Unprepared "No Man Ever Steps In The Same (Peruvian) River Twice" - Part 1: Ayo
(15.12.-19.12.2011)

Konečně se přede mnou objevily stromy. Malá zelená oáza v poušti písku a kamenů. Viděl jsem je už zdálky, ale musel jsem ujít ještě několik kilometrů mezi vysokými stěnami kaňonu. "Bienvenidos a Ayo (Vítejte v Ayu)" stálo na bráně, stojící nad polní silnicí. Prošel jsem jí a sto metrů před sebou uviděl první domek. Několik lidí pracujících na malém políčku se napřímilo a zamávalo té divné osobě s batohem, co po cestě přicházela do jejich vesnice. Moc tu takových neviděli. Moc cizích lidí nechodí do vsi, kde končí i ta poslední polní silnice.

Minul jsem několik domků a došel k poslednímu kamenu s napsanou vzdáleností. Byla na něm velká nula. A značka km. Nula kilometrů do cíle. To znamená, že už jsem tady. Vešel jsem na náměstí. Hliněný plácek s rozbitým kostelem na jedné straně a několika budovami na druhé.
- "Buenas tárdes (Dobré odpoledne)" pozdravil jsem muže, stojícího opodál. "Pór fabór, tiéne un óstal akí (Prosím Vás, máte tu nějakou ubytovnu)?" Brzy se setmí a já chci někam shodit batoh.
- "Nó (Ne)" zavrtěl hlavou a ve mně hrklo. V každé vesnici jsem zatím narazil na místo, kde pronajímali pár pokojů. Stan nemám. A na to, abych se otočil a kráčel 30 km zpátky, rozhodně nemám sílu.

- "Nesesíto úna abitasijón. Para mí para esta nóče. (Potřebuji ubytování. Pro mne na dnešní noc.)"
- "Tenémos munisipalidád (Máme tu radnici)" řekl muž a pokynul mi, ať jdu za ním. Výborně. Na radnici určitě budou vědět, u koho můžu přespat. Zavedl mne k budově, stojící v čele náměstíčka. Vstupní halou jsme prošli ke skleněným dveřím uvnitř. Odněkud vyndal klíč, odemčel dveře a rozhrnul je do stran. Ocitli jsme se v obřadní místnosti. Na stěnách visely obrazy prezidentů. Byly tu židličky a vepředu pultík. Asi se tu konají svatby. Otevřel dveře na boku místnosti a ukázal do nich. Byly tam dvě postele. Bomba! Budu spát na radnici! Shodil jsem batoh na postel a zeptal se:
- "Nesesíte úna registrasijón? Pasapórte? (Potřebujete nějakou registraci? Můj pas?)" Vždycky jsem do knihy hostů musel zapsat svoje jméno, státní příslušnost a číslo pasu.
- "Nó (Ne)" zavrtěl hlavou. "Nó es un óstal (Tohle není ubytovna)".
- "I kuánto es (A kolik to stojí)?" chtěl jsem vědět, kolik budu za noc na radnici platit.
- "Náda (Nic)" řekl a zopakoval: "Nó es un óstal (Tohle není ubytovna)".

Odskočil jsem si do prvního patra na záchod, který pro mne odemkl. To bych chtěl vidět, jestli by v nějaké zapadlé vesničce v Čechách, kde není žádné ubytování, nechali cizince přespat na národním výboru. Po celodenním pochodu jsem měl hrozný hlad, tak jsem se zeptal, zda tu mají nějakou jídelnu. Řekl, že tu žádná jídelna není. Ale mají tu malý obchod. Hned na kraji náměstí.

Došel jsem k boudě stlučené z dřevěných desek, sehnul se a nízkým vchodem vlezl dovnitř.
- "Buenas tárdes (Dobré odpoledne)" pozdravil jsem nahlas a čekal, kdo přijde. Vybelhala se stará paní a za ní nějaký pomocník.
- "Buenas tárdes (Dobré odpoledne)" koukali na mne vyjeveně. Začal jsem ukazovat, co všechno potřebuju. Tři litry vody. Několik slazených limonád. Dvoje sardinky. Dvoje čokoládové tyčinky. Patery malé oříšky. Půlku bochníku sýra. Toaleťák. A 20 housek. Nebo radši 30. Stálo to 35 Soles (230 Kč). Nosili mi věci na hromadu a při tom se ptali, odkud jsem přijel a kam jedu. Řekl jsem, že jsem dnes pěšky příšel z Andaguy a zítra se chci přes vesničku Canco vydat do kaňonu Colca, odkud jsem před 2 týdny vyrazil.

