(26.-29.7.2010)
Rakušanka nám dál povídala o své práci pro nadaci v Ugandě a o tom, jak těžké bylo vyjít s černými Afričany, kteří tamní dětský domov vedli. Zjistila totiž, jak tam mrhají s prostředky a zneužívají svoje postavení. Majitelé nadace tak nakonec veškeré finance, nákupy a účetnictví museli dát do rukou jedné Maďarky, která má v Ugandě cestovní kancelář, a začala externě této nadaci pomáhat. Když jde o peníze, nedá se černým Afričanům věřit. Bylo to trochu šokující, ale shodovalo se to s tím, co jsme o Africe četli v rozhovorech s lidmi tam podnikajícími. Vedoucí dětského domova pak Rakušanku zastrašovali a smáli se jí, že ženy (a tím pádem i ona) jsou v Africe dobré jen na uklízení záchodů a mytí podlahy.

Šli jsme spát a na zítra si naplánovali výlet do domorodé vesnice Simonga. Inspirovaly nás k tomu 2 kamarádky Italky, které tam před pár dny byly a moc si to pochvalovaly. Vesnici bylo možné navštívit jako součást projektu na podporu jejích obyvatel. Tento program zastřešovala nějaká nevládní organizace, která pomáhala s marketingem. Člověk se tam nějak dopravil, zaplatil vedení vesnice příspěvek na provoz vesnice, a mohl se během svého pobytu seznámit s tím, jak taková vesnice funguje a jak tu lidé žijí. S Andreou jsme se rozhodli pro tu nejdelší variantu, při které jsme ve vesnici měli za příspěvek 30 dolarů strávit 24 hodin, přenocovat v místní chýši a spolu s domorodými obyvateli jíst jejich běžná jídla.

Ráno jsem se z místního počítače v Jollyboys připojil k internetu, abych ještě před odjezdem uploadoval nějaké fotky na stránky, ale k mému zděšení byla paměťová karta z foťáku prázdná. To není možné! Zkontroloval jsem kartu z druhého foťáku a byla prázdná taky. Sakra, musel jsem je někde použít na zavirovaném počítači a virus mi asi smazal fotky. Podělaný viry! Jak to teď rychle zachránit? Přinesl jsem si svůj externí terrabajtový harddisk, kde mám zálohované všechny staré fotky, abych zkontroloval, do kdy mám fotky v pořádku. Připojil jsem ho a taky byl prázdný. Do prdele ... Zkontroloval jsem kartu z Psiona a taky tam nic nebylo.

Počkat, ale ještě před chvílí jsem na Psionu pracoval a vše tam bylo v pořádku. Vložil jsem kartu z foťáku zpátky do foťáku, zda na ni půjde fotit. A světe div se, mohl jsem si prohlížet i všechny staré fotky. Sláva, ten vir mi fotky nesmazal, jen je schoval. Chvíli jsem se na počítači pokoušel kartu opravit a fotky najít, ale moc to nešlo. Pojal jsem podezření, že zavirovaný nebyl nějaký počítač v minulosti, ale tento počítač v Jollyboys. A díky Psionu se moje domněnka potvrdila. Na Psionu totiž jde CF karta poměrně snadno očistit od viru, tak jsem to udělal, vložil ji do počítače a pak znovu do Psionu. A vir tam zase byl. Sakra! Ale data tam stále všechna byla, jen skrytá v adresářích. Zanadával jsem si na počítač Jollyboys a vyrazil do města do internetové kavárny se všemi kartami i harddiskem. Tady určitě viry nemají a já tu svoje karty očistím a fotky a data zachráním.

V jednom jsem měl pravdu. Viry tu skutečně neměli. Až do chvíle, než jsem sem přišel já. Sedl jsem si k počítači, vložil do něj čtečku na karty, pak zavirovanou kartu a poklikal jsem na ni, aby se mi zobrazil obsah a já mohl vir smazat. Byl tam schovaný a nešel mi smazat. Zkusil jsem druhou a totéž. Zkusil jsem odvirovanou Psion kartu a virus se na ní zase objevil. Sakra! Tak ten virus mají i tady. Zašel jsem za obsluhou a nervózně jsem je požádal, zda si můžu sednout k jinému počítači, protože ten původní má viry. Dušovali se, že je každý den odvirovávají, ale nechali mne sednout si k jinému. Podezřívavě se na mne koukali, když jsem se tam přesunoval s externím harddiskem a čtečkou na karty a já si všiml na každém počítači papíru, který zakazoval připojovat paměťové karty dřív, než byly obsluhou kavárny zkontrolovány na viry. Stále mne trochu pozorovali, tak jsem už radši žádné karty nepřipojoval a místo toho hledal na diskuzích, jak ručně odstranit tento typ viru. Povedlo se mi najít, jak na počítači vypnout automatické spuštění virového souboru autorun.inf, ale víc jsem toho už nestihl a Andrea pro mne přijel v taxíku směrem Simonga. Každopádně moje psychické skóre za dnešek bylo narušeno tím, že jsem nevěděl, zda a jak se mi podaří viry odstranit a data obnovit.

