(10.5.2010)
Druhý den v Pekingu jsme si chtěli napřed vyřídit jednu povinnost a pak se věnovat prohlídce památek. Abychom mohli dokončit náš okruh Asií, potřebovali jsme projet Mongolskem a pak Ruskem zpátky do Evropy. Ruské vízum, v Pekingu téměř nevybavitelné, jsme si naštěstí po radách jiných cestovatelů vybavili už v Hong Kongu. Tady v Pekingu jsme si potřebovali vybavit už jen vízum mongolské. Na internetu jsme si našli, kdy má mongolská ambasáda úřední hodiny na příjem žádostí o víza. Ráno jsme si přispali a čtvrt hodiny před koncem úředních hodin jsme ranní ulicí uháněli k mongolské ambasádě. Před ambasádou stál ozbrojený čínský voják, hlídající vchod. Podezřívavě sledoval náš úprk ulicí a zejména pak moje odbočení přímo k ambasádě.
- "Ustupte (Get back)!" zakřičel na mne, když jsem kolem něj chtěl proběhnout k ambasádě, a zastoupil mi cestu se zbraní v ruce. Takovéto počínání možná platí na Číňany. Na mne ovšem působí jako červený hadr na býka. A protože jsem z civilizovaných zemí zvyklý(možná mylně), že vojáci jen tak po civilistech nestřílí, jeho výhružnému postoji jsem nevěnoval pozornost.

- "Vy ustupte, musíme do ambasády!" odpověděl jsem mu a pokračoval dál k budově.
- "Ustupte!" zakřičel znovu a tvářil se odhodlaně zbraň použít. Na čínské mrňousy s puškou jsem ale nebyl zvědavý - za 10 minut končily úřední hodiny pro příjem víz a my jsme teprve potřebovali vyzvednout formulář a vyplnit ho.
- "Sorry, ale potřebujeme si rychle zažádat o vízum" pokračoval jsem v chůzi kolem vojáka. Když viděl, že silou nic nezmůže, začal poskytovat informace:
- "Okénko k podávání žádostí o víza není zde, je z druhé strany budovy. Musíte pokračovat ulicí za roh" řekl a tak jsem ho přestal obcházet a vrátil se na ulici k Andreovi. Oběhli jsme roh a ztuhli jsme. Od okénka se táhla dlouhá fronta asi dvaceti lidí.
- "Jak to chtějí stihnout vyřídit, když úřední hodiny končí za 5 minut?" podivili jsme se a postavili se na konec fronty. Odpověď jsme se dozvěděli přesně za 5 minut. Nijak.

Za 5 minut okénko zavřeli a dlouhá fronta před námi se začala rozpadat a rozčilovat. Tedy rozčilovat se začali jen cizinci, Číňani spořádaně opustili frontu a šli domů. Byli jsme zklamaní, protože jsme cestou sem a hledáním správné budovy ztratili třičtvrtě hodiny, ale když jsme uslyšeli nadávky lidí, kterým okénko zavřeli těsně před nosem, zklamání nás přešlo. Tihle lidé ve frontě stáli už hodinu a půl, ale díky koordinaci předbíhajících Číňanů, žádajících o víza až pro 20 lidí dohromady, se na ně nedostalo. A to byla na zdi cedulka, že žádosti v zastoupení nepřijímají a o vízum si musí zažádat každý sám. Zítra si holt musíme přivstat. Hodně přivstat.

Odjeli jsme metrem na Náměstí nebeského klidu. Bylo plné čínských i západních turistů a také plné hlídkujících vojáků a policistů. Náměstí se před lety proslavilo masakrem studentů požadujících demokracii a také slavným chlápkem se dvěma igelitkami, který několik minut brzdil postup projíždějících tanků. Teď jsme tu nikoho s igelitkami neviděli. Číňani si už zřejmě uvědomili, jaká je to mocná zbraň, a nikoho s igelitkou na náměstí nepouští. Vyfotili jsme si ještě velkou fotku Maa za autostrádou a vydali se podchodem k Zakázanému městu.

Tam už mířily davy dalších návštěvníků a čekaly na ně zástupy prodávajících čehokoliv. Bylo pěkné počasí, tak jsme si chtěli koupit ananas na špejli. Na náš dotaz v Čínštině, kolik stojí jeden kousek, ukázala prodavačka na prstech 2 Yuany (5.50 Kč). Dal jsem jí 2 Yuany a začal si pochutnávat na ananasu. Čínský pár z druhé strany jí podal 5-Yuanovku a dostal 2 ananasy a Yuan zpátky. Ale něco nebylo v pořádku. Pár neocházel. Čekal. A čekala i prodavačka. Čekala, až odejdeme. To nás začalo zajímat, takže jsme neodcházeli. Patová situace, ale my měli čas. Čínský pár chvíli čekal a pak se začal rozčilovat na prodavačku. Ta něco odpovídala, ale když viděla, že se nemáme k odchodu a naopak sledujeme každý její pohyb, vzdala to. Podala čínskému páru další 2 ananasy. Potvora! Takže žádné 2 Yuany, stojí to 1 Yuan! Začal jsem hlasitě protestovat a ukazovat na svůj jeden ananas. Prodavačka sbalila svůj koš a začala utíkat. Ale po 5 metrech se zastavila, položila vše na zem a začala prodávat dál. Jako pštros, co strčí hlavu do písku, a myslí si, že ho nikdo nevidí. Ten běh si mohlla ušetřit. Zasmáli jsme se a koupili si každý kus ananasu, tentokrát už po 1 Yuanu.

