O této cestě

Jak si někdo může naplánovat 2000 dnů dlouhou cestu kolem světa? Nemůže. Taky jsem si nic takového neplánoval. Původně to měla být vlastně jen delší dovolená. Dva, tři, možná čtyři měsíce v nějakém zajímavém koutě světa. Když jsem hledal, kam pojedu, narazil jsem na letenky kolem světa. A najednou jsem věděl, že ta cesta bude trvat rok. A objedu při ní celý svět. Byl jsem nadšený.

Mělo to ale řadu omezení. Mohl jsem procestovat pár zemí pořádně, nebo se spoustou zemí jen tak mihnout. Musel jsem všude cestovat letadlem. I tam, kde jsem to chtěl procestovat po zemi. Přišlo mi to jako hrozná škoda. Když už tam pojedu, chci poznat všechno. A pořádně. A tak se můj plán změnil. Na pozemní cestu kolem světa s minimem létání. Měla trvat dva roky. Kdybych moc spěchal, dala se stihnout za rok a půl. A kdybych se někde zdržel, mohla se protáhnout na dva a půl roku.

950 dnů: Až na Kraj nebes ...

Dívka za přepážkou zachytila můj zkoumavý pohled. Zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.
- "Je mi líto. Dnes zase nic. Zkuste to zítra."
Otočil jsem se a vyšel z haly do deště. Tak zase zítra. Takhle nějak si za komunismu museli připadat lidé, co sháněli banány. A mandarinky. Podpultové zboží. Moje babička a dědeček. Chodili se ptát do obchodu každý den. Aby mohli nemocného vnoučka potěšit tropickým ovocem. Možná něco museli zaplatit bokem. Dědeček vlastně ne. Mně by teď úplatek nepomohl. Kolik bych tak té dívce musel dát, aby mi sehnala to, na co čekám? Boeing 767. Letadlo. S odvážným pilotem.

Všichni piloti, co sem létají, musí být odvážní. Po celý rok tu foukají prudké pasátové větry z Antarktidy. Počasí se mění z hodiny na hodinu. Svítící slunce střídá prudký liják. A kdyby vítr zrovna zesílil tak, že by tu letadlo nemohlo přistát, mělo by docela smůlu. Kolem ostrova je jen voda. Tichý oceán. Nejbližší obydlený ostrov je 2075 km daleko. Ostrov Pitcairn v Polynésii. Má však jen letišťátko pro malá letadla. Nejbližší možnost přistání pro velká letadla je 3757 km daleko. V Chile. Tak daleko je pevnina. Jihoamerický kontinent. Létají sem jen velká letadla. Boeing 737 by sem nedoletěl. Na takovou vzdálenost nemá dost velké nádrže.

Ostrov leží mimo hlavní námořní trasy. Nemá ani přístav. A když se zhorší počasí a letiště uzavřou, nemáte se sem jak dostat. Ani odtud. To byl právě můj případ. Zajatcem větrného ostrova. Vítejte na nejosamělejším místě na světě. Na obydleném ostrově, který je na Zemi nejdál od jiné civilizace. Osamělá tečka uprostřed nekonečné modři. Pupek světa. Vítejte na Rapa Nui. Vítejte na Velikonočním ostrově.

38.7 Nepřipravené peklo v Bolívii (Unprepared Hell in Bolivia)

(19.-20.6.2012)

"Důl, který navštívíte, je nebezpečné místo nejen pro horníky, ale i pro návštěvníky. Těžba v něm bude během vaší prohlídky probíhat bez jakýchkoliv omezení. Půjde s vámi zkušený horník, který bude dbát o vaše bezpečí. Má přehled o tom, ve kterých částech probíhají exploze a kde se nachází jedovaté plyny. Přesto může dojít k nehodě. Některá rizika nelze vyloučit. Například v případě závalu budete ve stejném nebezpečí, jako kterýkoliv horník. A smrt při závalech je tou nejčastější příčinou úmrtí v Cerro Ricu." Dočetl jsem text prohlášení a přešel k závěru.

"Já, níže podepsaný FRANTIŠEK KLEIN, prohlašuji, že do dolu vstoupím jen na své vlastní nebezpečí a jeho správa neponese žádnou odpovědnost za případnou nehodu, moje zranění, nebo mou smrt během prohlídky." Dopsal jsem dnešní datum, 20.6.2012, podepsal se a listinu vrátil Pedrovi. Horníkovi, který se mnou a dalšími čtyřmi cizinci sestoupí do jednoho z největších a nejstarších dolů na světě. Do dolu, ve kterém se stříbro těží už od dob španělských kolonizátorů. Do dolu, ve kterém se způsob těžby za posledních 200 let skoro nezměnil. Vlastně změnil. Jeden vynález ho změnil. Vynález dynamitu.

