32.2 Nepřipravený deník z 223 km pochodu rudým středem Austrálie (Unprepared Diary From 223km Through the Australian Red Center)

(27.5.-5.6.2011)
(Pozn: Nekonečně dlouhý deník)

Den 0

Lianne mne naposledy objala a popřála mi hodně štěstí. Nastoupila do džípu, zabouchla dveře a nastartovala. Chvíli jsem pozoroval zvířený prach za odjíždějícím autem. Zůstal jsem sám. Sám uprostřed divočiny. Daleko od civilizace. Daleko od lidí. Dvěstědvacettři kilometrů od nejbližšího města. Od Alice Springs. Sám uprostřed Austrálie.
- "Waaaaaaaaaaa!" zařval jsem do okolních skal z plných plic. Ať všichni vědí, že už jsem tady.

Slunce je dost nízko. Mám ještě tak hodinu světla. Pak nastane tma. A zima. V noci prý může teplota klesat až k nule. Podíval jsem se na stůl plný vyskládaných věcí. Zelený pytel s oblečením je docela velký. Snad to bude stačit. Mám taky dobrý třísezónní péřový spacák. A stan. Ten je pro mne velkou neznámou. Miniaturní, ultralehký. Něco přes 1 kg. Koupil jsem ho před třemi dny v novozélandské Rotorui. Ještě jsem ho nezkusil postavit. Snad nic nechybí. A doufám, že se do něj vejdu. Kdyby ne, tak ... radši jsem tu myšlenku zavrhl. Spát pod širákem v kraji plném smrtelně jedovatých hadů, smrtelně jedovatých pavouků, štírů a podobné havěti, to bych moc daleko dojít nemusel.

37.5 Nepřipravený boj v Orcopampě (Unprepared Fight in Orcopampa)

(Fotoreportáž)
(11.12.2011)

V prosinci jsem na jeden den zavítal do peruánské Orcopampy. Zcela neturistického městečka ve výšce téměř 4000 m nad mořem. Lidé mne tu na ulicích zdravili a podávali si se mnou ruku. Řekli mi, že se tu dnes odpoledne koná jejich roční Korida. Pozvali mne do "domu toreadorů" a dali mi zdarma najíst. Pokrm toreadorů (kus masa s něčím dalším neidentifikovatelným).

Takže sem dávám článek s fotkami z této Koridy. Zachycenými na můj rozbitý, neotevírající se, poškrábaný kompakt. Přestože mne za něj určitě někdo zažaluje. Tipuju, že za to, že v něm toreadorům vyhrožuju smrtí. A nějaká analogie s toreadory se už najde. Ale nechám se překvapit.


- "Ráno jsem si nabrousil rohy o kámen. Nemáš proti mně šanci! Naberu Tě na ně a bude s Tebou konec!"

820 dnů: Smutná karnevalová pohádka

Sedím v křesle a koukám z okna do tmy ven. "Sí seňóóór (Ano pane)" řve ženská do mikrofonu. Elektrické kytary a buben tomu dodávají váhu. Má docela dobrej hlas. Přemýšlím, kam až může člověk klesnout. Tak, jak jsem přemýšlel přesně před třinácti měsíci. Když jsem psal článek 430 dnů. Jenže tentokrát nemám na mysli sebe.

- "Obrigádů seňóóór (Děkujeme pane)" pokračuje ženská ve své písni. Je to slušná kapela. Podupávám si do rytmu. Ne, nejsem na koncertě. Pár metrů přes ulici je kostel. Baptistický kostel. Každej večer tam slušně hrajou. Rockovou hudbu. Při mši. Každej večer slyším to, co teď: "Halelůůůjááá!"

Dnes, 5. března 2012, jsem na své cestě kolem světa právě 820 dnů. Trochu mimo pořadí. Jsem v ... ale raději to nebudu prozrazovat. Celý den jsem strávil na prkně. Když moji dva francouzští kamarádi viděli mé surfařské (ne)umění, zeptali se mne, zda už na mou hlavu Interpol vypsal nějakou odměnu. Pro případ, že bych své surfování nepřežil. Nějaký ten Real by se jim přece jen hodil.

32.1 Nepřipravený dru(a)hý den v Austrálii (Unprepared Second / Expensive Day in Australia)

(25.5.-26.5.2011)
Austrálie je drahá. Je drahá. Drahá, drahá, drahá. Nesmyslně drahá. Ještě jednou pro všechny Australany: "Austrálie je drahá!" Pro australské Čechy: "Je drahá!" A pro ty obzvláště natvrdlé radši ještě jednou: "DRAHÁ!" Tak, teď už to snad vědí všichni. Tak třeba kilo banánů. V supermarketu stojí 12.98 australského dolaru. To je 260 Kč. Šílené. Je prostě drahá!
(Pozn: Uvedená cena platila před 9 měsíci v době návštěvy Austrálie autorem. Pokud mezitím tato země zbankrotovala, objevila kouzlo mezinárodního obchodu, vyhnula se záplavám nebo pokud mají zrovna ve Woolworths banány ve slevě, může být aktuální cena nižší).

