(3.5.-6.5.2010)
Po nočním odjezdu Andrei a Blanky jsme se s Míšou do růžova vyspali a prožili příjemný den v Huangzhou. Dopoledne jsme se váleli na pokoji a dívali se na můj oblíbený film s Michaelem Douglasem "Falling Down (Volný pád)" o úředníkovi, kterého už přestaly bavit absurdity našeho dnešního světa. Mám tuhle postavu hrozně rád a Míša mi povídala, že je to proto, že jsem jí asi v mnohém podobný. Odpoledne jsme se vydali na procházku kolem jezera West Lake a vyšli jsme si na pěkný kopec se skalami na lezení. Jeden Číňan tam po nich skákal jako opice a pár turistů ho s úžasem obdivovalo. Byli z Řecka, tak jsem jim chtěl poděkovat za řeckou fiskální krizi, která konečně poslala akciové trhy směrem dolů a můj účet směrem nahoru.

Druhý den v poledne jsme pak vyrazili do Šanghaje, kde jsme toho chtěli stihnout spoustu - mezi 15:00 a 16:00 dorazit do našeho rezervovaného hostelu, nechat tam věci, najíst se, pak si na Expu koupit večerní lístek platný od 17:00 za 90 Yuanů (250 Kč) a do 22:00 se toulat po pavilonech. Do Šanghaje to z Huangzhou byly jen dvě hodiny, tak to měla být hračka. Check-out z našeho hostelu se ale protáhl, protože se zrovna ubytovávala větší skupinka turistů a z nepochopitelných důvodů dávali v recepci přednost budoucím zákazníkům před minulými. Stál jsem tam jako blbec 15 minut s krosnou na zádech a nikdo si mne nevšímal. "Já jsem tady zákazník, sakra! Příště půjdeme jinam!" vyhrožoval jsem jim (česky). "Být zticha, stát a čekat!" odpovídali mi asi (čínsky).

Využil jsem čekání a našel si v informační brožuře, že na nádraží se nejlépe dostaneme, když dojdeme 500 metrů na zastávku autobusů, autobusem K29 pojedeme 6 zastávek ve stanoveném směru, tam přestoupíme na autobus K325 a na třetí zastávce vystoupíme. Jak zjistit, kterým směrem daný autobus jede, když všechno je jen v čínštině a anglicky nikdo ani nerozumí, tam vysvětleno nebylo. Druhou možností bylo vzít si u hostelu taxíka za pevnou sazbu 10.5 Yuanu (28 Kč) až na nádraží. Přestože se normálně taxíkům vyhýbáme, tentokrát to byla ta nejjednodušší možnost. Aspoň ušetříme trochu času a nebudeme se se stihnutím Expa v 17:00 tak stresovat. Taxík nás vyhodil před nádražím ve 12:30 a my šli vystát frontu na lístky. Jedna z pokladen měla nápis "Tickets" v angličtině, tak jsme u ní vystáli frontu. Slečna u ní anglicky sice neuměla, ale zavolala kolegyni, která ano.
- "Chci první vlak do Šangháje" řekl jsem s vědomím, že vlaky z Huangzhou tam jezdí každou půlhodinu.
- "Nejbližší volná místa jsou ve vlaku ve 14:40 a v Šangháji bude v 16:10. Chcete je?"
- "To je moc pozdě, nechceme, díky."
Představa klidného dne beze stresu se vzdalovala. Místo v hostelu jsme měli rezervované jen do 16:00, pak ho nabídnou někomu jinému. A na Expu chci být přesně v 17:00, nechci dopadnout jako Andrea s Blankou včera. Po neprospané noci nesehnali celodenní lístky kvůli přebytku návštěvníků a protože ve 20:00 jim jel vlak do Xianu, dostali se dovnitř jen na 2 hodiny od 17:00 do 19:00. Není divu, že se jim tam nelíbilo. Musíme se do Šangháje dostat jinak.

