(30.7.-1.8.2010)
Vraceli jsme se do Livingstonu a protože se po několika dnech konečně roztáhla obloha a vysvitlo slunce, naplánovali jsme si na zítra návštěvu Viktoriiných vodopádů. Od jiných cestovatelů jsme věděli, že budeme úplně mokří, a jedině sluneční žár nás může rychle usušit. Proto jsme návštěvu odkládali až na slunečné počasí. Odpoledne jsem si ještě zašel do internetové kavárny a tentokrát velmi opatrně připojil svoje paměťové karty a externí disk a úspěšně je očistil od všech virů. V Livingstonu nás však zdržovala ještě jedna záležitost. Když jsem před měsícem v Durbanu ztratil svou českou SIM kartu a dostal od Vodafonu náhradní, nechal jsem si ji z Česka poslat na adresu Jollyboys, kde jsme se plánovali po příjezdu do Zambie ubytovat. Nechal jsem si sem poslat i náhradní díly do Psiona od jedné firmy z Británie a Míša mi poslala nějaké překvapení. Snad to překvapení nedorazí až za 9 měsíců. Od poslání uplynuly už skoro 3 týdny a teprve dnes mi přišel balíček poslaný Royal mail z Británie. Věci z Česka však stále nedorazily.

Na Viktoriiny vodopády jsme se chtěli jít podívat ze zambijské strany, ale přemýšleli jsme i o překročení hranice do Zimbabwe a návštěvě vodopádů odtamtud. Na straně Zimbabwe totiž proudí 70% vody Zambezi. Objem proudící vody je ale v tomto období tak velký, že prý úplně stačí návštěva ze Zambie. A když nám naše kráska v Jollyboys oznámila, že když překročíme hranici a zaplatíme vízum do Zimbabwe, samozřejmě si při návratu do Zambie budeme muset koupit nové vízum sem, bylo rozhodnuto. Mugabeho podporovat nebudeme a Zimbabwe vynecháme. Ráno jsme vstali a minibusem Jollyboys se nechali zdarma dopravit k vodopádům. Slunce nádherně svítilo a všude ve vzduchu byla spousta vodní tříště, odrážející se zpátky do vzduchu při dopadu vodopádů do řeky. Vytvářela tak nádhernou trojitou duhu. Opravdu škoda, že se nám nepodařilo vidět tu měsíční duhu.

Seděli jsme nad vodopády, poslouchali hukot vody a přemýšleli, kam dál. Z Livingstonu jsme chtěli odjet už před pár dny, ale čekali jsme na moje balíčky a na slunečné počasí. Jeden balíček už přišel a Viktoriiny vodopády budeme mít po dnešku za sebou, tak brzy vyrazíme dál. Náš plán byl dojet do hlavního města Lusaky a pak vlakem TAZARA přejet hranici až do tanzánského Dar Es Salamu. V Tanzánii jsme pak chtěli vylézt na Kilimandžáro. Trochu nás ale děsilo, když jsme se dočetli, jak je to drahé, a že se tam člověk nemůže pořádně aklimatizovat. Já jsem navíc po cestě toužil navštívit jezero Tanganjika, o kterém jsem si jako malé dítě četl v knížkách. Je to druhé nejhlubší jezero na světě (po Bajkalu) a v jeho hlubinách ve vodě, která se v posledních milionech let nevyměnila, možná žijí ryby z doby ledové.

Rakouská dvojice, co s námi bydlela na pokoji, nám povídala o trajektu, který přes toto jezero jednou týdně jezdí ze severu Zambie do tanzánského přístavu Kigoma. To znělo moc lákavě. Sice jsme po zkušenostech z Jihoafrické republiky chtěli Afrikou jen rychle projet od jihu k severu, ale náš pobyt v Zambii byl zatím příjemný a možná nebude vadit si tu trochu prodloužit. Navíc jsem se na internetových stránkách v mém mobilu dočetl, že Tanzánie, Keňa a Uganda v rámci podpory turismu a budoucích plánů na případné sjednocení nepovažují návštěvu druhé země za opuštění své země z hlediska požadavku na vízum. Když si tedy člověk pořídí víza na jeden vstup do Tanzánie, Keni a Ugandy, může pak po dobu jejich platnosti mezi těmito zeměmi cestovat bez nutnosti kupování nového víza. Takže bychom mohli dojet do Tanzánie a ještě před Kilimandžárem si zajet do Keni, vylézt na horu Mt. Kenya a aspoň trochu se tak aklimatizovat pro Kilimandžáro.