Seděl jsem v letadle z Aucklandu do Sydney a děsil se toho, co mne čeká. Měl jsem informace z několika zdrojů a všechny se shodovaly v jednom: Austrálie je drahá. Australanům to nevadí. Jejich platy totiž odpovídají cenám. Pro mne to ale bude děs a hrůza. Už Nový Zéland byl po Asii drahý. Tohle bude horší. Musím šetřit na každém kroku.

Přistáli jsme a já byl připraven na obvyklé problémy na hranicích. Vždycky nějaké mám. Nelíbí se jim můj bič, nelíbí se jim moje příruční nemocnice, nelíbí se jim můj nůž. Nelíbí se jim moje vízum. Nelíbím se jim já. Australští imigrační úředníci mne pěkně vypekli. Nedělali mi totiž problémy žádné. Jediné, co chtěli vidět, byly podrážky mých bot. Lidi tu asi pašují drogy hlavně na podrážkách. Dál mne nekontrolovali a pustili mne do země.

800 dnů: Don't cry for me Bolivia

Černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
kapitán Franta Klein to zřel.

Černí otroci byli masově příváženi za prací do Jižní Ameriky. Tady se jim nelíbilo. Neměli možnost vyznávat svou víru ani pěstovat vlastní kulturu. Jen jednou ročně, se svolením svých pánů, se ke svým africkým kořenům směli vrátit. V období karnevalu. Chopili se bubnů, pochodovali ulicemi a v rytmu kandombe svolávali své černé bratry. Aby se přidali a připomněli si, odkud pocházejí. Tomuto pochodu se říká "Llamadas" (Volání).

Průvod, pochodující a tančící za zvuků afrických bubnů, se stal pravidelnou událostí, na kterou se zdejší obyvatelé těšili. Mnozí běloši ho nechtěli jen pasivně sledovat. Natřeli si obličej černou barvou, vmísili se mezi černé bubeníky a černošský rytmus zažili na vlastní kůži. Začalo se jim říkat lubolos.

Dne 10. února 2012 jsem na své cestě strávil právě 800 dnů. Tento den jsem prožil v Montevideu. V hlavním městě Urugayské východní republiky. Druhé nejmenší země kontinentu. Často nazývané Švýcarskem Jižní Ameriky. Slavil jsem tu karneval. Spolu s černými bratry. Jako jeden z nich. Jako lubolo. Tento den se v Montevideu konal vrchol letošního karnevalu. Závěrečný pochod Llamadas. Byla to paráda. Úžasná země, krásné holky, dobré pití a horká noc. Bomba!

36.4 Nepřipravené kočky v Cuence (Unprepared Chicks in Cuenca)

(1.11.2011)
Fotoreportáž

Tento příspěvek není určen milovníkům netradiční kuchyně. Tento příspěvek nepojednává o přípravě oběda ani večeře. Tento příspěvek je určen milovníkům tance, květin a dalších darů naší přírody.

Cuenca. Nádherné město založené někdy kolem roku 500 před naším letopočtem. Španělé ho považují za bájné zlaté město El Dorado. Dnes je to třetí největší město Ekvádoru. S půl milionem obyvatel. Někteří obyvatelé stojí za to. Stojí na alegorickém voze. Jsou to holky. Holky krev a mlíko. A mlíko. Hlavně mlíko.

760 dnů: Na vrchol!

Seděli jsme v dodávce a pozorovali blížící se hory. Bylo nás pět. Francouz Arnold, němci Daniel a Richard, angličan Alex a já. Koukali jsme z okna a mysleli na to, co je před námi. Naše první šestitisícovka. Tak vysoko jsme ještě nikdo nebyli. Ještě nikdo jsme nelezli po ledovci, ještě nikdo jsme nepoužívali cepín ani mačky. Netušili jsme, co nás čeká. Věděli jsme jen, že to nebude snadné ...

Řidič dodávky vyměnil cédéčko a kabinou se rozlehla melodie z westernu "Good, bad and ugly". Taková ta plná napětí, kdy proti sobě v prázdných ulicích města kráčejí dva pistolníci. Okna domů jsou zavřená, vítr si pohrává s pískem a jediný zvuk, který ruší ticho, jsou kroky obou mužů. Jeden z nich to nezvládne. Jeden z nich město opustí v rakvi. K té chvíli se to dokonale hodilo.
- "This is a song for us (To je píseň pro nás)" řekl jsem a ostatní nadšeně souhlasili. Z každého bylo cítit napětí. Ne strach. Odhodlání postavit se tomu, co přijde.

