(2.9.2012-4.9.2012)

Probudil jsem se ještě trochu otupělý. Musel jsem přemýšlet nad včerejším večerem. Co to znamená? Co mi to má říct? Proč to neproběhlo jako u jiných lidí? A co ty lítací sny? Zdávají se mi ještě? Dokážu je pořád ovládat? Možná bych se tam měl vrátit. A zkusit to znovu. Ať vím, na čem jsem. Ale teď ne. Teď musím spěchat. Strávím sedm dnů na lodi. Na několika lodích.

- "Když chceš proplout Amazonku, musíš si nechat časovou rezervu" říkali mi. "Lodě mohou mít zpoždění, vyplout o den později, nebo třeba vůbec nevyplout." Rezervu nakonec nemám. Jedna loď bude navazovat na druhou. Ani jedna nesmí vynechat. Ani jedna nesmí mít zpoždění. Kdybych některou zmeškal, byl by to průšvih. Přišel bych o největší zážitky celé cesty. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že to vyšlo. Já se tak těším!

Protáhl jsem se v houpací síti a slezl na palubu. Po noční bouřce už uschla. Horní plachta nápory větru vydržela. Moje tisícíprvní ráno ale provází divný zvuk. Přichází ze zadní části paluby. Jdu se podívat, jaký náklad skrývají bedny přikryté listy palem. Slepice! Překřikují se mezi sebou, zatímco na ně námořníci shora sypou zrní. Když jsem po půlnoci usínal, nenapadlo mne, že jdu spát se slepicema.

Členové posádky prohlíží krabice a sbírají vajíčka. Na zemi měli nachystaná prázdná plata na vejce a během chvíle je zaplnili. Je jich určitě pár stovek. Za několik dnů tak musí vydělat slušnou částku. Je to možná jeden z důvodů, proč na tuto plavbu nevzali pasažéry. Já jsem výjimka. Nedal jsem jim na vybranou. Když včera večer přistáli v Lagunas u břehu, houkl jsem na námořníky dotaz:
- "A Iquitos (Do Iquitosu)?" Když přikývli, na nic jsem nečekal a i s batohem přeskočil na palubu. Tázavě se podívali ke kapitánově kajutě. Zda mi mají v nalodění bránit. Ten jim pokynul, ať mne nechají. To se mi ulevilo. Čekat 24 hodin na další loď jsem prostě nemohl. Potřeboval jsem jet právě teď.

Během dne jsem se povaloval v síti a snažil se dopsat deník z posledních dnů. Psion mi ale nějak blbnul. Dvakrát se zničehonic resetoval a smazal mi všechno, co jsem dnes napsal. Radši jsem zavřel oči a jen tak pospával. Od včerejšího pití Ayahuasky jsem nějaký malátný. A unavený.

Do Iquitosu jsem dorazil následující den. Moje první cesta vedla do kanceláře peruánské společnosti, provozující rychlou motorovou loď na trase Iquitos - Santa Rosa. Normální lodě tuto trasu urazí za 3 dny. Jejich člun za 8 hodin. Taky si za to nechávají královsky zaplatit. Dvěstě Soles nebo osmdesát dolarů, to je na peruánské poměry přemrštěná cena. Ale nemám na vybranou. Zítra večer tam potřebuju být. Na konci Peru. Na hranici. Zaplatil jsem, ubytoval se v levném hostelu a šel shánět něco k jídlu.

V Peru najdete plno restaurací s nápisem "Chifa". Nazývají tak levné čínské restaurace se smaženou rýží a smaženými nudlemi jako hlavními chody. A já dostal chuť na smaženou rýži. V centru ale žádná Chifa nebyla. Lidé mne poslali na nedaleké náměstí 28. července. V Jižní Americe nejsou při pojmenovávání ulic zrovna moc kreativní. Centrální náměstí se téměř v každém městě jmenuje "Plaza de Armas (Náměstí zbraní, cvičiště)". Dále tu najdete několik náměstí pojmenovaných po generálech a nakonec spoustu ulic s datem. Nepřekvapilo by mne, kdybych někde narazil na město s 365 ulicemi, pojmenovanými 1. ledna až 31. prosince.