Zkusíme autobusové nádraží. Ale kde je a jak se tam dostaneme? Měli jsme velké štěstí. V průměru každý dvoustý Číňan rozumí anglicky a každý pětistý anglicky i mluví. Před nádražím jsme narazili na pětistou Číňanku. Sice nebyla místní, ale zeptala se prodavačů a poslala nás dolů vedle nádraží. Přímo vedle budovy bylo stanoviště autobusů do Šangháje a prý odjížděly každých 10 minut. Utíkali jsme i s batohy dolů a stihli jsme naskočit do jednoho těsně před 13:00, takže situace byla zachráněna. Do cíle dojedeme asi v 15:00, budeme mít hodinu na dopravu metrem do hostelu a pak další hodinu na dopravu na Expo. Nakonec to bude krásný den. Jenže autobus pořád nejel. Sakra!

Asi jsme zmeškali ten odjíždějící ve 13:00 a tento pojede až ve 13:10. Je to škoda, ale stihneme to i tak. Ale nejeli jsme ani ve 13:10. Noví lidé pomalu nastupovali a autobus se zaplňoval. "No to si snad dělaj srandu!" řekl jsem si při myšlence, že čekají na zaplnění autobusu. Tohle je přece Čína, tady má všechno svůj řád, tohle není Indie! V 13:20 jsem se začal rozhlížet po jiném autobuse a ve 13:30 jsem zvažoval, zda nebude rychlejší dojet tam tím expresním vlakem jedoucím ve 14:40. Měl jsem toho dost. Ve 13:35 jsme se konečně rozjeli. Sledoval jsem každou minutu a snažil se zpomalit čas, ale nepomohlo to a autobus nás vyklopil v 15:45. Poměrně rychle jsme našli metro, kde nás dále zdržovala rentgenová kontrola všech zavazadel. "Bomb-bomb-bomb, bomb-bomb-bomb-bomb!" připomínal jsem si film "Meet the parents" a měl jsem blízko k výbuchu. Kvůli těmhle vypatlancům přijdeme o rezervaci pokoje a nestihneme Expo. Z metra jsme zavolali do hostelu, že jsme na cestě, ať nám pokoj ještě chvíli podrží. Museli jsme jednou přesedat a pak to chvíli nemohli najít. Do hostelu jsme nakonec dorazili před pátou, převzali pokoj a hladoví vyrazili na Expo. Nějak zatím nebyl čas najíst se, ale čas večerní vstupenky na Expo nám už ubíhal a tak jsme nechtěli promarnit žádnou další minutu.

V 18:00 jsme přijeli do stanice s hlavním vstupem do areálu a běželi ven najít prodej vstupenek. Všude byla spousta lidí, ale nikde žádná šipka, která by nás nasměřovala kam jít. Před metrem stáli policisté v uniformách a vypadali jako nějaká služba pro Expo. "Excuse me, where can we get the tickets for Expo?" zeptal jsem se jich. Bohužel mezi nimi nebyl žádný pětistý Číňan, ani žádný dvoustý. Tvářili se, že výraz "Expo" ještě v životě neslyšeli. "Expo - tickets, where?" zeptal jsem se zoufale a ukázal směr, kterým jsem myslel že by mohl být vchod. Na jejich tváři se objevil výraz pochopení, co vlastně chci. Zavrtěli hlavou a ukázali jiný směr. No jasně, tam to určitě bude! Vyrazili jsme tím směrem po velké betonové pláni. Všechno bylo strašně velké a daleko. Zeptali jsme se nějakého páru, který vypadal, že rozumí, a ten nás poslal mírně zpátky. Bylo 18:15. Měli jsme hrozný hlad a Míša už bez jídla ani nemluvila. Narazili jsme na dalšího policistu, který nás poslal zase původním směrem. Parchanti! Budou si nás posílat sem a tam.

