(9.5.2010)
Do Pekingu jsme přijeli nočním vlakem z Xianu a i přes dvouhodinové zpoždění jsme tam dorazili už po osmé hodině ranní, takže jsme s Andreou skoro nestačili vylézt s postele. Vagón jsme pak opouštěli až spolu s několika pekingskými babičkami, které do vagonu naběhly hned po vystoupení cestujících. Hledaly totiž PET lahve všeho druhu, což je nejoblíbenější sport čínských důchodců - ve výkupnách za jednu dostanou od 0.1 do 0.2 Yuanu (0.30 - 0.60 Kč), takže po celé Číně několikrát denně pořádají nájezdy na odpadkové koše s nadějí, že je už jiný důchodce nepředběhl. Recyklace po čínsku ...

Rozloučili jsme se se slovenským párem, cestujícím po několikaleté práci na Novém Zélandu zpět do Evropy, a vyrazili hledat dopravní spojení do našeho rezervovaného hostelu. Podle návodu na stránkách hostelu jsme měli najít autobus se stanoveným číslem, nastoupit do správného směru a vystoupit na stanici s nevyslovitelným jménem. V Číně úkol téměř nadlidský. Nadlidské bude už jen nalezení autobusu. Věděli jsme, že když se pokusíme zeptat nějakého Číňana na "bas", "bas stop" nebo "o-tóbus", odpovědí nám bude buďto přihlouplý úsměv, anebo rezolutní "no, no, no!" spojené s vrtěním hlavy. Ale měli jsme štěstí. Před velkou mapou u východu z nádraží, která byla pochopitelně pouze v čínštině, jsme potkali dvě američanky, rovněž hledající stanoviště autobusů. Jedna z nich, Ramona, učila už rok v Číně angličtinu, takže jí čínština nedělala problémy. To se však nedalo říct o Číňanech.

Ramona zastavila kolemjdoucího Číňana a čínsky se ho zeptala:
- "Dobrý den, můžete mi na této mapě ukázat, kde právě teď stojíme?"
- "Dobrý den, hledáte restauraci?"
- "Ne, chci vědět, kde na této mapě jsme."
- "Aha, potřebujete taxi?"
- "Ne, potřebuju vědět, na kterém místě na mapě právě stojíme."
- "Aha, potřebujete hotel?"
- "Ne, potřebuju na mapě ukázat, kde jsme."
- "Jé, vy mluvíte čínsky! Vaše čínština je výborná!"
- "Děkuji, Vaše čínština je také výborná."
- "Ale já jsem Číňan!"
- "Já vím. Můžete mi tedy na mapě ukázat, kde teď právě jsem?"
- "Aha, jste na nádraží."
- "To vím, ale potřebuju na této mapě ukázat, kde teď stojíme."
- "Aha, to místo na této mapě není."
- "Musí tu být, proto tu ta mapa je!"

Ramona ještě chvíli prohledávala mapu a nakonec vítězoslavně ukázala zvýrazněný bod, na kterém jsme se nacházeli. Určila směr a po 15 minutách prodírání se davy Číňanů, proudícími z nádraží, jsme se ocitli na autobusové zastávce. Naše druhé štěstí bylo, že hostel, kam Ramona s kamarádkou mířily, byl na stejné lince, kam jsme jeli i my. Nastoupili jsme, Ramona řekla autobusové průvodčí nevyslovitelné jméno naší cílové stanice, ta nám prodala lístky za Yuan padesát (4 Kč) a slíbila upozornit, až budeme mět vystupovat. Během 40-minutové společné jízdy došla Ramona s kamarádkou k závěru, že vlastně nemusí jet do původně plánovaného hostelu, ale mohou jet s námi do našeho a nechat si zavazadla tam. Po vystoupení na zastávce bylo nalezení hostelu hračka, protože na Ramoniny dotazy v čínštině kolemjdoucí kupodivu reagovali. Sice jsme museli projít staveništěm a jiskry, létající od brusky, nám mohly propálit kdeco, ale brzy se před námi ukázal příjemný hostel "9 Dragons".