Ale dost úvah, vstali jsme a vydali se dolů přímo před vodopády. Kolem chodily opice s mláďaty, vzduch byl vlhký a když jsme se přiblížili k můstku, nezůstala na nás nitka suchá. Andrea si v půjčovně půjčil velkou pláštěnku, já jsem se rozhodl otestovat naše nepromokavé oblečení. Když jsme přešli přes vyhlídkový můstek, voda z nás jen crčela. Lidé chodící se dívat na vodopády měli dvě strategie. Buď byli normálně oblečeni a přes všechno měli obří pláštěnky, nebo se naopak maximálně svlékli a sem se přišli v podstatě vykoupat. Zkoušeli jsme trochu fotit, ale naše foťáky dostávaly plné zásahy deště a vlhkosti vzduchu. Moje zrcadlovka je prachuvzdorná, tak by měla trochu odolávat i vodě. Můj čerstvě nabitý kompakt ale po chvilce natáčení videa a několika sprchách oznámil, že už nemá baterii, a umřel.

Při návratu od vyhlídkového můstku jsme potkali dvě česky mluvící paní, které překvapilo, že jsem z Česka, a hned se mne ptaly: "A odkud jste?" Jak odkud, přece z Česka, ne? Ukázalo se, že jsou taky z Brna, jedna bydlí na Berkové a druhá učí na fakultě. Jak je ten svět malý. Sešli jsme dolů k boiling pointu, kde se "vařila" voda, dopadající z vodopádů. Vylezli jsme si na kameny a přes hodinu tam seděli, koukali na padající vodu a poslouchali dunění. Úchvatné. Doporučuju.

Vrátili jsme se do Livingstonu a zjistili, že mám na poště uloženy dva doporučeně poslané balíčky z Česka, a zítra ráno si je můžu vyzvednout. Vodopády máme za sebou, tak pak můžeme vyrazit do Lusaky. V noci jsem nějak nemohl spát, tak jsem si na mobilu surfoval a vymyslel jsem, že bychom naši trasu mohli rozšířit o Ugandu, kam bychom přejeli kolem dalšího známého afrického jezera, Viktoriina jezera. V Ugandě bychom mohli vylézt na horu Mt. Elgon kousek od hranic s Keňou, v Keni na Mt. Kenyu a nakonec v Tanzánii na Kilimandžáro. Ráno jsem návrh další cesty přednesl Andreovi a on nadšeně souhlasil, protože se nám ta Afrika docela začíná líbit.

Sbalili jsme se, rozloučili se s Jollyboys a opět si netroufli požádat naši krásku o fotografii. Rakušáci nám ještě poradili, že do Lusaky odsud jezdí společnost Family bus, která má sice drahé, ale luxusní autobusy. Tak bude cesta aspoň příjemná. Stavil jsem se ještě na poště, kde jim nalezení dvou balíčků pro mne trvalo 10 minut, musel jsem podepsat asi 10 různých papírů a vše jsem dostal až po dalších 5 minutách, takže autobus do Lusaky jsme o několik minut zmeškali a museli čekat 2 hodiny na další. Ale měl jsem svou českou SIM kartu (v Zambii stejně nefungující) a dvoje gumové medvídky od Míši. Mňam!

Ve 13:30 jsme nastupovali do pěkně vypadajícího modrého autobusu. Měl šest obřích pneumatik a podvozek asi třičtvrtě metru nad zemí. Už na své jízdence jsem ale viděl podivné rozestavení sedadel, jakoby v autobusu mělo být 5 sedadel v řadě. A skutečně, na jedné straně chodbičky byly vždy 3 a na druhé 2 sedadla. Celková šířka autobusu byla ale standardní, takže bylo každé sedadlo o 20% užší, než normálně. Měli jsme to štěstí a seděli na trojce. U okna seděla maminka s malým chlapečkem, vedle ní byl namáčklý Andrea a u chodbičky jsem seděl já. Z druhé strany jsem měl napevno umístěné opěradlo, takže jsem nemohl sedět jen na půlce sedadla v chodbičce a musel jsem se mačkat na Andreu. Že jsme na sebe měli namáčknuté zadky se dalo vydržet. Jako velký problém se ale ukázala ramena. Když jsme normálně seděli vedle sebe, nevešli jsme se tam. A to jsme mohli děkovat bohu, že nijak neposilujeme. Zadek a bok jsem měl na Andreu přimáčknuty opěradlem, tak jsem byl do chodbičky vykloněný alespoň horní polovinou těla.