Koupili jsme si rychle něco k snědku a vydali se na cestu. Projeli jsme nějakou menší rezervací u Livingstonu a když jsme vyjeli na druhé straně, byla před námi Simonga. Spousta roztroušených chýší, většinou splácaných z hlíny, některé měly slaměné střechy a některé střechy z vlnitého plechu. Přivedli nás ke staré ženě, která řídila celou vesnici. Tam na nás čekal i muž, zodpovědný za celý projekt návštěv vesnice. Vysvětlil nám, jak to celé funguje, a povídal nám o vesnici, jejích obyvatelích a vedení. Simonga je docela velká vesnice, má kolem 3 tisíc obyvatel a do její školy docházejí děti i z jiných vesnic v okolí. Vedení vesnice je dědičné v rámci jedné rodiny a až současná šéfka vesnice zemře, celá rozvětvená rodina se sejde a zvolí mezi sebou jednoho člověka, který vesnici až do své smrti povede dál.

Dostali jsme jako průvodce dalšího člena vládnoucí rodiny, mladého Kenta, a vyrazili jsme na prohlídku vesnice. Protože jsme byli ve vesnici hosté, měli jsme povolení fotografovat každého, kdo nebude vysloveně proti tomu. Takže jsme fotili zejména děti. Děti v Simonze se někde naučily zvláštní gesto - kdykoliv si všimly, že je fotografujeme, natáhly proti nám ruku se zdviženým palcem. Trochu nám tím kazily fotky, ale co už. Nejroztomilejší byly malé děti tak jsme je fotili ostošest. Někdy to bylo trochu šokující, vidět malého caparta, jak z námi chodí a na okraji úst má nezahojenou ránu, po které mu permanentně leze několik much. Ze začátku jsme mu mouchy odháněli, ale pořád se vracely a jemu zřejmě nevadily.

Kent nám ukazoval pole, na kterých vesničané pěstují zemědělské suroviny, a taky nám vysvětloval, že jim často v minulosti úrodu zničila stáda slonů. Teď prý v Simonze nakupují chilli koření a sypou je všude na okrajích polí. Na slony to prý platí bezvadně a úroda přežije. Kent nás také vzal k pumpě na vodu, kam si vesničané chodili pro vodu. Bylo tam několik místních žen, protože nošení vody je v Africe ženská práce. Pomohli jsme jim napumpovat vodu, naložit ji ženám na hlavu a jako troubové jsme se u toho ještě fotili. Vodu zde ženy nosí na hlavě. Když jsme se ptali proč, tak je to prý pro to, že voda je těžká a ženy nemají tak silné ruce, aby ji unesli v rukou. V rukou tak smějí nosit vodu jen muži, zatímco ženy ji nosí na hlavě. Aby se jim to lépe neslo, občas na hlavě nosí smotané kolečko látky, na kterém pak jakýkoliv náklad lépe drží.

Když jsme se zdravili s Kentovými kamarády nebo jinými muži ve vesnici, naučili jsme se, jak se tady na jihu Zambie muži zdraví. Nejprve si podají ruce a krátce se chytnou na pozdrav jako u nás. Pak ruku nadzdvihnou jako u nás, když se kamarádi familierně po stisku ruky v normální poloze zdraví ještě chycením kolem palců. Tento pozdrav ale nedotáhnou do konce, ruku v půlce pohybu zastaví, vrátí se do normální polohy a v té si stisknou ruku podruhé.

