(25.-26.7.2010)
Norská cestovatelka nám ještě říkala, jak nedávno v Tanzánii dostala vysoké horečky kolem čtyřicítky, které druhý den jakoby zázrakem přešly. Oddechla si, ale za 2 dny byly vysoké horečky zpátky. A další den byly zase pryč. Zašla si do nemocnice na testy a tam jí zjistili těžší formu malárie. Ale neměli k dispozici ty správné léky, tak si musela v tomto stavu koupit letenku do sousední Keni. Tam potřebný lék sehnala a za pár dnů malárii vyléčila. Místní lidé prý malárii dostávají tak často, že ji po čase přestanou léčit a naučí se s ní žít. Na testy na malárii pak posílají a nemoc se snaží léčit jen u svých dětí. Chudší rodiny malárii u děvčat neléčí a peníze obětují jen na léčbu chlapců.

Další Norka u stolu byla dáma kolem padesáti, která posledních několik měsíců pracovala v Angole pro nevládní organizaci, poskytující pomoc skupině 22 vesnic v jednom regionu. Ve všech 22 vesnicích nejprve přiměli obyvatele, aby si zvolili starostu a něco jako zastupitelstvo. Ti se pak měli rozhodnout, co je pro jejich vesnici prioritní - škola, zdravotní středisko nebo pumpa na vodu. Nevládní organizace pro zvolenou budovu poskytla cement, stavební materiál, pumpu, vybavení a know-how ke stavbě. Vesničani pak ve volném čase dané zařízení postavili.

Volení zastupitelstva bylo pro domorodé obyvatele něco neobvyklého a tak tato fáze zabrala nejvíce času. Domorodci nevěděli, koho mají zvolit. Zda to má být ten nejvzdělanější, ten nejlepší obchodník, ten nejbohatší nebo ten nejsilnější. Organizace jim řekla, ať zvolí toho, komu věří, že bude rozhodovat v zájmu celé vesnice. Volba pak prý v každé vesnici dopadla jinak. Někde vybrali moudré staré muže, jinde starou ženu, co neuměla číst ani psát, ale měla důvěru celé vesnice. V další vesnici zvolili vzdělaného muže hovořícího 5 jazyky, který studoval v Evropě na univerzitě a po jejím dokončení nezůstal v dané zemi, ani se nenechal zaměstnat nějakou dobře platící firmou, jak to většina studentů činí. Vrátil se do Angoly, aby dal svoje vzdělání do služeb své rodné vesnice. Na každé setkání prý chodil v čisté bílé košili. V další vesnici zase zvolili mladou ženu se spoustou energie, která byla asi ze všech starostů nejakčnější. Zastupitelstva zvolila potřebný typ budovy a vesničané pak každé dopoledne až do postavení pracovali na tomto komunitním projektu a odpoledne dělali svou normální práci.

Moc nás tahle vyprávění zaujala, protože nás něco učila o Africe, kontinentu, který pořád moc neznáme. Byli jsme moc zklamaní ze zatažené oblohy, která nám neumožnila jet se podívat na měsíční duhu. Vrátili jsme se na pokoj a já začal experimentovat se zambijskou předplacenou SIM kartou, kterou jsem si odpoledne ve městě koupil. Vodafonu totiž v Zambii nefunguje roaming, takže i když svým klientům tvrdí opak, jsou zde odtrženi od domova. A když se nám nějak podařilo spojit s oddělením péče o zákazníky, dostali jsme z nich maximálně rady stylu "zkontrolujte, zda máte zapnutý mobil", nebo "zkontrolujte, zda je správně vložená SIM karta".