Došel jsem na náměstí a namířil si to rovnou do velkého domu s nápisem Chifa. Mělo mne varovat, že na stolech byly čisté bílé ubrusy a číšníci chodili oblečeni v parádních uniformách. Moje zaprášené oblečení do tohoto prostředí moc nesedělo. Takže se snad ani moc nedivili, když jsem si sedl, otevřel menu, zhrozil se cen, začínajících na 20 Soles (160 Kč), menu zase zavřel a utekl. Na protějším konci náměstí byla Chifa s polovičními cenami, tak jsem se najedl tam.

Po cestě na hostel jsem se zastavil v místní tržnici a světe div se, sehnal jsem tam dvoje boty velikosti 46. Holínky za 35 Soles (280 Kč) a sandály u Bati za 28 Soles (220 Kč). Vrátil jsem se na pokoj a začal řešit svůj zítřejší problém. Ta rychlá loď byla nejen drahá. Na zavazadla pasažérů v ní jako v letadle uplatňovali váhový limit. Dvacet kilogramů. Protože jsem sebou tahal plno věcí z Huanchaca, stan z Pantanalu, hrnce a vaření z Torres del Paine, houpací síť a hromadu nových nákupů, byl jsem rozhodně přes limit. Potřeboval jsem zjistit, jak moc.

Ještě před třemi měsíci by to bylo snadné. Po světě jsem sebou totiž tahal kuchyňskou váhu, koupenou před rokem a půl ve Vietnamu. Když jsem si ale v argentinském Puerto Madrynu čistil svoje věci, ve kterých se v Buenos Aires zabydlely štěnice, spatřil mou váhu zdejší recepční a nadchl se pro ni. Byl to amatérský kuchař a chtěl ji ode mne koupit. Tak jsem mu ji daroval. A do denních fotek v galerii Faces jsem umístil fotku, jak mu ji předávám (www.unpreparedtravellers.com/en/photos/image/3066#image-load). Ale teď jsem si neměl jak zvážit věci.

Naštěstí byl hned vedle hostelu supermarket. Vplížil jsem se tam, ale místo abych si něco odnesl, přinášel jsem tam svoje věci. Boty, oblečení, kosmetiku ... Prošel jsem k pultu s lahůdkami a před zraky obsluhující slečny jsem si na její elektronické váze začal vážit svoje věci. Půjčila mi tužku a papír a já si zapisoval, kolik co váží. Když jsem přišel se třetí várkou, začala se zajímat, co si to vážím. Ukazoval jsem jí jednotlivé předměty, dával čichnout ke sprchovému šampónu a předváděl mapy Velikonočního ostrova. Zaujalo to i noční zákazníky supermarketu, tak se shromáždili u váhy a pozorovali moje představení. Když jsem všechno sečetl, ukázalo mi to 33 kg. Docela přes limit.

Druhý den jsem vstal v půl paté ráno, vynosil věci na chodbu a začal je ládovat do batohu. Gumáky a těžké oblečení jsem nechal venku a v několika vrstvách je navlékl na sebe. Žádnou penalizaci jsem platit nehodlal. Zabalený jsem vyběhl na ulici v 5:15. Přestože to byla asi nejchladnější hodina z celého dne, za chvíli bych se v tom uvařil. Včera odpoledne jsem se tu vařil v jediném tričku. Měl jsem jen čtvrt hodiny na to, dostat se k rychlému člunu před odjezdem. Kupodivu nebyla ulice plná čekajících tříkolek. Vtom jsem jednu uviděl přijíždět. Zamával jsem na ni a vstoupil do silnice. A zase uskočil, protože byla obsazená.

Projela kolem ne, zabrzdila a zastavila. Doběhl jsem k ní a koukal do tváře cestujícího. Podle vousů a vlasů to byl Robinson Crusoe, kterého právě zachránili z jeho ostrova.
- "Hey! I know you! (Nazdar! Já Tě znám!)" vmetl mi do tváře. Zatímco jsem přemýšlel, kdy jsem naposled navštívil nějaké poustevníky, upřesnil to: "Buenos Aires! We visited a football game. (Buenos Aires! Byli jsme spolu na fotbale.)" Vtom mi došlo, že poustevník je Švýcar Philip, co se mnou byl na zápase Riverplate a na tangu v ulicích Buenos Aires. Posunul si batoh a já naskočil vedle něj. Když jede běloch s batohem ve čtvrt na šest ráno po Iquitosu, můžete si být jistí, že jede do přístavu.

