

Posted Pá, 08/31/2012 - 01:39 by Unprepared Franta

(Fotoreportáž)
(6.7.2012-29.8.2012)


Vždy, volný člověče, rád moře budeš mít!
Máš v moři zrcadlo, zahlédáš duši svoji
v tom rozvíjení vln, které se věčně rojí,
a tvůj duch nemůže míň hořkou tůní být.

41.6 Nepřipravený Exit z Brazílie (Unprepared Exit from Brasil)

Posted St, 08/22/2012 - 07:30 by Unprepared Franta

(29.3.-31.3.2012)

Ke Campo Grande jsme se po noční jízdě blížili s několikahodinovým zpožděním. A já zrovna tak spěchal. Potřeboval jsem naskočit na první autobus do pohraničního města Ponta Porá a dostat se tam ještě teď, v sobotu dopoledne. Tak, abych stihl otevřený hraniční přechod. Odpoledne bude už zavřený. Zítra taky.

Dojeli jsme do města, ale místo na autobusové nádraží nás zavezli k nějaké spřízněné restauraci. Ať se cestující nají.
- "Nepotřebuju jíst, potřebuju na nádraží" rozčiloval jsem se a snažil se zjistit, jak je to ještě daleko. Že bych tam když tak došel pěšky. Každá minuta byla důležitá.
- "Je to daleko" pochopil jsem ze směsi španělských a anglických slov stewarda, "ale pauza na jídlo trvá jen půl hodiny. Klidně se běžte najíst a my Vás pak na nádraží odvezeme."

Chuť na jídlo jsem neměl. Koukal jsem do mapy a snažil se zjistit, jakou mám šanci dostat se včas do Ponta Porá. Minimální. Po čtvrthodině ke mně přišel steward, zjevně rozladěný tím, že jsem ještě neodešel do restaurace.
- "Zdržíme se tu o něco déle" řekl mi, "autobus odjede až za další půl hodinu. Takže se můžete jít najíst."
- "Nechci jíst, chci jet" odpověděl jsem. "Můžu zůstat v autobuse, když všichni ostatní cestující vystoupili?" zeptal jsem se pro jistotu se vzpomínkou na Nový Zéland, kde nás z autobusu na každé pauze vyháněli všechny ven. Steward mne ujistil, že v autobuse zůstat můžu. Odešel a moje naděje na dnešní překročení hranice dál klesala.

Za dalších 15 minut ke mně přišel druhý steward s tím, že už půl hodiny čekají, až vystoupím, protože musí s autobusem do garáží na čištění a pro benzín. Prý to bude trvat jen další půl hodiny. Oh My God! Nakonec nás na nádraží přivezli v poledne. Dvě hodiny poté, co jsme vjeli do města. Pět hodin po našem plánovaném příjezdu. Takže hraniční kontrolu v Ponta Porá nestihnu. Do pondělka ale čekat nebudu.