Před námi se objevil plot a za ním pavilony. Tak na kterou stranu se dát teď? Zvolili jsme tu, kam šla většina lidí. A konečně! Před námi se objevil hlavní vchod do Expa. Tak nás přece jen poslali správně. V duchu jsem se policistům omluvil. Tak teď kde jsou pokladny? Asi támhle u těch turniketů. Tudy. Do cesty se mi postavili 4 uniformovaní čínští vojáci. Mluvili výbornou angličtinou.
- "Tickets, please (Vstupenky, prosím)!" pravili.
- "Yes, tickets, I want to buy them over there (Ano, vstupenky, chci je koupit támhle)."
- "That is only the entrance, you need to buy the tickets at the cash tickets office (Toto je pouze vstup, musíte si koupit vstupenky u pokladen)."
- "This is what we wanted, but the policemen sent us here. So, I want to buy the tickets right here (To jsme přesně chtěli, ale policisté nás poslali sem. Takže chci koupit lístky tady)" udělal jsem další krok dopředu.
- "We are very sorry sir, but we do not sell the tickets here. You have to go to the tickets office (Je nám to moc líto pane, ale vstupenky zde neprodáváme. Musíte si je koupit u pokladen.)" usmáli se na mne a pevněji uchopili zbraň.
- "And where is the tickets office (A kde jsou ty pokladny)?" zeptal jsem se podrážděně.
- "Next to the subway exit (Hned vedle východu z metra)."

Štěstí, že zbraně měli oni a ne já. Neváhal bych je použít. Ještě jednou jsem si je změřil pohledem. Byli čtyři a vypadali, že žádný z nich by neměl nejmenší problém mne v případě potřeby zpacifikovat. Nenávistně jsem se na ně podíval, na celé náměstíčko jsem vykřikl: "Fucking China (Podělaná Čína)!" a vyrazili jsme zpátky k metru. Tam jsme si pak koupili vstupenky i jídlo a pití, protože jsme už z hladu blouznili. Policisté, kteří nás původně poslali jinam, se na nás přátelsky usmívali. Taky jsem se usmál: "Jseš natvrdlej, že jo? Nauč se anglicky, blbe!" Dál se usmíval a něco říkal čínsky, asi něco jako: "Vítejte v Číně!" Když jsme opět dorazili k hlavnímu vchodu, ti čtyři vojáci tam stále byli. Usmívali se. Opatrně jsem se rozhlížel, jestli tam už někde nestojí policejní vozidlo s mřížemi. Nestálo. Ukázali jsme lístky a bez problémů prošli dovnitř.

Bylo 18:45. Další překážka byla před námi - rentgen a osobní prohlídka. Na velkých cedulích byl seznam všeho, co člověk dovnitř nesmí nosit: "Výbušniny, drogy, zbraně ... Proč to neřekli dřív? Vědět to dřív, nechal jsem veškerý dynamit na hostelu" dělal jsem si legraci. Četl jsem dál: "... jídlo, pití ..." Tak to ne! Měli jsme už skoro 2 hodiny zpoždění a představa, že jídlo a pití, co jsme si právě koupili u stánku, budeme muset sníst ještě venku, čímž ztratíme dalších 15 minut, anebo je dokonce budeme muset vyhodit, mne donutila vidět zase rudě. "Tohle jídlo sníme vevnitř a nikdo nám v tom nezabrání!" řekl jsem a představil si, jak v americkém fotbalu pokládají touchdown. "Jsi připravená utíkat?" zeptal jsem se Míši. "Pokud nás nepustí dovnitř s naší taškou s jídlem a pitím, Ty projdeš dovnitř a já zůstanu s taškou venku. Dáš se kousek doleva tamhle za plot a já se vrátím sem na toto místo. Rozběhnu se, rozmáchnu se a tašku přehodím přes ten vysoký plot Tvým směrem. Ty ji chytíš a budeš utíkat dovnitř mezi pavilony. Já budu utíkat pryč a dovnitř vejdu sousedním vchodem. Pak se tam najdeme." Míša souhlasila.