- "De ke pajís éres (Odkud jsi)?" zeptala se ještě stařenka.
- "Soj čeko. De repúblika čeka. (Jsem Čech. Z České republiky.)" odpověděl jsem.
- "Čekoslovakia (Československo)?" zeptala se.
- "Sí (Ano)" odpověděl jsem. Otočila se na pomocníka a začali se smát.
- "Čekoslovakia en Ayo (Československo v Ayu)" vrtěla nevěřícně hlavou. Jakoby nechtěla uvěřit tomu, že někdo z téhle bájné vzdálené země zavítal zrovna do Aya.

Vrátil jsem se do svého pokoje na radnici a pustil se do jídla. Konečně jsem se mohl nacpat! Vzpomínal jsem na poslední dva týdny. Na cestu, kterou mám za sebou. Na cestu, kterou jsem si vymyslel. Byl jsem v městečku Chivay, centru kaňonu Colca, a rozhodoval se, kam vyrazím. Do rukou se mi dostala maličká mapka okolních pohoří a za pohořím se nacházejícího údolí vulkánů. Rozhodl jsem se, že na vlastní pěst projedu horská městečka a vesnice na této mapce. Přes Orcopampu se dostanu do údolí vulkánů a jeho centra Andaguy. Tam strávím několik dnů a budu pokračovat až k jeho dolnímu konci. Tam, kde končí silnice. Do vesničky Ayo. A teď jsem byl tu.

Čekal mne poslední úsek, o kterém jsem nic nevěděl. V žádném průvodci o něm nepíší, nikde ho nikdo nedoporučuje. Dokonce jsem o něm nenašel ani zmínku na internetu. V mé mapce byla vyznačená stezka z Aya přes Canco do Huamba na dolním konci kaňonu Colca. Tím bych svou cestu uzavřel do pěkné elipsy. Z Huamba už jede autobus. Odtud se dostanu do výchozího Chivaye.

Do Aya jsem chtěl původně přijet autobusem. Jenže ten sem z Andaguy jezdí jen jednou za několik dnů. A v ne úplně příjemnou hodinu. Ve 3 ráno. Může ale mít třeba hodinu zpoždění. Nebo dvě. Anebo naopak odjet o hodinu dřív. Takže jsem se dnes ráno rozhodl jít pěšky. Vyrazil jsem stopovat aspoň na kousek cesty nějaký náklaďák. Na jeden jsem narazil hned v centru. Jel jen do 5 km vzdálené vesnice na druhé straně kaňonu. Není to o moc blíž cíli. Na cestě odtamtud do Aya je prý ale větší provoz. Budu tak mít víc šancí něco stopnout.

Otevřeli mi dřevěná dvířka nákladového prostoru a já se nasoukal dovnitř. Seděla tam už nějaká maminka se dvěma dětmi. Náklad se skládal z potravin, limonád, masa a ovoce se zeleninou. Rozjeli jsme se a po 10 minutách maminka s dětmi vystoupila. Místo ní ke mně vlezl řidičův spolujezdec a u dvířek vznikla malá fronta.

Ti všichni sem polezou? Ne. Začali říkat, co chtějí. Deset rohlíků a litr mléka. Velkou láhev Coca Coly a jedno kuře. Chlápek vyndal závěsnou váhu a kuře zvážil. To je moc velké, chtěla menší. Další chtěla půlku melounu. A dvacet deka hrášku. Řidič stál u dvířek s kalkulačkou a každého hned zkasíroval. Když obsloužili posledního, konečně jsme se zase rozjeli. Jeli jsme 3 minuty. Pak další zastávka, další fronta, další prodej. A mně to došlo. Jel jsem s pojízdným obchodem! Během hodiny a půl jsme ujeli asi 2 kilometry. Stavěli jsme u každého domku, troubili a prodávali. Abych to trochu urychlil, začal jsem při prodeji pomáhat. Obsluhoval jsem váhu a podával kupujícím zboží. Když si toho všimli, začali se smát, že je obsluhuje gringo.