Díky neschopnosti Vodafonu jsem objevil ráj na zemi. Poslání jedné SMS ze Zambie z české karty by stálo 15 Kč a při intenzitě mé komunikace s Českem se mi ty SMSky dost prodražovaly. Například z Pakistánu jsem jednou za 20 SMS poslaných za jeden den zaplatil 300 Kč - víc, než tam byly naše denní náklady na bydlení, stravu a dopravu. Jedna SMS o maximálně 160 znacích poslaná do Česka ze zambijské karty mne stála v přepočtu jen asi 2 Kč. Ale já objevil ještě něco lepšího. Mobilní internet. Připojil jsem se přes svůj mobil k internetu a přihlásil se do Gmailu. Ti šikovní kluci z Googlu optimalizovali mobilní Gmail tak, že přečtení jednoho dlouhého mailu a odeslání odpovědi třeba o 1000 znacích stálo v přepočtu méně než 20 haléřů. Od chvíle, kdy jsem to zjistil, jsem pak ve všech dalších afrických zemích (před Etiopií) neudělal bez nepřetržitého připojení k internetu ani krok.

U snídaně se Andrea seznámil se dvěma mladými Italkami, které tady v Africe byly v létě už poněkolikáté jako dobrovolnice. Jedna z nich byla moc hezká a měla nádhernou postavu. Dozvěděli jsme se, že je profesionální volejbalistka a hraje v Itálii třetí ligu. Moc nás zajímalo, jak to v Itálii v profesionálním volejbale chodí. Ve smlouvě mají prý zakotveny spousty podmínek týkajících se soukromého života a životosprávy. Neexistuje alkohol, tráva nebo jen účast na nějakých párty po večerech. Těhotenství je bráno jako závažné porušení smlouvy a šťastná maminka kromě toho že přijde ihned o práci musí ještě zaplatit velkou pokutu.

Dopoledne jsme se s Andreou vydali na místní tržiště. Byla to příjemná procházka. Dívali jsme se na jednoduché baráčky kolem cesty, většinou splácané z hlíny se střechou z kusu vlnitého plechu. Lidé tu byli chudí, ale usmívali se na nás a po cestě se s námi zdravili. Došli jsme na tržiště a koupili si plod baobabu. Hmota uvnitř kolem jadérek byla kyselá a trochu mi připomínala kyselé gumové bonbóny. Andrea povídal, jak se tu cítí dobře, protože lidé ač jsou velmi chudí, nežebrají na ulicích a nesnaží se nám nic agresivně prodat. A ještě všichni výborně mluví anglicky. Jediná nevýhoda byla, že jak už jsme věděli od jiných cestovatelů, lidé v Africe se nechtějí nechat fotit. Přinejmenším chtějí za vyfocení peníze, ale spíš vám řeknou, že se vyfotit nechtějí. Děti po cestě se na nás usmívaly a zdravily nás, ale jakmile jsme vytáhli foťáky, běžely se schovat. Tak jsme raději přestali rušit příjemnou atmosféru a foťáky jsme nevytahovali.

Livingstone má tak akorát správnou velikost, aby v něm člověk všude došel pěšky a po pár dnech se v něm slušně zorientoval. Což mi ale nebránilo v tom, abych se při návratu z večerního internetu v centru města neztratil. Byla už tma, já neměl baterku a po temné silnici jsem kráčel směrem k našemu hostelu. Bohužel byla ze strany silnice zeď se zamčenou bránou a hostel nebyl nijak označen. Věděl jsem ale, že když zabuším na bránu, otevřou mi. Jenže jsem pořád šel, šel, a dostal jsem se do míst, ve kterých už Jollyboys určitě nebyli. Vydal jsem se tedy na cestu zpátky a opět jsem studoval každá vrata, ale dostal jsem se jen zpátky do centra. Tak jsem to šel zkusit z druhé strany. Dostal jsem se do tmavé neznámé ulice bez lamp, kde jsem viděl stíny nějakých postav.