Obsluha rentgenu se na nás už zdálky usmívala. Blížili jsme se k nim cestičkou mezi zábradlím, která tu byla za účelem zvládnutí davů. My jsme tu však byli sami a vypadalo to hrozně komicky. Zábradlí kličkovalo doprava a doleva, takže jsme na 30 metrech vzdušnou čarou museli ujít tak 100 metrů. Přišlo mi to absurdní, vyndal jsem foťák a začal tu cestu včetně policistů kolem rentgenu fotit. Stále se usmívali. Přišli jsme až k nim a prošli železným rámem i prohlídkou. Asi jim železný rám signalizoval, že jsem připraven na místě vybuchnout, tak nám nechali tašku s jídlem a pitím, dali nám mapu areálu a nechali nás vejít dovnitř.

Veškeré napětí ze mne spadlo. Vydali jsme se k pavilonům a po cestě dojedli náš pozdní sladký oběd. Pro začátek jsme putovali po zemích naší cestě - Pakistán neměl nic moc pavilon, ale měl hezkou mapu venku na budově. Irán byl o poznání hezčí a měl vevnitř pěkné fontánky. Zastavili jsme se na Srí Lance, kde jsme prožili nezapomenutelný týden a půl. Chtěli jsme navštívit Izrael, ale fronta venku byla příliš dlouhá a stejně tomu bylo i u Spojených Arabských Emirátů. Severní Korea měla pro změnu jen střeženou bránu a nikde žádný vchod - nedalo se dostat dovnitř. "A zřejmě ani ven" podivili jsme se, jak věrně dokázali svou zemi zachytit.

Cestou dál jsme míjeli KFC a protože nás pár koláčků před tím moc nenasytilo, skočili jsme se pořádně najíst. Vystáli jsme si frontu u jedné z pokladen a poručili jsme si:
- "Two mexican twisters, please (dva mexické twistery prosím)."
- "Šen žen iši biši menu only (bla bla bla jenom menu)" a ukazovali na obrázky nad sebou. Vypadaly jinak, než v normálním KFC. Nebyly na nich spousty pochutin, ale jen 4 možnosti - Menu 1, Menu 2, Menu 3 a Menu 4. Včechny o dost dražší, než normální čínské ceny. Ale měli jsme hlad.
- "OK, Menu 4, please (dobře, menu 4 prosím)." No dobře, tak si dáme Menu 4, bylo nejlevnější a nejvíc se podobalo tomu, co jsem chtěl.
- "Bžíčů mašáší nou, uan only (enyky benyky ne, jenom jedna)." Po chvíli jsem pochopil, že i z omezené nabídky nemají vše, ale jen tu nejdražší variantu - Menu 1. Vzpomínal jsem, jak Michael Douglas ve filmu Volný pád v podobné situaci rozstřílel místní fastfood. Zbraně nemám a kdybych měl, odhalily by je rentgeny při vstupu.
- "OK, Menu 1 (dobře, menu 1)" smířil jsem se s osudem. Dostali jsme menu 1 za 34 Yuanů a vypadli jsme ven.

Vystáli jsme si ještě frontu na Japonsko, kde si Míša popovídala s japonkami, provázejícími nás podél celé expozice, a zamířili jsme do Evropy. Zvenčí jsme si prohlédli pavilony velkých zemí, ze kterých nás tvarem zaujalo zejména Španělsko a Finsko, a přišli jsme k České republice. Cestou jsem se usilovně styděl za Paroubka s Topolánkem a říkal si, jak trapná naše expozice spojená se současnou politickou reprezentací určitě bude. Pavilon zvenčí vypadal úplně obyčejně a vevnitř bylo jen pár návštěvníků - jaký to kontrast s davy tísnícími se v japonském pavilonu. Procházeli jsme se pavilonem a líbilo se nám to. A čím víc jsme se procházeli a nacházeli nové a nové myšlenky, zrealizované nesmírně kreativním způsobem, tím nadšenější jsme byli. Po 5 minutách jsem složil autorům našeho pavilonu poklonu - bylo to to nejlepší a nejoriginálnější, co jsme na Expu viděli. Naprostá bomba! Ale nebylo komu poklonu složit, protože žádní Češi v pavilonu nebyli, jen čínské hostesky, které nám nutily brožurku o České republice. Všichni Češi pracující v pavilonu totiž seděli v hospodě u piva. V České hospodě vedle naší expozice. Jedné z nejdražších hospod na Expu, museli jsme si udělat fotku ceníku jídel - 150 až 180 Yuanů (400 až 500 Kč) za jídlo bychom v Číně tedy nedali. Prošli jsme se ještě po nadzemních promenádách kolem svítících pavilonů a vydali se na metro, protože v Šangháji metro končí provoz mezi desátou a jedenáctou a nechtěli jsme riskovat noční jízdu taxíkem přes celé město. Metro jsme stihli a v pořádku se dostali do hostelu.