Mezitím jsem pochopil, že mi tohle auto dnešní cestu nijak neurychlí. Rozhodl jsem se vyrazit pěšky po této straně. Řidič mne sice varoval, že tu nic nestopnu a že je to do Aya 40 km, ale bylo už poledne a touto rychlostí bychom na druhou stranu dorazili tak za další 2 hodiny. Takže jsem poděkoval za svezení a když už jsem byl v tom pojízdném obchodu, koupil jsem si půl kila hrášku a dvoulitrovku limonády. Hodil jsem batoh na záda a vyrazil.

Cesta vedla úžasnou krajinou po kamenech mezi skalami. Jak jsem se vzdaloval od míst obydlených lidmi, postupně mizely i kaktusy, které jinak vyplňují celé údolí vulkánů. Nebýt těžkého batohu a skutečnosti, že jsem šel pořád po kamenech, šlo by se docela dobře. Cesta totiž vedla z kopce. Z Andaguy ve výšce 3600 m nad mořem jsem sestupoval do Aya, které je jen 1900 m vysoko. Ale řidič měl pravdu. Skutečně jsem na této straně nic nestopnul.

Po 3 hodinách jsem došel ke křižovatce, kde se cesty z obou stran kaňonu spojovaly. Dál vedly jako jediná. Zároveň tu začínalo značení vzdálenosti. Každých 200 metrů bylo na nějakém kamenu u silnice barvou napsáno, kolik kilometrů je to ještě do Aya. V peruánských horách jsou s tímto značením důslední. Neměří vzdálenost k okraji vesnice, ale až do jejího středu. A značí to skutečně poctivě. Číslo na kameni ukazovalo ještě 15 km. Nakonec jsem to celé došel pěšky. Kolem totiž nejelo žádné vozidlo. Ani na jedné straně.

Ráno jsem si v obchůdku dokoupil housky a ujistil se, že cesta do kaňonu Colca přes Canco existuje. Má to být den a půl chůze. Cesta do Canca má být jednoduchá a trvat jen půl dne. Z Canca to ale má být náročný celodenní pochod do kopce. To ale budu řešit až zítra. Dnes je přede mnou jen půlden pohodové cesty. Mám jít pořád dolů, přejít řeku, chvíli jít kaňonem nahoru a po cestičce vystoupat do Canca. Cesta se nikde nerozděluje, takže prý nemůžu zabloudit. Poděkoval jsem, rozloučil se s lidmi na radnici a o půl desáté dopoledne s batohem plným jídla vyrazil.

Dal jsem si do uší sluchátka s nedávnou britskou hitparádou a do rytmu vykročil z kopce. Až mezi písničkami jsem si všiml, že na mne někdo volá. Otočil jsem se a viděl, jak za mnou utíká muž, kterého jsem před chvílí zdravil na políčku. Běžel za mnou dobrých 200 metrů dolů. Co může chtít? Když mne dohnal, podal mi 4 jablka. Ze stromů u pole. Dar místních pracujících cizinci. Aby na své cestě nezemřel hlady. Jsou tu dobří lidé. Musel jsem se usmát. Ještě že nevidí moje zásoby v batohu. Na týden pro půlku vesnice. Moc jsem mu poděkoval a jablka si vzal. Bylo na něm vidět, jakou má radost, že mohl pomoct cizinci. Rozloučili jsme se a já zamířil dolů.

Šel jsem po rozestavěné polní silnici se značením vzdálenosti na kamenech. Občas jsem z ní sešel, abych si zkrátil cestu směrem, kde jsem tušil Canco. Ale každá zkratka končila v pustině mezi kameny a já se zase musel vracet na silnici. U okraje prudkého srázu jsem došel ke značce 6 km. S mými zkratkami tak 8 km. Na vrcholu skály tu byla budova, ve které zřejmě bydleli dělníci, pracující na stavbě silnice. Ale nikdo tu už dlouho nestavěl. Asi jim došly peníze. Anebo zjistili, že se touhle skálou dolů silnice prostě postavit nedá. Cesta dolů pokračovala střídavě doleva a doprava klikyháky, vytvořenými ve skále dynamitem. O 200 metrů níž byla rozlehlá plošina s několika stlučenými boudami, křižovaná sem a tam vyrytými brázdami plnými kamení a písku. Na jejím okraji silnice končila. Poslední kámen ukazoval 7.5 km.

