(7.5.-8.5.2010)
Seděl jsem v metru a mířil na hostel. Přece jen dnes budu spát v posteli. To jsem ještě netušil, že vůbec spát nepůjdu. A taky že zažiju už třetí dnešní orgasmus. Po příchodu na hostel jsem si hodil věci na pokoj a šel se dolů na chvíli mrknout na internet. Což mimo jiné znamenalo podívat se na burzovní grafy a na svoje krvácející portfolio. A protože jsem se tam chvíli zdržel a americká burza je vůči Číně o pěkných pár hodin posunutá, byl jsem přímým svědkem na burzách nevídaného úkazu. Světové burzy začaly v jednom okamžiku klesat a moje čistě shortové portfolio růst. Pozvolný pokles se zrychloval a zrychloval, až přešel v prakticky neřízený volný pád. A já jen sledoval, jak mé peníze rostou o 2%, o 4%, o 7%, po další hodině o 10% ... Byl jsem spokojený a docela by mi to stačilo, ale pád pokračoval a začal se zrychlovat. O 12%, o 15%, to už jsem se smál, po dalších 10 minutách už mé peníze rostly o 20% a já si nadšením výskal. V okamžiku, kdy se růst mých prostředků zastavil na čísle 25% (během několika hodin), rozlil se mi po těle blažený pocit a já zažil nefalšovaný burzovní orgasmus. A přestože burzy ten volný pád poslední hodiny stejně rychle zase nabraly vzhůru, den jsem zavřel na plusu 15%. Adrenalin mne dokonale probudil a tak jsem na internetu zůstal až do rána. Ach ten gambling ...

Checkout z hostelu byl v poledne a tak jsem si přece jen dvě hodinky spánku dovolil. Zavrhl jsem myšlenku ještě jednoho odpoledne na Expu a v poklidu a včas vyrazil na noční vlak do Xianu. Byl to nejrychlejší vlak mezi Šanghají a Xianem a do cíle přijížděl kolem deváté ráno. Bohužel v něm nebyla naše oblíbená třída Hard Sleeper a museli jsme si připlatit na Soft Sleeper. Bylo to fajn a v kupé jsme byli s jedním Číňanem sami dva, ale Hard Sleeper bohatě našim potřebám postačuje. Je to dokonalý luxus ve srovnání s Indií nebo dokonce s mým zážitkem z Pakistánu. Na nádraží v Xianu už mne měl čekat Andrea s Blankou, kteří v Xianu trávili několik posledních dní. Hned na večer jsme pak měli lístky na noční vlak do Pekingu, takže v Xianu jsem měl strávit jen jeden den. Můj superrychlý noční rychlík měl ale zpoždění, takže přestože se mi Andrea s Blankou SMSkou omlouvali, že mne vyzvednou až hodinu po příjezdu rychlíku, přijel jsem na nádraží nakonec až hodinu po nich. Jakoby rychlík vycítil můj životní styl.

Chtěli jsme si dát velké batohy do úschovny na nádraží a vyrazit s malými batohy s cennostmi a elektronikou na Terracotovou armádu. V úschovně se platilo za každý kus zavazadla zvlášť. Před přijetím zavazadla si paní vždy chtěla důkladně prohlédnout jeho obsah, zda neobsahuje zbraně, drogy, fotky Dalajlámy, nějaké svobodné tiskoviny nebo nějaký jiný výbušný obsah. Když jsem do okýnka strčil svůj velký batoh s připnutou karimatkou, paní se zatvářila podezíravě. Otevřel jsem jí zcela nacpaný batoh a ona se v něm začala štrachat kam až dosáhla, což jsem se jí snažil co nejvíce znesnadnit (ne)vhodným natočením batohu. Pak přikývla a nechala mne batoh zavřít.
- "No one - two bag (Ne jeden - dva batoh)" začala paní poukazovat na to, že připnutou karimatku bude počítat za samostatné zavazadlo. Přesvěoval jsem jí, že to žádné samostatné zavazadlo není, ale nenechala si nic vysvětlit (taky proto, že nemluvila anglicky) a chtěla zaplatit za 2 zavazadla. Tak to ne, to budu radši s karimatkou chodit kolem Terracota army. Odepnul jsem karimatku a přidělal ji zespoda na svůj malý batoh.

Šli jsme k autobusům jedoucím na stanici s Terracotovou armádou za 20 Yuanů (55 Kč) a cestou odmítali taxikáře a organizované zájezdy, jedoucí tamtéž za pěti- až desetinásobek. Za půl hodiny jsme tam byli a po překonání nedorozumění při vstupu, kdy nás dovnitř nechtěli pustit s batohy (asi se domnívali, že tam se svou karimatkou plánuju nocovat), nás dovnitř nakonec po standardním zrentgenování našich věcí pustili. Hned při vstupu do jednoho pavilonu byla obří socha vojáka držícího za ruku malou holčičku. Šli jsme s Blankou napřed, když na nás houkl zezadu Andrea, že se máme otočit k němu a chytit se za ruku. A skutečně, výškový rozdíl mezi mnou a Blankou byl podobný jako u vojáka s holčičkou. Hliněná armáda se nacházela v tmavých budovách bez světla, desítky metrů daleko od procházejících turistů. Bylo tedy možné sochy vidět, ale bez použití stativu je nebylo možné fotit. A stativ byl pro jistotu zakázán. Většině vojáků ale stejně chyběly hlavy. A bylo jich jen pár, kdepak 20 tisíc. Prostě hliněná armáda v Mumii 3 vypadala mnohem líp. Už se těším, až si v Česku po příjezdu dám 16-hodinový maraton komerčních filmů. A k tomu 16 hodin Starcraftu. Vlastně snad už Starcraftu 2.