Druhý den jsme nakoupili pár drobností, sbalili všechny věci a začali se chystat na Míšin odjezd. Letadlo letělo v 22:40 a letiště se nacházelo na konečné naší linky metra, takže jsme v pohodě vyrazili v 20:00 z našeho hostelu. V metru nás zastavila pravidelná kontrola zavazadel, ale mne už přestalo bavit nechat si 4x denně ozařovat zavazadla rentgenem. Kontrole jsem se tedy vyhnul a mířil přímo do metra. Policista na mne volal, že musí zavazadla projít kontrolou.
- "Ale já mám všechny výbušniny po kapsách" zastavil jsem se a ukazoval jsem na svoje plné kapsy, abych zdůraznil nesmyslnnost kontroly zavazadla, když nekontrolují obsah mých kapes. Policista ještě něco křičel, ale když viděl že se nijak nechystám vrátit se k rentgenu, usmál se a mávl rukou. Pokračoval jsem tedy do metra. Vše bylo pečlivě snímáno kontrolními kamerami. "Jó hochu, tenhle úsměv Tě bude stát místo" poznamenal jsem na rozloučenou, "určitě jsi přísahal, že při ochraně metra nasadíš i vlastní život, a teď jsi sem nechal proklouznout takovýto živel ..."

V metru nás ale vyrušilo hlášení, oznamující, že cestující na letiště mají vystoupit a přestoupit na jiný druh dopravy. Nevystoupili jsme a jeli dál, strachujíce se o svůj další osud. Naštěstí se hlášení opakovalo i na dalších stanicích a tak jsme nakonec i z čínské angličtiny pochopili, že vystoupit máme až o 8 stanic dál, protože metro po 16:00 až na letiště nejezdí. Zřejmě se v Číně létá hlavně dopoledne. Jízda na letiště se nám měla prodražit, protože jsme na zbytek cesty museli použít místní superrychlý vlak. Lístek stál 50 Yuanů (140 Kč), ale blížila se devátá hodina a tak jsme aspoň získali jistotu, že Míša letadlo stihne :-(. Tento rychlovlak totiž jezdí z centra města pouhých 8 minut. Bylo taky zajímavé vyzkoušet si cestování rychlostí 430 km/h, kterou tento vláček jezdí. Bohužel po osmé hodině večer omezují rychlost vlaku na 300 km/h a tak nás o třetinu zážitku připravili. Protože měla Míša platnou letenku, dostala 20% slevu a já si místo 50 Yuanové normální jízdenky koupil zpáteční za 80 Yuanů (210 Kč). Musím se totiž dostat zpátky do hostelu a tento rychlovlak, jezdící každých 15 minut, mi umožní bleskově se dostat do centra města a stihnout tam poslední metro.

Po osmiminutové jízdě jsme vystoupili na letišti přímo naproti KFC. Výborně, až pojedu z letiště zpátky do města, koupím si tam twister. Anebo dva. V odbavovací hale jsme našli frontu na Turkish Airlines, vystáli ji, naložili zavazadla a rozloučili se. Míša se vydala směrem na Evropu a já směrem na centrum Šanghaje. Těšil jsem se na KFC, ale bylo 21:55 a já jsem chtěl stihnout rychlovlak ve 22:00. Jezdil totiž každých 15 minut a tím v 22:15 už bych nemusel stihnout poslední metro, takže KFC budu muset oželet. Utíkal jsem tedy po jezdících chodnících směrem k rychlovlaku a doufal jsem, že dveře zavírají až přesně ve 22:00. Ostatní lidé kolem mne neutíkali a klidně stáli na pohybujícím se pásu. Asi netuší, že příští vlak odjíždí už za pár minut a budou muset další čtvrthodinu čekat.