Došel jsem na okraj a zatočila se mi hlava. Přestože jsem sešel takhle hluboko, řeka byla ještě o dobrých 300 metrů níž. Žádná cesta tam nevedla. Byla to prakticky kolmá skála. Takže tudy ne. Lezl jsem po plošině sem a tam a hledal místo se stezkou pro pěší dolů. Ať jsem došel kamkoliv, vždycky na mne čekala jen kolmá skála nebo prudký svah s drobnými kamínky. Navíc foukal silný vítr. U krajů propasti přímo vichřice. Dvě hodiny jsem bloudil sem a tam, ale žádné pokračování cesty jsem nenašel. Byl jsem unavený a hladový. Chtěl jsem obědvat až u řeky. Tudy však cesta evidentně nevede. Musím to vyšlapat zpátky k budově a začít hledat jinou cestu tam. Tady je jen slepý konec silnice.

Půl hodiny jsem se štrachal nahoru. Když jsem vyšel na pláň nechráněnou převisem, zjistil jsem tu hrůzu. To nebyl vítr, to byl uragán! I s batohem mne skoro odnášel pryč. V tomhle se nemám ani kde najíst. Přišel jsem k té budově a snažil se vlámat dovnitř. Zámek ale nepovolil a já se ještě otvírat zámky drátem nenaučil. Kousek dál stála jiná bouda. Uvnitř plotu z ostnatého drátu. Byl na ní velký nápis "PELIGRO". Nebezpečí. Došel jsem k ní a zkusil dveře. Nebyla zamčená. Vpadl jsem dovnitř a konečně byl chráněn před větrem. V boudě bylo jen pár polic a podlaha z hlíny. Shodil jsem batoh na zem a sedl si vedle něj. Vypadalo to jako sklad dynamitu. Ale když stavbu silnice ukončili, určitě ho odvezli. Vyndal jsem jídlo a najedl se. Do větru ven se mi nechtělo.

Potřeboval jsem ale na záchod. Nedaleko jsem viděl zídku s nápisem Baňos. Nechal jsem věci v prachárně a s toaletním papírem šel hledat kadibudku. Našel jsem ji. No, kadibudka to zrovna nebyla. Záchody uprostřed pouště. Vítr byl tak silný, že "Páni" byli prakticky nepoužitelní. Dámy mi snad odpustí, ale šel jsem na "Dámy". Byly totiž aspoň trochu chráněné proti větru zídkou. I tak to nebylo jednoduché.

Když se chcete na záchodě utřít papírem, potřebujete, aby byl váš zadek trochu vlhký. Když ale vykonáváte potřebu ve větrném tunelu, je váš zadek za pár vteřin suchý. Když se mi konečně povedlo utřít a vhodit papír do díry na "Dámách", zafoukal vítr a papír vyletěl ven dírou na "Pánech". A začal poletovat kolem. Pomyslel jsem na biologickou odbouratelnost papíru i jeho obsahu, zavrhl jsem myšlenku honit ho po okolí a šel hledat cestu dolů. Tentokrát bez batohu. Obešel jsem asi kilometr v okolí, ale cestu jsem nenašel. A i kdybych ji našel, v tomhle větru by se dolů jít snad ani nedalo. Vrátil jsem se do prachárny.

Bylo půl třetí odpoledne. Docházela mi voda. Přemýšlel jsem, jaké mám možnosti. Cestu jsem nenašel a na to, abych teď pokračoval, už je příliš pozdě. Mohl bych se vrátit do Aya, sehnat tam nějakého průvodce, přespat a ráno vyrazit na jistotu po té správné cestě. Nebo bych mohl přespat tady v prachárně a ráno už bez únavy vyrazit hledat cestu znovu. Vodu bych pak nabral u řeky. Anebo bych se mohl vrátit do Aya, autobusem do Andaguy a pak do civilizace. Vzdát to. Ten sešup k řece bude asi kdekoliv příliš prudký. Třeba to na mne bude moc. Třeba to nezvládnu.