750 dnů: Sedm týdnů v Peru

Sedm let v Tibetu.
Sedm let jiného způsobu života. Klidně i bez Brada Pitta.

Sedm měsíců v Jižní Americe.
Sedm měsíců hor, zvířat, tance a španělštiny. Možná to tak dopadne.

Sedm týdnů kolem světa.
Ani nepotřebujete 80 dnů. Když jsem 4. listopadu 2011 překračoval ekvádorsko-peruánskou hranici, věděl jsem, že nemám moc času. Že musím projet Peru rychle. Že tam můžu zůstat maximálně dva týdny. Takže to bude jen taková bleskovka. Člověk míní, život mění. Strávil jsem v Peru sedm týdnů. Našel jsem tam mnohem víc, než jen Peru. Našel jsem tam celý svět. Sedm týdnů kolem světa.

Dne 22. prosince 2011 jsem na cestě strávil právě 750 dnů. Ještě před pár měsíci jsem počítal s tím, že to možná bude můj poslední den cesty. Nebyl. Ten den jsem navštívil plovoucí ostrovy Uros v nadmořské výšce 3812 m na jezeře Titicaca. Část místního peruánského obyvatelstva si místo stavění domků na břehu jezera postavila umělé plovoucí ostrovy a obydlí si postavila na nich. Stavebním materiálem jim při tom byl rákos rostoucí kolem jezera. Z rákosu si vytvořili nosnou vrstvu ostrovů, jejich povrch, postavili z něj chýše včetně střech, stoly, židle, postele, lodě ... Rákos dokonce i jedí. I když ta chuť by kulináře nenadchla. Byl to můj poslední den v Peru.

31.4 Nepřipravená haka na severním ostrově (Unprepared Haka on the North Island)

(17.5.-24.5.2011)
- "Te Rauparaha byl chytrý a lstivý náčelník a pod jeho velením bojovníci kmene Ngati Toa poráželi i mnohem silnější a početnější kmeny. Běloši mu později začali přezdívat Napoleon jižního pacifiku. Nepřátelé ho nenáviděli a dali by cokoliv za jeho polapení a smrt. Jednou se velké skupině soupeřových válečníků podařilo zastihnout ho v krajině jen s několika bojovníky. V té chvíli byla jeho smrt téměř jistá." Tikki se napil čaje a já pomyslel na dobu, kdy po Novém Zélandu běhali polonazí maorští válečníci s potetovanými obličeji. Seděl jsem v malém domku v novozélandské Rotorui a Maor Tikki mi vyprávěl o tom, jak vznikl bojový tanec haka.

- "Ještě před polapením stihl Te Rauparaha dorazit do vesnice neutrálního kmene, kterému velel chlupatý muž Te Whareangi. Ten ho i s jeho bojovníky ukryl do podzemní spižírny potravin, čímž mu zachránil život. Tuto událost Te Rauparaha popsal ve známé hace Ka Mate, kterou pak jeho muži tančili před každou velkou bitvou" pokračoval Tikki a vyndal bílou tabuli s napsaným textem této haky. Ještě dodal: "Haka ale není jen tak nějaký taneček. Používá se v těch nejvážnějších situacích. Slouží k mobilizaci všech sil a požádání dávných předků o pomoc. Kdyby mi například na dítě spadl silný kmen stromu, normálně bych ho nikdy nedokázal zvednout. Ale kdybych provedl haku a soustředil v sobě všechny síly, dokázal bych to. Nebo kdyby si někdo začal s mou přítelkyní. Neváhal bych, vzal nůž, udělal haku, soustředil všechny síly a ... a pak bych šel do vězení" zasmál se Tikki. Zasmál jsem se taky.

Update

Aktualizoval jsem itinerář a denní fotky. Denní fotky se snažím aktualizovat průběžně, aby z nich bylo pořád nějak jasné, kde zrovna jsem. Itinerář holt jen jednou za 50 dnů po souhrnu daného období.

Aktuální itinerář je na adrese:
http://www.unpreparedtravellers.com/unprepared-itinerary

Aktuální denní fotky jsou na adrese:
http://www.unpreparedtravellers.com/unprepared-faces-cz (odkazy na státy)
anebo:
http://unpreparedtravellers.com/en/unprepared-faces (jen fotky samotné)

Omlouvám se za to, jaké mám skluzy, ale je pro mne hrozně těžké najít motivaci k psaní.