900 dnů: Agónie? Ne! Patagonie!

Seděl jsem na sedadle ranního autobusu a měl jsem zavřené oči. Bylo ještě brzy. Vlastně nebylo zase tak brzy. Bylo už 9 hodin. Ale tady, v Patagonii, to je prostě brzy. Ještě před hodinou byla tma. Na podzim se tu rozednívá pozdě. V autobuse bylo příjemné teploučko a já jsem si užíval poslední chvíle šera. Otevřel jsem oči. Vytřeštil jsem oči. To, co jsem spatřil před námi, bylo neuvěřitelné. Neskutečné. Nádherné. Fascinující. Dokonalé. Krajina plná kopců, řek a lesů tvořila víceméně souvislý pás. Byla ještě ve stínu hor, nacházejících se za námi. Za ní ale stálo něco nadpozemského. Několik skalnatých věží hory, tyčící se vysoko nad obzor. Zářila do dálky, jak byla osvětlená vycházejícím sluncem. Jako nějaká kosmická loď. Byl to úžasný kontrast. Vyskočil jsem ze sedadla a prohnal se prázdným autobusem na místo za řidičem. S úžasem jsem sledoval, jak se k tomu zázraku blížíme ...

Když Vijya další den ráno přijížděla do El Chalténu, seděla hned za řidičem. Už věděla, na co se má dívat. Co má čekat. Stejně ji to ohromilo. Řidič, pyšný na to, jak se cizincům líbí jeho kraj, se jí zmínil o cestujícím z Československa, který tu včera žasl a vykřikoval: "To je neuvěřitelné (Es incredible)!"
- "Já vím" zasmála se, "to je můj kamarád. A už mne čeká na zastávce ..."

Za dva a půl roku jsem toho na své cestě viděl hodně. V Asii, v Africe, v Austrálii i na Novém Zélandu. Když jsem v Bolívii absolvoval čtyřdenní cestu z Tupizy do Uyuni, prohlásil jsem ji za to nejkrásnější, co jsem kdy na světě viděl. Horské laguny plné plameňáků, kopce zářící všemi barvami, sirné gejzíry i nekonečné solné pláně. Bylo to nádherné. Teď se to propadlo na druhé místo. Patagonie je prostě lepší.

Dne 24. května 2012 jsem byl na své cestě právě 900 dnů. Ten den jsem strávil mezi zasněženými horami v El Bolsónu. V argentinské oblasti jezer. V severní Patagonii. Byl to můj poslední den před odjezdem z Patagonie. Kde jsem tedy byl a co jsem zažil za posledních 50 dní?

39.3 Nepřipravení savci v Puerto Madrynu (Unprepared Mammals in Puerto Madryn)

(20.4.-23.4.2012)
(Fotoreportáž)

Puerto Madryn je argentinské městečko na pobřeží atlantického oceánu. V jeho okolí se nachází několik přírodních rezervací a v nich i mimo ně můžete vidět spousty zvířat. Savců. Ne tak obvyklých savců. A taky papoušků. Ne tak obvyklých papoušků.


Papoušků už jste se nabažili, tak se podíváme zase na něco jiného, co říkáte?

37.7 Nepřipravené "Nevstoupíš dvakrát do téže (peruánské) řeky" - část 2: Canco

Unprepared "No Man Ever Steps In The Same (Peruvian) River Twice" - Part 2: Canco
(15.12.-19.12.2011)

Domluvili jsme se, že vyrazíme v 6 hodin ráno. Vrátil jsem se do svého pokoje na radnici a znovu prostudoval mapku, podle které jsem si celou tuto cestu vymyslel. Z Chivaye jsem se přes Sibayo a Callalli na východě kaňonu Colca dostal kamionem do Cayllomy. V Orcopampě jsem se zastavil na koridě a pokračoval do centra údolí vulkánů Andahuy, kde jsem několik dní lezl po vulkánech. Nakonec jsem včera došel až sem, do Aya. Mám teď před sebou dva pěší úseky. Z Aya do Canca a z Canca do Huamba. V Huambu už jede autobus. S ním se přes Cabanaconde a vyhlídku s kondory dostanu zpátky do Chivaye. Kruh se tak uzavře. Prohlížel jsem si čárku na mapě, spojující Ayo a Canco. Jak je možné, že jsem dnes tu cestu nenašel?