Ne! Tudy projdu! Dokážu to! Ale nejrozumnější to bude s tím guidem. Takže se vrátím do Aya. Koupím si víc vody, seženu průvodce a zítra se to povede. Napodruhé. Takže přede mnou bylo 7 km do kopce. A já byl už úplně vyčerpán. Vzal jsem si z batohu pas a nejdražší elektroniku a nacpal to do kapes. Batoh jsem nechal ležet v koutě té boudy. Jen jídlo jsem kvůli myším zavěsil uprostřed místnosti na konstrukci z provazů. A aby mi batoh nikdo neodnesl, celou boudu "PELIGRO" jsem zamčel svým zámkem. Do kopce jsem šlapal už bez batohu. A bez vody. Ale za silného větru. Bylo to únavných 7 kilometrů. Vyšlapal jsem to a po 24 hodinách se znovu blížil k domkům a políčkům. Přede mnou bylo Ayo.

Když jsem odsud ráno odcházel, nepočítal jsem s tím, že se tu ještě někdy objevím. Že je navštívím dvakrát. Ale teď jsem byl tu. Zamířil jsem rovnou k radnici. Ta ale byla zamčená. Oslovil jsem muže na náměstí a ten šel někoho shánět. U stařenky jsem si nakoupil minerálky, housky a sýr a když jsem se vrátil k radnici, už tam na mne čekal můj klíčník ze včerejška. Odemčel mi budovu i pokoj a já mu vysvětloval, že jsem nenašel cestu k řece. Že tam chci jít zítra znovu, ale potřebuji průvodce. Že to bylo moc nebezpečné. A on kupodivu souhlasil. Že je to moc nebezpečné. A rukama ukázal, že dolů musím po laně. Cože? Dolů k řece nevede cesta? Tam se musí slaňovat? No to ne! Ještě s tím batohem!

Zeptal jsem se, kdy pojede autobus do Andaguy. Prý ve středu. To je za 5 dní. Aha. A když půjdu s průvodcem, prý slaňovat nemusím. No dobře. Stejně mám batoh dole v boudě. A 5 dnů tu čekat nechci. Odvedl mne k lavičce nad náměstím, kde sedělo několik chlápků. Vysvětlil jim, že hledám průvodce do Canca na zítra. Žádný problém, můžu ho mít. Ten prostřední se mnou zítra půjde. Za půl dne tam dojdeme.
- "Kuánto (Kolik)?" chtěl jsem vědět nástřel ceny. Chvíli se ošívali, že to je složité, a diskutovali mezi sebou.
- "180 Soles" překvapili mne o dost vyšší částkou, než jsem čekal.
- "Es muj káro. Média dia por akí i média dia ritórno. (To je moc drahé. Půl dne tam a půl dne zpátky.)" argumentoval jsem tím, že budou večer zase doma.
- "Nó, es muj peligróso (Ne, to je moc nebezpečné)" odpověděli a začali vysvětlovat, že tahle trasa se dá jít jen brzy ráno. Odpoledne totiž v kaňonu vždycky fouká silný vítr a každého by shodil z cesty dolů. Takže se vrátit můžou až další den.

Grrr!!! Proč mi to s tím větrem nikdo neřekl dnes ráno? Vždyť mne to mohlo zabít! Když jsem tam celé odpoledne běhal na kraji propasti a uragán si se mnou i s batohem pohazoval sem a tam. Nicméně snížili svou nabídku na 150 Soles (1000 Kč) a já jsem to vzal. Bez průvodce jít nemůžu. Takže zítra. Řekl, že vyrazíme v 6 ráno. Jsou to ranní ptáčata. Ale já jsem noční můra. V šest budu ještě spát. Zeptal jsem se, zda můžeme vyrazit až v 8. Řekl, že ne a foukáním, zvukem a rukama naznačil, že pak už se do Canca nedá jít kvůli tomu větru. Bože! A já dnes vyrážel o půl desáté ...

- "Dónde es ... un bridge (Kde je ... bridge)?" zeptal jsem se ještě na jednu věc, která mi dělala starosti. Při hledání cesty shora jsem totiž dole přes řeku neviděl žádný most. Tvářili se nechápavě. Anglickému slovu "bridge" nerozuměli. A já španělské "puente" neznal.
- "Téngoke (Musím) ...?" zeptal jsem se a rukama ukázal tempa plavání stylem prsa. Chtěl jsem vědět, jestli jako budu muset plavat.
- "Nó (Ne)" pochopili můj dotaz a hromadně se začali smát. Oddechl jsem si. Ten nejvyšší z nich vstal, narovnal k sobě prsty, jakoby chtěl salutovat, a dal si je do výše prsou. "Áua es sólo por akí (Voda je jen potud)."