Kent nás dovedl až do místní školy, kde nás představil řediteli. Sedli jsme si s ním a dost dlouho si povídali o škole v Simonze. Moc nás to zaujalo. Do školy chodí celkem 397 dětí ze Simongy a okolních vesnic. Mají tu celkem 9 ročníků, prvních sedm je zdarma, platí je Zambie a je to základní školní docházka. Za osmý a devátý ročník se platí školné 80 tisíc Kwač třikrát ročně, to je přibližně 1000 Kč za rok. Každý ročník má svého učitele, který je za třídu a její vzdělání zodpovědný, a učí ve třídě všechny předměty. Rozvrh hodin je sestaven tak, aby maximálně zužitkoval všech 7 učeben, které jsou k dispozici, takže se ročníky v učebnách střídají. První a druhá třída mají vyučování od 7 ráno do 11:30 dopoledne a poté je ve stejných učebnách střídá třetí a čtvrtá třída, které mají vyučování jen odpoledne. Pátá až devátá třída pak mají vyučování v průběhu celého dne.

Bylo už pozdní odpoledne a ředitel nás vzal do jedné třídy, kde měly asi děti doučování. Několik žáků starších ročníků tam dětem v lavicích vysvětlovalo něco ohledně kmenů stromů a letokruhů. Co nás ale šokovalo, bylo, že naším příchodem do třídy děti nebyly vyrušeny, nadále pozorně sledovaly vysvětlování starších studentů. To kdyby přišla takováhle cizí návštěva do školy u nás, veškerá pozornost by byla tatam a nikdo by se už pořádně na tabuli nepodíval. Všichni by si zvědavě prohlíželi návštěvníky a vyučování by ztratilo smysl. Zatímco tady se ty děti snad i CHTĚLY učit! Ředitel nám ještě ukázal školní knihovnu, která byla pěkně vybavena anglicky psanými knihami. Zřejmě byl nějaký z dřívějších návštěvníků ve spojení s nějakou americkou školou a tak jim poslali pěknou sbírku starších knih. A protože je angličtina v Zambii oficiální jazyk a veškerá výuka v ní probíhá, mohou si tu děti pěkně počíst. A početl jsem si i já, protože mne nadchly plakáty popisující různé druhy inteligence a výčty zaměstnání, kterým se může věnovat člověk s určitým druhem inteligence. Tohle číst, když jsem chodil do školy, určitě bych se učil něco jiného a nemusel jsem takhle dopadnout. No teď už s tím nic nenadělám. Na zítra ráno nás sem ředitel pozval znovu, abychom se podívali na normální vyučování.

Vrátili jsme se na večeři k našim hostitelům a dostali jsme zdejší běžnou večeři - Shimu, placku z ovesné kaše, která se jí rukama a vytírá se s ní z misky zeleninová omáčka. Dalo se to jíst, zvláště když jsme se připletli k oslavě a rozlučce s jedním dobrovolníkem, pomáhajícím s projektem, který zde na závěr pro vedení vesnice (a pro nás) griloval hovězí. Po večeři nás odvedli do naší chýše, kde jsme měli nocovat. Byla to hliněná chýše se slaměnou střechou, ve které byly dvě postele. Zjistil jsem, že jsem si na cestu do Simongy zapomněl sbalit oba spacáky i moskytiéru, takže budu spát skutečně jako místní jen pod dekou. Protože nebereme žádnou profylaxi proti malárii, měl jsem z komárů docela strach. A poté, co jsme si na cestě bohatě užili ubytoven plných švábů a v Nepálu bohužel i hotelu plného Bed Bugs, docela jsem se hrozil toho, co po mně v noci poleze.

Nocí v chýši jsem ale byl mile překvapen. Neuvěřitelné bylo, že v ní nebyli žádní komáři a díky několika pavoukům u stropu ani mouchy. V noci na mne nevlezl ani jeden brouk a bylo to asi 10x hygieničtější, než mnohá ubytování v hotelích po světě. Stal jsem se fanouškem chýší. A jak nám později zdůraznil Kent, na rozdíl od střechy z vlnitého plechu nedělá slaměná střecha za deště žádný kravál, takže se pod ní dá krásně spát. V noci byla ale v chýši pěkná zima a tak jsme byli rádi, že nám večer každému dali i druhou deku. A k ránu nás budili kokrhající kohouti a slepice chodící a kdákající kolem naší chýše. Na pekáč s nimi!