Bylo to tak. Vystoupili jsme a zařadili se do fronty bělochů, nastupujících do lodě. Peruánec tu nebyl žádný. Ti by takovou cenu neplatili. Před vstupem nám sebrali batohy a rovnali je do plachty na střechu. Nevážili je. Takže jsem si svou habaďůru s oblečením mohl odpustit. Hned po nástupu jsem teplé oblečení naházel do igelitky a gumáky jsem vyměnil za sandály. Zase se dalo dýchat. Loď ještě asi hodinu nakládali a pak jsme vyrazili.

Byl to větší motorový člun pro 40 lidí se sezením jak v autobuse. Byl malý a lehký, takže jsme až na několik nárazů do plovoucích stromů na řece téměř letěli nad hladinou. S Philipem jsme si povídali o tom, kde jsme cestovali po Buenos Aires. Pak jsme nevyspaní zalehli ke spánku. Philip zřejmě něco špatného snědl, tak po cestě běhal na záchod. Mne sklátila ta nejhorší smrtelná mužská choroba - rýmička. Dost silná. Měl jsem u sebe novou roli toletního papíru a během osmi hodin plavby jsem ji kompletně posmrkal.

Odpoledne jsme přistáli. Vesnice Santa Rosa se nachází na ostrůvku uprostřed Amazonky. Tady Peru končí. Dál už pokračuje Brazílie. A na druhé straně řeky je Kolumbie. Trojhranice uprostřed Jižní Ameriky. Kdo by ale čekal přístav, byl by zklamán. Ten najdete na druhém břehu. Břehu bohatých zemí. Břehu Brazílie a Kolumbie. Tady ne. Tady je jen hlína a bláto. Vystoupili jsme a Philip se mne zeptal, zda mám někde rezervaci. Poprosil mne, zda můžeme být dnes spolu, protože nemá nic zařízené a je mu moc špatně. No jasně. Navíc jsem takový pouliční doktor. Vezu si příruční dvoukilovou lékárnu a po cestě léčím lidi. Obvykle Ibalginem a černým uhlím. Takže ho dám do pořádku.

Drobná komplikace byla, že zatímco on směřoval do Kolumbie, já se chystal překročit hranici do Brazílie. Dnes tedy ještě oba zůstaneme v Peru. Vzali jsme si batohy a několik řidičů tříkolek se nám snažilo vnutit odvoz do vesnice.
- "My dopravu nepotřebujeme, není to tak daleko" snažil jsem se vysvětlit, ale Philip už do jedné nastoupil. Tak dobře. Ale cenu domluvím já. Řidič chtěl pět. "Pět Soles? To je jako do sousedního města!"
- "Ne pět Soles" opravil mne, "pět Reáles". Cože? To je ještě víc! A Reály se platí v Brazílii. My jsme stále v Peru. Máme jen Soles.
- "Jak je to daleko?" zeptal jsem se kolemjdoucích. Prý asi kilometr. "Tak to ne. Za kilometr dáme za nás oba tři Soles. I to je přemrštěná cena. Správná by byla dva. Pokud se Ti to nelíbí, řekni a my pojedeme jinou tříkolkou."

Tříkolkáři se to evidentně nelíbilo, ale nastartoval a po prknech, znamenajících svět uprostřed bláta, nás vezl k policejní stanici. Tam jsme dostali razítka, se kterými jsme mohli na imigrační oddělení. Philip se zase sháněl po tříkolce. Neblázni, ubytovny jsou hned vedle. To už dojdeme. Nemohl zvednout svůj batoh, tak jsem popadl oba batohy a donesl je do sousední budovy. Pokoj pro dva stojí 25 Soles. V pořádku. Podával jsem majiteli 25 Soles, ale on je nechtěl. Aha, on chce 25 Reálů. Tak jsme v Peru, nebo nejsme? Máme jen Soles. Otevřel nám dveře pokoje a zubila se na nás manželská postel. My ale chceme dvě postele. Nemá. Tak dva pokoje. OMG!