Byli jsme v autobusu jediní běloši. Jinak byl zcela plný a většina cestujících bohužel ráno před jízdou neudělala to, co my, totiž nevysprchovala se. Proto to v autobuse docela zapáchalo potem a člověčinou. Ještěže bylo přímo nad námi otevřené střešní okno, které aspoň trochu větralo. Po 15 minutách jízdy ale zezadu přišel obrovský černoch a okno rázně zavřel, protože na něj vzadu táhlo. Do Lusaky nám to má trvat 7 hodin, to teda bude jízda ... Na chvíli jsem zavřel oči a zdálo se mi o Intercape autobusu s rozbitým sedadlem, kterým jsme přijeli do Livingstonu. K čemu má náš autobus 6 obřích pneumatik jsem pochopil po půlhodině jízdy, když skončila asfaltová silnice a začali jsme nadskakovat po kamenné cestě džunglí. Jasně nám to připomínalo Taftan, jenže tam jsme měli dvojsedadlo pro sebe. Tady jsme se na sebe mačkali i s malým dítětem na 2.5 sedačce čtyři. Při našem skákání nás pobavily aspoň 2 dopravní značky ukazující maximální rychlost 60 a zákaz předjíždění. Jeli jsme rychlostí 20 km/h a skoro jsme se rozpadali, tak jsme si neuměli představit blázna, který by to tu hnal šedesátkou. Naštěstí se po chvíli ukázalo, že to byl jen několikakilometrový úsek budování nové silnice, a tak se naše jízda po nájezdu zpět na hliněnou cestu docela uklidnila.

Osazenstvo autobusu bylo různorodé a staralo se nám o zábavu ve chvílích, kdy jsme zrovna nevěnovali pozornost mačkání se na sebe a nadskakování autobusu. Jeden pán o dvě řady před námi měl nějaký starý mobil s hlasitostí srovnatelnou s klaksonem automobilu a vybíral si na něm zvonící melodie. Další pán několik řad za námi většinu cesty telefonoval a buďto on nebo osoba na druhém konci byli zřejmě nedoslýchaví, takže do telefonu neustále křičel. Na sedadle přede mnou sedělo asi pětileté dítě, které si se mnou hrálo na koukanou. Vždycky jsme se sobě schovali za opěradlo a pak jsme vykukovali až do chvíle, než jsme se uviděli, lekli jsme se a zase se schovali. Paní vedle něj se naše hra líbila a řekla, že mne má to dítě rádo, protože jsem podobný jeho otci. Tak to nakonec prasklo ...

Jiné malé dítě před námi se probudilo a začalo popotahovat s náběhem na brekot. Ale plačící dítě bylo to poslední, co jsem potřeboval, tak jsem mu začal důrazně domlouvat:
- "Ne! Jsem si jistej, že brečet nechceš. Ani o tom nepřemýšlej, ani Tvoje máma by Tě nezachránila. Nemám nejmenší pochybnosti. Tak hloupej nejseš. Dobře víš, co by následovalo, a opravdu to nechceš zažít" přesvědčoval jsem ho česky.
Paní mi řekla, abych na dítě mluvil anglicky, ale já ji ujistil, že takhle mluvím úmyslně. Kdybych totiž mluvil anglicky a dítě mi rozumělo, bálo by se pak v noci usnout.

Po dvou hodinách jízdy jsem zjistil, jak nepřirozená je moje poloha vyklonění se do chodbičky, zvláště v neustále poskakujícím autobuse, a že mi pomalu odumírají břišní a zádové svaly na levé polovině těla. Nedalo se nic dělat, musel jsem se narovnat. Ale tam byl Andrea. Narovnal jsem se a posunul rameny ramena Andrei. Ten nereagoval a předstíral spánek. Podíval jsem se na maminku vedle něj. Taky spala a její hlava spočívala na Andreově rameni. Malé dítě v jejím náručí rovněž spalo a jeho hlavička byla spadlá na Andreových prsou. Taková rodinná cestovatelská idylka.