Ubytovali jsme se v dormitory za 40 Yuanů na hlavu, pořádně se umyli, vyčistili si zuby a vrhli se zkontrolovat na bezdrátovém internetu naše stránky. Zase nic, žádná reakce. Už nic psát nebudu, stojí to spoustu času a člověk pak místo cestování píše příspěvky. Odpoledne Ramona s kamarádkou vyrážely na shopping a protože jsme na dnešek neměli žádný program a v Číně jsme ještě nakupovat nebyli, rozhodli jsme se jít s nimi. Ramona se v Pekingu dobře vyznala a tak nás slíbila vzít na dvě nejzajímavější tržiště. Největší radost z toho měla Blanka, protože už za dva dny odjížděla a chtěla nakoupit spooousty věcí. Hlavně si chtěla koupit nějaké boty. Když jsem se jí zeptal jaké, říkala, že hlavně žluté. Prý v Česku moc nejsou.

První tržiště nabízelo směsici zboží, keramiku, kameny, drobné předměty ze dřeva, kovu, textilu, sošky, ale i sochy a rozkládalo se asi tak na rozloze 300 x 300 metrů. Tvořily je řady obchodníčků sedících za svým zbožím, usmívajících se na kolemjdoucí a vybízejících je ke koupi. Všude se smlouvalo a finální cena byla vždy jen zlomkem původní nabídky. Chodili jsme s Andreou mezi stánky, pobaveně sledovali to hemžení a užívali si volnosti, protože se na nás žádný obchodník nevrhal a nesnažil se nám prodat své zboží. Tedy ne, že by nechtěli, všichni Číňani v nás určitě viděli chodící peněženky, ale neznalost angličtiny je v Číně téměř stoprocentní a výraz "Helou" pro ně zřejmě zní stejně nesrozumitelně, jako pro nás naše pekingská stanice metra "Zhangzizhonglu". Takže se nás ani nikdo nepokoušel oslovit, vědomi si marnosti takovéhoto počínání. A my si užívali vědomí, že nic nechceme a ani nemusíme nakupovat.

Pobavilo nás několik obchodníků, kteří seděli za svým zbožím a normálně spali. Zřejmě příliš nevěřili v ochotu zákazníků, něco si od nich koupit. A to bylo něco pro nás. Vždycky jsem vyndal stoyuanovku, stoupl si před spícího obchodníka, podával mu ji a Andrea mne u toho fotil. Několikrát nám to pokazili okolní obchodníci, když zavolali na spícího borce, že tam má platícího zákazníka, tak jsme se pak vždycky museli rychle zdejchnout. Nakonec jsem se taky neudržel a nakoupil dvě vajíčka - keramické dechové nástroje, protože je Míšin muzikální kamarád Švéd sbírá. Na nákupy na tomto tržišti jsme si vymezili celkem hodinu a zatímco já a Andrea jsme byli hotoví za 15 minut, holky dorazily ještě se zpožděním a oznámením, že potřebují další půlhodinu. Odskočili jsme se tedy najíst - Andrea si koupil levné jídlo na ulici a já (protože máme s Andreou zase na chvíli oddělený budget) si s Blankou zašel do restaurace na luxusní kuřátko. Blanka to teda trošku přehnala, objednala si polévku a hlavní jídlo a vesele mi ukazovala, jaké mají u sousedního stolu velké porce. Když jí přinesli její polévku, která by nasytila 5 hladových Somálců, smích ji přešel. A když přinesli hlavní chod o podobné velikosti, byla ještě ráda, že nás přišla vyzvednout Ramona s kamarádkou a Andreou a že jí s jídlem trochu pomohli.