Další paní prodávaly pohledy Zakázaného města a ostatních památek Pekingu. Byly docela neodbytné, tak jsem na ně použil svou osvědčenou taktiku "very nice", kdy prodávajícím místo říkání "No, no, no" (což většinou pokládají za výzvu k většímu vychvalování svého zboží) jeho zboží chválím sám slovy "Very nice" a pokračuji v chůzi. Jedna pekingská stařenka si ovšem moje chválení vykládala po svém a když zjistila, že si pohledy stejně nechci koupit, pronesla nějaký plamenný krátký projev v čínštině. Andrea s Blankou se na mne podívali a podotkli, že to znělo skoro jako Sylvia Ganosz ve filmu Drag Me to Hell. Stařenku jsem tedy pro jistotu vyhledal v davech prodávajících, pohledy si od ní koupil a nechal si od ní potvrdit, že všechno je mezi námi OK a žádnou kletbu na mne neuvrhla. Aspoň můžu poslat (zakleté) pohledy všem kamarádům ;-)

Další prodávající nabízel hrací karty s fotkami čínských památek. Už v Indii jsem se stal sběratelem takovýchto karet a tak mi bylo jasné, že si je tady taky koupím. Jen mne zajímalo, za kolik je prodávají. Obvykle jsem za ně platil něco mezi 10 a 15 Yuany (28 - 42 Kč). Když někdo prodával karty za 20 - 30 Yuanů, nekupoval jsm je. Jednou jsem karty koupil dokonce za 8 Yuanů. Po zkušenosti s ananasem jsem se ale nešel zeptat, kolik stojí, a jen pozoroval, kolik mu lidé dávají. Přišla k němu Číňanka, podala mu 2 Yuany a on jí z pytle vylovil karty. To není možné. Přišel jsem k prodavači a podal mu také 2 Yuany. Zalovil v pytli a dal mi balíček karet. Asi mne vomejou - karty stojí 2 Yuany (5.50 Kč)!!! Ta Čína může být skutečně levná.

Koupili jsme si vstupenky do Zakázaného města - komplexu paláců v centru Pekingu, do něhož byl po staletí vstup nepovolaným návštěvníkům zakázán. Budovy byly krásné a po průchodu každými vraty se před námi otevírala další a další nádvoří a všude bylo plno především čínských turistů. Narazili jsme taky na několik posvátných sošek s madlem, jejichž dotyk přináší štěstí. Byly ale ohraničené zábradlím a tak ať se Číňané se svojí výškou snažili sebevíc, na zlatá madla nedosáhli. Tak jsme jim předvedli, jak to je jednoduché, když je člověk vysoký. Po nějaké době na nás padla únava a při průchodu do dalších a dalších částí jsme zažívali pocit Deja Vu, protože tudy jsme už určitě šli. Ale proč taky ne? Dokázali jsme se ztratit v Yazdu, v Lahore, tak proč ne v Zakázaném městě? Nakonec jsme prošli celým komplexem a došli až k východu na druhé straně. Byla tam velká cedule, která říkala, že při překročení této hranice se už člověk nesmí vrátit zpátky a pokud to chce učinit, musí si koupit nový lístek. Chvíli jsme tam balancovali na čáře a hráli hru pozornosti s ochrankou a pak jsme zakázané město definitivně opustili.

Zaplatili jsme si vstup do krásného parku hned za silnicí a chvíli jsme fotili květiny v parku. Pak jsme se na sebe podívali, jestli jsme blázni, že fotíme květiny, a chvíli jsme promazávali fotky ve foťáku. Nakonec jsme si vyšli na pěkný kopeček, ze kterého byl nádherný výhled na celé Zakázané město a na velkou část Pekingu. No a kromě toho tam byl šílený vichr, tak jsme experimentovali s tím, jak moc nám ve větru vlají vlasy. Nejvíc kupodivu vlály Blance, nejméně Andreovi. Ale byli jsme unaveni a vrátili se zpátky na hostel. Potřebovali jsme jít brzy spát, protože jsme na zítra ráno naplánovali frontální útok na mongolskou ambasádu.