Zhruba v půlce cesty jsme zastavili na odpočívadle, aby se cestující mohli občerstvit a zajít si na záchod. Pozoroval jsem naši sousedku maminku, jak si dítě zabalila do šátku na záda. Byla to poloha, ve které nosili svoje děti všechny maminky v Zambii a pak i v dalších afrických zemích. Ve městech, na vesnicích, na tržišti, při práci na poli a moc bych za to nedal, že i v kancelářském zaměstnání za počítačem. Všude jsme viděli ženy s malým baťůžkem, ze kterého se nahoře klubala hlavička. A baťůžek nebyl žádný baťůžek, ale byl to šikovně složený šátek, ve kterém dítě sedělo na zádech a mohlo tak celý den trávit se svou mámou. Maminky neměly nejmenší problém se s dítětem na zádech posadit na sedadlo, takže děti musely být na nějaký ten tlak už od malička zvyklé. Otázkou pro nás ale bylo, jak se děti do toho šátku dostanou. Sousedka nám to ukázala. Přehodila si dítě přes rameno na záda, to se jí instinktivně chytilo kolem krku, ona přes něj přehodila šátek a naněkolikrát si ho uvázala kolem těla. Dítě se pustilo a už si hezky hovělo v pohledu na svět přes mámino rameno.

Když jsme po občerstvení znovu nastoupili a autobus se začal rozjíždět, jedna stará paní se ještě motala v chodbičce. Steward jí řekl, ať si sedne, ale ona marně hledala svoje místo a syna. Lidé se jí ptali, kam jede. Po chvíli odpověděla, že do Livingstonu. "My ale jedeme z Livingstonu, matko" řekl jí steward a vyprovodil ji k sousednímu autobusu, kde ji už hledal její syn. Celý autobus z toho měl radost. Najednou jsem naše spolucestující viděl v jiném světle - jako jednu velkou rodinu, která sdílela osudy každého svého člena. Naše sousedka maminka požádala paní před námi o mobil, aby si mohla zavolat. Zároveň jí podala dobíjecí kupón se stíracím kódem za 2000 Kwač. Paní s ním dobila svůj mobil a dala ho naší mamince, která si v následující půlhodině vyřídila několik telefonátů. Pak ho paní vrátila.

Hodinu před Lusakou naše sousedka s dítětem vystoupila, tak jsme se na poslední část cesty mohli normálně posadit. Do Lusaky jsme dorazili kolem deváté večer a protože už byla tma a my moc nevěděli, kudy vyrazit, vzali jsme si taxíka do Chacha Backpackers. Měli plno a protože už bylo pozdě večer, moc jsme nikoho nezajímali. Na trávníku ale měli ještě trochu místa a dovolili nám postavit si stan. Ráno jsme vstali, uvařili si čaj a dohodli se, že naším příštím cílem bude Mpulungu, město v severní Zambii na jižním cípu jezera Tanganjika. Tam si pak počkáme na páteční trajekt do Tanzánie. Do Mpulungu bychom se měli dostat během 3 dnů, tak budeme shánět autobus do některého města po cestě.

Vydali jsme se Lusakou na nedaleké autobusové nádraží. Všude jsme viděli spousty reklamních bilboardů na službu, která nás zaujala už v Livingstonu a před tím v Namíbii - posílání peněz. Očividně to tu je velký bussiness. "Poslání peněz již od 300 Kwača", "Posílejte peníze ze svého mobilu" a "Posíláme peníze i o víkendu" byly některé ze sloganů. Na ulicích před místy inzerujícími posílání peněz stály fronty. Asi tu nemají bankovní účty.

Když jsme došli na autobusové nádraží, vrhla se na nás skupina zaměstnanců autobusových společností s dotazem, kam chceme jet. Když zjistili, že směrem na Mpulungu, odvedli nás do kanceláře úplně na konci. Tam nám nabídli jízdenku na dnešní odpoledne na autobus přímo do Mpulungu. Byla by to jízda přes celou Zambii na sever. Cena byla dvojnásobná, než naše včerejší jízdenka do Lusaky - 150 tisíc Kwač, což bylo asi 30 dolarů. Ukázali nám svůj krásný vysoký autobus značky Higer. Byl modrý, měl 6 obřích kol a zářil novotou. Měl jen 4 sedadla v řadě a každé dvojsedadlo se dalo od sebe odtáhnout. Po naší včerejší jízdě jsme na tohle slyšeli. S takovýmhle luxusním autobusem si jednu 17 hodinovou jízdu až do Mpulungu můžeme dát. Koupili jsme si lístky, ale zaměstnancům společnosti to nestačilo. Chtěli, abychom byli jejich autobusem nadšeni. Někdo sehnal klíče, vzali nás dovnitř a začali nám ukazovat novotou zářící sedadla ještě v igelitech.

"It is a very luxury bus (Je to velmi luxusní autobus)" zdůrazňovali. "You know, this is Chinese quality ... (To víte, tohle je čínská kvalita ...)" obdivně vydechli. Tak si tedy dáme 17 hodin čínské kvality.