Byl jsem unavený. Po tom dnešním pochodu. Fyzicky i psychicky. Protože nebyl úspěšný. Abych na to nemyslel, začal jsem si číst. Jednu z mých oblíbených brakových literatur, Barbara Conana od R. E. Howarda. V té povídce přemýšlel o bohu, ve kterého věřil. O Cromovi. Nebyl to hodný bůh. Lidem nepomáhal. Sesílal na ně bolest a utrpení. Ale Conan si nestěžoval. Podle něj dal Crom každému muži při narození do vínku tři věci: odvahu, vůli a schopnost zabíjet své nepřátele. Co víc může člověk od boha chtít? Přestal jsem číst. Tak tohle bylo přesně to, co jsem si dnes měl přečíst. Zhasnul jsem světlo a zavřel oči. Mám stejného boha. Tyto schopnosti si musím udržet ...

41.5 Nepřipravení papoušci na Transpantaneiře (Unprepared Parrots in Transpantaneira)

(26.3.-29.3.2012)
(Fotoreportáž)


Tak co? Pojedeme na papoušky?

850 dnů: Losing All Hope Is Freedom

Bylo pěkné slunečné dopoledne. Seděl jsem v hotelu na autobusovém nádraží paraguayského pohraničního města a vybíral svoje denní fotky do galerie Faces. Chtěl jsem jít do internetové kavárny, ale recepční mne to nechal dělat na svém počítači v recepci. Fungoval jsem za to jako klíčník. Přebíral jsem klíče od odcházejících hostů a vydával je nově příchozím. Byl to levný hotel. Padesát tisíc Guaraní za pokoj s koupelnou a větrákem. To je 220 Kč.

Byl to hodinový hotel. Třicet tisíc Guaraní za hodinu. Pokoje číslo 1 a 2. Ty se půjčovaly na hodinu. Prohlížel jsem si páry, kterým jsem vydával klíče. Milenci. Slečny klopily zrak. Jakoby se styděly za to, že jdou se svým přítelem sem. Vypadaly hrozně nevinně. Jako mladé maminky, co si sem odskočily od plotny. Dítě odešlo do školy a ony mohou sem. Muži připomínali obchodní cestující. Nastoupí do příštího autobusu a začnou cestujícím vychvalovat svůj výrobek. Vitamíny, žvýkačky nebo cokoliv jiného. Projdou autobus a rozdají je cestujícím. Pak ho projdou znovu a vyberou je zpět. Někdo jim místo výrobku vrátí peníze. Tak to tu funguje.

- "Fuck" řekl recepční jediné anglické slovo, které znal, a výmluvným gestem rukama mi ukázal, co bude ten pár v pokoji příští hodinu dělat. Chápu to i bez vysvětlování. "Setenta mil por una óra (Sedmdesát tisíc za hodinu)" dodal. Vytřeštil jsem oči. Tyhle holky šlapou?

- "Kieres así (Chceš taky)?" zeptal se recepční, když viděl můj překvapený výraz. Ne, díky. Dobrý pocit, který jsem měl při vydávání klíčů, se vytratil. Před tím jsem těm párům fandil. Teď mi to spíš přišlo líto. Obrázek se dokončil. Mladá maminka vařící oběd. Dítě odešlo do školy, manžel do práce. A ona si odskočila. Na hodinu. Byla moc hezká. Nevinná. Žádná profesionálka. U autobusu potkala obchodníka. A rozhodla se vylepšit rodinný rozpočet. O sedmdesát tisíc Guaraní. O 315 Kč. Za hodinu. Paraguay je hrozně chudá země ...

37.7 Nepřipravené "Nevstoupíš dvakrát do téže (peruánské) řeky" - část 1: Ayo

Unprepared "No Man Ever Steps In The Same (Peruvian) River Twice" - Part 1: Ayo
(15.12.-19.12.2011)

Konečně se přede mnou objevily stromy. Malá zelená oáza v poušti písku a kamenů. Viděl jsem je už zdálky, ale musel jsem ujít ještě několik kilometrů mezi vysokými stěnami kaňonu. "Bienvenidos a Ayo (Vítejte v Ayu)" stálo na bráně, stojící nad polní silnicí. Prošel jsem jí a sto metrů před sebou uviděl první domek. Několik lidí pracujících na malém políčku se napřímilo a zamávalo té divné osobě s batohem, co po cestě přicházela do jejich vesnice. Moc tu takových neviděli. Moc cizích lidí nechodí do vsi, kde končí i ta poslední polní silnice.