Než jsme je prohlédli, domluvili cenu, přepočítali ji na Soles a zaplatili, Philip už padal vysílením. Z nedorozumění jsme oba dostali pokoje bez záchodu, přestože Philip záchod potřeboval a peníze pro něj nebyly problém. Vešli jsme do jeho zatuchlého pokoje a on padl na postel. Bylo tam nedýchatelné horko. Větrák žádný a díry v síťkách na okně signalizovaly, že kromě horka budeme mít problém i s komáry. Moskytiéry tu samozřejmě nebyly.

Chtěl jsem ještě zajít k imigračním úředníkům pro výstupní razítko, abych mohl ráno bez čekání překročit hranici. Bylo to důležité, protože mi v poledne na brazilské straně odplouvala loď. A já si během dopoledne potřeboval vyřídit vstupní razítko na brazilské straně, najít funkční bankomat, vyzvednout Reály, sehnat lístek na loď a koupit zásobu vody. A co nejdřív se nalodit, abych si stihnul pověsit houpací síť na nějaké slušné místo dál od záchodů.

Philip ale nevypadal na to, že by se dokázal zvednout. Po krátkém rozhovoru, týkajícím se jeho zdravotních potíží, jsem mu jako první lék naordinoval černé uhlí. Když jsem mu je dával, řekl, že má svoje. Koupil si ho v Argentině, po mé přednášce o nejužitečnějších lécích na cestách. Snědl dvě tablety a já pokračoval ve vyšetření. Našel jsem teploměr a změřil mu teplotu. A sakra! Ukazoval 39,5.

Tak to není na Acylpyrin. Ani na černé uhlí. A už vůbec ne na tenhle pokoj s nedýchatelným vzduchem. Musím ho odtud dostat. Ale hlavně snížit tu teplotu. Moje léčebné metody se obvykle omezovaly na teploty do 38 stupňů, kde si tělo s horečkou dokáže poradit samo. U čtyřicítky mne napadl jen Priznicův zábal, ale kde tu sehnat prostěradlo, studenou vodu a igelit? Ať jsem vymýšlel cokoliv, kombinace horečky a tohoto pokoje mi nepasovala dohromady. To sám nevyřeším. Musím sehnat pomoc.

Dal jsem mu Superpyrin na snížení teploty, vodu na pití a vyrazil ven. Na ulici jsem se zeptal, zda tu mají doktora. Prý dokonce zdravotní středisko. To bych ve svaté Róze nečekal. Tříkolka nás tam zaveze. Tak jo. Vrátil jsem se k Philipovi a řekl mu, že pojedeme na středisko. Cokoliv nad 39 je prostě moc. V tomhle horku je to ještě horší. Souhlasil. Vzal si suché tričko a vyrazili jsme.

Večerní služba na středisku nebyla nejpočetnější, ale na noční nemusíte mít přichystaný operační sál. Byli tu dva zaměstnanci. Vrátný a doktorka. Efektivita nade vše. Nechtěli po nás žádný regulační poplatek, nemuseli jsme se objednávat ani čekat ve frontě. Nikdo nekontroloval, zda máme peníze nebo pojištění. Sympatická peruánská doktorka nás odvedla do přijímací místnosti, položila Philipa na lůžko, změřila mu tlak, proklepala břicho a strčila pod paži teploměr. On moc nekomunikoval, ležel a jen oddychoval. Když mu vyndala teploměr, ještě mne trumfla. 39,8.

Chtěla vědět, kde byl v posledních dnech a co tam dělal. Jeho Španělština byla o dva řády nad tou mou, protože ji v Buenos Aires studoval. Moc mu ale nebylo do řeči, tak jsem mluvil já. Zřejmě se jedná o otravu z jídla, ale v posledním týdnu dostal v peruánské Amazonii plno štípanců od komárů, tak to může být i malárie. Na zdech kolem nás visely plakáty o horečce Dengue, takže to je třetí možnost. Doktorka mu vzala z prstu krev na testy na malárii. Ale ty mohou udělat, až bude ráno v provozu laboratoř. Nepotěšil ji můj Superpyrin, protože léky na snížení teploty mohou skrýt malárii. Dala mu injekci na snížení teploty a já mu šel shánět studenou vodu a něco k jídlu.