Dalším cílem výletu bylo obchodní centrum Silk Market, hlavní pekingské nákupní centrum pro cizince. Tady jsem pochopil, proč nikdo v Číně nemluví anglicky. Někdo totiž všechny anglicky mluvící Číňany posbíral a umístil je do tohoto žijícího megamarketu. Hned po vstupu dovnitř se na nás vrhli. Teda spíš vrhly.
"Do you wanna buy shoes (Chceš si koupit boty)?" zaútočila na mne kočka u prvního obchodu a zamrkala. Ano, skutečně jsem si zde chtěl jedny boty koupit, protože mám jen jedny vysoké kožené čínské trekové boty a pro Afriku budu určitě potřebovat něco lehčího. Chtěl jsem jí poradit, že má klást otevřené otázky, ale ona svůj nedostatek nahradila tím, že mne drapla za ruku a odtáhla do svého obchůdku.
- "Timberland are the right shoes for you (Timberland jsou ty správné boty pro Tebe)" řekla a podala mi hezky vypadající boty. "Or do you want to buy Nike (Nebo si chceš koupit raději Nike)?" zeptala se starostlivě a ukázala regál plný modelů Nike Air známých z reklamy.
- "No, Timberland is OK (Ne, Timberland je v pořádku)" řekl jsem a prohlížel si materiál. Vypadaly dobře, ale na kouscích boty bylo vidět zaschlé lepidlo. "Is it original Timberland (Jsou to originální boty Timberland)?" zeptal jsem se ještě.
- "Of course, we have only original here (Samozřejmě, prodáváme jen originály)" odpověděla a začala přehrabovat velikosti. "What is your size (Jakou máš velikost)?" zeptala se.
- "Forty-six, is it not too big (Čtyřicetšest, nejsou příliš velké)?" odpověděl jsem a začal doufat, že tak velké boty mít nebude a mně se podaří z jejího obchůdku uprchnout. Chtěl jsem se podívat po obchodech okolo, přece si nekoupím boty hned v prvním obchodě!
- "We have all sizes (Máme všechny velikosti)" posadila mne zpátky do křesla a podala mi pár velikosti 46. Byly mi dobře, ale mělo začít handrkování o cenu a tak jsem se netvářil moc nadšeně.
- "The material does not look so reliable, how much are the shoes (Ten materiál nevypadá moc spolehlivě, kolik ty boty stojí)?" zeptal jsem se a připomínal si, že nám Ramona radila, abychom za boty víc než 100 Yuanů (270 Kč) nedávali. Takhle hezké boty přece nikdo za 100 Yuanů neprodá.
- "They cost 900 Yuan, but for you, I can sell them for 450 Yuan (Stojí 900 Yuanů, ale Tobě je prodám za 450)."
- "This is too expensive, I was looking for some cheaper shoes (To je moc drahé, hledal jsem levnější boty)."
- "OK, no problem my friend, only for you, 420 Yuan (V pořádku příteli, pro Tebe za 420)."
- "This is too much (To je moc)" řekl jsem a zvedal se k odchodu..
- "OK, OK, wait, 350 Yuan (Dobře, dobře, počkej, 350 Yuanů)!"
- "No, thank you, she she (Ne, děkuji)" poděkoval jsem čínsky a dal se na odchod.
- "240, it is a killer price (240, ale to už je vražedná cena)" zavěsila se mi za ruku.
- "I know, the shoes have value of 100 Yuan, but I do not need them. Bye (Já vím, že ty boty mají hodnotu tak 100 Yuanů, ale nepotřebuju je. Sbohem)" odcházel jsem i s Číňankou visící mi na ruce.
- "150, for you only, final price (150, jen pro Tebe, finální cena)!" křičela ještě. Setřásl jsem ji a odcházel. "OK, 100, OK" zavolala na mne a za ruku mne odvlekla zpátky do svého obchůdku. Neuvěřitelné, ale pořád jsem si nebyl jistý.
- "Are they waterproof (Jsou vodotěsné)?"
- "Of course, waterproof, fireproof, bulletproof (Samozřejmě, vodotěsné, ohněvzdorné, neprůstřené)" řekla a balila boty do tašky.