- "Hello my friend. Do you need help? (Ahoj příteli. Nepotřebuješ pomoc?)" zeptali se mne dva lidé, kteří kráčeli stejným směrem jako já. Moc dobře jsem je neviděl, protože byla úplná tma, ale byli to dva černoši. Poslední hodinu, co jsem ve tmě marně hledal Jollyboys, jsem se snažil působit co nejsuverénněji, aby nikoho nenapadlo, že nejsem místní, a někde si na mne někdo nepočkal. Ale už to trvalo moc dlouho, tak jsem polevil v ostražitosti.
- "I am going to the Jollyboys backpackers (Jdu do Jollyboys backpackers)." řekl jsem.
- "No problem my friend, we can show you the way (Žádný problém příteli, ukážeme Ti cestu)" pravil druhý z nich a tak jsme dál šli spolu. Na dalším rohu jsme zabočili směrem, kde bych Jollyboys vůbec nečekal. Byla úplná tma, měsíc pod mraky a já kráčel temnou ulicí se dvěma černochy neznámo kam. "I am Dennis and this is Daniel" představili se mi mí dva průvodci a já přemýšlel, za jak dlouho bych z baťůžku stihl vytáhnout nůž, když by se na mne vrhli. Nepochybně bych to nestihl.
- "Are you sure, this is the path to Jollyboys (Je tohle opravdu cesta do Jollyboys)?" zeptal jsem se, když z ulice zabočili na pěšinku mezi nějakými keři a stromy, pryč od jakýchkoliv domů.
- "Don't worry my friend, this is a shortcut (Nedělej si starosti příteli, je to zkratka)" povídal Dennis a dodal: "Relax, we do not have guns, this is not South Africa, this is Zambia (Buď v pohodě, my nemáme zbraně, tohle není Jižní Afrika, tohle je Zambie)!" Tahle odpověď mne neuklidnila a začal jsem se bát ještě víc. Dlouhé minuty jsme procházeli neobydlenou oblastí po malé pěšince, nebylo vidět na krok a já jenom čekal, kdy se na mne vrhnou. Najednou pěšinka skončila a byli jsme zase na silnici. Po dalších dvou minutách jsem před sebou uviděl obrovský baobab, který stál vedle zadního vchodu do Jollyboys. Ti dva mne skutečně zavedli k Jollyboys. Zambie není Jižní Afrika. Poděkoval jsem a vrátil jsem se na pokoj k Andreovi, který už si dělal starosti, kde tak dlouho jsem.

Smutně jsme zkonstatovali, že kvůli zamračné obloze se ani dnes na měsíční duhu nebudeme moct jet podívat. Bohužel to byla poslední příležitost, protože od zítřka jsou Viktoriiny vodopády večer zavřené. Otevřené jsou jsou jen v den úplňku, den před ním a den po něm. Šli jsme se navečeřet a u stolu jsme si sedli se dvěma novými spolubydlícími - Rakušany, kteří teď měsíc pracovali jako dobrovolníci v Ugandě. Je tam prý nejvíce "street children" v Africe - sirotků bez rodičů, kteří žijí na ulicích, nechodí do školy a přežívají ze dne na den. Pracovali pro jednu rakouskou nadaci, která se tyto děti snaží dostat z ulice. Nabízí jim ubytování v dětské ubytovně a umožnění chození do školy až do ukončení školní docházky a postavení se na vlastní nohy.

Povídali, jak těžké bylo dostat jakékoliv dítě z ulice, protože ke všem dospělým přistupovali s obrovskou nedůvěrou. Když už se jim nějaké dítě podařilo dostat do péče, bylo hrozně těžké jim dát nějakou identitu. Děti žijící na ulici totiž neznali svoje jméno a neměli nejmenší ponětí, kdy se narodily. Když takovémuto dítěti zakládali kartu, museli odhadnout jeho věk a bylo hrozně těžké odhadnout, zda je mu 8 nebo třeba 11. Děti neměly žádná jména a jediné co znali byla jejich přezdívka z ulice. Rakušanka vzpomínala na jednoho, který říkal že je Superman, což byla jeho přezdívka. Děti v ubytovně prý dostaly tak 6x ročně malárii, ale snažili se jakékoliv zdravotní problémy zatajit, protože na test na malárii jim doktor musel vzít krev a toho se děti bály. Wooow.