Běhal jsem od domu k domu a hledal nějaký obchod. Kam jsem ale došel, tam chtěli Reály. Nebo kolumbijské Pesos. Nakonec jsem mu sehnal crackery a dvě malé minerálky. Začínalo se stmívat. Ke středisku jsem se vrátil právě v šest. Zablikly žárovky a rozsvítily se. Sláva, nebudeme tu po tmě. Doktorka mi nachystala rehydratační směs, já jsem ji rozpustil v jedné minerálce a začal Philipa krmit. Za maminku, za tatínka, za strejdu Františka ...

Celá situace mi připomínala Laos, kde onemocněl Andrea a já jsem zoufale běhal po městě a snažil se mu zachránit život. Nikdo nám nerozuměl, nevěděli jsme, co máme dělat a co s ním bude. Našel jsem nemocnici, dostal ho do ní, sháněl v ní doktory, vyšetření, léky a platil účty. Tady v Peru máme obrovskou výhodu Španělštiny oproti Laosštině tam. Jinak to je ale podobné. V Laosu byla taky ve hře malárie, vysoká horečka a hrozné ubytování. Laos mi připadal lepší v ubytování. Bydleli jsme tam ve studeném pokoji, takže to Andreu chladilo. Když se s horečkou přes 39 stupňů odkryl, stoupala z něj pára. Tenhle trik Philip nezvládne. Vlhkost je tu sice vyšší, ale aby to zvládl s touhle venkovní teplotou, musel by ještě trochu přitopit pod kotlem.

Abych Philipa rozptýlil, povídal jsem mu o našich zážitcích z Laoské nemocnice. Po chvíli přišel vrátný a znovu mu změřil teplotu. Minimální změna. 39,5. Šel jsem za doktorkou a popsal jí naše horké pokoje bez ventilátorů. Chtěl vědět, zda mu takové prostředí nemůže uškodit. Zda nemám jít shánět nějaký pěkný hotel s klimatizací. Překvapila mne, když řekla, že to není důležité.

Kdybych umíral já, chtěl bych ležet v něčem pěkném. Čistém. Chladivém. A bez komárů. Vrátný mi vysvětlil, že v Santa Rose žádný pěkný hotel není. Všechny jsou jako tento. Proto tu přes noc turisté nezůstávají. Každý přejede řeku do kolumbijské Leticie a brazilské Tabatingy. Tam už je civilizace. Obchody, restaurace, hotely. Západně vybavené nemocnice. Elektřina 24 hodin denně. Tady v Santa Rose je takový konec světa. Bez internetu, bez telefonu, bez mobilního signálu a elektřiny. Proud tu funguje jen 4 hodiny denně. Od 18:00 do 22:00. Na stonání jsme si vybrali špatné místo.

Zeptal jsem se, co bude dál. Zda s Philipem ještě něco budou dělat, nebo zda se máme vrátit na hotel. Doktorka mne hrozně potěšila, když řekla, že nechtějí, abychom odešli, dokud má takhle vysokou horečku. Pustí nás, až se jim ji podaří snížit. Tím u mne Santa Rosa hrozně stoupla v ceně. Bojují tu v polních podmínkách. Nemají tu žádné super vybavení. Většinu dne ani elektřinu. Ale o pacienty se postarají. Vrátili jsme se k Philipovi, na čelo mu dali vlhkou žínku namočenou v alkoholu, do žíly píchli jehlu a pustili do něj kapačku.

Zůstal jsem s ním a povídali jsme si o tom, co jsme v Peru v posledních týdnech zažili. Řeč přišla na Ayahuascu.
- "Nemůže být ta Tvoje otrava pozůstatek Ayahuascy?" zeptal jsem se ho.
- "Určitě ne. Pil jsem ji už před dvěma týdny."
- "A jaký to bylo?"
- "Hrozně zajímavý. Když jsem po hodině přestal zvracet, stál jsem v dlouhý chodbě, ve který bylo plno dveří. Když jsem nějaký otevřel, viděl jsem tam nějakou chvíli z mýho života. Neuvěřitelný. Někteří lidi ale jen zvraceli. Několik hodin. Jaký jsi to měl Ty?"
- "Já jsem nezvracel."
- "Vůbec?" podivil se Philip.
- "Vůbec. Nebylo mi špatně. Jen divně."
- "Říkali nám, že kdo nebude zvracet, tak je sám šaman."
- "To mi řekli taky. Šaman, nebo jiná vyšší duchovní bytost."
- "Co s tím budeš dělat?"
- "Nevím. Teď nic. Teď mám jiný plány."