Zaplatil jsem, vzal tašku a odcházel. Postavila se mi do cesty.
- "Nike! You need also Nike! This is your size (Nike! Potřebuješ i Nike! Tohle je Tvoje velikost)" řekla a podávala mi další pár bot.
- "But I already have shoes (Ale já už boty mám)!" bránil jsem se.
- "Yes, but you need second shoes. This Nike for you only for 150 Yuan (Ano, ale potřebuješ druhé boty. Tyhle Nike pro Tebe jen za 150 Yuanů)!"
- "No, thank you, bye (Ne, díky, sbohem)."
- "OK, so for 100 Yuan as well (Tak dobře, taky za sto Yuanů)" vzala mi tašku s Timberlandy a začala do ní dávat i Nike. Začal jsem ty boty zase vyndávat, ale vždycky když jsem jednu Nike vyndal z tašky a položil ji do regálu, strčila mi mezitím druhou zase do tašky. Hráli jsme tuto hru asi 10 vteřin a Andrea to pobaveně sledoval. "She is faster than you (Ona je rychlejší, než Ty)" smál se mé marné snaze odejít bez Nike bot. Nakonec se nade mnou slitovala, zasmála se a přestala mi Nike cpát.

Rozloučili jsme se a pokračovali dál do vnitřku obchodního domu. Na každém kroku se na nás vrhaly desítky pohotových prodavačů. "Do you want to buy shoes? Which shoes do you like? Looka, looka! Original shoes! Cheaper, cheaper! (Chceš koupit boty? Jaké boty se Ti líbí? Dívat, dívat! Originální boty! Levnější, levnější!)" valily se na nás nabídky proudem a další sireny nás tahaly za ruce do svých obchůdků.
- "No, I already have shoes (Ne, já už boty mám)!" odbýval jsem je a ukazoval nové Timberlandy.
- "For how much have you bought them? I sell them cheaper to you! (Za kolik jsi je koupil? Prodám Ti je levněji!)"
- "I paid 100 Yuan (Zaplatil jsem 100 Yuanů)" pochlubil jsem se nízkou cenou.
- "I sell them to you for 80 (Prodám Ti je za 80)!" zněla odpověď. Sakra, a ona chtěla 250!
- "Buy from me, I sell them to you for 70 (Kup ode mne, já Ti je prodám za 70)!" křičel sousední obchodník. Víc už jsem nechtěl slyšet a spěchal jsem dál. Rozhodně jsem nechtěl od někoho slyšet, že ty krámy mají cenu 30 Yuanů.

Ale kanonáda pokračovala: "Nice shoes for you, handsome man (Hezké boty pro Tebe, pěkný muži)!" tahala mne za ruku další. Vytrhl jsem se a dostal se do části s dámskou obuví. "Shoes for your girlfriend (Boty pro Tvou přítelkyni)?" zastoupily mi cestu nalíčené krásky a já si vzpomenul na vtip, jak maminka vysvětluje Pepíčkovi, jak přichází na svět děti:
- "Aby se mohlo narodit děťátko, tatínek musí napřed vyrobit semínko."
- "A když mami to děťátko chceš, musíš to semínko spolknout?"
- "Ne, to jen když chci nové boty."
Vlastně bych nějaké boty koupit měl.