Když jsem doběhl na konec letištní chodby, nějak jsem nemohl najít ten správný vchod ke vstupu na nástupiště vlaku. Vím, že můj orientační smysl není nejlepší, ale tady někde to přece muselo být. A pak jsem uviděl ty mříže. Sakra! Asi zavřeli hlavní vchod a na nástupiště se musí vejít ze strany - to mne bude stát aspoň další dvě minuty a odjezd ve 22:00 nestihnu! Utíkal jsem tedy stranou, ale otevřený vchod jsem nemohl najít ani tam. Bylo 22:02, takže vlak už ujel. Musím jet dalším vlakem, ale kudy se mám dostat dovnitř? Obešel jsem celé nástupiště i z druhé strany, ale i tam byly mříže. A pak jsem se pořádně podíval dovnitř. Rychlovlaky stály na nástupišti a měly zhasnutá světla. Nikde nebyl žádný člověk a světla na nástupišti téměř nesvítila, jen hrubě osvětlovala siluety vlaků. A na vchodech a východech byly mříže. Ti parchanti to zavřeli! Kráčel jsem zpátky k hlavnímu vchodu s dotazem, kdy nástupiště otevřou a kdy jede další vlak. Blížil jsem se k pokladně a mával jsem svým zpátečním lístkem za 80 Yuanů.

Marně. V pokladně nikdo nebyl. Hledal jsem okolo mezi čínskými nápisy. Nakonec jsem tam našel jeden v angličtině - "Poslední vlak z letiště - 21:45". Ti parchanti! Prodali mi zpáteční lístek, i když jsem zpáteční jízdu nemohl využít. Lomcoval jsem mřížemi. Nikdo nereagoval. Nedaleko stojící policista se na mne podezřívavě díval, ale pak se raději otočil a odcházel pryč. Parchanti! Mohl bych tu spát do rána a jet prvním ranním vlakem. Anebo se sem ráno vrátit a svou zaplacenou jízdu využít. Hmm, ale blázen nejsem, takže se sem vracet nebudu. Chci ten lístek vrátit, ale v pokladně nikdo není. Parchanti! Kolem byly prodejní automaty, ve kterých bylo možné lístek koupit. Na obrazovce ale zářily nápisy "Out of order." Chtěl jsem někomu ten nepoužitelný zpáteční lístek nacpat do chřtánu. Ale nebylo komu. Pokladna byla prázdná, automaty mimo provoz a policista to taky vzdal. Nacpal jsem tedy svou stále ještě platnou zpáteční jízdenku velikosti kreditní karty do výdejního otvoru jednoho z automatů, takže jsem ho zcela ucpal. Až si sem někdo ráno přijde koupit jízdenku, napřed to vytlačí ven mou kartičku a tak ji snad dotyčný bude moci využít.