Kapačka pomalu kapala, Philipovi bylo líp, tak jsem se šel ven postarat sám o sebe. Celé odpoledne jsem nejedl a teď jsem doslova umíral hlady. A žízní. Jenže jsem už neměl skoro žádné peníze. A bankomat je až na druhé straně řeky. V Brazílii. Za posledních pár mincí jsem sehnal jídlo na ulici, láhev vody a dvě role toaletního papíru na smrkání. Bolela mne hlava a byl jsem docela vyčerpaný. Na středisku totiž neměli židličku, tak jsem hodně času u Philipa stál. Až teď na jídlo jsem si mohl sednout. Uf!

Vrátil jsem se a od doktorky se dozvěděl, že mu do kapačky dali antibiotika. Podle příznaků to prý vypadá na tu otravu z jídla, tak mu antibiotika nasazují hned. Když byla kapačka na konci, změřili mu teplotu. 37,5. Neuvěřitelné. Dokázali se o něj i v těchto primitivních podmínkách postarat. Ráno sem má přijít na kontrolu kvůli malárii a pro další antibiotika. Řekli si o zaplacení 20 Soles (160 Kč) za injekci, kapačku a ošetření, ale protože sebou neměl peníze a já jsem už neměl ani korunu (Sol), řekli mu, ať to přinese ráno. Peruánci u mne zase stoupli v ceně.

Z nemocnice jsme vycházeli ve třičtvrtě na deset. Posledních 15 minut světla na ulici. Nikde nebyla žádná tříkolka, tak jsme pomalým krokem kráčeli noční svatou Rózou. Přemýšleli jsme nad lidmi, žijícími v tomto místě na konci světa. Jaký tu mají život, jak tu pracují a jak se tu cítí. Bez telefonů, bez mobilů a bez elektřiny. Když hned na druhé straně řeky je standardní západní svět. S neporovnatelnými výdělky. Kdykoliv tam mohou v loďce přejet. Ale nemohou tam zůstat. A pracovat. Peruánci jsou v Jižní Americe občané druhé kategorie. Jaký je život vedle železné opony, když tu žádná opona není?

Došli jsme na hotel, právě když zhasli světlo. Tak si nestihnu nabít ani baterie do Psiona. Abych se ho zítra zase pokusil zprovoznit. Majitel hotelu ale nastartoval generátor, tak jsme měli ještě 40 minut k dobru. Philipovi bylo už docela dobře a já jsem potřeboval hned ráno překročit hranici do Brazílie. Takže jsme se radši rozloučili.
- "Moc Ti děkuju" říkal mi, "jsem Tvůj dlužník. Bylo mi hrozně zle. Nevím, co bych si tu bez Tebe počal. Snad Ti to někdy budu moct oplatit." Já doufám, že ne. Radši budu zdravý. I bez oplácení.

Noc v hotelu nakonec nebyla tak špatná. Komárů tam zase tolik nebylo. A vzduch byl v noci příjemný. Pokusil jsem se zprovoznit Psiona, ale nepovedlo se to. Nemohl jsem si zapsat denní zápisky. To jsem ještě netušil, že je to způsobeno vysokou vlhkostí vzduchu v dešťných pralesích kolem. A že mne tyto problémy budou provázet následující měsíc a půl. Takže si nebudu moct psát deník. Ani nové články na stránky.

Před spaním jsem si změřil teplotu. 37,6. Kam se hrabu na Philipa. Ale půlka další role toaletního papíru byla posmrkaná. To jsem ještě netušil, že se to zhorší. Že se z rýmičky vyklube zánět dutin. A že si hned zítra budu muset nasadit svoje poslední antibiotika. Ta nejlepší. Třídenní Azithromycin. Za 5 dnů musím být zcela zdráv. Ve vrcholné fyzické formě. Ale o tom všem až příště.