Cesta mezi obchůdky k jezdícím schodům do dalšího patra začala být úmorná. "No (Ne)" pro většinu obchodníků nebylo odmítnutí, ale popud k začátku nové diskuze a tak jsem musel přejít ke svému tradičnímu projevu, kdy místo slova "No (Ne)!" používám výraz "Very nice (Velmi pěkné)!" a rychle odcházím. Ale podobný průběh jako v oddělení bot mělo i procházení odděleními tašek, oblečení, látek, šperků ...
- "Do you want to buy T-shirts? Do you want to buy a bag? Do you want to buy clothes? (Chceš si koupit trička? Chceš si koupit tašku? Chceš si koupit šaty?)"
- "I hate clothes (Nenávidím šaty)!" už jsem nevydržel.
- "You hate clothes? You are wearing trousers, socks, T-shirt ... You are wearing clothes man, so how can you hate them? (Nenávidíš šaty? Máš na sobě kalhoty, ponožky, tričko ... Ty přece nosíš šaty, tak jak je můžeš nenávidět?)"
Další prodával značku Adidas:
- "Do you want Adidas T-shirt (Chceš tričko Adidas)?"
- "I hate Adidas (Nesmáším Adidas)!" měl jsem toho dost.
- "I hate you (Já nesnáším Tebe)!" přestal mne mít rád prodavač.

Celkem jsem si v Silk road koupil boty za 100 Yuanů (270 Kč), dvě náhradní baterie do mého mobilu Samsung Omnia II rovněž po 100 Yuanech a dvě 16 GB "originál Sony Vaio" USBčka po 150 Yuanech (400 Kč). Bohužel Sony žádná USBčka Vaio nevyrábí. Zamířil jsem k východu, kde jsme měli sraz s Andreou a Blankou.
- "What do you wat to buy, what are you looking for (Co chceš koupit, co hledáš)?" zastoupila mi cestu čínská krasavice.
- "I am looking for my friends (Hledám svoje přátele)!" odbyl jsem ji.
- "I could be your friend (Já bych mohla být Tvůj přítel)!" usmála se.
Musel jsem se smát, celou cestu z budovy ven. Silk market mne dostal. Tolik Číňanů s perfektní angličtinou a tak pohotových, s jakou lehkostí dokázali člověka nutit ke koupi jejich zboží, a to tak, že to člověku v žádné chvíli nebylo vysloveně nepříjemné, to se hned tak nevidí. Sem by se měli zajet podívat všichni lidé, kteří mají ve své práci něco prodávat. A strávit tu mezi profesionály aspoň týden.

Andrea už čekal venku a právě dostal SMS od Blanky, že bude na nákupy potřebovat ještě půlhodinu. No jo, pusťte ženskou do shopping centra a už se nedostane ven. Ale tady bych ji omluvil. Pokud bych si nenosil vše na zádech, nakupoval bych tu, až bych brečel. Seděli jsme s Andreou venku a přisedla si k nám jakási paní. Příjemně povídala, že dělá průvodkyni turistů a právě přivezla celý autobus do obchoďáku na nákupy. Ale zřejmě se jí Andrea zalíbil.
-"Give me 10 Yuan and I buy coffee (Dej mi 10 Yuanů a já koupím kávu)."
- "Why? Coffee for yourself? (Proč? Kávu pro Tebe?)" divil se Andrea.
- "Yes, coffee for me. It is cheap. (Ano, kávu pro mne. Je levná.)"
- "But why should I buy a coffee for you (Ale proč bych Ti měl kupovat kávu)?"
- "Because it is Sunday. Nice afternoon with a beautiful girl ... (Protože je neděle. Krásné odpoledne s krásnou dívkou ...)" usmívala se. Přemýšleli jsme, jestli tou beautiful girl myslí sebe a smáli se. Jenže ona nepřestala a svůj požadavek na 10 Yuanů v následující čtvrthodině ještě minimálně desetkrát zopakovala, vždy s dovysvětlením, že je to cheap, že je neděle a že krásné odpoledne s krásnou dívkou. Začala tím být otravná. Vstal jsem a chtěl Andreu s jeho novou přítelkyní vyfotit. Když si toho ale všimla, honem utekla. Přišla Blanka a my se vrátili do našeho hostelu. První den v Pekingu jsme strávili pro nás opravdu netradičně, ale mít kamion do Česka, vyberu si patnáct tisíc z bankomatu a zaplním ho. Shopping v Číně je opravdu zajímavý. Sice člověk ty věci nepotřebuje, ale nekupte to za tu cenu.