Vlaky nejely, každá minuta na chvíli nebyla drahá a já měl šílený hlad. Stále naštvaný na ty parchanty z rychlovlakové společnosti jsem vešel do KFC. Rozhodoval jsem se, jestli si dám jeden nebo dva twistery. Dám si dva, ať mne ta zlost přejde. Stoupl jsem si k pokladně.
- "Two mexican twisters, please (Dva mexické twistery, prosím)." Paní za pultem se otočila dozadu a zavolala na pracovníka vyrábějícího sendviče nějaký dotaz. Odpověď na ni zavolal okamžitě.
- "No" odpověděla mi paní. Nevěděla, s čím si zahrává. Podvodníci z rychlovlaku a teď tohle. A ještě jsem měl hlad. Já jsem tu zákazník. A zákazník má vždycky pravdu. Usmál jsem se.
- "Yes!" řekl jsem důrazně. Paní znejistěla a znovu se otočila dozadu a zavolala další dotaz. Odpověď přiletěla zpět. Paní se zatvářila rozhodně.
- "No!" zopakovala a rozhodila rukama. Zřejmě moc anglicky neuměla. Podíval jsem se na ni. Holka, Ty netušíš, co máš před sebou. Jednou jsem s rozběhem vyrazil dveře Vysoké školy ekonomické před zraky vrátných, kteří těsně přede mnou ty dveře zamčeli. A jen díky tomuto šílenství jsem se dostal na studia do Vídně. Usmál jsem se důrazněji.
- "Yes!" zopakoval jsem s naprostým klidem. Musela si připadat jak srna na přejezdu, ke které se blíží nákladní vlak. Nákladní rychlovlak. Opět se otočila dozadu a cosi zoufale zvolala. Odpověď přilétla až za chvíli.
- "But only one (ale jen jeden)" řekla vystrašeně. S touto odpovědí jsem mohl docela dobře žít.
- "OK." Počkal jsem si na svůj twister a vypadl z KFC. Čekal mne další úkol - dostat se do města a nějak se pokusit stihnout poslední metro. Metro nejelo, rychlovlaky taky ne. Byly tu ještě letištní autobusy. Rychle jsem našel ten správný východ z budovy a stanul na nástupišti. Bylo prázdné a svítily na něm čísla jednotlivých linek od jedničky výš. Bylo 22:15. Trasy linek zde byly napsány jen čínsky a tak většina cestujících vycházejících z budovy rovnou chytala taxíky. Já jsem však byl připraven a v Psionu jsem měl zkopírován anglický návod, jak se dostat z letiště do hostelu. Potřeboval jsem letištní autobus číslo 2. Pod tabulí byly napsány časy, naštěstí arabskými číslicemi. "6:05 - 23:05, 15 min." Pochopil jsem, že autobus zřejmě jezdí každých 15 minut od 6:05, takže příští autobus měl přijet za 2 minuty, ve 22:20.

Nepřijel. Bylo 22:30 a autobus nikde. Další lidé, co se mnou na zastávce stáli, zastavovali taxíky a odjížděli do města. Začalo pršet. Ale já to nevzdám. Ve 22:35 stál autobus přede mnou. Dokonce to bylo i číslo 2. Nasupeně jsem nastoupil, šel si sednout úplně dozadu a přesně jsem si odpočítal jízdné 22 Yuanů (60 Kč) dle informací z internetu. Průvodčí by si mohla zkusit chtít víc. Naštěstí (pro ni) jí to stačilo. Seděl jsem sám na zadním sedadle nočního autobusu a díval se ven do deště na ubíhající Šanghaj. Ve sluchátkách jsem měl Nirvanu. Dnes mne nic nezastaví.

Autobus jel nekonečně dlouho a uprostřed města nás vyplivl už pěkný kus po jedenácté. Nabral jsem směr ke vstupu do metra a vůbec mi nevadilo, že tam nikdo jiný nesměřuje. Sešel jsem dolů a snažil se nevšímat si stojících pojízdných schodů a velkých cedulí na stojanech před nimi oznamujících, že metro už je dnes zavřené a že lidé do prostor metra nemají vstupovat. Odstrčil jsem stojan s cedulí a začal sestupovat po vypnutých eskalátorech. Nikde nebyl žádný pokladní, žádný kontrolor, žádný policista. Nikdo už vstup do metra nehlídal. Rentgen byl vypnutý. Kdybych teď chtěl do Šanghajského metra propašovat bombu, nebyl by to problém. Číňani musí být velmi disciplinovaní. Já nejsem. Pokud už nepojede žádné metro, půjdu pěšky po kolejích. Jak jsem scházel dolů, uslyšel jsem nějaký hluk. Metro! Utíkal jsem dolů a schody na eskalátorech bral po dvou. A skutečně, na nástupišti stálo asi 10 lidí a do stanice právě vjíždělo zřejmě poslední dnešní metro. Ještě jsem zkotroloval, zda jede mým směrem a šťastně nastoupil. Přece jen budu dnes spát v posteli.