Ráno jsme se trochu opláchli vodou a šli na snídani. Ta ale ještě nebyla připravena, měla být až za půl hodiny. Tak nás zatím poslali do školy podívat se na vyučování. Přišli jsme do ředitelny a pan ředitel právě předával učitelům výplatní pásky. Moc si nevýskali a měli v očích (a ústech) výraz "jenom?" Ředitel se nám hned věnoval.
- "Andrea se půjde podívat do deváté třídy a Denis do osmé". Až po chvíli jsem pochopil, že Denisem myslí mne. Kdo by si taky zapamatoval Františka, že? "Mají hodinu Civics (něco jako Občanská nauka) a budou psát závěrečnou písemku. Tak si ji napíšete s nimi." Polekal jsem se, zda se budou výsledky zveřejňovat. Abych totiž nedopadl hůř, než všechny děti. Až pak mi došlo, že já nic psát nebudu. Ředitel mi dal do ruky hrst papírů a zadání písemek a řekl mi: "Až přijdeme do třídy, rozdej každému na lavici jedno zadání a jeden prázdný papír. Tak, aby zadání ještě neviděli. Až to budou mít všichni, dovolíš jim písemky otočit a na tabuli napíšeš čas zahájení. Na písemku mají 90 minut."

Šli jsme ke třídě a já už oknem viděl spořádaně sedící napjaté děti. Vešli jsme a děti se postavily.
- "This is your new teacher Denis (Toto je Váš nový učitel Denis)" řekl ředitel. "He will be here with you for the Civics exam (Bude tu s Vámi na písemku z Občanské nauky)." Rozdával jsem na lavice papíry a zadání a říkal jsem si, jestli dětem nevadí, že jejich nový učitel Denis má přes rameno foťák. Když jsem dětem vše rozdal, zjistil jsem, že ředitel už odešel. Byl jsem s dětmi sám. Upíralo se na mne dvakrát 39 očí.
- "Je 8:15, na písemku máte 90 minut. Můžete otočit papíry a začít psát" řekl jsem a napsal na tabuli "END - 9:45". Učitel zde neměl žádnou židli, stát 90 minut před třídou mi přišlo trapné a tak jsem si ležérně sedl na stůl a foťák položil vedle sebe.

Bylo to úžasné. Byl jsem v 8. třídě základní školy v Simonze a proti mně sedělo 39 dětí oblečených v zelenobílých uniformách. Kluci i holky měli zelené kravaty, holky ještě bílé podkolenky. Seděli spořádaně v lavicích, četli zadání, přemýšleli, psali, posmrkovali, soustředili se a vůbec se nesnažili opisovat. Občas si někdo od někoho jiného půjčil gumu. Z těchto dětí něco bude až vyrostou. Byl jsem přísný učitel a díval jsem se ostřížím zrakem po třídě, zda někdo neopisuje. A v tom se to stalo. Jedno děvče se přihlásilo. Co mám dělat? Vždyť já ten předmět neznám! Chce se mne na něo zeptat jako svého učitele, ale já přece nejsem žádný učitel! Sakra! Nemůžu se tvářit, že ji nevidím. Sakra! Přišel jsem k ní a sklonil se k ní s výrazem "co proboha potřebuješ"?
- "Otázky 5 a 47 jsou stejné" pravila holčička. "Co s nimi mám dělat?"
- "Pokud jsou stejné, tak na ně stejně odpověz" řekl jsem jí a oddechl si. Holčičce moje odpověď stačila a psala dál. Uf! Ale co když se ještě někdo na něco zeptá? Příště musím být lépe připraven! Opět jsem si sedl na stůl před třídu a začal si číst otázky písemky z "teacher's copy", kterou jsem měl před sebou. Nadpis zněl: "End of Term II Examination, Grade 8 Civics" (Závěrečná zkouška druhého období, 8. třída, Občanská nauka). Některé otázky se evidentně týkaly africké tematiky. Pro zajímavost uvedu několik z nich:

1.1 A set of rules or laws which people agree to be governed is called a
a) Constitution
b) Constituency
c) Conspiracy
d) Constituent
(1.1 Sbírka pravidel nebo zákonů, kterou se lidé dohodnou řídit, se nazývá ...)

1.2 Chilufya qualified to obtain her national registration card in 1997. In which year was Chilufya born?
a) 1987
b) 1984
c) 1980
d) 1981
(1.2 Chilufya získala nárok na občanský průkaz v roce 1997. Ve kterém roce se Chilufya narodila? ...)

1.3 You are elected Chairperson of the JETS club, but when your term of office comes to an end, you refuse to hold elections. Your type of leadership is called ...
(1.3 Byl jste zvolen předsedou JETS klubu, ale když se Vaše funkční období chýlí ke konci, odmítnete uspořádat volby. Vaše vedení klubu se nazývá ...)