Udělali jsme si pár fotek a vyšli ven. Nějakou chvíli jsme bloudili, odmítali taxikáře a hledali stanoviště odjíždějících autobusů. Žádné tam nebylo, odjížděly přímo z okraje parkoviště. Čekající řidiči tam hráli čínské karty. Samozřejmě o peníze - gambling a hazard jsou vášní Číňanů. Smysl hry jsme nechápali, ale karty měly netradiční tvar - byly úzké a vysoké. Dojeli jsme do Xianu a měli ještě pár hodin času. Blanka s Andreou měli Xian prochozený křížem krážem a tak jsme vyrazili směrem do centra, abychom někde na ulici koupili ananas, kterých je prý Xian plný. V centru jsme bohužel na žádného prodavače ananasů nenarazili. Ale narazili jsme na supermarket. Ten v Číně taky vždycky uměl uspokojit naše potřeby. Teda nebýt krákavé prodavačky, co u pečiva do nějakého reproduktoru pořád za sebou vyvolávala nějaká hesla. Nejspíš něco jako: "Kupujte rohlíky, jsou zdravé. Nebudete po nich tlustí, to jsou jen pověry. Naopak budete po nich krásní. Ať žije naše komunistická strana!"

Supermarket byl částí obchodního domu a tak jsme se z dlouhé chvíle procházeli mezi obchody. A ve čtvrtém patře jsme to objevili. Hernu. Myslel jsem, že na něco takového narazíme až v Jižní Koreji nebo v Japonsku. Ale bylo to tady. Zabírala snad půlku patra a byla plná automatů a nejrůznějších herních a výherních strojů. A taky lidí, teda spíše teenagerů. Bylo hrozné zajímavé sledovat lidi gambleřit. Postavili jsme se za jednoho zřejmě profesionála, který seděl u automatu, do kterého se házejí mince, ty padají na pohybující se desky a v případě správného pádu strkají do dlouhých ploch mincí připravených na pád přes okraj do žlábku hráčových výher. Vždycky dlouho a správně umisťoval mince na plochu a pak posbíral hromádku, která se propadla dolů. Bylo to fascinující a rozhodně levnější, než kdybychom to hráli sami.

Druhů automatů tam bylo nepřeberně. Kromě klasických počítačových her, formulí v kokpitech, leteckých simulátorů v kabinách, střílecích her s laserovou puškou a basketbalových košů nás nejvíce zaujal taneční simulátor, ve kterém děvčata stála na pódiu a tancovala do rytmu písničky tak, aby vždy šlápla na právě rozsvícené pole pódia. A aby to byla ta správná hra, na pódiu byla dvě pole pro dvě hráčky, aby si mohly naživo rozdat, která z nich je lepší. O kousek dál jsem narazil na chlapečka, který stál nad jakousi obrazovkou a obří palicí do ní usilovně mlátil. Na obrazovce se míhaly různé potvůrky a on je úderem palice likvidoval. Mezi nimi se občas objevovala užitečná zvířátka a do nich mlátit neměl. Tempo jeho úderů bylo fascinující. Ta hra byla tak krásně destrukční, že jsem si ji musel zahrát. Chvíli mi trvalo zorientovat se, protože i výběr v menu (kromě toho že byl čínsky) se prováděl úderem palicí. Ale pak se hra rozjela a já do toho mlátil a mlátil a mlátil ... až mne probudil nápis Game Over. Asi jsem ta užitečná zvířátka měl přece jenom vynechávat. Jenže když ona se vždycky tak hezky rozprskla ...

Moc se mi z herny nechtělo, ale náš vlak odjížděl za hodinu a když nejste na nástupišti aspoň třičtvrtě hodiny před odjezdem, jsou z toho Číňani na prášky. Na rozloučenou nám hudba hrající po obchodním domě zahrála oscarovou píseň Markéty Irglové a Glenna Hansarda z filmu Once. Vida, tak i Číňani někdy mají vkus. Vrátili jsme se na nádraží, vyzvedli batohy a naskládali se do vlaku. Ještě jsme si zahráli naši oblíbenou hru na vybírání lehátka ve vlaku - zamícháme balíček karet, co nám v Nepálu nechala Marcela, vytáhneme si každý kartu a kdo má nejvyšší, vybírá si místo. Nasoukali jsme se do svých kukaní, lehli si a šli spát. Za poslední dva dny bylo toho hraní už dost.