Minul jsem několik domků a došel k poslednímu kamenu s napsanou vzdáleností. Byla na něm velká nula. A značka km. Nula kilometrů do cíle. To znamená, že už jsem tady. Vešel jsem na náměstí. Hliněný plácek s rozbitým kostelem na jedné straně a několika budovami na druhé.
- "Buenas tárdes (Dobré odpoledne)" pozdravil jsem muže, stojícího opodál. "Pór fabór, tiéne un óstal akí (Prosím Vás, máte tu nějakou ubytovnu)?" Brzy se setmí a já chci někam shodit batoh.
- "Nó (Ne)" zavrtěl hlavou a ve mně hrklo. V každé vesnici jsem zatím narazil na místo, kde pronajímali pár pokojů. Stan nemám. A na to, abych se otočil a kráčel 30 km zpátky, rozhodně nemám sílu.

- "Nesesíto úna abitasijón. Para mí para esta nóče. (Potřebuji ubytování. Pro mne na dnešní noc.)"
- "Tenémos munisipalidád (Máme tu radnici)" řekl muž a pokynul mi, ať jdu za ním. Výborně. Na radnici určitě budou vědět, u koho můžu přespat. Zavedl mne k budově, stojící v čele náměstíčka. Vstupní halou jsme prošli ke skleněným dveřím uvnitř. Odněkud vyndal klíč, odemčel dveře a rozhrnul je do stran. Ocitli jsme se v obřadní místnosti. Na stěnách visely obrazy prezidentů. Byly tu židličky a vepředu pultík. Asi se tu konají svatby. Otevřel dveře na boku místnosti a ukázal do nich. Byly tam dvě postele. Bomba! Budu spát na radnici! Shodil jsem batoh na postel a zeptal se:
- "Nesesíte úna registrasijón? Pasapórte? (Potřebujete nějakou registraci? Můj pas?)" Vždycky jsem do knihy hostů musel zapsat svoje jméno, státní příslušnost a číslo pasu.
- "Nó (Ne)" zavrtěl hlavou. "Nó es un óstal (Tohle není ubytovna)".
- "I kuánto es (A kolik to stojí)?" chtěl jsem vědět, kolik budu za noc na radnici platit.
- "Náda (Nic)" řekl a zopakoval: "Nó es un óstal (Tohle není ubytovna)".

41.3 Nepřipravená mrtvá Michala, červi, drogy a bomby v Brazílii (Unprepared dead Michala, worms, drugs and bombs in Brasil)

(7.3.-12.3.2012)

- "Trente (Třicet)" odpověděl taxikář na mou otázku, za kolik do Pelouriňa. To je moc. To bych byl ochoten zaplatit za nocleh v hostelu. Ne za dopravu do hostelu. Zvlášť když se chci jen dostat tam, odkud jsem před chvílí přijel.
- "Aóra, čégo da Pelouriňo. Para vinče. (/Teď/ jsem přijel z Pelouriňa. /Za/ dvacet.)" mixuju náznaky portugalštiny se svou španělštinou. Taxík, který mne sem před chvílí přivezl, stál 20 Realů (220 Kč). I když jeho první nabídka byla 35. "Kuanto a Pelouriňo (Kolik do Pelouriňa)?" ptám se znovu.
- "Trente (Třicet)" zubí se taxikář, jistý si tím, že pokud se tam dnes v noci chci dostat, budu muset přistoupit na jeho cenu. A pěšky by v noci po Salvadoru chodil jen blázen. Jak píší v Lonely Planet: Pokud vás v Brazílii někde oloupí nebo okradou, stane se to nejspíš v Salvadoru.

Třicet nezaplatím. Už jsem dnes utratil moc. Vrátil jsem se do budovy autobusového nádraží. Když jsem chtěl jít před chvílí pěšky hledat levný hotel v okolí, ozbrojená ochranka mne zastavila. A něco říkala. Portugalsky. Pochytil jsem jen jedno slovo: "perigoso". Stejně jako španělské "peligroso" to znamená nebezpečné. Okolí nádraží je nebezpečné. A ukázali směr k taxíkům. Ani místní odsud nechodí pěšky. Ale 30 Realů nedám. Sedl jsem si na lavičku v hale. Mohl bych tu zůstat přes noc. Pokud to nezavírají. Zašel jsem k informačnímu pultu, který právě zamykali. Rukama a nohama jsem se zeptal, zda tady všude kolem, tahle budova, v noci, "fešádo" (zavřená). Řekli, že "sim" (ano). Nevěřím.