2.5 Colonial governments ruled through Chiefs. This system of ruling is called ...
(2.5 Koloniální vlády vládly prostřednictvím "Chiefs". Tento systém vlády se nazývá ...)

4.3 Outline and describe at least four types of dictatorship.
(4.3 Vyjmenujte a popište alespoň čtyři typy diktátorství ...)

4.4 Describe the functions of the contitution.
(4.4 Popište funkce ústavy ...)

Mimochodem, pátá a čtyřicátásedmá otázka byly skutečně stejné. Seděl jsem dál na stole, koukal na soustředící se děti, měl jsem hlad, protože jsme si do školy odskočili jen na chvíli před snídaní. Ale písemka je písemka. Po chvíli zvedl ruku nějaký chlapec. Přišel jsem k němu. Řekl mí, že mu došel papír. Nevěděl jsem, kde vzít další papíry, ale na učitelově stolku jsem našel kreslící čtvrtky. Asi tu chtěl se žáky kreslit. Tak nebude. Vytrhl jsem čtvrtku a zanesl ji chlapci. Postupně se zdvihalo víc a víc rukou a já jsem jim ve strachu před nějakým dotazem, na který nebudu znát odpověď, rovnou nosil další čtvrtky. Naštěstí si ji vždy vzali a už se na nic neptali. Po hodině psaní písemky jeden chlapec se zdviženou rukou naznačil, že čtvrtku nechce. Sklonil jsem se k němu, co potřebuje.
- "Když už jsem dopsal, můžu jít ven?" Chvíli jsem si s ním vyjasňoval, jestli si chce jenom odskočit, anebo chce písemku odevzdat a odejít ze třídy. Bylo to to druhé.
- "Pokud chceš písemku odevzdat, tak ven jít můžeš" řekl jsem a doufal, že na mne hned nepřiběhne ředitel, jaktože žáky pouštím ze třídy. Vzal jsem si písemku a pustil chlapce ven. Ve dveřích jsem se srazil s Kentem, který nás přišel vyzvednout, protože snídaně už byla připravena. Andrea už čekal venku. Jedna učitelka mne přišla vystřídat a tak jsem se s dětmi rozloučil a šel. Teda to byl zážitek!

Hned jsme si s Andreou vyměňovali dojmy. Jeho se nikdo na nic nezeptal. Papír jeho dětem taky došel, ale na stole žádné papíry neměl. Tak se zašel ven zeptat nějaké učitelky. Místo aby mu papíry poskytla, vrátila se s ním do třídy a vynadala dětem, že si nenosí papíry vlastní. Pak už od něj žádné dítě nic nechtělo. Andrea si taky pamatoval jednu otázku z jeho písemky:

Jak se nazývá teroristická organizace, kterou vede Bin Ladin?
a) Hisballah
b) Hammas
c) Palestina
d) Al Kaida

Ta Palestina je docela pikantní. Došli jsme na snídani a měli jsme ovesnou kaši s cukrem. Byla to pochoutka po tom učitelském výkonu. Mňam! Po snídani nás vzal Kent k řece Zambezi. Měli jsme šanci tam potkat krokodýly nebo hrochy. Přidaly se k nám dvě Kentovy asi dvacetileté kamarádky, Amy a Deborah. Zvláště Amy byla hrozně legrační. Rychlá, bystrá, vtipná a pusu nezavřela. Pořád něco štěbetala a dlouhá cesta nám tak ubíhala. Nevynechala žádnou oblast a tak jsme probírali třeba náš stav:
- "Why are you not married (Jaktože nejste ženatí)?"
- "Because we came to look for a wife here, in Africa (Protože jsme si přijeli najít nevěstu sem, do Afriky)."
- "So why don't you marry me (Tak proč se neoženíte se mnou)?"
- "Because you are too expensive, Amy. Your parents will want for you at least 2 donkeys ... (Protože jsi moc drahá, Amy. Tvoji rodiče za Tebe budou chtít aspoň 2 osly ...)"

U řeky jsme na žádné krokodýly ani hrochy nenarazili, přestože je holky odvážnů lákalu mácháním nohou ve vodě. Vrátili jsme se do vesnice a sbalili si věci k odjezdu. Rozloučili jsme se se všemi známými a nasedli do sdíleného taxíku zpátky do Livingstonu. Sbohem Simongo, bylo to opravdu báječné. Začnu vážně přemýšlet o kariéře učitele.